Ottův slovník naučný/Dánsko: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
drobné rozšíření po str. 17 |
rozšíř. |
||
Řádek 7:
{{Textinfo
|TITULEK=Dánsko
|AUTOR=[[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]], [[Autor:Ferdinand Havrda|Ferdinand Havrda]], [[Autor:Jaroslav Haasz|Jaroslav Haasz]], [[Autor:Arnošt Vilém Kraus|Arnošt Vilém Kraus]], [[Autor:Bohumil Matějka|Bohumil Matějka]], ...
|POPISEK=
|ZDROJ=''Ottův slovník naučný.'' Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 1–33. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni11ottogoog#page/n10/mode/1up Dostupné online.]
Řádek 442:
Světového jména dobyl si {{Prostrkaně|H. Ch. Andersen}} (1805—75) svými báchorkami obecně známými; z jeho románů nejlepší jsou: ''O. T.'' (t. j. znamení Odenseské trestnice, 1836); ''De to Baronester'' (Dvě baronky, 1849); mimo to vynikají zvláštním zbarvením báchorkovým jeho cestopisy a spisy autobiografické. — {{Prostrkaně|F. Paludan-Müller}} (1809-76) uvedl do dánské poesie formy byronovské básní ''Danserinden'' (Tanečnice), a později mnohými ještě básněmi, z nichž vyniká ''Amor og Psyche''. Životním jeho dílem byla filosofická báseň ''Adam Homo'', v níž líčí cestu životem až k nejvyšším stupňům cti a uznání, pozbývající krok za krokem ideální lidskosti. V tomto náboženskofilosofickém směru setrval pak ještě několika básněmi. — {{Prostrkaně|P. Ploug}} (* 1813) psal písně studentské a frašky ze studentského života, které vystřídal v pozdějších letech písněmi vlasteneckými a politickými. {{Prostrkaně|Ch. Molbech}} (*1821), syn slavného lexikografa, psal básně lyrické a obrazy z cest. {{Prostrkaně|H. Kaalundovy}} (1818 až 1885) básně velmi se zamlouvaly obecenstvu a ''Et Foraar'' (Jaro) vyšlo v šesti vydáních. {{Prostrkaně|Ch. Richardt}} (* 1831) přešel od veselých písní studentských ve svém poetickém denníku z cesty do svaté země k básním nábožným.
Jako v poesii, jeví se nový duch i ve vědě; vzbudil-li romantismus všude směr historický, nemohlo býti jinak ani ve
historik politický a literární, vypracoval čásť velkého slovníku dánské společnosti nauk a vydal samostatně řadu znamenitých prací lexikografických. {{Prostrkaně|N. Westergaard}} (1815 až 1878) badal ve filologii indické a íránské, {{Prostrkaně|J. N. Madvig}} (1804—86) byl největší klassický filolog severu, vynikající grammatik a kritik textový. Schellingovu filosofii uvedl do '''D'''-ska na zač. století H. Steffens (1773 až 1845) a působil mocně na Oehlenschlägera, Grundtviga, Orsteda a j. {{Prostrkaně|F. Sibbern}} (1785 až 1872) byl jeho žákem a přívržencem. — {{Prostrkaně|R. Nielsen}} (1809—84) vyšel z theologie a jest zastancem dualismu vědy a víry, proti kterému Brandes vystoupil jedním z prvních svých spisů. {{Prostrkaně|H. Bröchner}} (1820—75) snažil se smířiti protivy vědění a věření. — Z pěstitelů věd přírodních zvláště vynikli {{Prostrkaně|H. Örsted}} (1777—1851), znamenitý fysik, nálezce elektromagnetismu, botanik {{Prostrkaně|J. Schouw}} (1789—1852), činný též na poli politickém, zoolog {{Prostrkaně|J. Steenstrup}} (* 1813), jenž se snažil též užiti výsledků vědy přírodní k objasnění historie národní, a chemik {{Prostrkaně|H. Thomsen}} (* 1826), proslulý svými studiemi thermochemickými.
{{Prostrkaně|Doba V.}} Od r. 1870 stojí dánská literatura ve znamení {{Prostrkaně|G. Brandesa}} (* 1842), jenž ve všem jest pravým opakem starší generace dánských spisovatelů, z nichž mnozí vyšli z pastorských rodin a většinou sami oddali se témuž povolání. Naproti nim již svým původem židovským Brandes zastupuje moderní indifferentismus náboženský i jinačí ponětí národnosti a dějin. Po řadě kritických děl vystoupiv r. 1871 se svými epochálními přednáškami, vydanými později pod jménem ''Hovedströmninger'', vzbudil jimi dosti odporu, ale více ještě souhlasu a podnět k nové literatuře. Ukázalť, že dánská literatura vězí dosud v reakci proti rationalismu, kterou ostatní literatury dávno překonaly. Byla to úplná reakce proti skandinavismu jako idei, jejž celá doba předešlá vypěstovala v poesii, theologii, historii a filosofii. A Brandes nejen zlomil vládu směru starého, on po celou téměř dobu od onoho vystoupení zůstal v čele literárního hnutí severského. Nebyloť mezi spisovateli »mladoskandinavskými« nikoho, jenž by aspoň na čas nebyl podlehl kouzlu osobnosti jeho. Všechny impulsy, které literatura nordická dostala v posledních dvaceti létech, vyšly od něho nebo působily jeho prostřednictvím. Ovšem mnozí spisovatelé později se ho zřekli, s jinými však úzké osobní spojení jeho nebylo nikdy přerušeno, na př. s Jacobsenem. V nejnovější době Brandes, který zahájil filosofickou svou dráhu překladem Millova »Poddanství žen« a uvedením Millova utilitarismu, hlásal na severu filosofii Nietscheovu s ohromným úspěchem. Z básníků mnozí byli osobně probuzeni Brandesem, zvl. geniální {{Prostrkaně|H. Drachmann}} (* 1846), nejplodnější básník '''D'''-ska, který po desíti létech se ho zřekl ostentativně a zároveň i realismu, kterému ve směru revolučním byl dosud náležel. V poslední době ovšem r. 1892 rovněž ostentativně oznámil svůj návrat ku Brandesovi i ke směru jeho. {{Prostrkaně|J. Jacobsen}} (1847—85), záhy zemřelý básník, jevil se jedním z největších umělců mezi spisovateli nordickými. Vyšed z přírodních věd jako překladatel Darwina, po přednáškách Brandesových vystoupil se svou jemnou psychologickou novellou ''Mogens''; jeho ''Niels Lyhne'' je znám též v českém překladě. {{Prostrkaně|Edv. Brandes}} (* 1847), bratr Jiřího, vynikal v dramatě provedením psychologických a společenských problémů, jako v »Návštěvě« (''Et Besög''), která i na německém jevišti působila hlubokým dojmem. Román a drama pěstuje {{Prostrkaně|H. Bang}} (* 1858). Ze starších básníků {{Prostrkaně|S. Schandorph}} (* 1836), jenž napsal v létech šedesátých řadu básní romantických, přešel od r. 1876 do tábora realistického a dostoupil tím teprve vrcholu svého tvoření.
Jinak jest v '''D'''-sku jako všude v literaturách současných mnoho jmen, mnoho talentů, mnoho spisův, o nichž však teprve budoucnost vyřkne svůj konečný soud. Nejinak jest ve vědě hojně podporované, která i v této době může se vykázati mnohými pracemi významu většího než domácího. Celkem krásná literatura dánská jest v této nejnovější době zastíněna norskou, ke které v posledních dvou obdobích jsme již nebrali zřetel, ač mnohá její díla jsou psána spisovnou dánštinou a ve mnohých rozdíl není aspoň větší než mezi spisy anglickými a americkými. Rozhodně kryje produkce norská také potřebu dánskou, ba v našich dnech povstal dokonce dosti neutěšený spor. Když totiž dánský kiitik {{Prostrkaně|Scram}} vytýkal svým krajanům přednost norských kollegů, vypukla hlasitě nevole spisovatelů dánských nad favorisováním autorů norských se strany divadel a nakladatelů kodaňských, kterou Brandes a jiní snažili se utišiti. Bohatší '''D'''. jest znamenitou zemí receptivní pro písemnictví norské, ale i produkce dánská jest na slušné výši, zvláště u přirovnání k národům podobně malým.
