Naši mužové/František Ladislav Čelakovský: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
pokračování po str. 288, nečitelný levý dolní roh strany 275
dokončení kapitoly
Řádek 24:
Jen že rozum napřed, pak mu jazyk pomáhá.
</poem>}}
Před dvanácti lety ozval se polský list „<span lang="pl">Jutrzenka</span>“ těmi slovy: „Slovanský ráj Kollárův nemá ani jednoho muže činu, jsou tam sami dějepisci, filologové čeští a slepí básníkové srbští, ale krom polských, nenajdeš tam žádného hrdinu.“ Výrok takový byltě urážkou pro národ český, avšak nedlouho před tím vystoupil ze středu národu českého muž a jal se mluviti v rozhorlení svém, žeť čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť že pro samé {{Nečitelný text|strana=241}}
Před dvanácti lety ozval se polský list „<span lang="pl">Jutrzenka</span>“
těmi slovy: „Slovanský ráj Kollárův nemá ani jednoho muže činu, jsou tam sami dějepisci, filologové čeští a slepí básníkové srbští, ale krom polských, nenajdeš tam žádného hrdinu.“ Výrok takový byltě urážkou pro národ český, avšak nedlouho před tím vystoupil ze středu národu českého muž a jal se mluviti v rozhorlení svém, žeť čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť že pro samé {{Nečitelný text|strana=241}}
 
národ náš z duševního poddanství vybaviti mohli. My máme ještě tu starou, tradicionální politiku starého Fraňka Vaváka, ačkoli zmodemisovanou a méně křiklavou, — přece tu samou co do věci. Co ví náš lid o literním pokroku národů evropských? Co ví o politickém pokroku v Evropě? Snažili jsme se lid náš povznesti k pravdě, čisté, věčné, k těm pravdám, za něž předkové naši byli trpěli a krváceli? — Ano snažili jsme se — a snažíme se dotud nepřekročiti jistou míru a velkému pacientovi svému u větší míře než po lžičkách vpouštěti ty kusy vědomosti naší.
Řádek 31 ⟶ 30:
Avšak když pak přijde muž a vstoupí mezi lid i jme se hlásati, jako národní absolutista Vavák na konci minulého věku, že je všechno černé a že černé musí býti! — Není-li pak národ pouhou hříčkou, třtinou větrem se klátící, věří-li jemu? A lid český věřil Vavákovi za oné nadějné doby, když revoluce francouzská i náš národ český, zašlapaný vyvolávala z mrtvých a děla k nám: „Pomoz sobě, národe! jsi-li hodným slouti národem.“ Než národ neměl sobě pomáhati, neměl pozříti k světlu leže na rozcestí jako tělo ranami pokryté, jako člověk volající za slitování okolojdoucí.
 
Na západě provolal jest na sklonku minulého věku národ francouzský dvě slova: {{Prostrkaně|Svobodu}} a {{Prostrkaně|rovnost}} všech lidí a národů. Tak volali jsou Táborové u Lipan, než reakce zvítězila nad nimi: svoboda a rovnost ponejprv pohrobena; podruhé vyhlazen jest národ český katany. V tom zbytku lidu českého proudila vždy krev Táborův; špehové našich hrobů věděli, žeť v Čechách svoboda se vznese jednou z popele a z krve předků našich v triumfu zase velebném a za tou příčinou, když na západě se rozednívalo, volali jsou do hrobů našich otců, aby nevstávali, žeť „tma ve dne jako v noci“. Hlavní spisové, tak hlásající, hájící absolutismus, vyšli jsou z péra Aleše Pařízka a Fraňka Jana Vaváka.
Na západě provolal jest na sklonku minulého věku národ francouzský dvě slova: {{Prostrkaně|Svobodu}} a
{{Prostrkaně|rovnost}} všech lidí a národů. Tak volali jsou Táborové u Lipan, než reakce zvítězila nad nimi: svoboda a rovnost ponejprv pohrobena; podruhé vyhlazen jest národ český katany. V tom zbytku lidu českého proudila vždy krev Táborův; špehové našich hrobů věděli, žeť v Čechách svoboda se vznese jednou z popele a z krve předků našich v triumfu zase velebném a za tou příčinou, když na západě se rozednívalo, volali jsou do hrobů našich otců, aby nevstávali, žeť „tma ve dne jako v noci“. Hlavní spisové, tak hlásající, hájící absolutismus, vyšli jsou z péra Aleše Pařízka a Fraňka Jana Vaváka.
 
Aleš Pařízek, direktor c.&nbsp;kr. normální školy pražské, vydal v Praze r.&nbsp;1793 spisek o svobodě a rovnosti městské, jaká jest a co z ní pochází — v$em milým vlastencům národu českého k poučení a k výstraze. Jak vidíte, byltě i Aleš Pařízek vlastencem, neboť meltě za povinnost svou lidu našemu vykládati, co svoboda městská vůbec jest, jak se jí má rozuměti, v čem pravá rovnost městská záleží, jak svoboda a rovnost ve Francouzích počala, jak se rozšířila a co z ní pošlo. Proces revoluce francouzské měl tolik nuancí, žeť snadno bylo dítě i s koupelí vylíti. I rozumoval Pařízek takto, že, kdyby neštěstí ze svobody a rovnosti francouzské pocházející toliko mezi Francouzy se bylo uhostilo, snad bychom my, jenž jsouce od nich vzdáleni, škodlivosti její tak hrubě byli nepoznali, buď dostatečné známosti o ní nenabyvše aneb aspoň se domnívajíce, žeby ona jinde tak zlá býti mohla, jako v zemi francouzské.
Řádek 174 ⟶ 172:
 
