H. C. Andersena Povídky a báchorky/Stará svítilna

H. C. Andersena Povídky a báchorky
Hoch o berličkách	Stará svítilna	Kouzelné střevíce

Údaje o textu
Titulek:	Stará svítilna
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Den gamle Gadeløgte
Zdroj:	H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 150–156.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70

Slyšeli jste již někdy historii o staré svítilně? Tak příliš zajímavá snad mnohému zdáti se nebude, ale jednou ji slyšeti neškodí žádnému.

Byla to poctivá, stará svítilna, která mnoho, mnoho let svou službu již konala; nyní ale měla přijít na odpočinek. Naposledy stála na kůlu a posledníkráte svítila v ulici. Bylo jí tak asi, jako již staré baletní tanečnici, která posledníkráte na divadle tancuje a zejtra zapomenuta sedí ve své podkrovní komůrce. S velikou úzkostí očekávala budoucí den, neboť věděla, že musí ponejprv na radnici se objevit, a tam měšťanosta a jeho rada teprv usoudí, zdali ještě schopna jest další službu konati čili nic.

Na radnici mělo se rozhodnout, má-li svítilna světlo své obětovat obyvatelům některého předměstí, anebo na venkově v některé továrně; anebo dokonce měla jí býti cesta určena přímo do slévárny, aby byla přelita. V této poslední případnosti mohlo z ní ovšem býti všelicos; ale myšlénka, zdali podrží zpomínku na svůj předešlý stav, totiž že byla svítilnou na ulici, trápila ji náramně.

Ať by se již dělo tak nebo tak, tolik bylo jisto, že se musí rozloučiti s ponocným a jeho ženou, k nimžto se počítala jako do rodiny. Když svítilna ponejprv zavěšena na kůl, byl ponocný ještě mladý muž, plný života; a tenkráte nastoupil také svůj úřad jako lampář. Ano, tomu bylo nyní již dlouho, když ona stala se svítilnou a on lampářem! Jeho žena byla tenkráte trochu pyšná; jenom když u večer šla kolem, pohlédla jedním okem na svítilnu, ve dne nikdy. Nyní ale v posledních létech, když všichni tři, totiž lampář, jeho žena a svítilna, sestárli, sama lampářka ji obsluhovala, čistila a zaopatřovala olejem. Byli to z gruntu poctiví a hodní lidé; nikdy ani o kapku oleje svítilnu neošidili.

Byl to tedy poslední den — čili spíše večer na ulici, a zejtra měla býti na radnici: to byly dvě strašlivé myšlénky! Nebylo divu, že ani tak jasně nesvítila. Ale ještě jiné trapné myšlénky vrtaly jí v hlavě. Jak k rozličným věcem musela své světlo zapůjčovat, co všechno viděla a slyšela, ani snad tolik neviděl a neslyšel sám měšťanosta a jeho celá rada. Ale ona nikdy to nedala na jevo, protože byla dobrá, poctivá, stará svítilna, která nikomu nemohla ublížit, a což teprva městskému právu! Často mívala hlavu plnou myšlének, a tu zablesklo jasněji její světlo. V takovýchto okamženích zmocnil se jí podivný cit, a zdálo se jí, že mnohý člověk na ni pamatovati bude.

„Tenkráte, a je tomu již hodné dlouho, stál zde ten mladý krásný člověk, a měl v rukou psaníčko na růžovém papíře se zlatou ořízkou. To bylo pěkně napsané, zdá se mi, že rukou ženskou. Dvakráte četl je a políbiv papír pohlédl ke mně zhůru zrakem tak nyjícím, jakoby říci chtěl: „Já jsem nejšťastnější pozemšťan!“ Jenom on a já viděli jsme, co na lístku milenky bylo napsáno — — — Ano, ty samy oči viděla jsem ještě jedenkráte; podivno! jaké skoky myšlénky mohou činiti! — po ulici kráčel pohřební průvod; mladá krásná dívka — lidé pravili, že dostala muže, ale neměla k němu žádné lásky — spočívala v rakvi kvítím a věnci ozdobené; množství smolnic zatemnilo mé světlo. Kolem domů tlačil se lid, a všichni ubírali se s průvodem. Když však smolnice zašly a já vůkol se rozhlédla, stála jediná osoba u mého sloupu, podpírajíc se o něj a hořce plačíc. Nikdy nezapomenu na ten smutný zrak, který na mne pohlédl!“

Takové a podobné myšlénky zajímaly starou svítilnu, která dnes naposledy svítila.