Dobrý přehled dánské literatury poskytuje P. Hansen, ''Illustreret dansk Litteraturhistorie'' (1886). Pěknou anthologií jest: Sigurd Müller, ''Haandbog i den danske Litteratur''. ''[[Autor:Arnošt Vilém Kraus|Ks.]]''
'''Výtvarné umění.''' Když pravěká kultura, vynikající svými uměleckoprůmyslovými výrobky, ustoupila křesťanské, povstaly nejprve četné dřevěné kostely, jež však již ve XII. stol. nahrazeny byly kamennými (Ribe, Lund a Viborg). Od konce XII. stol. užíváno ku stavbám cihel, jako při románském chrámu v Roskilde (s četnými královskými hroby) a při gotických kostelích v Aarhusu (čásť ještě románská, viz vyobr. při hesle {{Prostrkaně|[[../Aarhus|Aarhus]]}}), v Odense, Šlesvíku a Maribu. Jako tyto stavby byla i malířská a sochařská výzdoba v nich četně se vyskytující z veliké části zhotovována přivolanými cizinci, jako oltářní síň v Odense od {{Prostrkaně|Clausa Berga}} z Lubeka ze zač. XVI. stol.
Také v renaissáhční době zůstává umění dánské závislé na cizině, neboť zámky Kronborg, Frederiksborg, Rosenborg a krásná bursa kodaňská, vesměs stavby z červených cihel s okrasami z pískovce, podléhají vlivům severoněmeckým a hollandským. Totéž pozorovati jest v malířství, o čemž svědčí velká činnost Hollanďanů {{Prostrkaně|K. van Mandera, Abr. Wuchtersa}} a ryjce {{Prostrkaně|Haelwegha}}. Ve 2. polovici XVII. století francouzské umění, jako všude jinde, vládne i v '''D'''-sku (Charlottenborg v Kodani od L. van {{Prostrkaně|Havena}}), kdežto na začátku XVIII. stol. také italské vlivy se hlásí (Frederiksborg u Kodaně od {{Prostrkaně|Platena}}), až konečně německé rokoko (Amalienborg od {{Prostrkaně|Eigtvedta}}, Hirschholm od {{Prostrkaně|Thury}} a Christiansborg od {{Prostrkaně|Haussera}}) nabývá vrchu. — Jako ve stavitelství tak i v malířství a sochařství střídají se postupem nizozemské, francouzské, italské a německé vlivy, jelikož z těchto zemí četní umělci do země povoláváni byli. Vedle franc. malířů {{Prostrkaně|J. d'Agara a Ben. Coffrea}}, něm. mědiryjce {{Prostrkaně|Preislera}}, nizozem. sochaře {{Prostrkaně|Quellina}}, franc. sochaře Lamoureuxa a franc. stavitele {{Prostrkaně|Jardina}} vynikli brzy domácí malíři, jako {{Prostrkaně|Kroghk a P. Als}}.
Koncem XVIII. stol. počíná vlastní škola dánského umění, neboť rození Dánové vstupují do řad světových umělcův. Akademie umění, r. 1754 založená, jejíž prvním ředitelem byl franc. sochař {{Prostrkaně|Saly}}, stala se střediskem, v němž působili jako učitelé sochaři {{Prostrkaně|Wiedewelt a Weidenhaupt}}, malíři {{Prostrkaně|Jens Juel}} (podob.) a {{Prostrkaně|Abildgaard}} (hist.), stavitel {{Prostrkaně|Harsdorff}} a j., kdežto ze žáků vynikli malíři {{Prostrkaně|Carstens, Lund, Eckersberg, Kratzenstein-Stub, Pauelsen,}} ryjec {{Prostrkaně|Clemens}}, architekt {{Prostrkaně|C. F. Hausen}} a zvláště sochař {{Prostrkaně|Thorwaldsen}}. — {{Prostrkaně|C. W. Eckersberg}}, žák Abildgaardův a později L. Davidův v Paříži, založil svým jednoduchým realistickým směrem velkou školu, z níž téměř všichni dánští malíři v polovici XIX. stol. vyšli, jako {{Prostrkaně|Marstrand, Küchler, Konst. Hansen a Roed}}. Jiný národně nadšený směr, ovšem též od Eckersberga odvislý, zastupují umělecký historik {{Prostrkaně|Hoyen}}, krajinář {{Prostrkaně|Skovgaard, Lundbye, Melbye, Soerensen, Éxner a Vermehren}}.
V sochařství přirozeným způsobem {{Prostrkaně|Thorwaldsen}}, jehož význam svého času byl světový, působil dlouho na dánské sochaře (Thorwaldsenovo museum v Kodani) a zvláště dva jeho žáci {{Prostrkaně|H. E. Freund a H. V. Bissen}} se vyznamenali, kdežto {{Prostrkaně|Jerichau}} přivedl ku platnosti zdravý směr realistický. Jak čestné místo dánští umělci zaujímají v naší době, dokazují jména umělců, zvláště stavitelů, z nichž bratři {{Prostrkaně|Christ. a Theoph. Hansenové}} svou rozsáhlou činností v Athénách, ve Vídni a v Kodani zvláště se proslavili; kromě těchto sluší jmenovati {{Prostrkaně|Hetsche, Bindesbolla, Nebelonga, Meldahla, Dahlerupa, O. a W. Petersena, Fengera a Holma}}. — Malíři {{Prostrkaně|Bloch, Bache, Christensen, La Cour a Kroeyer}} a konečně sochaři {{Prostrkaně|Peters, Stein, Saabye, Evens, Chr. Freund a V. Bissen}} mladší jsou jen nejdůležitější z dlouhé řady dánských umělců. ''[[Autor:Bohumil Matějka|Mja.]]''