Jevíť se v nich spanilost lidské mysli a nekonečné živosti a rozmanitosti a to tím mileji, čím méně hledána jest, čím méně z úmyslu pochází.“
 
Nadšení jest, jak tomu básníci chtějí, dcera nebes, kteráž neočekávaná a nepřivolaná jako anděl pozemštany navštěvuje a hruď vyvolenců svých rozpaluje. Avšak Čelakovský nevěří v takové divy a zázraky a čím více básníků u nás se rodilo, tím více nabýval přesvědčení, žeť třeba toliko zamíchati kalamářem, aby ingoust obživnul; i rozproudí se ingoust v rozličných kaskádách a přepodivných liniích na papíře; chop se péra, vždyť není mrtvé: vzroste v ruce tvé, na peruti jeho unešen budeš do říši Olympických. Rci jedinké nyní slůvko, postav je na papír; slovo jedno dá slovo druhé, myšlénka s druhou se spojí ve formy živoucí. A proto tolik špatných básní, tolik nezpěvných zpěvů, tolik slátanin slov. Čelakovský uvažuje tak, unáší nás svými ohlasy k pravým zřídlům poesie a jako staří Řekové ku posvátným chodili pramenům, aby napájeli se duchem básnickým, tak čerpá i pěvec náš ducha toho v samém lůně vlastí svých. Národ slovanský zdá se v básnictví býti vzorem a mistrem druhým národům, a proto oblíbil si zpěvy národní velice, maje tu naději, že oblíbení takové básníky naše od oné nadutosti oněch par a dýmu uchrání, jež některé cizokrajné literatuře a poněkud i naší více jsou na škodu, než k užitku, pokud pravda jest, že pestrá slátanina slov nikdy myšlenky nenahradí, která čím vznešenější a pěknější, tím spíše takořka v tenké roucho slov se odívá, aby více viděna i pozorována byla.
 
Čelakovským vládl jemný a čilý smysl poetický při vybírání těch na oko často nepatrných zpěvů; avšak týž poetický duch jeho vnukl jemu myšlenku, aby sil svých v prostonárodních slovanských písních sám pokusil. Nesnadné jest nápodobení písní národních, avšak Čelakovský mocí ducha poetického vše překonal nesnáze a podal kvítka vůní přirozenou zapáchající, o nichž Palacký se tenkráte zmínil, že vedle Slávy dcery ušlechtilejšího plodu básnického nad „Ohlas“ v novější literatuře naší nemáme.
 
Větší pochvaly nemohlo se Čelakovskému dostati; avšak nyní nemyslel hrubě na básnictví, anobrž ponořil se do prací vědeckých, hodlaje před odjezdem do Rus vypracovati svou všeslovanskou chrestomatii, kteráž byla zárodkem pozdějšího {{Prostrkaně|všeslovanského čtení}}, kteréž mu však nelze bylo dokončiti. Čelakovský studoval neunaveně; rok již skoro uplynul a z Ruska nedošlo zprávy nižádné. Akademie ruská docela umlkla. Co měl souditi z toho? Měly býti naděje jeho opět zmařeny? „Padni již jak padni, osud můj není veselý,“ píše 17.&nbsp;ledna&nbsp;1831; než nemoha ani ve vlasti konkursy svými nijak dráhu sobě proklestiti k nějaké professuře, nezbývalo jemu, než mermocí do Rus se vybrati. I umínil sobě ještě rok vyčkati, napotom 1833 rakouskou vládu žádati za dovolení k cestě do Rus na vlastní své outraty, aby tam sám přetrhl sítě, kteréž mu nepřátelé a závistníci, jak se snad ne bez důvodů domníval, byli nastrojili. Poněvadž r.&nbsp;1832 o kustosství v císařské bibliotéce Holomúcké taktéž marně se byl ucházel a žádná budoucnost ve vlasti mu nekynula, pevně odhodlán byl k tomu, vlast opustiti; než tu několik vlastenců českých v soukromnosti o to pracovali, zachovati Čelakovského zemím rakouským — ač marně. Osud ho sobě vyvolil za obět, Čelakovský musel opustiti vlast — toliko kosti své směl uložiti na půdě české, {{Prostrkaně|básník smělosti!}} — Přičiněním vlastenců těch vykázal mu kníže Rudolf Kinský, tehdejší president české Matice, roční pensi, kteráž se mu dostatečnou býti viděla, ouplně oddati se vědě a podredaktorství i korrektury theologického časopisu již r.&nbsp;1828 převzaté se vzdáti. Roku 1833 dokončil překlad díla sv.&nbsp;Augustina, čímž velké břímě s něho spadlo, avšak redakci časopisu theologického podržel až do roku 1842.
 