Voják na stráži zná aspoň svého nástupce, který přijde jej vystřídat, a smí několik slov k němu promluviti; svítilna však svého neznala, a tak ráda by zdělila jemu několik užitečných napomenutí strany deště a mlhy, dala by mu na vědomí, jak daleko sahá zář měsíce na chodník, z které strany obyčejně věje vítr a mnoho jiných ještě věcí.

Blíže kůlu, na kterém svítilna visela, stály tři osoby, které se chtěly jí představiti, poněvadž se domnívaly, že ona sama svůj úřad zadati má. První byla hlava slanečkova, která též ve tmě mohla svítit; myslila, žeby se uspořilo oleje, kdyby byla postavena na kůl. Číslo druhé bylo kus shnilého dřeva, které též ve tmě svítilo; pravilo, že pochází ze starého kmene, který býval okrasou prastarého lesa. Třetí osoba byla svatojanská muška: odkud přišla, nemohla svítilna pochopit, avšak muška zde byla, a svítit také uměla. Shnilé dřevo a hlava slanečkova přisahaly však, že muška jenom v určitém čase svítí, a proto že žádného ohledu nemusí se na ni bráti.

Stará svítilna se vyjádřila, že nikdo ze všech tří není důstatečný, aby úřad svítilny na ulici mohl zastati; oni tomu však nechtěli věřiti. Když ale uslyšeli, že svítilna sama nemůže úřad svůj zadati, poněkud se potěšili; ona sama prý jest již pro stáří neschopna, aby mezi nimi rozhodla.

V tom okamžení zavál vítr kolem rohu ulice, a vetřel se i skrze štěrbiny do svítilny.

„Což jsem zaslechl?“ zvolal pan Větrovský; „ty chceš již zejtra odtud? Tedy dnes naposledy tebe zde vidím? Musím ti tedy dát něco na památku! Zafouknu nyní tak silně do tvé mozkovice, aby si nejen na všecko minulé se pamatovala, nýbrž i všecko ti uvnitř tak jasné bylo, abys i vše, co v tvé přítomnosti bude čteno nebo vypravováno, mohla i viděti.“

„Ach, totě mnoho, opravdu příliš mnoho!“ pravila stará svítilna. Děkuji vám srdečně! Jen jestli nebudu přelita!“

„To se hned tak nestane,“ řekl vítr; „nyní fouknu do tebe pamět; jestli ještě více takových podobných darů dostaneš, budeš moci vždycky stáří své příjemně tráviti.“

„Jenom jestli nebudu přelita,“ vzdychla svítilna; „či podržím i v té případnosti pamět svou?“

„Buď jenom moudrá!“ pravil vítr a znova zafouknul.

V tom vystoupil měsíc z oblak.

„Co dáte vy na památku staré svítilně?“ tázal se vítr.

„Nic nedám!“ odpověděl měsíc. „Mne beztoho ubývá a svítilna mně nikdy nesvítila.“

A s těmi slovy schoval se opět za temný oblak, aby nebyl prosbami a žádostmi obtěžován.

Nyní spadla krůpěj na svítilnu, jakoby přišla z okapu; krůpěj však se vyjádřila, že přichází z temných mraků, a že jest také dar, snad ten nejlepší — „neboť proniknu tebe naskrz, že budeš s to, pakli toho sobě žádati budeš, v jedné noci proměniti se v rez a na prach se rozpadneš.“

To však zdálo se svítilně špatným darem, a panu Větrovskému také. „Nikdo nedá víc — nikdo nic víc?“ foukal tak hlasitě, jak jenom mohl.

V tom spadla třpytící se hvězda, dlouhou, světlou dráhu za sebou nechajíc.

„Co to bylo?“ zvolala hlava slanečkova. „Nespadla to hvězda dolů? Myslím, že vjela do svítilny! Ovšem, když tak vysoko postavené osoby o tento úřad se ucházejí, dáme my dobrou noc a odebereme se domů.“

A to učinili také všichni tři.

