Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvacátá první

Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá první
Podtitulek: O znamenitém dobrodružství a slavném dobytí přílby Mambrinovy a jinými událostmi našeho nepřemožitelného rytíře.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 117–124.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

V tom začalo trochu pršet a Sancho by rád byl do valchy se schoval, ale D. Quijote pro předešlé zklamání takovou ošklivost k ní dostal, že nižádným způsobem tam vkročiti nechtěl. Dali se tedy v pravo a jinudy, než byli den před tím jeli. Záhy na to shlédl D. Quijote jeti člověka, který měl na hlavě něco, jež co zlato se třpytilo; i hned obrátil se k Sanchovi a pravil: Mně se zdá, Sancho, že není přísloví, aby nebylo pravdivé; neb jsou to průpovědi ze zkušenosti vzaté, a zvláště pak ono, jež praví: Nikdy nebylo tak zle, aby zas nebylo dobře. To pravím proto, že, ačkoli nám osud včera bránu zavřel, kterou jsme hledali, a nás oklamal, nyní nám ji nenadále k jinému slavnějšímu a jistějšímu dobrodružství otvírá, takže nedovedu-li já vyváznouti, má vina to bude, kterou ani na to ani na ono nebudu moci svésti. Věz, pakliže se nemýlím, že někdo k nám se blíží, jenž má na hlavě Mambrinovu přílbici, na kterou, jak víš, jsem byl přisahal.

Považte dobře, V. Milosti, co mluvíte, a ještě lépe, co činíte, řekl Sancho; nebo nepřál bych, aby to zase byly valchy a nám smysly docela nezvalchovaly a neztloukly. Jdi k čertu, chlape, odpověděl D. Quijote; copak má přilbice podobu s valchami?

Já nevím, odpověděl Sancho; ale kdybych směl mluvit, jako jsem jindy mluvíval, namluvil bych vám toho tolik, že by V. Milost uhlídala, že se mýlí v tom, co povídá.

Jak se mohu v tom mýlit, ty zrádný pochybo? pravil D. Quijote; anebo nevidíš tamhle rytíře, jenž na svém hnědouši k nám se blíží, a na hlavě žlutou přílbu má?

Já nevidím nic jiného, odpověděl Sancho, než člověka na oslu šedivém, jako jest můj, a že má na hlavě něco blysknavého.

Však to jest právě ona přílbice Mambrinova, pravil D. Quijote, a odejdi odemne a nech mne s ním samotna a uhlídáš, jak v kratičkém čase toto dobrodružství skončím a té tak žádoucí přílbice dobudu.

Já milerád se vyhnu, odpověděl Sancho, ale jak pravím, dej Bůh, aby to šťastněj dopadlo, než s těmi valchami.

Já ti už řekl, chlape! pravil D. Quijote, abys o těch valchách ani nemukal, sice ti přisáhám, a můžeš mít na tom dosti, že z tebe duši vyvalchuju.

Sancho umlknul, aby pán nesplnil přísahu, která jej tak zkrotila, jakoby do něho byl střelil.

