Golem (překlad Prusík)/I
| Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink | ||
| Den | I | Praha |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I |
| Autor: | Gustav Meyrink |
| Zdroj: | MEYRINK, Gustav. Golem |
| Vydáno: | Praha, 1917 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bořivoj Prusík |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Nemýlil-li mne zvláštní pocit, jenž mi našeptával, že někdo jde za mnou po schodech, v určité, stále stejné vzdálenosti a s úmyslem mne navštíviti, pak stojí jistě v tuto chvíli na posledním oddělení schodou.
Teď zahýbá kolem rohu, kde je byt archiváře Schemajah Hillela a přechází s vyšlapaných kamenných dlaždic na chodbu nejvyššího patra, jež je dlážděna červenými cihlami.
Teď tápe podél zdi a teď, zrovna teď — slabikuje s obtíží v temnu — čte mé jméno na tabulce na dveřích.
A já se vzpřimuji uprostřed svého pokoje, a dívám se ku dveřím.
Tu se otevřely dveře a on vešel.
Jen málo kroků pokročil ke mně, a ani nesňal klobouk, ani mne slovem nepozdravil.
Tak se chová, je-li doma, cítil jsem a shledával jsem to zcela přirozeným, že jednal právě tak a nejinak.
Sáhl do kapsy a vyňal z ní knihu.
Pak obracel v ní dlouho listy.
Vazba knihy byla z kovu a prohloubeniny ve formě roset a pečetí byly vyplněny barvou a malými kameny.
Konečně nalezl místo, jež hledal, a ukázal na ně.
Kapitola zněla: „Ibbur“, „Obtěžkání duše“, odhadl jsem.
Velká, zlatem a červeně provedená iniciálka „I“ zabírala takřka polovinu celé stránky, kterou jsem bezděky přeletěl, a byla na kraji poškozena.
Měl jsem ji opraviti.
Iniciálka nebyla na pergamen přilepena, jak jsem to až posud vídal v starých knihách; spíše se zdálo, že je složena ze dvou tenkých plátků zlata, jež jsou uprostřed k sobě přiletovány a konci za okraje pergamenu přehnuty.
Tedy tam, kde písmeno stálo, musel býti v listě otvor?
A bylo-li tomu tak, pak muselo I na druhé straně býti obráceno?
Obrátil jsem stránku a shledal jsem, že má domněnka byla správnou.
Bezděky četl jsem i tuto stránku celou i onu, jež ležela naproti.
A četl jsem dále a dále.
Kniha mluvila ke mně, jako mluvívá sen, jen jasněji a daleko zřetelněji. A dojalo to mé srdce jako otázka.
Slova proudila z neviditelných úst, stávala se živými a spěla ke mně. Točila se přede mnou a obracela se jako pestře oděné otrokyně, klesala pak na zemi nebo mizela jako jiskřivá vůně ve vzduchu a postupovala místo dalším. Každé z nich doufalo určitou chvíli, že si je zvolím a že se zřeknu pohledu na další.
Mnohá byla mezi nimi, jež kráčela nastrojena, jako pávice v blyskotavých oblecích a jejich kroky byly volné a odměřené.
Mnohé zase jako královny, ale zestárlé a vyžilé, s nabarvenými víčky očními — s nevěstčím rysem kolem úst a s vráskami zakrytými šeredným ličidlem.
Minul jsem je zrakem a hleděl jsem na další a zrak můj sklouzal po dlouhých řadách šedivých postav s obličeji tak všedními a tak málo výraznými, že se mi zdálo nemožno vtisknouti je do paměti.
Pak přivlékly ženu, ta byla zcela nahou a tak obrovskou, jako olbřím z kovu.
Vteřinu zůstala žena ta přede mnou státi a pak se přede mnou sklonila.
Její řasy byly tak dlouhé, jako mé celé tělo a ona němě ukázala na tep levé své ruky.
Tep bil jako zemětřesení a já cítil: v ní byl život celého světa.
Z dáli řádil průvod korybantů.
Muž jakýs a žena se objímali. Viděl jsem je z dáli přicházeti a stále blíže hlučel průvod.
Teď slyšel jsem zvučný zpěv rozjařených těsně před sebou a mé oči hledaly objímající se párek.