'''Dějiny,''' pokud věrohodnými zprávami hist. jsou zaručeny, sahají asi do V. stol. po Kr. O dobách dřívějších a o obyvatelstvu země svědčí hojnost nástrojů kamenných, rohových a kostěných zejména z doby řeč. neolithické a některé zmínky u starověkých spisovatelů (Pytheas z Massilie). Z poloostrova Jutského pocházeli snad germánští Kimbrové (odtud název Kimberského poloostrova), kteří s Teutony koncem II. stol. př. Kr. říši Římskou do velké tísně uvedli. Také Anglové a Sasové, kteří v pol. V. stol. Anglii osadili, pocházeli z velké části z nynějšího '''D'''-ska a sídla jejich zaujali potom Dánové, kteří dotud na Själlandě a ve švédské Skanii přebývali. Staré pověsti heroické, které v XI. a XII. stol. na Islandě byly sebrány a kterých užil také kronikář Saxo Grammaticus (kol. 1200), vypravují nám o odvážných výpravách Wikingů a nájezdech jejich na cizí pobřeží, ale historické jádro jejich jest bájemi příliš obestřeno. Tolik však zdá se býti jisto, že obyvatelstvo '''D'''-ska v sociálních poměrech nelišilo se hrubě od ostatních kmenů gótských. Národ dělil se na muže svobodné a otroky, správa pak byla úplně patriarchální, neboť otec byl hlavou celé rodiny a také kmenové měli své náčelníky. Následkem toho dělilo se '''D'''. ve množství malých říší majících v čele krále, kteří však mimo vliv podmíněný osobními vlastnostmi měli jen moc nepatrnou, neboť všickni svobodní mužové scházeli se k veřejným shromážděním (thingům) a tam rozhodovali o všech
veřejných záležitostech. Poněvadž pak vždy toliko nejstarší syn dědil otcovskou moc, byli mladší synové odkázáni na loupežné nájezdy a výboj, a neúrodnost země nutila vždy dostatečný počet mužův účastniti se těchto výprav. Z malých království dánských nejznamenitější jest to, jehož středem byla Ledra nebo Lejre na Själlandě, kvetší v V. a VI. stol. a jejíž králové (zvl. {{Prostrkaně|Frode, Roar, Helge, Rolf Krake}}) vládli nad několika podřízenými králi kmenovými, v Jutsku pak nejslavnějším sídlem královským bylo Jellinge, a nejznamenitější jeho panovník {{Prostrkaně|Vermund Moudrý}}. Mezi nejstaršími králi dánskými připomíná se mimo to {{Prostrkaně|Harald Hildetand}}, který r. 695 padl v bitvě bråvallské proti švédskému králi Sigurdu Ringoví, načež vítězův vnuk {{Prostrkaně|Sigurd Hadí oko}} vlády nad Dánskou říší se ujal. Avšak potomci jeho vypuzeni jsou od Ynglingů z Norska přišedších, kteří podporujíce Sasy proti Karlu Vel., dostali se ve styk se říší Franckou, zejména Siegfrid, který r.777 přijal Widukinda a jiné náčelníky saské před Karlem uprchlé, a Godfred, který se Slovany tuhé boje vedl a před vypuknutím války s Franky byl zavražděn, načež nástupce jeho Hemming uzavřel s Karlem mír tak, aby Ejdora byla hranici mezi jejich říšemi. Brzo na to proniklo do země křesťanství, když jutský král {{Prostrkaně|Harald Klak}} hledaje proti jiným nápadníkům trůnu pomoci u Ludvíka Pobožného, zavázal se r. 813, že připustí do říše své věrozvěsty křesťanské, a sám r. 816 v Mohuči křest přijal; odcházeje pak z říše Francké odvedl s sebou mnicha Ansgara († 865), »apoštola severu«, který stav se později biskupem hamburským a brémským, usilovně hleděl křesťanství šířiti, ale dodělal se výsledků jen nepatrných. Dánové pokračovali v námořním loupežnictví jako dříve, r. 881 objevili se až na Mosele a ačkoli Karel Tlustý od nich mír vykoupil, pronikli r. 885 přece skoro až k Paříži, teprve pak r. 891 král Arnulf zničiv hlavní moc jejich v bitvě u Levny, zkrotil poněkud bezuzdnost jejich. Kol. r. 900 sjednotil {{Prostrkaně|Gorm den Gamle}} (Gorm Starý († 940) Jutsko, ostrovy a jižní kraje nynějšího Švédska v jedinou říši, avšak byl rozhodným odpůrcem křesťanství, ačkoli manželka jeho Thyra Danebod, která spravujíc se synem
Haraldem za osleplého manžela říši, pečlivou vládou a zbudováním hradby Danevirke k obraně již. hranic říše neobmezenou lásku lidu si získala, byla horlivou křesťankou; teprve r. 934 donucen Gorm výpravou Jindřicha I. připustiti křesťanství do země a zavázati se k ročnímu poplatku. Syn jeho {{Prostrkaně|Harald Blaatand}} hleděl se zbaviti vrchní moci německé, avšak přemožen jest od Otty I. a brzo potom od Otty II., který pronikl až k Limfjordu a donutil Haralda r. 976 přijati křest. Od té doby zapouštělo křesťanství pevné kořeny mezi Dány a Harald dovolil zříditi 3 biskupství, avšak za to r. 986 vypuzen jest od svého syna {{Prostrkaně|Svenda}}, který se křesťanství zřekl, a brzo na to ve Švédsku byl zavražděn. Zmatků těch užil švédský král Erik Vítězný, zapudil r. 987 Svenda ze země a podržel '''D'''. v moci své až do smrti (kol. 1000). Svend mezitím na loupežných výpravách do Anglie vynutil na králi Ethelredu II. ohromné poplatky, oženil se po smrti Erichově s jeho vdovou a byv uznán od syna jejího Olafa, vyvrátil ve spolku se Švédy norskou říši Olafa Tryggwasona, svého bývalého spojence, avšak brzo odevzdal největší díl její synům Hakona Jarla. Povraždění Dánů v Anglii (13. list. 1002) pohnulo Svenda k nové výpravě, na níž do r. 1013 dobyl největší části ostrova, zůstaviv dokončení bojů svým synům, z nichž {{Prostrkaně|Harald III.}} obdržel '''D''' a {{Prostrkaně|Knud}} (1014—1035) Anglii. Avšak již r. 1018 po smrti bratrově zdědil Knud též '''D'''., nabyl od cís. Konrada II. marky šlesvické až po Ejdoru a zapudiv r. 1028 Olafa Svatého s trůnu, spojil i Norsko s říší svou, tak že za panování jeho bylo '''D'''. velmocí, a králi právem přikládá se příjmení »Veliký«. Pohanství za vlády jeho úplně potlačeno, a křesťanství všemožně podporováno; mimo to zavedena do '''D'''-ska zřízení feudální po způsobu anglickém a zřízena osobní stráž královská (''Huskarle''), dvorské to rytířstvo, se zvláštními výsadami a vlastním soudnictvím, k němuž záhy připojili se četní členové rodu královského a mocnější rodové v zemi a tím položen základ ke zvláštnímu stavu šlechty. Velmocenské postavení '''D'''-ska netrvalo dlouho. Synem Knudovým {{Prostrkaně|Hardeknudem}} (1036—1042) vymřel po meči rod Skjoldungů, načež Anglie zvolením domácího krále na vždy přetrhla svazky s '''D'''-skem, a v '''D'''-sku na základě dědické smlouvy Hardeknudem uzavřené nastoupil norský král Magnus, který však r. 1047 dosadil tam Svenda, syna Ulfa a Estridy, sestry Knudovy.
{{Prostrkaně|Svend Estridsen}} (1047—1076), zakladatel dynastie Ulfovců neoo Estridovců, znám jest hlavně svou náklonností k církvi a duchovenstvu, jemuž zjednal vynikající postavení v zemi; též upravil církevní záležitosti, zřídiv několik nových biskupství. Z pěti jeho synů, kteří po něm v panování následovali (Harald IV. Hein 1076—1080, Knud III. Svatý 1080—86, Olaf III. 1086—95, Erik Ejegod 1095—1103,
Niels nebo Mikuláš 1105—1132), vynikají toliko {{Prostrkaně|Knud a Erik Ejegod}}. Prvý byl rovněž velikým přítelem církve jako otec jeho, později stal se též patronem '''D'''-ska, ostatně však byl panovník svárlivý a málo oblíbený, tak že konečně svým nadržováním duchovenstvu způsobil bouři a byl v Odense odcAsbjörna Tolda zavražděn. Erik Ejegod vymohl na papeži Paschalovi II. zřízení arcibiskupství v Lundu a zemř. r. 1103 putuje do Palestiny na Cypru. Za vlády jeho vedeny také vítězné boje s polabskými Slovany, kteří pobřeží dánská plenili týmž způsobem jako dříve Dánové činívali. Za slabé vlády krále Nielsa pokračoval v těchto bojích s velkým úspěchem Erikův syn {{Prostrkaně|Knud Lavard}}, tak že od cís. Lothara korunován za krále Slovanů, avšak r. 1131 od Nielsova syna Magna ze žárlivosti byl zavražděn. Národ roztrpčený tímto úskokem a novým vítězným postupem Slovanů, svrhl krále a povolal na trůn {{Prostrkaně|Erika II.}} (IV.), bratra zavražděného Knuda Lavarda; Niels sice vybojoval si panství opět, ale již r. 1132 jest ve Šlesviku úkladně zavražděn. Také Erik II. vzbudil ukrutností svou takovou nenávist proti sobě, že r. 1137 na shromáždění stavů byl zabit. V občanských válkách na to následujících mezi nápadníky trůnu Svendem Gradem, Knudem a Valdemarem uchýlil se Svend r. 1152 do Němec a přijal '''D'''. v Meziboru od cís. Bedřicha I. v léno, avšak šlechta na shromáždění v Roskilde zvolila králem Valdemara, syna Knuda Lavarda, který došel obecného uznání, ačkoli se r. 1162 musil podrobiti lennímu závazku k Německu.
