Jehan Rictus/Charlotta se modlí k Panně Marii v Štědrovečerní noci

Údaje o textu
Titulek: Charlotta se modlí k Panně Marii v Štědrovečerní noci
Autor: Jehan Rictus
Původní titulek: La Charlotte prie Notre-Dame durant la nuit du Réveillon
Zdroj: Jehan Rictus. Praha : Rudolf Škeřík, 1929. s. 43–51.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jindřich Hořejší
Licence překlad: PD old 70

Ježíši, myslím si na Tebe!
Tak mi to napadlo, bez urážky!
Už sotva se držím na nohouch,
jsem vymrzlá na kost… mám zas pech.

Dyk taky je dneska Štědrej den,
vokolo dou jen veselí lidi,
dybych i řvala „hoří!“ a „zloděj!“,
ani pes po mně nezaštěkne.

Ty taky, Panenko Marie,
svatá Panno a Rodičko boží,
co si snad myslíš, že Tě neznám,
ustrň se v nebesích nade mnou.

Já, svatá Panno, tu v uličce
vartuju vod božího šera,
jsem veřejná holka pouliční,
šmejd, kerýmu říkaj Charlotta.

Měla bych, dyž chci první mluvit,
taková ženská níž než bláto,
pořádně začít s modlitbama,
ale já umím už jen kousky.

Maria Panno milostiplná,
jsem rozbitá hůř než starej cár,
mý ruce sou samá podlitina,
má postel je dneska trotoár.

Dybych teď šla se hřát do kostela,
vyndaj mě, na to Ti vemu jed,
je přeci jen znát moc, že jsem lehká
(řekla jsem „vyndaj“, vodpusť mi to),

Koukni se: dneska je Svatý Múci,
všude máš brajgl, všecko jen hoří,
v putykách zavírají ráno,
maj policejní povolení.

Každej jen kouká, kde by se zlil,
v delikatesech, u cukrářů
a v uzenářstvích je nabito,
všude to voní klobásama.

V břiše mi kručí akorát teď,
br! dyž se má narodit Ježíšek.
Tenkrát, dyž se to vopravdu stalo,
byl taky mráz jako dneska v noci,
tam na slámě ve vaší maštali
vo moc vám asi nebylo lepčí,
co, Ježíšku, Panno Marie!

Ryc! Rejpni si do mě plnou flaškou,
chlebama, talířema ústřic…
Ne, kde je vás víc, vy dobytkové!

(Och, vodpusť mi, Panno Maria,
řekla jsem zase vošklivý slovo!)

Řekni mi, že se nic nezlobíš,
dyž takovej šancajk samej hřích
mluví Ti, jak jí zobák narost
vo tý svý pitomý mizerii?
Řekni mi, že se nic nezlobíš!

Se ví, že foukla jsem z domova,
dyk byl tam furt hlad a samý rány,
mutera saň a fotr furt zlitej
a ségry už dávno na ulici…

(Bylo to hotový peklo, Matko,
nechci bejt drzá, dyž povídám,
že ty bys tam taky nezůstala.)

Se ví, že mrskla jsem s rachotou,
dyk dělnice dnes je svrab a dales,
tu párma ňafama vodbydou,
že nemá dost ani na kvartýr;

člověku se to pak zvoškliví,
práce mu k srdci nepřiroste
a ztratí dělnickej karaktér.

A eště Ti musím taky říct,
že jsem se starou bačkoru ptala,
dyž jsem se prvně zamilovala
do mýho kluka… do „mý lásky“…
Frajer… Teď skřípli ho v Africe…
za civil… u trestný kumpanie.

(Dyž člověk už v mládí k lásce čuch
stejská se dycky po tom, co dělal,
celej svůj život by promiloval,
a nejní mu žádná svatá pomoc!)

Já jsem mu pořád ale věrná,
přes to že za mnou lezou jak psi.
Ten velkej Julek mi nechce dát pokoj,
budu se holt s ním muset spřáhnout,
aby se papínek mel kde pást.
Dosud se ale nic nestalo,
vůbec jsem nechtěla, svatá Panno!

Jsem v celý tý všivárně po uši,
byla jsem mockrát v kriminále,
vožralá jsem se tolikrát prala,
že tělo mám vod nožů samej šrám.
Zkrátka jsem šmejd, všech šmejdů futrál,
úplnej kanál, Maria Panno!
(Člověk to dělá a povídá,
a dyž se chce ale trošku hájit,
přeci se něco v ňom vozývá.)

Není to vode mně žádnej flanc,
přisahám na to, Marie Panno,
že přes ten můj život, kerej mám,
často jsem na Tebe myslívala.

Taky dnes večer si vzpomínám
na časy, co se nevrátěj víc,
dyž jsem já vo svátcích mariánskejch
chodila do tý tvý kapličky.

Vidím Tě v krásnejch tvejch modrejch šatech,
v závoji, co měl tolika hvězd,
máš zas tu svou zlatou korunu
a na rukouch držíš ten svůj poklad.

Byla jsi tenkrát moc a moc hezká,
jak královna, jako zrcadlo,
a taky je pravda, že vidím Tě
zas stejnejma vočima jako dřív,
dyž byla jsem dítě… na mou čest.

Jenže to nejni jak ve škole,
dneska mý ubohý voči, Matko,
sou zarudlý vod slz, co z nich kapaj.

Dyž tedy chceš, Panno Maria,
udělat něco hezkýho pro mě
pro ten čas, co jsem nebyla šmejd,
stačí dyž jenom pohneš prstem,
a vo vostatní se nestarej…

Nechci nic na Tobě… špinavýho!
Udělej jenom, abych našla
ňákou tu portmonku s prachama,
ztracenou někerým keťasem
(přej mi ji rači, než metaři)!

Portmonku s flokama, Svatá Panno,
i dyby v ní byl jen dvouvoják,
aspoň bych mohla se někam skovat,
vydržet do zejtřka, naprásknout se
za deset suváků klobásou.

Dybysi ale snad nemohla,
nebo snad nechtěla, Maria Panno,
řekni mi třebas, že jsem smělá,
ale… rač zbavit mě života!

A potom mě můžeš k sobě vzít,
k sobě, tam do svýho ráje v nebi,
kde je furt teplo a kde je krásně,
a kde bych už nemusela žít

(leda snad pro toho mýho kluka,
z toho se člověk nevyléčí,
to víš, že jistě já nelituju
špitálů, fízlů a kriminálů)!

Ach, vem si mě k sobě, heleť, vem,
než uteče noc a zas mě sbalej,
vem si mě k sobě, prosím Tebe,
prosím Tě vo to, Maria Panno!

Nemůžu dál už bejt na mrazu,
vohřej mi moje zmrzlý hnáty
a ty mý střevíčky rozbitý,
já pořád mám než ten letní kostým,
na zimu na černo vobarvenej.

Poď, přiď si už pro mě, vem si mně,
a dyž je ta cesta tak daleká,
a Ty bys byla snad unavená,
Maria Matko milostiplná,
že Ježíška pořád máš na ruce
(dítě se nakonec pronese),

tak mi ho dycky na chvíli podáš
a já ho za tebe pochovám
(neboj se, nepustím ho na zem),
jak jsem to dělávala doma,
dokud jsem bejvala malá máma
mejm sestrám tam u nás v předměstí.