Stará svítilna rozšiřovala však tak jasné světlo, že to každému nápadné bylo. „Ach to byl skvostný dar!“ pravila. „Zářící hvězdy, z nichžto jsem vždycky největší radost měla, které tak jasně svítí, jakož já nikdy nemohla, ačkoliv má všechna touha a snaha k tomu směřovala, nezapomněly na mne starou svítilnu, a poslaly mně dar, abych mohla všechno pojmouti, co vůkol mne se děje, aby mne všichni viděli, kteří mne milují. A v tom záleží ta pravá radost; neboť rozkoš, která se nemůže s jinými zděliti, jest jen poloviční!“

„To dělá čest tvému smýšlení,“ pravil vítr; „ale k tomu jest voskových svíček zapotřebí. Nejsou-li ty v tobě rozžaté, nespomohou ti všechny tvé vzácné vlastnosti. A hleď, na to hvězdy nezpomněly; ony drží tebe jako každé jiné osvětlení za voskové svíčky. Ale já se raději musím utišit!“

A pan Větrovský se utišil.

„Ach, můj Bože! voskové svíčky!“ vzdychla svítilna, a slze jí tekly po skle, neboť sklo bylo její oko a ona měla na každé ze čtyr stran jedno, a dalo se do deště. „Voskové svíčky, ty jsem ještě nikdy neměla a snad ani nebudu mít! Jenom jestli nebudu přelita!“ — —

Následujícího dne — avšak ten následující den raději přeskočíme. — Příštího večera odpočívala stará svítilna v lenošce — a hádejte kde? U starého ponocného, u lampáře! Lampář si totiž vyprosil u pana měšťanosty a jeho slavné rady té zvláštní milosti, aby ohledem na svou dlouhou a věrnou službu mohl si podržeti starou svítilnu, kterou sám prvního dne nastoupení svého úřadu před čtyryadvacíti léty ponejprv na kůl zavěsil a rozžal. Lampář považoval ji jako za své dítě, neměl také jiných dětí; a svítilna byla jemu darována.

Nyní ležela v lenošce, blíže teplých kamen; zdálo se, že byla o hodně zrostla, neboť zaujímala sama celou lenošku.

Staří manželé seděli u stolu při večeři, a pohlíželi přívětivě na starou svítilna, jížto by byli rádi u stolu místa popřáli.

Bydleli ovšem jenom ve sklepě, dva lokte hluboko v zemi; museli hlubokou, cihlami dlážděnou chodbou jíti, nežli se dostali do jizby; ale tam bylo opravdu příjemně a teploučko: na dveřích byl vycpaný slamník přibit. Všechno bylo uvnitř čisté, opony visely u lůžka i na malých okénkách, a zde stály dva podivné květinové hrnky, které byl Kristian ještě jako lodník z Indie přivezl. Byly ovšem jenom hliněné a představovaly dva slony; zadek jim scházel, místo něho vyrůstal ze země, kterou byly naplněny, z jednoho nejkrásnější česnek, a to byla kuchyňská zahrada staré lampářky, a z druhé zelenal se veliký břečtan a to byla květinová zahrada starého lampáře.

Na stěně visel veliký, strakatými barvami vymalovaný obraz: „Sjezd ve Vídni.“ Zde měli všechny krále a císaře najednou. Vedle něho kvikaly dřevěné hodiny s kukačkou — sem tam, sem tam — ale šly vždy napřed, avšak starým těm lidem zdálo se, že to lépe jest, než aby se pozdily.

Požívali večeři, a stará svítilna odpočívala, jak již řečeno, v lenošce blíže kamen.

Té se zdálo, že se celý svět obrátil. Když ale starý lampář na ni pohlédl, a mluvil o tom, co oba spolu přežili, v dešti a mlze, co viděli za jasných letních nocí, co zkusili v zimních dlouhých večerách při chumelení sněhu, když každý po teple se sháněl: tu se teprv stará svítilna opět zpamatovala. Viděla všechno tak zřetelně, jakoby se to právě nyní dělo; ano, vítr jí pravdu mluvil.