Nyní oddal se zcela vědeckým studiím všeslovanským; v létech 1831 a 1832 pracoval hlavně v nářečích lužických, avšak vedle toho započal zakládati sobě slovník kořenů slovních všech slovanských nářečí, v čemž pak po celý čas živobytí svého byl pokračoval. Slovník ten nalezá se v pozůstalých spisech Čelakovského. Avšak opět zableskla naděje na obzoru života Čelakovského, — zableskla {{Nečitelný text|strana=291}} aby noc černá s veškerými příšerami svými tím bolestněji i nad hlavou jeho se rozprostřela. Rokem 1834 změnily „Pražské Noviny“ svou tvářnost a Čelakovský stal se jich redaktorem, jakož i „{{Prostrkaně|Včely české}}“, kteráž na místo dřevnějších „{{Prostrkaně|Rozličností}}“ spolu s Pražskými Novinami vydávána byla. Štěstí se usmívalo; výživa byla dostatečná a nyní nemeškal Čelakovský založiti sobě {{Nečitelný text|strana=291}} domácnost. Zamilovav sobě již r.&nbsp;1830
{{Nečitelný text|strana=291}} prázdninách v Strakonicích v růži stolisté opěvanou {{Prostrkaně|Marii}}, dceru kupce a měšťana Strakonického Josefa {{Prostrkaně|Venty}}, vedl konečně milku svou dne 2.&nbsp;února&nbsp;1834 k oltáři a již 29.&nbsp;listopadu&nbsp;1834 stal se šťastný manžel otcem syna {{Prostrkaně|Ladislava}}. Nebe azurové klenulo se nad hlavou otce a manžela milovaného a štěstí rozkochané neustálo se usmívati; blaha domácího požíval v hojnosti; blahobyt materiální po dlouhých trampotách pojištěn; avšak přece nedostávalo se mu ještě pravého působiště. Pilně redigoval noviny, Včelu obohacoval svými příspěvky literárními, tak že byla jedním z nejlepších a nejrozšířenějších listů českých; avšak kde lze bylo jemu vykládati vědecké vědomosti své? — Dne 31.&nbsp;prosince&nbsp;1834 zemřel Jan Nejedlý, professor české řeči a literatury na universitě pražské a Čelakovskému dostalo se suplentství této stolice učitelské; nikdož nepochyboval o tom, že bude Čelakovský za skutečného professora ustanoven, neboť píše ku konci roku 1835 příteli svému Plankovi takto: „Věci mé stran professury v nejlepším jsou stavu, neboť prošedše všecka místa, nyní již v kabinetu se nalezají k podpisu a za několik neděl nepochybně mi dekret bude dán.“ Věci jinak se však sběhly. Avšak než o tom věru tragickém momentu se zmíníme, sluší o kritické jeho činnosti promluviti, kteráž neméně mu zrodila nepřátel, jako jeho satyrická žíla, která v něm pracovati neustála.
 
I nazvali jsme periodu od r.&nbsp;1827—1848 dobou českoslovanského uvědomění. Zejména rokem {{Nečitelný text|strana=293}}
 