{{Prostrkaně|Valdemarem I.}} (1157—82) počíná pro '''D'''. nová, slavná doba. V zemi obnoven pokoj a pořádek, se Slovany bojováno šťastně, při čemž loďstvo dánské bez přestání podnikalo nájezdy na území slovanská, a ostrov Rujana se slavným městem Arkonou r. 1169 dobyt. Syn a nástupce jeho {{Prostrkaně|Knud VI.}} (1182—1202), zeť Jindřicha Lva, odepřel císaři slib vasallský a pokračoval ve výbojích otcových s nemenším úspěchem; donutiv pomořanského knížete Bogislava k uznání vrchní moci dánské, podrobil panství svému i Bodrce v Meklenbursku a zmocnil se r. 1201 i Holštýnska a Hamburka, takže se nazýval králem dánským a pánem Slovanů. Důvěrným rádcem jeho byl lundský arcibiskup Absalon, který již na otce jeho působil vlivem neobmezeným. Za vlády Knudovy nastává též ve vnitřních poměrech dánských převrat. Obchodními styky s cizími národy uveden do země cizí mrav, hlavně francouzský a německý, k nimž šlechta přilnula, ale následkem toho upadal též starý mrav patriarchální. Na shromážděních lidu nabyla znenáhla šlechta rozhodujícího slova, kdežto stav selský pozbyl politického významu. {{Prostrkaně|Valdemar II. Vítězný}} (1202—1241) připojil Lauenburk ku své říši, r. 1215 obdržel v léno od Bedřicha II. všecky říšské země německé po Labe a Eldu, r. 1219 podnikl křižáckou výpravu proti pohanům v Estonsku a zvítězil nad nimi u Revelu (z této bitvy pochází dánská vlajka Danebrog), poněvadž pak zároveň Hamburk i Lubek vrchní moc jeho uznávaly
a Stralsund r. 1209 založený byl bezpečnou oporou panství nad Rujánou i Pomořanskem a silnou hrází proti Německu, zaujímalo panství Valdemarovo skoro celé pobřeží Baltického moře od Travny až k zálivu Čuchonskému a '''D'''. bylo nejmocnější říší v severní Evropě. Avšak pyšná tato budova sřítila se rázem, když hrabě Jindřich Zvěřínský r. 1223 na ostrově Lyö již. od Fynu na honbě krále zajal; tu podrobené země uživše příležitosti oné z moci dánské se vymanily, a císař od stoupených zemí říšských opět se zmocnil; jediné Estonsko a Rujana zůstaly '''D'''-sku. Propuštěn byv po dvouletém zajetí na svobodu, Valdemar pokusil se r. 1227 opět dobyti ztracených zemí, ale hned na první výpravě do Holštýnska byl u Bornhövdu úplně poražen, načež vzdav se všech ctižádostivých záměrů věnoval se zcela vnitřnímu povznesení říše, zejména upravení zákonodárství, kterážto činnost zjednala mu v dějinách neméně slavné jméno než jeho války výbojné. Kdežto otec jeho šlechtě a duchovenstvu všady nadržoval, hleděl Valdemar sesíliti moc královskou na újmu šlechty, polehčoval břemena obecného lidu a vydal r. 1241 zákonník ''Jydske Low'' (jutský zákon), počínající proslulými slovy »Zákony jsou základem spořádaného státu«. Od pol. XIII. stol. klesala moc královská vždy víc a více v boji se šlechtou a duchovenstvem, někdy nejmocnější oporou králů, nyní však nejzarytějšími jejich nepřátely; ve sporech o nástupnictví mezi členy rodu královského domáhali se vyšší stavové stále větších výsad a statku i osvobození od daní, kdežto stav selský klesal v kruté nevolnictví, obchod pak a průmysl dostávaly se úplně v podruží německé Hansy. Již syn a nástupce Valdemarův {{Prostrkaně|Erik IV. (VI.) Plovpennig}} (1241 až 1250) musil si trůn vybojovati proti svým bratřím Ábelovi a Krištofovi, mezi tím však Lubečané zmocnili se pevného Stralsundu, r. 1249 dobyli i Kodaně a zničili námořní moc dánskou. {{Prostrkaně|Abel}} (1250—52), jenž se dostal ku vládě zavražděním Erika, uvalil na sebe, ukládaje veliké daně, nenávist lidu a způsobil povstání Severních Frísů, při němž byl r. 1252 zabit. {{Prostrkaně|Krištof I.}} (1252—59) mimo razné zápletky zahraničně počal zjevný boj s duchovenstvem, v jehož čele stál Jakob Erlandsen, arcibiskup lundský, a zápas ten stal se tím nebezpečnějším, že přidružily se k němu ještě spory o Jižní Jutsko (Šlesvik), který se dostal v úděl potomstvu Ábelovu a takto poprvé byl od '''D'''-ska odloučen. Současně skoro propukly sváry se šlechtou, jejichž obětí stal se r. 1286 ve Flinderupu u Viborgu mladý nástupce Krištofův {{Prostrkaně|Erik V. (VII.) Glipping}} (1259 až 1286), jenž vládl s počátku pod poručnictvím své matky Markéty, ale r. 1261 od rujanského knížete Jaromíra a hrabat holštýnských ve Šlesviku byl poražen i zajat a toliko na zakročení svého strýce Albrechta Brunšvického r. 1262 na svobodu propuštěn. Syn a nástupce jeho {{Prostrkaně|Erik VI. (VIII.) Menved}} (1286—1319) pokračoval v zápasu se šlechtou (»vrahy královými«, jak tehdy nazývána) a s duchovenstvem, v jehož čele stál násilný arcibiskup Jens Grand. Král dal sice arcibiskupa obžalovati z účastenství na vraždě svého otce a uvrci do vězení, avšak papež vyhlásil na '''D'''. interdikt, na krále pak klatbu, a konec tohoto boje o investituru byl týž jako v jiných zemích, totiž vítězství církve; Erik Menved musil r. 1303 uznati papeže Bonifacia VIII. za soudce v tomto sporu a takřka podříditi se moci duchovní. Stejně nešťastny byly pokusy královy obnoviti dřívější moc dánskou nad Šlesvikem, Holštýnskem a Meklenburskem; koruna upadla při tom jen do obrovských dluhů, tak že veliká čásť statků královských byla při smrti Erikově pozastavována německým knížatům a jiným jeho spojencům. Vrcholu dosáhl neblahý stav říše za neschopného {{Prostrkaně|Krištofa II.}} (1320—32), jenž musil si korunu vykoupiti toliko volební kapitulací ve Viborgu (10. led. 1320), která stanovíc práva a povinnosti všech čtyř stavů (duchovenstva, šlechty, měšťanstva, stavu selského) omezovala značně moc královskou a propůjčovala rozsáhlé výsady velmožům říše; kapitulací touto vázáni byli všickni následující králové, až moc šlechty v XVII. stol. zavedením absolutismu byla zlomena. Ze statků korunních byly r. 1330 toliko Laaland a několik malých ostrovů v držení králově, a následkem toho nemohl král v podnicích svých rozvinouti náležité moci. Pokus spojiti Šlesvik opět s '''D'''-skem skončil úplnou porážkou Krištofovou u Gottorpa, a následkem toho vypuklo po celé říši povstání, jímž král donucen k útěku do Němec, a na trůn povýšen {{Prostrkaně|Valdemar III.}} (1326—30), který však již po čtyřech létech koruny se vzdal. Krištof zmocnil se sice r. 1329 pomocí Lubeka, Holštýnska a některých velmožů opět vlády, ale při smrti jeho bylo '''D.''' na pokraji záhuby. Plných osm let panovalo bezvládí, šlechta činila, co chtěla, města hynula pod přemocí Hansy a stav selský úpěl pod útisky šlechtickými.