Oba staří manželé byli velmi činní a pracovití; ani okamžik nezaháleli. V neděli odpoledne vytáhli nějakou starou knihu, nejraději nějaký cestopis, a starý lampář čítával; o Africe, a tmavých pralesích, o slonech, kteří divocí tam bloudí; a stará lampářka pozorlivě a napnutě naslouchajíc bázlivě pohlížela na okno po hlíněných slonech, kteří za květináče jim sloužily.

„Mohu si všechno tak živě představiti,“ pravila pak, a lampář naháněl jí ještě více strachu svým vlastním vypravováním.

Oh, jak toužebně přála si stará svítilna kousek voskové svíčky, aby jej do ní dali a rosvítili; a pak by byla lampářka teprve vše až do toho nejmenšího viděla v pravém světle: vysoké stromy, jak hustě vplítají větve do sebe, nahé černé lidi na bujných ořích a celé houfy slonů, kteří svými neohrabanými širokými tlápami rákosí i křoví rozšlapují.

„Co jsou mi platny všechny mé vlohy, když není ve mně voskové svíčky!“ vzdychala svítilna; „zde jest jenom olej a lůj, a to nedostačuje!“

Jednoho dne dostal se do sklepa celý balíček voskových oharků; největší kusy byly spáleny, a malých kousků použila lampářka, aby si nitě voskovala. Nyní bylo voskových svíček zde dosti, ale nikomu nenapadlo, aby aspoň jeden kousek do svítilny dali a rozžali.

„Zde sedím nyní se svými vzácnými vlastnostmi,“ myslila svítilna; „jsem všeho schopna a předce nemohu ve všem podílu bráti; nevědí, že mohu tyto bílé stěny ve skvostné tapety proměnit, v nejkrásnější lesy, ve vše, nač jenom si pomysliti mohou!“

Ostatně byla svítilna čistě držána a leskla se v koutě, kde každému, do oka padla. Cizinci ovšem říkali, že jest staré haraburdí: z toho si však lampářovic nic nedělali; měliť starou svítilnu rádi.

Jednoho dne — byl to den lampářova narození — přiblížila se stará lampářka k svítilně, a potutelně se usmívajíc pravila: „Dnes musím starému ke cti udělat osvětlení!“

Staré svítilně zavrzalo srdce pod plechovými ňádry, neboť myslila: „Aha, dnes konečně vzejde světlo!“ Ale zůstalo to při oleji, a žádná vosková svíčka se neobjevila. Svítila celý večer, a nahlídla při tom, že dar hvězdy pro tento život mrtvým zůstane. Tu měla sen — při takových vlastnostech nebylo divu, že také měla sen! Zdálo se jí, jakoby lampářovic byli zemřeli a svítilna sama dostala se do slévárny, aby byla přelita. Bylo jí tak úzko, jako tenkráte, když musela na radnici, aby jí měšťanosta a jeho rada prohlídli. Ale ačkoliv měla moc do sebe, podle líbosti v prach a rez se rozpadnouti, předce toho neučinila. Přišla do kotle a proměnila se v železný svícen, tak krásný, že každý mohl očí na něm nechati, a do něho dávali se jenom svíčky voskové. Svícen měl podobu anjela, jak pěknou kytici v rukou drží, a uprostřed kytice dala se vosková svíčka. Svícen byl postaven na zelený psací stolek v krásném pokoji, který byl docela jednoduchý, a předce se v něm tak mile přebývalo: mnoho knih stálo vůkol ve skříních, stěny krásnými obrazy byly ozdobeny — kdo to zde bydlel? Zde přebýval básník, který uměl mluvit od srdce k srdci. Příroda proměnila se z jeho péra v husté tmavé lesy, v květoucí luka, kde čápové se hrdě procházeli — zde ploula loď na burácejícím moři, tam opět třpytily se hvězdy na jasné obloze. V tom spadla hvězda a — svítilna procitla — —

„Jaké dary jsem já dostala!“ pravila svítilna. „Skoro bych si přála, abych byla přelita. Avšak nikoliv, to se nesmí státi, dokud lampář, můj otec, živ jest! On mne tak miluje, on mne čistil a olejem živil; vždyť se mám tak dobře, jako celý sjezd tamto na obraze, z něhož se všichni radují!“

A od této doby pociťovala stará svítilna mnohem více spokojenosti a odpočinku, kterého poctivá ta duše také zasluhovala.