vají. „Nevidím jiné pohnutky k této práci, byla-li jaká, leč té,“ dí Čelakovský, „aby opět literatura česká knižkou, ať ostatně jakoukoliv, byla rozhojněna. Ostatně jest české přeložení otrocké, že násilí se činí jazyku českému, by jen slovíčko na slovíčko padalo. Ty vady nemají však do sebe jenom tyto přeložené krakoviaky, ale nalezáme i v jiných zvláště ze slovanských jazyků překládaných spisech téhož pana Václava Hanky, kterým snáze Rus nežli Čech může porozuměti. Nač medle takové překládání? komu jím spomoženo? Jestli že náš drahý vlastenec ještě blud svůj nenahlídne a jej budoucně neopraví, tedy nechci jej {{Prostrkaně|ani drahým vlastencem}} jmenovati.“ Byla to slova trpká, avšak pozorovati, žeť oba ti pánové dobře se srovnávati nemuseli, ano že již jakási disharmonii mezi nimi panovati musila. Kdo zavdal k hněvu příčinu aneb bylo-li podezření Čelakovského mylné čili nic, to vyložiti neumíme. Ostatně projevil Hanka sám, co myslí, a pravil rovnou měrou, že kdo rozuměti chce páně Čelakovského „Panně jezerní“, třeba mimo original vzíti ještě německé a polské přeložení a jest dost co dělati.“ To by bylo ještě ušlo, kdyby Hanka ve Květech r.&nbsp;1835 se nebyl dotýkal osobnosti Čelakovského a tam mu nebyl spílal dekretníků slovanského řemesla spisovatelského, řka konečně: „Ale kdo může za nemoc, která člověka dráždí a popouzí? Vždyť víme, že toho neučinil tehdáž, když jsem mu sebrané slovanské národní písně a přísloví česká dal, bylť vděčen a přátelsky se ke mně měl. A to jest příčina, že se z něho tak směšný Vrtipata udělal, a že jest výborná hlava, tím více se ho varovati třeba.“ Roku 1822 vyšel první díl „slovanských národních písní“, kterýž Čelakovský dedikoval Hankovi. Avšak nyní popudil se Čelakovský tak proti Hankovi, žeť dedikaci ve svém vlastnoručním exempláři písní slovanských vytrhl a po témže Hankovi ty nejohnivější střely svých perných satyr a žíhavých epigramů metával. Avšak i v Květech musel Čelakovský podstoupiti boj s bujnými mladíky. Tyl přeložil Raupachovu veselohru „<span lang="de">Die Schleichändler</span>“ a nazval ji „Pašáci“. Provozovala se dne 6.&nbsp;ledna. Na to si divadelní referent Chmelenský vyjel ousměšně ve „Včele“, řka, že prý se čtlo na návěštích větším dílem „Pasáci“. Dne 26.&nbsp;ledna dával se Chmelenského překlad Raimundovy frašky „<span lang="de">Der Bauer als Milionär</span>“ — „Selský milionář“. Tu zase si vyjel Tyl na Chmelenského, že prý neměl napsat {{Prostrkaně|sedlský}} milionář, proto že se neříká: pekařský, řeznický nebo mlynářský milionář. Z takových pitomých půtek rostlo kvašení z obojí strany a Čelakovský, starý Hromotluk, vida a nahlížeje, žeť dobrotou a shovívavostí na poli literáckém málo se pořídí, počínal sobě, jak tvrdí biograf Tyla Václav Filípek, při takových příležitostech velmi zostra, vyjížděje hned s hrubou střelbou do pole. Tak na příklad pro pouhé '''s''', jakéž v Máchově básni, v „Marince“ ve Květech (sklesna v prach za sluncem {{Prostrkaně|roztru}} ruce) náhodou nebo nedopatřením bylo vynecháno, udeřil na velký buben, aby na posměch vystavil „ubohého básníka s {{Prostrkaně|roztřenýma}} rukama“. Tyl na to odpověděl; mezi jiným tu pravil: „Pracovníků na roli dědičné jesti mezi námi, bohužel! hrstka nevalná: k čemu tedy vtipem nevčasným mezi sebou se škádliti?… Mizerné '''s'''! Hodno-liž toho, že proň {{Prostrkaně|závist}} zuby vyšklebuje, že se dobří horší — že se maří času i papíru… Jenom kde nadutá zpozdilost hlavu prázdnou pozdvihuje, aneb zhnilá malátnost smrduté své oudy rozkládá, napni, Včelo Česká, ostré žíhadlo; pokoušením se spisovatele „Obrazů ze života mého“ ani cti, ani prospěchu nezískáš. Mírně, vlídně, neúhonně, bratrsky máme kráčeti, ruku v ruce, k velikému, jednomu cíli — k Vzdělanosti a osvětě: K čemuž tedy jedni druhým na obapolné dráze klásti překážky?“ — Čelakovský se na to pak ozval velmi ostře a Tyl též opět odpověděl. V Květech ve článku „Dobrodinci mému“ str.&nbsp;427 r.&nbsp;1834 stěžuje sobě Tyl, že mu redaktor „Včely“ spílal kaňhalů, trubačů, nedouků, třeštíků, hrubianů, ba i vzteklých a šílenců. „To jedině mi za zlé pokládati nebudete,“ píše konečně Tyl, „že si sám Váš přípis na pergameně opsati chci, abych — bude-li kdo někdy životopis Váš psáti — nejdůležitějšího mu podal pramene. Cokoliv jste jiného o mém humoru, mé geniálnosti a o Květech povědíti ráčil, mlčením opominu milerád; hnusnou hádkou jsme již dobrých lidí dosti pohoršili a trpělivých čtenářů omrzeli.“ Nechceme dále líčiti, na které straně ležela pravda, jisto jest a nikdo nám upírati nehude, žeť kritika přísná, poctivá vždy naší literatuře byla sůl v očích. Byl-li kritik spravedliv, pravili, že prý na ten český svět nosejčkem svým hledí tuze s vysoka; což měl kritik u nás činiti? — U nás kritika není domovem. Buďto chválíš, buďto tupíš napořád; ty dva extremy u nás platily. Avšak <span lang="la">in medio virtus</span> — pomlč vše mlčením, jak to činíme v těch velkých politických žurnálech, — tak nejlépe zabíjíš. Nemůžeme tedy sobě stěžovati na to, že byl Čelakovský příliš ostrý, neboť láska k vlasti jím hýbala a ne každý ještě malířem, mněl Čelakovský, kdo umí barvy třít. Ostatně popudil jest přísný Čelakovský proti sobě dosti nepřátel a sen příznivců jeho záhy se vyplnil: Polska dokrvácela; měsícem říjnem 1831 dostala se pod moc Rusův. Pádem Polsky zničen jest revoluční princip v Evropě. Polská ojčizna se vystěhovala do ciziny. Pokoření Poláci podali 1834 carovi ruskému adressu poddanosti a věrnosti své, než car nepotřeboval nyní více písemních důkazů: vojsko ruské přetrhlo, jak doufal, revoluci polskou; vojsko ruské dovede nyní vládnouti. I oslovil car deputaci polskou slovy přísnými, kteráž nemile působila na Čelakovského, jenž ačkoli revolucí Poláků nehájil a hájiti nesměl, nyní pohnut lítostí a hněvem co pobratim kmene podťatého jal se v novinách pražských cara porovnávati k chanům mongolským, druhdy panovavším nad Rusi. Čelakovský měl tolik a tolik nepřátel, proč by který se neměl zavděčiti vládě ruské a sloužiti jí co agent ruský a udavač? V jednom epigramu táže se pak Čelakovský, co padouch ten, jenž lid poctivý lstivě, tajně, lichodějně byl černil, nyní asi v pekle páše? Tamto pak čertíky za dobré chlapíky udává prý u satanáše. Jisto jest, že Tatisčev, vyslanec ruský ve Vídni, o této urážce se dozvěděv, ihned podal stížnost u vlády rakouské, a Metternich a Sedlnický neměli jiného na práci, než nového sobě získati přátelství a dvora ruského potrestáním vinníka. Aby se však těm Čechům nezachtělo více dělati také v politice, musel trest pro výstrahu býti exemplární, ačkoli dotčený závadný článek v presidiální kanceláři byl censurován. Čelakovský byltě v prosinci 1835 zbaven netoliko redakce pražských, vládních novin, anobrž i suplentství professury.
 