Teprve {{Prostrkaně|Valdemar IV.}} (1340—1375), syn Krištofa II., dostav se k vládě potvrzením kallundborské kapitulace, obnovil vážnost moci královské a brzo mocí, brzo lstí sjednotil znenáhla zase všecky země dánské pod svým žezlem, tak že obnoveny staré hranice říšské: na sev. Skagerrak a Gotaelf, na jihu Ejdora. Za zásluhy své nazýván {{Prostrkaně|Atterdag}} (opět den), ačkoli současníci jeho, kteří často zakoušeli jeho přísnosti a bezohlednosti, dali mu příjmení »Zlý«. Ale Valdemar nespokojil se nabytými úspěchy; prodav r. 1346 dánské Estonsko za 19.000 hřiven stř. řádu Německých rytířů, dobyl na Švédsku ostrovů Ölandu a Gotlandu a přijal název krále Gotů. Tím však popudil na sebe nejen Švédy, ale i německou Hansu, která Wisby na Gotlandě počítala mezi svá nejdůležitější tržiště, a záhy stihla ho její pomsta. Ve spolku se Švédy a jutskou šlechtou vyplenili Hanseaté dvakráte Kodaň a velkou čásť země, dobyli 1369 Helsingöru a Nikjöbingu, donutili krále k útěku do Němec a uzavřeli r. 1370 se stavy mír, kterým vliv a výsady její značně byly rozšířeny, král pak po návratu svém r. 1372 musil smlouvu tuto schváliti. V Kodani měli Hanseaté veškeren obchod ve svých rukou, tak že do XV. stol. nepřipomíná se tam domácí obchodník; mimo to však zřídili si rozsáhlé faktorie v Helsingöru a Roskilde na Själlandě, ve Svendborgu na Fynu a ve Flensburce. Valdemarem IV. vymřel r. 1375 po meči rod Ulfovců a panství přešlo na jedinou dceru jeho Markétu, manželku norského krále Hakona. {{Prostrkaně|Markéta}} (1375 až 1412), jež náleží k nejvznešenějším postavám dějin nordických vůbec, vládla s počátku jako poručnice svého nedospělého syna Olafa, po brzké smrti jeho (1387) samostatně a dosáhla po smrti manželově r. 1380 též panství v Norsku. Takto spojeny '''D'''. s Norskem, kterýžto svazek déle 400 let potrval. Markéta přivtělila k nim také třetí nordickou říši, Švédsko, rozhodným vítězstvím u Falköpingu r. 1389 a dobytím Štokholma r. 1395 i vypuzením krále Albrechta Meklenburského. Aby spojení všech tří říší bylo zabezpečeno, svolala stavy všech zemí do Kalmaru, kdež stalo se r. 1397 předběžné dorozumění (Kalmarská unie) o příštích společ. volbách králů, před tím pak dala r. 1396 zvoliti za nástupce v panování Erika Pomořanského, vnuka své sestry Ingeborgy, nejprve v '''D'''-sku, potom v Norsku a Švédsku. Skutečné, zákonné sjednocení tu neprovedeno, a připojení Švédska nebylo než dánským výbojem. Vzácné schopnosti vladařské, jimiž Markéta vynikala, dovedly sice udržeti jednotu, tak že r. 1404 i král Albrecht svých nároků se vzdal, avšak nespokojenost propukala stále zvláště mezi švédskou šlechtou (Norsko bylo občanskými válkami a boji o trůn tak vysíleno, že nemohlo pomýšleti na odpor), a záhy počaly se základy nové jednoty povážlivě viklati. Hansa, která ve spojení tří nordických království viděla veliké nebezpečenství pro sebe, šířila i podporovala zejména ve Švédsku nenávist a nedůvěru ke králům dánským a jejich náměstkům, a jenom vzájemná žárlivost švédských velmožů, z nichž jeden druhému nechtěl dopřáti koruny královské, zabránila, že unie hned po smrti Markétině se nerozpadla. Vedle toho moc královská v '''D'''-sku byla od šlechty omezena takovou měrou, že králové byli spíše předsedy říšských stavů než panovníky, a proto nová velmoc nordická nemajíc po smrti Markétině ani schopných vladařů, neměla trvání o mnoho delší než říše Knuda Velikého nebo Valdemara Vítězného. Hned nástupce Markétin {{Prostrkaně|Erik VII.}} (IX. 1412—39) musil zápasiti s nepokoji ve Šlesviku i ve Švédsku. Šlesvik hleděla již Markéta těsněji připoutati k '''D'''-sku upravením jeho lenních závazků, avšak hrabě Adolf VIII. ve spolku s městy hanseatskými vzdoroval Dánům tak šťastně, že mu příměřím v Koldingu r. 1411 a posléze mírem ve Vordingborce r. 1435 musil býti Šlesvik ponechán jako dědičné léno, ve Švédsku pak vypuklo povstání Dalekarlů vedením Engelbrekta Engelbrektssona a skončilo tím, že od Švédů zvolen domácí správce říše Karel Knutsson Bonde. O nic lépe nedařilo
se králi v '''D'''-sku, kdež mezi velmoži způsobil takovou nevoli, že r. 1439 na shromáždění v Korsöru byl sesazen; odešed pak na ostrov Gotland, provozoval odtud loupežné nájezdy až do své smrti r. 1459. Nástupce jeho {{Prostrkaně|Krištof}} III. Bavorský (1439—48), poslední člen rodu Ulfovců, jenž sídlo královské přeložil z Roskilde do Kodaně, stal se sice králem v celé unii, ale nikoli tím způsobem, jak bylo smluveno v Kalmaru, aby totiž byl býval zvolen společně od vyslanců všech tří království, nýbrž přijat jest za panovníka v každém o sobě. Nový král hleděl sice obnoviti v zemi pokoj a blahobyt a zanášel se záměrem podvrátiti úplně moc Hansy, avšak nedočkal se toho, zemřev bezdětek r. 1448. Smrtí jeho bylo veta po unii Kalmarské, neboť Švédsko zvolilo si za krále říšského maršálka Karla Knutssona a dánská rada říšská zvolila králem {{Prostrkaně|Kristiána hraběte Oldenburského}}, jehož rod přes 400 let seděl na trůně dánském.