S tou přílbici, koněm a rytířem, jež D. Quijote viděl, bylo to takto: V oné krajině byly dvě vesnice, z nichž jedna menší neměla ani lékárny ani lazebníka, což obojí v druhé nedaleko bylo; musel tedy lazebník i menší ves obsluhovat a měl tam právě jednomu nemocnému žilou pustit a někoho oholit. Jel tedy milý lazebník se svou mosaznou holičskou mísou a náhoda chtěla, že právě pršet začalo, a on, aby si klobouk, bezpochyby nový, nezkazil, dal si na hlavu mísu, která byla vyčištěna a na půl míle se svítila. Jel na šedivém oslu, jak Sancho byl pravil, a proto zdálo se Donu Quijotovi, že to je bělouš a rytíř se zlatou přílbicí; neb on vše, co viděl, na své pošetilé rytířství a nešťastnou myšlénku obracel. Když viděl, že chudák jezdec k němu se blíží, nedav se s ním ani do řeči, úprkem namířeným kopím naň hnal a nazkrze jej probodnouti mínil. Však když již k němu dojížděl, zvolal: Braň se, otrocká duše, anebo dobrovolně mi vydej, co vším právem mi náleží. Lazebník vida bez nadání, jak se tento přízrak naň sype, celý se uleknul a, nemoha jinak ráně kopí se vyhnouti, s osla dolů spadl, načež, sotva že na zem dopadl, rychleji než kamzík se vzchopil a rovinou utíkati začal, žeby ani vítr nebyl ho dohonil. Mísa zůstala na zemi a D. Quijote byl s ní spokojen, pravě, že ten pohan dobře byl se potázal, jako bobr, který, když vidí se od honců stihána, všecko to zuby rozkouše a rozhryže, proč, jak z přirozeného nadáni ví, jej pronásledujou.

Poručil Sanchovi, aby přílbici zdvihl, kterýžto vzav ji do rukou, pravil: Na mou věru, je to pěkná mísa a stojí bratru za tolar. Když ji podal pánovi, dal si ji on hned na hlavu a s jedné strany na druhou ní toče, hledal hledí a, nemoha je najíti, pravil: Zajisté tento pohan, na jehož míru se tato přílba kovala, měl hrozně velikou hlavu, a co ještě horšího při tom, že polovička přílbice schází.

Slyše Sancho mísu přilbicí jmenovat, nemohl se smíchu zdržet; avšak přišla mu pánova hněvivost na pamět a on u prostřed proudu se zamlčel.

Čemu se směješ, Sancho? optal se D. Quijote.

Já se směju, odpověděl on, a myslím si, jak velikou hlavu to ten pohanský pán této přílbice míti musel, protože vypadá, jako ňáká bradýřská mísa.

Víš, co si myslím, Sancho? Tato pověstná přílba musela jakousi divnou náhodou dostat se do rukou někomu, kdo její cenu neznal a si ji vážit neuměl; hlupák viděl, že je z nejryzejšího zlata, a nejspíš že druhou polovici rozpustil a k svému zisku upotřebil a z druhé polovice tohle udělal, co, jak pravíš, jako bradýřská mísa vypadá. Však, buď jak buď, já ji mám a ona nehoda u mne nikoli její cenu nezmenší, a jak mile jen v nejprvnějším místě zbrojíře najdeme, dám si ji zpravit a sice tak, že ji ani ona nepředčí, kterou bůh kovářů bohu války byl učinil a ukoval. Zatím budu ji nosit, jak se dá; nebo lepší něco nežli nic, a ona mne bude ještě dost chránit, kdyby mne zase někdo kamenovati chtěl.

To bude, pravil Sancho, pakli ji prak neprorazí, jako V. Milosti zuby, když vás v bitvě s těma vojsky pozdravovali a kamenovali a vám džbán s tím požehnaným balsámem, po kterém jsem vnitřnosti vydávati mohl, roztřískali.

Jeho ztráta mne tuze nebolí, pravil D. Quijote, nebo jak víš, znám naň recept z paměti.

Já také, doložil Sancho; kdybych ale ho kdy dělal, jak živ ho neokusím, byť by to i moje poslední hodinka byla. Však já se budu míti na pozoru, abych ho nemusel potřebovat, nebo všemi pěti se vystříhám, abych nebyl bit, aneb koho bil. Co se oné houpačky dotýče, neříkám ničeho; nebo takovým nehodám je těžko se vyhnouti a, když přijdou, nezbývá nic jiného, leč ramenoma pokrčit, si povzdychnout, oči zamhouřit a jít kam osud neb poslamka vede. — — Ale račte mi V. Milosti říci, co s tím koněm počneme, který na chlup jako šedivý osel vyhlíží, a tu zůstal po tom Martinovi, jejž V. Milost byla skolila a který, vzav nohy na ramena, s Vaňkem se potázal a dozajista nikdy více proň se nevrátí? Na mou věru je to hezký osel.