I viděl se Čelakovský na mnohá leta opět ode dráhy tak usilovně ražené odvrácena. Nastala leta bídy v rodině milého pěvce a velkého učence. Maje četnou rodinu, nezbývalo jemu jiného, než dávati hodiny, avšak to nepostačovalo k výživě rodiny. Nenadal se, přemítaje co mladík dvacetiletý o Rusku, chtěje mohutným duchem svým dobyti sobě tam veřejného postavení, že s této strany vyslán bude šíp, jenž ránu nezhojitelnou zadá srdci jeho! Stav Čelakovského, jenž co syn staré, milené matky, co vroucí manžel a otec tolikero měl povinností, byl strašný; nouze v celé nahotě své klepala nyní na dvéře jeho! Tu však ale vidíme, co umí vřelé přátelství! — Osudem pronásledovaný Čelakovský byl šťastným přítelem; „panenský pěvec“ Chmelenský, vstoupiv rokem 1831 do státní služby u c.&nbsp;k. fiškálního ouřadu a stav se v říjnu 1835 místosudím dvorským a úřadníkem králové české, učinil, sečkoliv byl, aby zmírnil trapný stav Čelakovského; šlechetný kníže Rudolf Kinský neodňal mu podpory až na konec života, nýbrž i po smrti jeho byla prostřednictvím poručníka hraběte Schönborna záležitost ta uspořádána tak, že se Čelakovskému bibliotékářství knížecí s ročním platem 400&nbsp;zl. stř. dostalo; mimo to spůsobovali jiní příznivci soukromé sbírky a nejmenujíce se, zasílali otci sklíčenému, jenž, jak sám píše, bůh ví! nevěděl odkud nastávající činži zapraviti: hodlaly sevřen jsa nouzí, již bibliotéku svou prodati. Podobných činů, dí neznámý mi spisovatel v „Obzoru 1855“, neposkytuje nám mnoho naše novější doba! Nechť si je dobře zapíše věk náš do tobolky, budeť mu toho třeba před soudnou stolicí věků budoucích! —
 
Avšak v této době trudné poznáváme genia a ducha velkého. Neklesl pod těžkým osudem, než hrdě pohodiv hlavou, utekl se k svému Martialovi a básnil množství původních svých epigramů a satyr, kteréž pod titulem „{{Prostrkaně|Padesátka z mé tobolky}}“ v Musejníku 1837 uveřejnil. Uvázán jsa náhodou toho času v redakci časopisu Musejního, doufal, že nastala nyní doba, obrátiti v posměch ty pidimužíky, již se jmenovali nepřáteli a nepříznivci jeho. Genius pronásledovaný, osudem bičovaný, ve vlastní své vlasti nenáviděný nemá jinou zbraň, než satyru; tož jediné bičiště, jímž lze kárati a přiváděti k rozumu; satyrou splácel, co mu kdo půjčil, touž padesátkou vracel věřitelům s ouroky své dluhy. „Prosbou k bibliotékáři z ohledu maličkých knížeček velikého spisovatele“, „Zdáním ruského censora, co pravdivou událostí“ — trestal osobní nepřátele, avšak i pilně sobě vyjížděl na mladší spisovatelstvo české. Všude viděl básně, avšak žádného básníka, všude viděl básně, v každém žurnále — „ach, krásné husté doubí! — Ach arkadická loubí! — Škoda vás, že pastýřové tady na mráz troubí; — všude básně {{Prostrkaně|oškubané a pečené}}, — pusté klinky — linky, přeučené kudrlinky.“ Avšak když se rozhlížel kolem v tom davu mladých nadějí, když již naslouchal, {{Prostrkaně|jak hezky ti ptáčkové zpívali! — „tuť umlkli“}}. Umlkli, {{Prostrkaně|poněvadž jste se příliš na ně dívali, až jste je uhranuli.}} O sladké naděje! krásná vlasti budoucnosti! — „Vesna, Květy, Flora, Zora též Aurora,“ zvolal pak satyrik, — vše to s pozlátkem i bez pozlátku Masně ohlašuje — {{Prostrkaně|nedospělá pacholátka}}. Než pacholátka jako malý Davidek s prakem obořily se na Goliáše a zařvouce „Na pacholátka že, jako rek — vytasil se pacholek“ — na outěk se daly, anižby hlavu jeho do Jeruzalema byly přinesly a odění jeho ve stanu svém byly složily. Ostatně satyrik se nehoršil pro to, věda že {{Prostrkaně|mouka od otrub dělí se mlením}}, anobrž politovav {{Prostrkaně|ty nesmrtelnosti kandidaty, již v žurnálech se rvou a mlátí}}, pokrčil vždy ramenama a pravil: „{{Prostrkaně|Proč se dali do prádla, mýdlo-li jen sobě sami musí obstarati?}} — “ Ačkoli však tyto perné epigramy již tištěné byly, přece valná jich část v pozdějším vydání spisů básnických byla potlačena; doufáme však, žeť pozdější vydavatelé nám celou sbírku epigramů a satyr podají a národu co jmění obecné zachovají. Potlačování stává se u nás bezpříkladnou módou: nyní potlačují přátelé básně, později se budou potlačovat memoiry — {{Prostrkaně|k vůli národní svornosti}}, jak se praví!! — Čelakovský byl muž rozumný a soudný, uznávaje vždy co dobrého a bičuje co polovičatého, nezralého; a věru hledíme-li k zmotaným poměrům jeho, musíme se přiznati, žeť satyra, to jediné dobrodiní bohův rozhněvaných, jehož se dostává mužům velkým, pronásledovaným, jimi se kojí jako smrtelníkové — {{Prostrkaně|nadějí}} — tím posledkým klenotem skříny Pandořiny. Avšak mimo tyto epigramy a satyrické střely, kterýmiž toliko brojil proti losu nezaslouženému, nezapomínal na větší rozdělané práce poetické. Roku 1837 vydal druhou sbírku z anthologie ruské, r.&nbsp;1839 a 1841 „Cizonárodní písně“ a r.&nbsp;1840 „Illyrské národní písně“. Avšak tohož roku vyšla jeho „Růže stolistá“, dodávajíc oslavě básnické Čelakovského nových opět věnců. Mnohé strofy „Růže stolisté“ zní velebně jako hlas s hůry k národu; mnohá strofa dýchá tou nejněžnější láskou, avšak čím smělejším vzletem básník těch nejjemnějších citů na oři okřídleném se pne k nebesům, tím více ruší zase plnou onu lahodu od zvuku k melodiím, od akkordu k harmoniím, jakýsi nádech poesie realistické, an nad krásy pramenem střízlivý básník se táže: „Růže! jak to bude s ovocem a semenem?“ — Tímž arciť různí se tato milostná „{{Prostrkaně|Růže}}“ od jiných písní milostných, opěvajících toliko kochání-se v pomíjející spanilosti ženské. —
 