Před nastoupením musil {{Prostrkaně|Kristián I.}} (1448 až 1481) šlechtě ve volební kapitulaci zaručiti svobodnou volbu krále a slíbiti, že bez jejího svolení nebude ukládati daní. R. 1450 došel uznání též v Norsku, ale pokládal za svou povinnost obnoviti unii, i podařilo se mu zapuzením Karla Knutssona r. 1457 opanovati Švédsko. Brzo na to po smrti svého ujce Adolfa Holštýnského nabyl nejen Šlesvika, dánského to léna, nýbrž i Holštýnska (smlouvou v Ribe 1460), tak že náležel k nejmocnějším evropským panovníkům své doby, avšak musil oběma vévodstvím vydati zemská privilegia, v nichž výslovně bylo vytčeno, že země ty nikdy nemají býti spojeny s '''D'''-skem, nýbrž »na věčné časy« nedílně souviseti. Roku 1474 obdržel od cis. Bedřicha III. v léno Dithmarsy a založil universitu v Kodani. Svazek se Švédskem netrval dlouho; šlechta i duchovenstvo ve Švédsku byly nespokojeny s marnotratnou vládou dánskou a král marně se pokoušel zajetím arcibiskupa upsalského nespokojence zastrašiti, Karel Knutsson navrátil se do země a po delší válce občanské připravil Sten Sture starší, nástupce Knutssonův v říšské správě švédské, velkým vítězstvím u Brunkebergu nedaleko Štokholma Kristiána o naději, udržeti unii státu nordických. Konečným dohodnutím ponechána Sten Sturovi vláda v zemi, kdežto král dánský podržel toliko právo užívati titulu a znaku krále švédského. Stejně dařilo se synu a nástupci jeho {{Prostrkaně|Janovi}} (1481 až 1513). Dosáhnuv r. 1483 uznání v Norsku a Kalmarským recessem i ve Švédsku, urovnal spor s bratrem svým Bedřichem o země šlesvicko-holštýnské a vytáhl potom s 30.000 mužů proti selské republice Dithmarsů, jejíž území byl již Kristián I. od říše Německé v léno obdržel, která však uznávala nad sebou toliko panství arcibiskupství bremského; avšak u Hemmingstedtu byli Dánové od Dithmarsů na hlavu poraženi, a porážka tato povzbudila k odboji i Švédy, kteří opět povolali v čelo státu Sten Stura s podmínkou, aby '''D'''-sku válku vyhlásil, zároveň pak propukly nepokoje v Norsku a boje s Hansou. S touto uzavřen mír 1512, ale konce války švédské král Jan se nedočkal. Syn a nástupce jeho {{Prostrkaně|Kristián II.}} (1513—1523) jest posledním králem unie. Jako předchůdcové jeho nastoupil v panství toliko v '''D'''-sku a Norsku; Švédsko spravoval Sten Sture mladší, až konečně u Bogesundu 1520 byl přemožen a smrtelně poraněn a Štokholm otevřel králi brány; avšak Kristián ukrutností zmařil dobyté úspěchy. Pověstné »stokholmské krveprolití« dne 8. list. 1520, při němž král dal 94 předních šlechticů a duchovních hodnostářů na tržišti veřejně popraviti, bylo podnětem k obecnému povstání, a r. 1523 zvolilo si Švédsko domácího krále Gustava Vasu. Tím bylo navždy přerušeno spojení '''D'''-ska a Švédska a zaseto mezi oba národy símě nenávisti, jejíž ovocem byly krvavé války opětující se potom po několik století. Při '''D'''-sku zůstalo toliko Norsko, které později při zavedení reformace sníženo se samostatné a rovnoprávné říše na pouhou provincii '''D'''-ska, a v postavení tom setrvalo po 300 let. I v samém '''D'''-sku nebylo panování Kristiána II. hrubě šťastno. Ačkoli král vynikal značnými schopnostmi a bystrozrakem, jak svědčí mnohé jeho zákony na prospěch obecného lidu vydané, tož odpor jeho proti šlechtě a prudká povaha, přecházející mnohdy až v šílenou ukrutnost, přivodily konečně jeho pád. Ve snaze po neobmezené moci královské pustil se v zápas s aristokracií, s obchodním panstvím německé Hansy i s mocným duchovenstvem a hledal proti nim oporu ve stavech měšťanském a selském. V těchto snahách utvrzovala ho milostnice jeho Hollanďanka Dyveke Bijlmsova a matka její Sigbrit, které král konečně odevzdal i správu cel, zejména cla sundského. Nicméně konec panství dánského ve Švédsku povzbudil i aristokracii dánskou k odporu proti králi a jutská šlechta nabídnuvši korunu královskou gottorpskému vévodovi Bedřichu, spojila se s městy hanseatskými, jejichž vojsko a loďstvo plenilo dánská pobřeží. Kristián prchl se svými věrnými do Německa, kdež u svého švakra císaře Karla V. pomoci hledal.
{{Prostrkaně|Bedřich I.}} (1523-33) přijat shromážděním šlechty ve Viborgu za krále, musil jí však (24. března 1523) potvrditi stará privilegia a ponechati vládu i moc zákonodárnou říšské radě složené ze 23 velmožů, kteří nové členy sami navrhovali králi k potvrzení. Tím stalo se '''D'''. {{Prostrkaně|říší volební}}. S Gustavem Vasou uzavřel Bedřich r. 1524 mír v Malmö, jímž Bleking i Ronneby ponechány Dánům a také o ostrov Gotland učiněno narovnání. Pomocí Lubečanů připraven i Själland k poslušenství krále a r. 1525 vzdala se i Kodaň. Mezitím však Kristián II. se svolením Karla V. najal si v Nizozemí vojsko, objevil se r. 1531 v Onslu (dnešní Kristianii) v Norsku, které se pro něho skoro celé prohlásilo, a chtěl se odtud pokusiti o dobytí '''D'''-ska, ale byl poražen i zajat, musil se úmluvou v Agershuusu 1532 vzdáti svých práv ke trůnu a držán potom v zajetí v Sönderborgu na Alsenu a v Kallundborgu († 1559). Bedřichem I. počíná v '''D'''-sku doba reformace. Mužové z lidu, jako Hans Tausen (»dánský Luther«), šířili nové učení a král podporoval je, ačkoli ve volební kapitulaci zavázal se duchovenstvu, že bude chrániti církev katolickou; vida však náklonnost lidu k učení evangelickému a získav pro reformaci šlechtu, které měla připadnouti část duchovenských statků, provedl na říšském sněmu v Odense (1527), že oběma vyznáním přiznána plná rovnoprávnost, dovoleny sňatky kněží a volba biskupů učiněna nezávislou na kurii římské. Avšak král osadil záhy všecka biskupství přívrženci nového učení. Po náhlé smrti Bedřichově strhly se mezi oběma náboženskými stranami
urputné boje o volbu nového krále; sněm nemohl se o ničem dohodnouti, a mezitím, co Šlesvik a Holštýnsko na sněmu v Kielu zvolily si za vévodu Bedřichova syna Kristiána, spravovala '''D'''. po celý rok říšská rada, při čemž říšský hofmistr byl správcem říše, kancléř nejvyšším sudím a říšský maršálek vrchním velitelem vojska. Zmatků těchto užili Lubečané (Mejer a Wullenweber), aby moc '''D'''-ska ještě více omezili a Baltické moře úplně uzavřeli obchodu hollandskému. Proto hodlali na trůn dosaditi vypuzeného Kristiána II. a ve spolku s purkmistry kodaňským i malöjským a hrabaty Krištofem Oldenburským a Janem z Hoye způsobili tak zv. »hraběcí válku« (''Grevens Fejde''), mezitím co současně v zemi zuřila občanská válka mezi šlechtou a duchovenstvem, městy a sedláky, katolíky a protestanty. R. 1534 vtáhl Krištof Oldenburský do Kodaně jako náměstek Kristiána II., ale v tomto nebezpečenství dohodla se šlechta s biskupy jutskými a volbou jejich povolán za krále Kristián šlesvicko-holštýnský jako {{Prostrkaně|Kristián III.