Já nikdy, řekl D. Quijote, svých přemožených neobírám, aniž jest to způsob rytířský, koně jim odjímat a je opěšat, leda byl-li vítěz o svého koně v půtce přišel. V případu tom jest dovoleno, koně přemoženého co kořist z boje spravedlivého si vzíti. Nech tedy, Sancho, toho koně, osla nebo začkoli ho máš, a když jeho pán uhlídá, že jsme ho zde nechali, vrátí se proň.

Bůh ví, jak rád bych si ho vzal, odpověděl Sancho, aneb za tohohle, který se mi nezdá tak dobrý býti, vyměnil. V skutku, ty rytířské zákony jsou tuze přísné, jelikož ani osla za osla vyměnit nedovolujou; ale prosím V. Milosti, smím-li aspoň nádobí vyměnit?

O tom nemám jistoty, odpověděl D. Quijote, a v pádu pochybnosti, až do lepšího přesvědčení se, myslím, abys si je vyměnil, když je potřebuješ.

Zatím co jeli, pravil Sancho svému pánu: Milostpane, račte mi dovoliti, abych s vámi trochu pohovořil; neb od té doby, co jste mi ten trpký příkaz mlčelivosti dal, shnilo mi mnoho věcí v žaludku, a teď mám tam právě jednu a neradbych, aby na zmar přišla.

Pověz ji tedy, pravil D. Quijote, ale buď stručný ve své řeči, neb dlouhá nikdy nebývá příjemná.

Povím vám tedy, pane, začal Sancho, že jsem tuhle několik dní přemýšlel, jak málo užitku z tohoto dobrodružení pochází, jelikož V. Milosti po těchto pouštěch a křižovatkách jezdíte, kde, kdyby jste sebe nebezpečnější věci podniknul a vyvedl, nikdo je nevidí, aniž o nich zví, takže u věčné neznámosti zůstanou, na škodu úmyslu V. Milosti a skutečné zásluhy. A proto tedy myslím, že by bylo lépe, — však jak V. Milost za lepší uznáte — abychom šli k nějakému císaři do služby, nebo k nějakému knížeti, který právě vojnu vede, a tamby mohla Vašnost ukázat svou výbornost, statnost a ještě lepší rozšafnost. Neb až by to pán ten, jemuž bychom sloužili, uhlídal, muselby nás oba podle zásluhy odměniti a tamby také i někdo se našel, kdoby pro věčnou památku činy V. Milosti sepsal. O svých ani nemluvím, protože nevyniknou z mezí zbrojnošských; ačkoli mohu říci, že, je-li to v obyčeji popisovat v románech činy zbrojnošů, moje také pozadu nezůstanou.