Na stolici učitelskou Čelakovským uprázdněnou dosedl Pravoslav Koubek, jemuž se r.&nbsp;1840 i skutečného professorství dostalo. V těchže letech soukromých studií obíral se Čelakovský pilným studováním „Jungmannova slovníku“, jehož pátý díl r.&nbsp;1839 tiskem byl vyšel. Pohrouživ se ouplně do prací vědeckých, hlavně filologických, málo sobě všímal básnictví. „Až budu s celým slovníkem Jungmannovým hotov, budu moci já říci, že jsem půl obrovské práce vykonal,“ píše se Chmelenskému na konci r.&nbsp;1837. I probádal týž slovník, avšak co více, obohatil jej spolu svými „{{Prostrkaně|dodavky}}“ r.&nbsp;1851 vyšlými. Mimo to vydal r.&nbsp;1837 na ukázku velké své sbírky {{Prostrkaně|přísloví slovanských výbor jich i s theorií}}, r.&nbsp;1840 „Krátkou mluvničku německého jazyka k vyučování na normálních hlavních a venkovských školách“ a „Českou dobropísemnost“, nejvýtečnější toho druhu knihu.
 
I opět se vyjasnilo nebe nad hlavou Čelakovského. „Srovnávací methoda,“ píše dr.&nbsp;Hanuš, „nevytěžila téměř v nižádné vědě více než v mluvozpytu a ji má zvláště německá filologie co děkovati, že nyní na vysokém svém stupni stojí. Ale srovnávací tato methoda učila i Němce, že {{Prostrkaně|slovanská řeč}}, jižto, neznajíce ji, dříve za tatarskou byli pokládali, ústrojně je nejjemněji spojena s německou, ba že nelze pěstovati v základech posledních jedné bez druhé. Povstala tedy zvláště v Prusku, kde Boppem, otcem to filologie novější, mluvozpyt valně byl pěstován, potřeba vědecká, novou založiti v Berlíně a ve Vratislavi stolici slavistickou.“
 
I byltě povolán nyní Šafařík do Berlína a Čelakovský do Vratislavi, kamž se Čelakovský rozkazem od 16.&nbsp;března&nbsp;1842 konečně 10.&nbsp;máje co professor slavistiky byl odebral. Rozloučil se s vlasti svou a bral se do „{{Prostrkaně|dobrovolného vyhnanství}}“ svého, jak pravil. Ve Vratislavi neměl Čelakovský na začátku více než čtyr a pět posluchačů; píše, že ve Vratislavi pro slovanské věci je nejhorší půda, která za práci žádných téměř plodův nepřipovídá, avšak těšil se zase, že i Bopp více než tré a pět nosů před sebou nevidívá, takže se stydí jíti do koleje a vyšším povolením doma učí. Pokračuje neunaveně ve vědách filologických, sestavoval spisy poučující k přednáškám v jazyku německém, čítával několikráte o starožitnostech slovanských podle Šafaříka, o literatuře všeslovanské, o kralodvorském rukopisu, který probíral filologicky a estéticky. R.&nbsp;1846 dal se opět do prostonárodní filosofie na základě slovanských přísloví. Roku 1847 připravoval se k doktorátu, avšak tohož času poctila ho universita pražská, hotujíc se rokem 1848 k slavnosti pětistileté památky, čestným diplomem doktorství filosofického.
 
V těchto letech stál Čelakovský po dlouhých hořkých dnech na vrcholku slávy a štěstí svého, avšak čím výše osud v životě veřejném jej byl postavil, tím více ubývalo štěstí a poklidu vnitřního; ani výhodné a důstojné postavení, ani besedy, s přítelem Purkyní a jinými vzácnými hosty slovanskými, Vratislavu navštivujícími, prožité nesmířily jej s osudem. Musa, kteráž i v nejtrudnějších dobách života ho byla těšivala, opustila jej a nespokojenost nesmírná trápila ho, poněvadž, jak se tomu v skutku podobalo, měl za to, že vyhnán jest z vlasti mezi cizince, již mu nerozuměli, již se toliko z pouhé lidskosti nad ním byli slitovali, již mu poskytli velkodušně, čehož se mu ve vlasti české, kterouž z celého srdce miloval, nedostávalo — důstojného postavení a — chleba. Avšak, an se Čelakovský kochati mohl v materielním blahobytu svém, neustal osud jinak zase blesky žhavé na hlavu nespokojenou metati. Dne 27.&nbsp;dubna&nbsp;1844 zemřela jeho milá choť, v růži stolisté opěvaná {{Prostrkaně|Marie}} v 34.&nbsp;roku věku svého. Tohož roku zavítal o prázdninách do Prahy a hledaje vychovatelku pro osiřelé čtyry dítky své, uzřel Antonii Rájskou, slavnou vychovatelku pražskou, kterouž dne 2.&nbsp;dubna&nbsp;1845 pojal za manželku, dada dětem svým matku pečlivou. Z manželství toho narodilo se dvé dítek ve Vratislavi: {{Prostrkaně|Jaromír}} r.&nbsp;1846 a {{Prostrkaně|Bohuslav}} r.&nbsp;1848.
 