}} (1534—1559), který pomocí Gustava Vasy zvítězil nad Lubečany (mír hamburský 1536) a r. 1536 do Kodaně vešel. Za něho, horlivého lutherána, provedena v zemi reformace úplně, statky církevní konfiskovány, na říšském sněmě v Kodani r. 1536 prohlášeno vyznání lutherské za náboženství státní, a Bugenhagen od r. 1537 vypracoval nové zřízení církevní, které sice podrželo hodnost biskupů, ale ve všem bylo úplně odvislé od vlády. S reformací nastal též převrat sociální. Hraběcí válka, ačkoli zdánlivě jest zápasem o moc královskou, ve skutečnosti jest toliko posledním pokusem nižších stavů vzepříti se brannou moci aristokracii, a z boje tohoto vyšla šlechta jako vítěz. Moc její, která značnou částí statků duchovních ještě byla rozmnožena, od té doby stále se vzmáhá, tak že králové jsou spíše jen vykonavateli šlechtické rady říšské než vládci svobodného království, stav selský na místě očekávané svobody ocitl se v nejtužším nevolnictví a města s duchovenstvem neměla nijakého politického významu, neboť zavedením reformace váha církve zničena. Blahodárným následkem reformace bylo povznesení vzdělanosti, poněvadž zabráním církevních statků nabyla vláda dosti prostředků k vydržování a zakládání hojných ústavů vyučovacích. Král vydal také nový, kratší zákonník, tak zv. »Koldinžský recess«. O Šlesvik a Holštýn musil se Kristián III. rozděliti s mladšími bratry Janem a Adolfem, při čemž mu připadl díl segeberský, spor pak se Švédskem o Gotland a dánský znak byl urovnán mírem v Brömsebro, jakož vůbec Gustav Vasa a Kristián zachovávali vespolek poměry přátelské. Avšak za mladých, popudlivých synů jejich dánského {{Prostrkaně|Bedřicha II.}} (1559—88) a švédského Erika XIV. poměry zcela se změnily. Po podrobení Dithmarsů r. 1559, které konečně ve spolku s vévodami holštýnskými provedeno a jež králi zjednalo velikou vážnost v říši Německé, vypukla r. 1563 sedmiletá válka se Švédskem, jejíž výsledkem bylo toliko vzájemné zpustošení zemí a jež ukončena r. 1570 mírem štětínským. Jinak byla vláda Bedřichova blahodárná, důchody královské rozmnoženy, vědy a umění, zemědělství, průmysl i obchod podporovány a ku povznesení jich povoláno do země mnoho pracovitých a zámožných Hollanďanů vypuzených z vlasti. Syn jeho {{Prostrkaně|Kristián IV.}} (1588 — 1648) zvolený již za otcova živobytí r. 1586 za jeho nástupce, vládl do r. 1596 pod poručnictvím 4 rádců (ve vévodstvích německých jen do 1593). Válka se Švédskem, řečená kalmarská (1611—13), skončena mírem knörödským beze ztráty pro '''D'''., za to však nešťastné bylo účastenství Kristiánovo na válce třicetileté v Němcích, kdež protestantům dolnoněmeckým přispěl ku pomoci. Po porážce u Luttera (1626) zaplaveny Holštýn, Šlesvik a Jutsko drancujícími zástupy Valdšteinovými a bylo ještě velikým štěstím pro '''D.''' že mohlo loďstvem svým zabrániti vojům císařským přechod na ostrovy. Mír lubecký (1629) zůstavil sice '''D'''. v původní jeho rozsáhlosti, avšak vážnost říše utrpěla výsledkem války těžkou ránu. Král snažil se sice povznesením průmyslu a obchodu rozmnožiti blahobyt země, založil Tranquebar v Indii, vydržoval si k udržení pořádku v zemi stálé vojsko 5000 mužů, a hleděl přísným prohledáváním lodí zvýšiti výnos cla sundského, avšak toto zařízení způsobilo roztržky se Švédskem, jehož pokroky v Němcích Kristián IV. žárlivě sledoval. Ve válce odtud vzniklé vítězili sice Dánové na moři, zvláště ve slavné bitvě u ostrova Fembry (1644), avšak na suché zemi porážel švédský vojevůdce Torstenson všechen odpor napořád a král nemohl ani postaviti dostatečné moci do pole, poněvadž mu šlechta a říšský sněm odepřely mimořádnou daň na zaplacení německých žoldnéřů. Následkem toho musilo '''D'''. mírem v Brömsebro r. 1645 postoupiti Švédsku Jemtland, Herjedalen, ostrovy Gotland a Oesel, a povoliti výrobkům švédským úplné osvobození od cla v Öresundu a obou Beltech; mimo to musil se syn Kristiánův Bedřich vzdáti všelikých nároků na Brémy a Verdy. Skončila tedy vláda Kristiánova pro '''D'''. nešťastně, avšak přes to jest on nejpopulárnějším a nejoblíbenějším ze všech králů rodu oldenburského. Také vinu z pohrom, jež říši postihly, nelze mu přičítati, tato lpí na panovačné, zpupné šlechtě, jejíž
vypínavost, sobeckost a bezohlednost vzrůstala v téže míře, jako zdatnost její klesala; a nenávisť naproti ní vzrůstala a propukala konečně zjevně i mezi občanstvem a duchovenstvem.
Za těchto poměrů nastoupil vládu chytrý a opatrný {{Prostrkaně|Bedřich III.}} (1648—70), druhý syn Kristiánův, který hned od počátku pomýšlel na to, využitkovati nevole lidu k sesílení moci královské na úkor šlechty, a v záměrech těch byl podněcován nadanou manželkou svou Žofií Amalií. Také poměry v ostatní Evropě, v níž za příkladem Ludvíka XIV. rozhostoval se absolutismus, byly převratu příznivý. Ale král musil úmysly své skrývati k době příhodné, ba musil podepsati nejtěžší volební kapitulaci, jaká kdy na králích dánských byla vynucena. Brzo na to podařilo se mu svrhnouti nejsmělejšího předáka strany šlechtické Corfitze Ulfeldta, avšak úplný pád šlechty přivodily teprve nešťastné války se Švédskem. R. 1657 vypukla prvá válka; švédský král Karel X. Gustav vtrhl rychle z Polska do Šlesviku a Jutska, přešel odtud přes zamrzlé Belty na Fyn i na Sjalland a stál na poč. r. 1658 před Kodaní. Mírem roskildským (1658) musilo se '''D'''. vzdáti krajin na vých. straně Oeresundu (Skanie, Halland, Bleking, Bohus), mimo to Trondhjemu, Bornholma, povoliti Švédsku úplnou svobodu celní a vzdáti se nároků na Rujanu. Přes to Karel X. nebyl s dobytými úspěchy spokojen a zamýšleje sjednotiti všecky země nordické pod svým panstvím, obnovil po několika městcích válku. Šlechta dánská radila králi k povolnosti, avšak občanstvo vzchopilo se k odporu, útoky švédského vojska před Kodaní byly odraženy (1659), Hollandsko vypravilo pomocné loďstvo, a Švédové pro současné nepřátelství s Polskem, Braniborskem i císařem nemohli válčiti s náležitým důrazem. Mír kodaňský r. 1660 vrátil '''D'''-sku toliko Bornholm a Trondhjem, avšak když r. 1660 shromáždil se říšský sněm k pdradám, kterak pomoci zubožené říši, byla moc šlechty již zlomena. Stav městský, jehož sebevědomí udatným hájením Kodaně znamenitě se povzneslo, a jenž v kodaňském purkmistrovi Hansu Nansenovi měl znamenitého náčelníka, a stav duchovní, jehož vůdcem byl själlandský biskup Svane, provedli přes odpor šlechty usnesení, aby '''D'''. stalo se říší dědičnou. Král pak, kterému uloženo, aby na místě dosavadní volební kapitulace propůjčil zemi novou ústavu, a od něhož očekáváno, že stavům ponechá účastenství na správě říšské, strhl aktou o suverenitě r. 1661 veškeru moc na sebe. '''D'''. proměněno tím v absolutní monarchii a »královský zákon« (''Kongelov''), který r. 1665 byl vypracován, ale teprve r. 1709 prohlášen, byl odtud po dvě století základním zákonem říše. Dřívější říšská rada byla zrušena a jednotlivé obory správní přikázány kollegiím (ministerstvům), kteráž nadále řídila se jedině vůlí královou.