Ty nemluvíš špatně, Sancho, odpověděl D. Quijote; však než přijde k tomu, jest třeba jezdit světem, jako na zkušenou, hledati dobrodružství a jich podnikáním jméno a pověst si získati, tak aby, když přijede k hradu některého velkého mocnáře, byl rytíř pro své činy znám, aby, jakmile ho do bran města vjížděti kluci uhlídají, hned všickni za ním běželi, volajíce: Hle, to je rytíř slunce, hada aneb jiného znaku, pod kterým byl velkých činů dovedl. To jest ten, řeknou, co v slavném boji přemohl velikána Brokabruna náramné síly, ten, co vysvobodil zakleného velikého mameluka perského, který asi devět set let byl v zakletí trval, a ode rtu ke rtu půjde chvála jeho činů, ažpak na povyk kluků a ostatního lidu přistoupí král k oknu svého královského paláce, a jak mile rytíře spatří, poznav jej po znaku nebo zbrani, dojista zvolá: Vzhůru! ať všichni rytíři, co jich na hradu mém, jdou vstříc květu veškerého rytířstva tamto přicházejícímu. Na jeho rozkaz vyjdou všickni a on sám vyjde mu až do půli schodů naproti, vroucně ho obejme a políbením na tvář uvítá: nato hned povede ho do komnaty paní královny, kdežto rytíř i princeznu její dceru nejkrásnější a nejvýbornější slečnu z celého světa nalezne. Tu hned okamžikem se stane, že oči její na rytíře padnou, on s nimi se potká a již jeden druhému božskou a nadlidskou bytostí se zdá, aniž jim je možno, nechytit a nezaplést se v pevnou síť lásky, a oni k veliké bolesti svých srdcí nevědí, jakby mohli spolu mluviti a tíseň a city své sobě vyjeviti. Odtud ho nejspíše do nějaké skvostně ozdobené komnaty dovedou, kde zbroj mu sňavše přinesou bohatý plášť šarlatový, jímž om se oděje, a, vypadal-li ve zbroji pěkně, taktéž, ano pěkněji, po domácku vyhlíží. Pak večeří s králem, s královnou a její dcerou, kde nikdy očí svých s ní nespouští, tajmo před přítomnými na ni pohlížeje, a ona taktéž s rovnou opatrností činí, ješto, jak jsem byl pravil, jest to slečna velmi počestná. Hostina se ukončí a tu náhle vstoupí dveřmi do sálu šeredný a maličký trpaslík s krásnou dámou, která mezi dvěma obry za trpaslíkem kráčí a jakési dobrodružství od jistého prastarého kouzelníka určené podniknouti ukládá, které, kdo prý vykoná, nejlepším rytířem slouti bude. Tu král rozkáže, aby všichni, co jich zde, o to se pokusili, a nikdo to nepodnikne a nevyvede, než rytířský host k nemalému rozmnožení slávy svojí, nad čímž princezna vysoce vzplesá, a za šťastnou a hojně odměněnou se pokládá, že byla k tak vznešenému předmětu myšlénkami svými přilnula. Náhodou má ten král, kníže anebo kdo jest, velmi velikou vojnu s druhým taktéž mocným, jako je sám, a rytíř host jej prosí, když byl již několik dní při dvoře pobyl, o dovolení, aby mu v té válce mohl sloužiti. Král s velikou ochotností svolí a rytíř mu za tu milost zdvořile ruku políbí. Ještě té noci rozloučí se se svou princeznou skrze mříž v okně její ložnice, kudy již mnohdykráte byli spolu rozmlouvali, za prostřednictvím jedné komorné, které princezna velmi důvěřovala; on vzdychá, ona omdlévá, komorná přináší vodu a bojí se velice, protože již ráno se blíží a onaby nerada pro čest své slečny, aby byli vyzrazeni. Posléz přijde k sobě a podá rytířovi mříží své bělostné ruce, jež on celé zulíbá a v slzách ukoupá; umluví mezi sebou, že si budou zprávy dávati o svých dobrých neb zlých příhodách. Princezna jej prosí, aby, co možná, neprodléval, a on jí to s mnohými přísahami přislíbí. Opět jí ruce libá a s takým citem s ní se loučí, že div mu srdce nepukne. Odtud jde do své komnaty, vrže se na lůžko, nemůže spáti bolestí nad rozchodem, přivstane si velmi časně a jde se poručit králi, královně a princezně; tu ale se dozví, že princezna je churava a návštěvu přijmouti nemůže. Rytíř si myslí, že to jest zármutkem nad jeho odchodem, srdce mu puká a on málem by se svou bolestí prozradil. Ona důvěrná komorná je na blízku a vše to pozoruje; jde to povědít slečně, která ji s pláčem přijme a praví, že nejvíce lituje, že neví, kdo její rytíř je a je-li z rodu královského anebo ne. Komorná ji ujišťuje, že takých způsobů, takové dvornosti a udatnosti, jakých byl rytíř dokázal, není leč královská a vysoce vznešená osoba schopna; tím ona, ubožátko, se potěší a hledí, aby rodičům na sobě ničeho znáti nedala, až pak po dvou dnech opět u veřejnost vyjde.