Touha po vlasti nesmírná podrývala neustále jeho domácí štěstí; láska k vlasti neukojná rozladila mysl jeho, neboť jak dříve tak i později roku 1845 a 1846 stýskal sobě příteli svému Staňkovi řka: „Věř mi, bych mohl se vrátiti o tři leta zpět ve svém žití, nikdo by mě z Prahy stěhovati neviděl. V cizině mnoho schází, co se penězi zjednati nedá.“
 
S jakou rozkoši musil tedy r.&nbsp;1849 přijmouti vybídnutí císařské vlády rakouské na stolici pražskou. Veškeré jeho přání mělo nyní býti vyplněno: {{Prostrkaně|čestné postavení ve vlasti!}} Kdož vylíčí blaho, jehož Čelakovský zakusil; i píše svému příteli Plankovi do Strakonic: „Jsem v Praze! více Vám říci nepotřebuji!“
 
Avšak jaké to byly časy, jimž šel Čelakovský vstříc. Národ český objevil se na poli politickém; nebyly to více ony tiché, zlaté časy bratrské Jungmannova věku, Čelakovský pohrobil se s celou duší do studií vědeckých a filologických; a co jest filologovi hnutí politické? — Tolik co slepému zatmění slunce aneb výbuch vulkanický. Nedivme se tedy, že již za nedlouho toho litoval, že se byl z Prus hýbal. Mimo to i v domácnosti nebyl blažen. Žena ochuravěla a konečně dne 2.&nbsp;Máje&nbsp;1851 zemřela.
 
Jest pravda již dávno dokázaná, že nelze jednotlivci v každém, tím méně v oboru sobě protivném slynouti. Divu-li, když muž v jednom oboru proslulý a veleučený, i co básník výtečný v jiném oboru jeví zase ty nejprimitivnější názory, jak Čelakovský v oboru politiky národní a slovanské vůbec. Jen jednou zapolitisoval sobě, a jak krutě byl za to potrestán; od onoho času, co z redaktorství novin pražských byl sesazen, ku kterémuž nikoli zvláštní vzdělaností politickou, anobrž vnější toliko nutností byl přiveden — od času onoho byly noviny politické jemu odporné a nečítal je více. Teprv roku 1848, kdežto dra živlové mohutní, národ německý a slovanský svou existenci jali se hájiti, byltě přinucen větší pozornost věnovati novinám politickým a sledovati běh událostí politických. Jeho politické úsudky, o nichž šířiti slov by bylo zbytečné, nemají nižádné váhy a důležitosti. Co pravý učenec museltě hlavně přilnouti ku školství a hleděti k opravám škol, zvláště gymnasiálních. V ohledu tom byloť hlavni jeho zásadou, žeť při všech plánech školních hlavně zůstane úlohou, aby se prohlíželo k pěstování dobrých a schopných professorův a aby toliko takovými místa se osazovala: {{Prostrkaně|výborný učitel dělá výbornou školu}}. Nedivme se tedy jeho přísnosti, ba až přílišné přísnosti, kterou byl pak osvědčil, vyvolen byv ministerstvem vyučování do vědecké komise gymnasiální co zkoušce čekatelův učitelských v oboru jazyka českého.
 
Navrátiv se do Prahy, jal se plody ducha svého a neunavené obrovské pilnosti vydávati, avšak takou rozčileností, jakoby již tušil v duchu svém smrt hrozící. R.&nbsp;1850 vydal „Všeslovanská počáteční čtení z písemnictví polského“, r.&nbsp;1851 „Českou čítací knihu pro gymnasia“, tři díly, „Malý výbor z veškeré literatury české“, „Všeslovanská počáteční čtení, z písemnictví ruského“, r.&nbsp;1852 „Mudrosloví národa slovanského v příslovích“, roku 1853 „Čtení o srovnávací mluvnici slovanské na universitě pražské“.
 
Sestavování českých knih čítačích, kteréž Čelakovskému ministerstvo vyučování bylo svěřilo, vidí se nám býti nad míru důležité; resultát namáhavé pilnosti Čelakovského byl velmi skvělý, a an před tím knih podobného druhu ve školách jsme neměli, můžeme nyní již svými čítacími knihami, vždy hojnějšími, každému vzdělanému národu po bok se postaviti. Cesta ku zdárnému školskému vychování ražena, dej bůh! aby mládež naše národního uvědomění, národní osvěty se dodělala.
 
