Havran a jiné básně/Havran: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace |
{{Přesunout na Wikisource}}, upravit |
||
Řádek 1:
{{Přesunout na Wikisource}}
{{upravit}}
HAVRAN
(přebásnil Jaroslav Vrchlický)
V
chorý bděl jsem sám a sirý,
nad věd zapomněných svazky
Řádek 10 ⟶ 12:
ozval se jak zaklepání
na mé dveře – a zas nic.
„Návštěva to,“ pravím k
„klepá na dveře, víc nic –
pouze to a pranic víc.“
Řádek 20 ⟶ 22:
odrážel se od dlaždic.
toužil jsem po kuropění,
marně hledal těchy v
na Lenoru zapomnění,
andělů již na tisíc
Řádek 34 ⟶ 36:
takže srdce si dodávám:
„Návštěva,“ si předříkávám,
„o vstup žádá,“ – v
„bloudí u mých okenic, –
návštěva …“ – si předříkávám–
Řádek 56 ⟶ 58:
Dlouho do tmy patří snivý,
stojím, duše má se diví,
v
neměl ještě, spřádajíc.
Ticho kolem nezrušeno,
leč v
Leonora, vysloveno
šeptem znělo a víc nic.
Řádek 67 ⟶ 69:
Nazpět v
žhavou duší v
zas to slyším zaklepání
hlasněji než dřív a víc.
„Jistě,“ pravím, „jistě kdosi
klepá v
podívám se na to, cosi
straší u mých okenic –
Řádek 93 ⟶ 95:
Ebenový pták ten v
obřadném tak, v
do úsměvu trochu zjasnil
moji truchlou, smutnou líc.
„Ač máš chochol ostříhaný,“
děl jsem, „nejsi sketa planý,
stará šelmo z
břehem jejím těkajíc,
rci své panské jméno v
břehy Pluta těkajíc!“
Na to Havran: „Nikdy víc!“
S
nemehlo, jak jasně kdáká,
ač z
nemohl jsem si vybrat nic. –
Však to dlužno uvážiti,
zřídka se to stane v
ptáka že je možno zříti,
jenž by sletěl z
ptáka nebo zvíře, které
na sochu si sedajíc
Řádek 121 ⟶ 123:
Pták na klidné soše seděl,
pouze jedno slovo věděl,
jeho duše v
jiné řeči neznajíc.
Neřek více slovo jiné,
Řádek 139 ⟶ 141:
Osudu za ranou rána,
takže duše jeho štvána,
v
pohřbila svou všecku Naděj,
v
v
Řádek 148 ⟶ 150:
žal můj měnil do úsměvu,
lenošku teď posunul jsem
k
zvolna klesám do sametu,
duma dumu slíhá v
v
„Šelma ta, zlo zvěstujíc,
co chce příšerní a šerá
Řádek 158 ⟶ 160:
V
duše má se zamlčela,
zřítelnice ptáka zřela
v
zvědět víc má chuť se nesla,
skráň má pohodlně klesla
v
lampy zář kam šlehajíc,
fialový samet křesla
Řádek 172 ⟶ 174:
Ve vzduchu se vůně chvěla,
jak by z
Serafů, jichž kroků echo
jizbou znělo zmírajíc.
„Bídný!“ křiknu, „v tvoji těchu
anděly Bůh seslal v
by tvá duše v
nepenthes to lokajíc
na Lenoru zapomněla
Řádek 186 ⟶ 188:
„Proroku!“ dím, „čárných zraků! –
Věštče, ďáble nebo ptáku! –
Satan slal tě, či Bouř z
štvala tě se vztekajíc
bídného, však duše chladné,
v
k
rci mi pravdu a nic víc –
Jest v
Rci – jen to rci a víc nic!“
Načež Havran: „Nikdy víc!“
Řádek 203 ⟶ 205:
duše mořem trudů, hněvu,
zda obejme zářnou děvu,
v
andělů zve na tisíc? –
Zářící tu krásnou děvu
zdali uzřím lící v
Na to Havran: „Nikdy víc!“
„Vari! Slovem tímto z
ptáku, ďáble, starý vrahu,
v
sem tě do mých okenic,
ani pera nenech tady,
ani slova z
v
nech mne, opusť sochy líc!
Přestaň rvát mi srdce, šelmo,
Kliď se z
Načež Havran: „Nikdy víc!“
Řádek 231 ⟶ 233:
lampy zář jej obestírá,
jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z
nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se – Nikdy víc!
| |||