Ten však se proměnil v jedinou postavu, jež seděla polomuž a položena — hermafrodit — na trůně z perloviny.
A koruna hermafrodita končila v prkno z červeného dřeva; do toho ryl červ zničení tajemné jakés runy.
V mraku prachu přihnalo se na to stádo malých slepých ovcí: byla to zvířata určená za stravu, jež gigantický hermafrodit vedl za sebou, aby dav korybantů byl zachován při životě.
Občas byly mezi postavami, jež proudily z neviditelných úst, i některé, jež přicházely z hrobů, — šátky majíce před obličeji.
A zůstaly přede mnou státi, daly padnouti svým rouškám a zíraly očima dravců hladově na mé srdce, až ledové leknutí projelo mi mozkem a krev má peřila se zpět, jako proud, do něhož padly s nebe celé skály — náhle a doprostřed jeho řečiště.
Žena jakás nesla se kolem mne. Neviděl jsem její tváře, odvrátila ji, na sobě měla plášť z proudících slz.
Průvody masek tančily kolem, smály se a nestaraly se o mne.
Jen jeden pierrot ohlíží se zamyšlen po mně a vrací se zpět. Umístí se přede mnou a dívá se do mé tváře, jako by byla zrcadlem.
On dělá tak pitvorné grimassy, zvedá a pohybuje rukama, brzo zvolna, brzo zas bleskurychle, že se mne vzmáhá strašidelný pud napodobiti ho, mrkat očima, jako on, krčiti rameny a šklebiti koutky úst.
Tu odstrčí ho stranou postavy, jež se tlačí za ním, a jež všechny chtějí se dostati před můj zrak.
Ale žádná z bytostí těch nemá trvání.
Jsou to sklouzavé perly, přiřaděny k sobě na šňůře z hedvábí, jednotlivé jen tóny jedné melodie, jež uklouzají neviditelným ústům.
To už nebyla kniha, jež ke mně mluvila. Byl to hlas. Hlas, jenž ode mne něco chtěl, co jsem nechápal; jakkoliv jsem se velice namáhal. Jenž mne mučil palčivými, nesrozumitelnými otázkami.
Hlas ten však, jenž mluvil tato viditelná slova, byl odumřelý a bez ozvěny.
Každý zvuk, jenž zavzní ve světě přítomnosti, má mnoho ozvěn, jako má každá věc veliký jeden stín a mnoho malých stínů, než tento hlas neměl už žádné ozvěny, — dávno, dávno už asi odvanuly a dozněly.
Až ke konci dočetl jsem tuto knihu a držel jsem ji v rukou; tu se mi zdálo, že hledaje, listoval jsem v mozku svém a ne v knize!
Vše, co mi hlas onen řekl, nosil jsem v sobě, co žiji, jen bylo to zakryto a zapomenuto, a chovalo se v ústraní před mými myšlenkami až po dnešní den.
Vzhlédl jsem.
Kde byl muž, jenž mi přinesl onu knihu?
Odešel?!
Přijde si pro ni, až bude oprava hotova?
Nebo mu ji mám já přinésti?
Nemohl jsem si však vzpomenouti, že by mi byl řekl, kde bydlí.
Chtěl jsem si jeho zjev přivolati do paměti, nezdařilo se mi to.
Jak jen byl oblečen? Byl stár, byl mlád? — A jaké barvy byl jeho vlas a jeho vous?
Nic, pranic už nedovedl jsem si představiti. — Veškery obrazy, jež jsem si o něm utvořil, rozplynuly se okamžitě, dříve ještě, než jsem je mohl v mysli své sestaviti.
Zavřel jsem oči a přitiskl jsem ruku na víčka, abych aspoň drobňoučkou část jeho obrazu zachytil.
Nic, nic.
Postavil jsem se uprostřed pokoje a upřel jsem zrak na dveře, jak jsem to učinil před tím, než vešel, a představoval jsem si: teď zahýbá za roh, teď jde chodbou dlážděnou cihlami, teď čte venku na dveřích můj štítek „Athanasius Pernath“ a teď vstupuje.
Marně.
Ani nejmenší stopa vzpomínky, jak vyhlížela jeho postava, se ve mně neprobouzela.
Viděl jsem knihu ležeti na stole, přál jsem si k tomu viděti i ruku, jež knihu z kapsy vytáhla a mně podala.