„Povážíme-li,“ píše dr.&nbsp;Hanuš, „že Čelakovskému v ten čas netoliko spisování explikací mnoho odjímalo času, nýbrž že i překážky samy a různá sedění i v komissí gymnasiální, ve sboru professorském, v Matici české a konečně v různých seděních král. české společnosti nauk někdy nejlepších a nejpříhodnějších ke práci hodin mu odjímaly: nemůžeme jinak než diviti se ohromné této pracovitosti, avšak zároveň litovati, že mu tatáž pracovitost tak nemilosrdně posledních jeho sil ujímala. Ubývání jich stalo se patrným hlavně 20.&nbsp;června&nbsp;1852, kdežto s rodinou svou byl vyšel do blízké Chuchle u Prahy, nemoha se unavený pěšky již navrátiti.“ Dne 25.&nbsp;června sobě ulehl. „Chuti k jídlu ubývalo s vnitřní desorganisací krve co den a tak bylo namáhání i nejslovútnějších lékařů pražských vždy marnější. Od 25.&nbsp;července, jak na místo úlevy bolesti a slabosti vždy přibývalo, pouštěl už naději mimo sebe, počínaje mysliti na poslední uspořádání své domácnosti. A tu jakoby již všecko, co za důležité ze spisů svých pokládal, posledně chvátavou bedlivostí na oltář vlasti byl složil, opětně na to doléhal, aby pozůstalé veškeré jeho vědecké práce a listiny v oheň byly hozeny. Až po dlouhém teprv namítání přátelském upustil od své žádosti, ponechávaje písemnictvo své všecko nejstaršímu synu {{Prostrkaně|Ladislavovi}}, ač i tehdy sobě vymínil, aby, vydá-li se co z toho, nebylo jeho jmenem tištěno… Dne 3.&nbsp;srpna z rána diktoval jest poslední vůli svou; po tom skonal velduch tento jemně a pokojně {{Prostrkaně|dne 5.&nbsp;srpna&nbsp;1852}} po šesté hodině večer v tichém spánku.“
 
Pohřeb byl dosti slavný; česká Praha uznávala jest svým zármutkem {{Prostrkaně|ztrátu genia}}, nemilosrdným osudem zmítaného, ještěry ve vlasti uštknutého.
 
Vláda rakouská poznavši, že mu byla druhdy ukřivdila, že i co do politiky mírný Čelakovský nejblaženější část svého života obětovati musel hrdě se rozkládajícímu absolutismu rakouskému, vykázala osiřelým šesti dětem ročnou pensi, anať královská česká společnost učených v Praze, jejímž oudem byl Čelakovský od r.&nbsp;1840, dru. J.&nbsp;J.&nbsp;HanušoVi co příteli zesnulého byla nařídila, obšírnější životopis jeho sepsati. Vyšel tiskem r.&nbsp;1855.
 
Týž byl osud muže, Čecha skrs naskrz, jemuž česká půda a česká společnost, jemuž česká vlast tak na srdce byla přirostla, žeť s puklým toliko srdcem s Čechy se mohl rozloučiti. „Působeni jest tak rozmanité, že se ovšem diviti třeba, jak týž duch tak mnoho a tak odporných sobě prací podnikati a dodělávati mohl. Básník sbírá roztroušená slova zahynulých Slovanů polabských a zakládá a doplňuje slovníky! Sběratel písní a přísloví národních rozebíral a vykládá duchaplně staré zbytky písemnictva! Výtečný spisovatel původní neštítí se unavující práce a sestavuje knihy čítací! Rozličná jeho činnost dává mu tolikéž práv k naší vděčnosti; nesmrtelnosti jmena dobyly mu jeho „Ohlasy“. Duch jeho básnictví jest čistě národní; ten hravý vtip, ta lehká, usmívavá satyra, jež provívá básně jeho, zní též z našich básní národních. Kdyby nezůstalo z básní jeho, leč „Ty český sedláčku“ aneb „Cikánova píšťalička”, žil by vždy v paměti naší. Avšak nejen lyrické, i epické básnictví vilo mu věnce; kdož se neobdivoval baladě „Toman a lesní panna“? I v jiném oboru, polobásnickém, pohyboval se šťastně duch jeho, v didaktickém básnictví, v satyrách, epigrammech a krátkých důmyslných básničkách.“ Tak praví estétik o Čelakovském, jehož písně po vlasti se rozléhají. Snad se mnohý na tom pozastaví a dí nám, žeť sobě Čelakovský sám nepřátele proti sobě popudil; ano že kdyby tiše na dráze básnické byl pokračoval, jeho duchovní plody, jeho vědecká pilnost, jistě by se uznání nebyly minuly. Arciť, ouplně přisvědčujeme; avšak zbavte Joviše blesků a kažte, aby hromy vládl; utlačte v geniu pružnost ducha a kažte mu býti geniem; oslepte básníka a kažte, aby zpíval; vyrvete srdce z útrob vlasteneckých — a nyní kažtež, aby dýchalo láskou k Vám.
 
<poem>
Kritik, epigrammatik,
Recensent a satyrik,
Jsou-li praví, dozajista
Chtějí, aby byla čista
Od plevele pšenice,
Od smetí světnice.
</poem>
 
A táž byla ta práce vděčná, v kterou se z mládí Čelakovský uvázal pro pohoršení útlocitných vlastenců veršujících… A opět navrátil se do své vlasti; — tvář-li jste jeho poznali? Proměněna sedmiletým pobytem v cizině; duše otrávena. Bodrý, vtipný někdy společník nevyjasnil tvář svou více k úsměchu; tvář lávou zalitá — duše jeho vypálená Hekla. Přišel do vlasti své, aby na hřbitově svých ideálů, svých vlasteneckých snů tělo choré položil…
{{Konec formy}}