Rytíř byl již odjel, bojuje u válce, přemůže nepřítele králova, dobude mnoho měst, vítězoslaví ve mnohých bitvách, vrátí se ke dvoru, sejde se s princeznou tam, kde obyčejně, a umluví se, žádat ji za manželku v odměnu své služby. Král ale mu ji nechce dát, protože neví, kdo jest; však buď unešením a nebo nějakým jiným způsobem stane se princezna přece jeho manželkou a starý král přešťastným pantatou, protože pak se doví, že rytíř ten jest syn mocného krále, aniž vím odkud, jelikož země ta ani na mapě není. Otec umře, princezna je dědičkou a rytíř se stane králem s dvěma tituly. A tu přijde doba odměny zbrojnošovi a všem, kdo mu byli při vstoupání na tento vysoký stupeň pomáhali; on ožení zbrojnoše s jednou komornou princezninou bezpochyby onou tajemnicí jejich lásky a dcerou jednoho znamenitého vévody.

To si dám líbit a vším právem, doložil Sancho; já si to budu dobře pamatovat, až všechno to se splní na V. Milosti, totiž na rytíři truchlivé postavy.

Nepochybuj o tom, Sancho, odpověděl D. Quijote; nebo právě takovým způsobem a tou cestou, jak jsem povídal, stávali a stávají se dobrodružní rytíři císaři a králi. Teď jenom třeba hledět, který křesťanský nebo pohanský král vede vojnu a má krásnou dceru, ačkoliv na to pomýšlet jest ještě dost času, poněvadž, jak jsem ti pravil, dříve jest zapotřebí, pověst si dobyti a potom teprv ke dvoru se obrátit. Mimo to ještě také něco mi schází; nebo dejme také i tomu, žeby se nalezl král, který má vojnu a krásnou dceru a žebych já došel znamenité, neobyčejné pověsti po celém světě, nevím, dalo-liby se najíti, že pocházím z rodu královského, neb že jsem aspoň blízký strýc nějakého císaře, siceby mi nechtěl král dát dceru svou za ženu, kdyby se to nedokázalo, byťby činové moji toho zasluhovali. A pro tento nedostatek obávám se, abych snad nepřišel o to, co moje rámě slavně mi bylo vydobylo. Pravdať ovšem, že jsem šlechtic známého rodu, majetný a usedlý s pěti sty sueldů ročního důchodu a možná, že spisovatel, který někdy mé činy skládati bude, tak dalece můj rod a původ vysvětlí, že se shledá, že v pátém neb šestém kolenu od krále pocházím. Nebo ti musím pověděti, Sancho, že jsou na světě dvojí rodové: jedni, co svůj původ odvodí a mají od knížat a mocnářů, které ale čas znenáhla tak ztenčil, že jako pyramídy v jednom punktu se tratí; druzí vzali počátek od lidí sprostých a stoupali pořád a pořád, až vysokými pány se stali, tak že ten jest mezi nimi rozdíl, že jedni bývali, čím již nejsou, a druzí nyní jsou, čím někdy nebývali. A možná, že já jsem z oněch prvnějších a že až můj vysoký a slavný rod se dokáže, snad král, můj nastávající tchán, tím se spokojí. A pakli ne, bude mne princezna tak milovat, že vzdor svému otci, byťby i jistotně věděla, že jsem vodákův syn, za muže a manžela mne pojme. A nestane-li se to, unesu ji a někam s ní ujedu, až čas nebo smrt hněvu rodičů konec učiní.