Absolutismus v '''D'''-sku potrval do r. 1848. Samovláda královská zamezujíc částečně duchovní i hmotný rozvoj říše, uspávajíc znenáhla lid a odvracujíc jej od účastenství v záležitostech veřejných, zdržovala sice v mnohém směru pokrok země, přece však bylo lépe pro '''D'''., než kdyby bylo zůstalo hříčkou sobecké šlechty. Jakkoli základní zákon propůjčoval králi moc tak neobmezenou, jaké tehdy neměl skoro žádný panovník v Evropě, přece králové při své dobromyslnosti, poctivosti a nevelkém nadání zřídka užívali moci sobě svěřené u větším rozsahu, a vláda jejich bývala prospěšná, jen když měli poctivé a nadané rádce. Nejhůře ovšem převrat poměrů postihl šlechtu; poměry celého stavu změnily se po r. 1660 úplně; ačkoli podržela sociální výsady, přece musila se podrobiti dani z hlavy a od r. 1671 přednosti své sdíleti s novou dvorskou šlechtou (barony a hrabaty), která většinou se skládala z cizinců, najmě Němců. Stará
dánská šlechta nevrle vzdalovala se ode dvora, jejž dříve úplně ovládala. Počátek absolutismu za Bedřicha III. a nástupce jeho {{Prostrkaně|Kristiána V.}} (1670-90) byl celkem dobrý, neboť králové vedle snahy, upevniti neobmezenou vládu vydržováním silného stálého vojska (24.000 mužů) a loďstva, užívali moci své k důležitým opravám v zákonodárství, a r. 1683 vydán společný zákonník pro celou říši pode jménem »dánskcý zákonník Kristiána V.«, r. 1687 norský zákonník. Rádcem obou králů byl jeden z největších státníků dánských Peder Schumacher, později na hraběte Griffenfeldta povýšený, který vedle své horlivé činnosti zákonodárné i zahraniční politiku řídil obratně (Oldenburg a Delmenhorst připadly r. 1667 králi a vévodovi gottorpskému, o kteréžto země delší spor vznikl, a r. 1688 dostal se jim Butjatingerland v léno od Lüneburska), avšak nemohl zameziti účastenství '''D'''-ska ve válce francouzsko-hollandské, v níž Švédsko bylo spojencem Francie, a ještě před koncem války jest svržen. Ve válce té, řečené »skanské«, připadl '''D'''-sku opět zápas se Švédskem a veden byl tentokráte s velkým úspěchem (vítězství Nielsa Juelsa v zálive Kjögeském), avšak Francie držela ochrannou ruku nad Švédskem a '''D'''. přese všecky slavné skutky musilo úmluvou ve Fontainebleau (1679) přiznati vévodě holštýnsko-gottorpskému všecka jeho práva a mírem lundským (26. září 1679) navrátiti Švédsku veškery výboje. R. 1682 vtrhl Kristián opět do Holštýnska, tu však hrozili válkou nejen Švédové, nýbrž i vévodové brunšvičtí, Anglie i Holland, tak že smlouvou altonskou r. 1689 musilo '''D'''. navrátiti dobytý Šlesvik i ostrov Fembru vévodovi holštýnskemu. Nový pokus o zabrání Šlesviku i o dobytí dřívějších držav na půdě skandinávské učinil Kristiánův syn {{Prostrkaně|Bedřich IV.}} (1699—1730) účastně se války nordické. Dánské vojsko napadlo Šlesvik a Holštýn, avšak rychlý útok Karla XII. na Själland, kdež oblehl Kodaň, zastrašil Bedřicha IV. tak, že v míru travendalském r. 1700 uznal úplnou rovnost vévody holštýnsko-gottorpského a zaplatil 260.000 tolarů náhrady. Když však Karel XII. byl od Rusů u Poltavy poražen, obnovilo '''D'''. válku; u Helsingöru byli sice Dánové poraženi (1710), avšak na moři pod Pedrem Tordenskjoldem osvědčili opět svou převahu, dobyli Brém a Verdů a také ve Šlesviku vítězili. Mír frederiksborský r. 1720 nezjednal '''D'''-sku zvláštních prospěchů, avšak urovnal prozatím otázku šlesvickou tím způsobem, že vévodství toto spojeno s říši Dánskou jako léno na ni spadlé; vévoda gottorpský marně proti tomu protestoval, poněvadž Francie a Anglie držení země té '''D'''-sku zaručily. Mimo to získal Bedřich IV. v Záp. Indii k ostrovu sv. Tomáše ostrov St. John, a zabral Gronsko založením osad na tamějším pobřeží. Jinak byla vláda Bedřichova pečlivá a spořivá, tak že král umíraje zůstavil v pokladně král. několik millionů. Válka nordická byla poslední větší válečnou událostí, do níž '''D'''. v XVIII. stol bylo zapleteno, a od té doby do konce století požívala země míru, tak že vláda bez překážky mohla se věnovati povznesení blahobytu. I provedeny rozsáhlé opravy ve školství i v zákonodárství za Bedřicha IV. a nástupců jeho Kristiána VI. (1730—46) a Bedřicha V. (1746—66): především podporovány obchod a průmysl, a to nejvíce prostředky v tehdejší době obvyklými, totiž ochrannými cly a monopoly, kdežto pro nejdůležitější zdroj národního blahobytu, pro orbu, nekonáno ničeho. Stav selský nacházel se duševně i hmotně v nejtužší porobě, zejména na ostrovech. Nevolnictví (''Vornedskab'') bylo sice r. 1702 zrušeno, avšak již za pobožnůstkářského {{Prostrkaně|Kristiána VI.}} nahrazeno zřízením novým, kterým stav sedláků stal se právě tak neblahým jako dříve, totiž připoutáním k hroudě (''Stavnsbaandet''); tím sedlák byl nucen do určitého roku svého věku setrvati na rodném statku, aby pán mohl pro zemskou milici právě zřízenou stavěti dostatek mužstva; zákon ten zaveden po celé říši, kdežto nevolnictví panovalo toliko na ostrovech. Za rozmařilého {{Prostrkaně|Bedřicha V.}} útisky stavu selského ještě se zvýšily a toliko několik prozíravých mužů, jako J. H. Bernstorff, uznávalo zhoubnost tohoto zřízení a i potřebu oprav ve všech oborech. I finanční poměry říše byly rozervány, k jejichž neblahému stavu přispěly hlavně stavby královny Žofie Magdaleny (christianborský zámek) a vydržování četného vojska za branné neutrality. V zahraničních záležitostech vyhnulo se '''D'''. v tomto období velkým zápletkám evropským, zejména sedmileté válce (zásluhou ministra Bernstorffa), ačkoli zuřila na samých hranicích říše. Současné rozřešil Bernstorff též otázku šlesvickou, která zůstávala stále nebezpečnou pro mír říše, pokud rod holštýnsko-gottorpský na svých nárocích setrvával. Když pak rod tento dostal se na trůn ruský a zároveň Bedřich V. po smrti vévody holštýnsko-plonského Bedřicha Karla (1761) země jeho zabral, hrozila vypuknouti válka s Ruskem a toliko náhlá smrt Petra III. r. 1762 ji zabránila. Na to státnickou obratností Bernstorffovou provedena r. 1765 oldenburská výměna (''Mageskifte''), kterou carevna Kateřina II. vzdala se za rod holštýnsko-gottorpský nároků na Šlesvik i podílu svého na Holštýně a obdržela za to Oldenburg a Delmenhorst.
{{Oddělovač|*** Formátování prozatím přerušeno zde (str. 25) ***}}
Nejzajímavější doba ve vnitřních dějinách
| |||