Nemohl jsem se upamatovati ani na to, byla-li v rukavičce, či bez ní, byla-li mladá, či vrásčitá, zdobená prsteny či ne.
Tu jsem pojal zvláštní nápad.
Bylo to jako vnuknutí, jemuž nebylo lze se vzpírati.
Oblékl jsem si svůj plášť, vzal jsem klobouk na hlavu a šel jsem ven, na chodbu a po schodech dolů. Pak jsem se zase pomalu vracel do svého pokoje.
Pomalu, zcela pomalu, jako on, když přišel. A když jsem otevřel dveře, tu jsem viděl, že v mé komůrce bylo úplné přítmí. Což nebyl jasný den ještě, když jsem právě vyšel ven?
Jak dlouho asi jsem zde hloubal, když jsem nezpozoroval, jak je pozdě?!
Pokoušel jsem se napodobiti chůzi a tvářnost neznámého, a nemohl jsem si ani to ani ono upamatovati.
Jak se mi také mělo zdařiti napodobiti ho, když jsem už nevěděl ani v nejmenším, jak vyhlížel?
Ale stalo se jinak. Zcela jinak, než jsem si myslil.
Má kůže, mé svaly, mé tělo si pojednou vzpomněly, aniž to prozradily mozku. Dělaly pohyby, jichž jsem si nepřál a jež jsem nezamýšlel.
Jako by mi mé údy už ani nepatřily!
Pojednou byla má chůze tápavou, cizí, jak jen jsem několik kroků v pokoji učinil.
To je chůze člověka, řekl jsem si, jenž je neustále v nebezpečí, že upadne ku předu.
Ano, ano, ano, to byla jeho chůze!
Zcela jasně jsem věděl: tak tomu jest.
Měl jsem cizí, bezvousý obličej s vyvstávajícími lícními kostmi a hleděl jsem ze šikmo položených očí.
Cítil jsem to a přece jsem se nemohl viděti.
To není můj obličej, chtěl jsem zděšeně vykřiknouti, chtěl jsem ohmatati svou tvář, avšak ruka má neposlouchala mé vůle, nýbrž pohroužila se do kapsy a vyňala z ní knihu.
Zcela tak, jak to před tím učinil on.
Tu pojednou sedím opět bez klobouku a bez pláště u stolu a jsem zas já. Já, já.
Athanasius Pernath.
Hrůza a zděšení mnou třásly, mé srdce bušilo k prasknutí, a já cítil: strašidelné prsty, jež právě hmataly v mém mozku, mne opustily.
Ještě teď jsem cítil v zadní části hlavy studené stopy jejich doteku.
Teď tedy jsem věděl, jak vyhlížel cizinec a mohl jsem ho opět v sobě cítiti, — každé chvíle — kdykoliv bych jen chtěl; ale představiti si jeho obraz, abych ho mohl před sebou viděti oko v oko, to jsem stále ještě nemohl a také nikdy moci nebudu.
On je jako negativ, neviditelná vyžlabená forma, poznával jsem, jejíž linie nemohu uchytiti, — do nichž však sám musím vklouznouti, chci-li si býti vědom její postavy a jejího výrazu ve vlastním Já.
V zásuvce mého stolu byla železná kaseta; do této chtěl jsem uzavříti knihu a teprve pak, až by stav duševní nemoci poněkud ustál, chtěl jsem ji zase vyndati a pustiti se do opravy rozbité iniciálky „I“.
A vzal jsem knihu se stolu.
Tu mi bylo, jako bych se jí nebyl ani dotknul; chopil jsem se kasety, tentýž pocit. Jako by musel pocit hmatu proběhnouti dlouhou dráhu, plnou hluboké temnoty, než vyústil v mém vědomí, jako by vše bylo časovou vrstvou mnoha let ode mne vzdáleno a náleželo minulosti, jež už dávno táhla kolem mne!
Hlas, jenž hledaje mne, krouží v temnotě, aby mne mořil špekovitým kamenem, mihl se kolem mne a neviděl mne. A já vím, že pochází z říše spánku. Ale co jsem prožil, to byl skutečný život — proto mne hlas ten nemohl viděti a já cítím, že mne stále marně hledá.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Ilustrace není součástí českého vydání.