Na to se výborně hodí, pravil Sancho, co jistě šelmy praví: Nepros se, kde si můžeš sám vzít, ačkoliby se ještě lépe dalo říci: Raděj krást, než u dobrých lidí žebrat. Nebude-li totiž pan král, V. Milosti tchán, chtít se dát pohnouti a princeznu vám vydati, nebude jiné pomoci, jak V. Milost pravíte, leč mu ji ukrást a zanést. Bohužel ale, že zatím, než se smíříte a vy pokojně konečně na trůn dosednete, chudák zbrojnoš bude muset, co darů jemu naslibovaných se týče, zuby sušit, leda-li ona komorná prostřednice, která se jeho chotí má stát, též s princeznou neuteče a bídný osud jeho mu snášeti nepomůže, až s ním Pánbůh jinak naloží. Pán jeho bude snad moci mu ji hned za řádnou ženu dáti.

To ho nemůže minout, pravil D. Quijote.

Inu, buď si již jakkoli, odpověděl Sancho, oddejme se toliko do vůle Boží a nechme osud běžeti, ať nás přivede, kam sám bude chtít.

Dejžto Pánbůh, řekl D. Quijote, jak já si žádám, a aby to bylo k tvému dobrému; sprostým budiž ten, kdo sám za sprostého se pokládá.

Amen! odpověděl Sancho; já jsem ze starokřesťanského rodu a na tom dosti, abych mohl se státi hrabětem.

To si myslím, pravil D. Quijote, a kdybys jím i nebyl, nic by to nedělalo, nebo až se stanu králem, budu ti snadno moci dáti urozenství, aniž budeš muset si je koupit neb některak za ně služby mi konat. A když tě učiním hrabětem, budeš hned šlechticem a každý bude muset Milostí tě jmenovat, sice by toho musel pykat.

A třebas, odpověděl Sancho; však já dovedu pána dělat. Nebo na mou věru, pane, já byl poselákem u jednoho bratrstva a poslovský šat mi tak slušel, že každý říkal, že bych mohl býti obecním syndikem. Což až se navléknu v knížecí šaty a oděju zlatem a perlami, jako ňáký cizozemský hrabě? Dojista, že na sto mil budou lidé chodit, na mne se dívat.

Budeš dobře vypadat, pravil D. Quijote, ale budeš muset si trochu vousy oholit; nebo jak je máš dlouhé, rozcuchané a nepořádné a nebudeš-li aspoň obden břitvou je holit, bude na půl míle již vidět, kdo jsi.

Toho nebude třeba, pravil Sancho; nebo já si vezmu lazebníka, který, když bude třeba, také za mnou co podkoní za velikými pány bude muset chodit.

Ale jak pak ty víš, tázal se D. Quijote, že velcí páni za sebou své podkoní mívají?

Já vám to povím, odpověděl Sancho. Před léty jsem byl asi měsíc v hlavním městě a tu jsem viděl, jak jeden maličký člověk, o kterém se pravilo, že je veliký pán, se procházel a jiný člověk na koni pořád za ním jezdil, tak jakoby v skutku jeho ocasem byl. Já se ptal, proč ten člověk s tím druhým zároveň nejede, ale vždy jen za ním: odpověděli mi, že to jest jeho podkoní, a že jest to obyčej velikých pánů, takové lidi za sebou vlíkati. Od těch dob to dobře vím a posud jsem to nezapomněl.

Máš skutečně pravdu, řekl D. Quijote, a ty můžeš také svého lazebníka mívat, neb obyčeje nepovstaly všecky najednou aniž jsou jednou dobou vymyšleny, a ty můžeš býti ten první hrabě, za kterým lazebník bude chodívat. A mimo to holení brady zasluhuje větší důvěry, než sedlání koní.

Co lazebníka se týče, pravil Sancho, to nechte mně na starosti a V. Milost sama račte hledět, abyste se stal králem a mne udělal hrabětem.

Stane se, odpověděl D. Quijote a pozdvihnuv očí spatřil, co v následující kapitole se bude povídat.