Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtyřicátá první

Údaje o textu
Titulek: Kapitola čtyřicátá první
Podtitulek: Otrok pokračuje u svém příběhu dále.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 297–311.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Neminulo patnáct dní a náš renegát byl již bárku koupil, velmi dobrou, do které přes třicet osob se vejíti mohlo. Aby nyní se ubezpečil a podniku svému nějaké barvy dal, vydal se na cestu do jednoho místa, Sargel jmenem, které dvacet leguí od Alžíru stranou k Oranu leží, kde veliký obchod ve fících se vede. Vykonal tu cestu dva neb třikráte ve společnosti řečeného Tagarina. Tagariny jmenujou se v Berbersku Mórové z Aragonie, mujedary z Granady; v království fézském nazývají mujedary elchy, lid to, jehož král nejvíce k službě ve válce potřebuje.

Pokaždé, když byl se svou bárkou vyploul, přistál v jednom chobotu, který ani tak daleko, coby dvakrát z ručnice dostřelil, vzdálen nebyl od zahrady, kde Zoraida čekala. Tam renegát úmyslně se svými mórskými veslaři přistával, jakoby to činil ze zdvořilosti anebo žertem v tom se cvičil, co později opravdu zamýšlel vykonati, a z té příčiny také vešel do zahrady Zoraidiny, požádat o ovoce. Otec mu je dal, ačkoliv ho neznal; on chtěl také, jak mi později pravil, se Zoraidou mluviti, aby jí mohl pověděti, že jest ten, jenž na můj rozkaz do země křesťanů ji odvézti má, aby byla pokojné a pevné mysli a mu důvěřovala; avšak nebylo mu to možno, neb Mórky nedají se žádnému Móru neb Turku uhlédat, pakliže manžel neb otec jejich to jim neporučí, ač s křesťanskými otroky obcujou a někdy více, než opatrnost dovoluje. Mně by to také bylo starost způsobilo, kdyby s ní skutečně byl mluvil a ona viděla, že podniknutí to v rukou renegáta se nachází; avšak Bůh to jinak zařídil, neb renegát neměl příležitosti, předsevzetí své vyvésti. On viděl nyní, že může do Sargelu a odtamtud plouti a kde mu libo přistáti, že Tagarin, jeho soudruh, zcela dle jeho vůle se řídí, že já jsem již vykoupen a že toliko ještě několik křesťanů k veslům mu scházelo; pravil mi tedy, abych mimo vykoupené, ještě několik jich nalezl, kteří by námi šli, a abych na příští pátek, na který náš odjezd byl ustanoven, je objednal. Když to tak daleko dospělo, promluvil jsem s několika Španěly, vše lidmi silnými a k veslování spůsobilými, a kterým ještě nejvíce dovoleno bylo, z města vycházeti. Bylo to veliké štěstí, že jsem jich tolik shledal; nebo bylo dvacet lodí na plen vyjelo, které všecky veslaře s sebou vzaly a já bych také ani ty nebyl nalezl, kdyby pán jejich toto léto nebyl doma zůstal a byl na plen vyjel, protože na dohotovení jedné galeje čekal, kterou v loděnici měl. Lidem těmto jsem nic neřekl, než aby příští pátek za soumraku jeden po druhém ven se vykradli, na cestě k zahradě Agimoratově se shromáždili, a tam tak dlouho, až já přijdu, čekali. Každému z nich zvláště řekl jsem, aby, kdyby tam nějaké křesťany nalezl, jim jenom řekl, že jsem mu poručil, tam čekati.

Když se to stalo, zbývalo mi ještě něco zaříditi, totiž Zoraidě zprávu dáti, jak daleko jsme byli ve svém podniknutí pokročili, aby nebyla překvapena a se neulekla, když náhle mnohem dříve nás spatří, než mohla se nadíti, že by byla již bárka z křesťanské země připlouti mohla. Umínil jsem si, jíti do zahrady a hledat příležitost, s ní mluviti; pod záminkou tedy, jako bych nějakých bylin natrhati chtěl, den po našem výjezdu tam jsem se odebral. První, s kterým jsem se setkal, byl její otec a oslovil mne řečí, kterou po celém Berbersku a též v Konstantinopoli mezi otroky a Móry se mluví, a která není ani mórská ani španělská neb nějaká jiná řeč, nýbrž směsice všech řečí vespolně srozumitelná. V té řeči tedy otázal se mne, co v jeho zahradě hledám. Odpověděl jsem, že jsem otrok arnauta Mamiho, neboť jsem věděl, že to byl přítel jeho, a že hledám byliny na salát. Ptal se mne dále, chci-li se vykoupit a mnoholi můj pán za mne požaduje.

An jsme takto rozmlouvali, vyšla krásná Zoraida z letohrádku; byla mne již dávno zpozorovala a jelikož Mórky nikoliv před křesťany se neskrývají, aniž se jich střeží, rovnou cestou tam, kde já s otcem jsem rozmlouval, zamířila, On ji zdaleka uhlédal a také, aby k nám přišla, na ni zavolal. Bylo by to odvážlivostí, kdybych nyní chtěl velikou krásu, sličnost a bohatý, drahocenný skvost popisovati, v nichž milovaná Zoraida moje zraku mému se objevila; toliko to povím, že více perlí na její krásné šíji, na jejích uších a vlasech viselo, nežli na hlavě vlasů měla. Na kotnících u nohou, jež měla dle tamějšího spůsobu obnažené, měla dvě karkajy — takť se jmenujou v mórské řeči sponky a obroučky na nohou — z nejčistějšího zlata, toliku démanty posázené, že její otec, jak mi později sdělila, jenom ty na deset tisíc doblonů páčil a ty, co měla na rukou, též takovou cenu měly. Perly byly velmi krásné a jich náramně mnoho; nebo největší ozdoba u Mórů záleží v tom, že drahými velikými i malými perlami se krášlí a proto také mezi Móry mnohem více perel než u všech ostatních národů se nalézá, a otec Zoraidin byl také vůbec znám, že největších a nejkrásnějších perel z Alžíru má, při čemž mimo to jeho jmění výše dvakráte sto tisíc skudů španělských se cenilo. A toho všeho paní byla ta, jenžto jest nyní mojí. Mohla-li ve vší oné ozdobě tenkráte vypadati krásnou, nebo ne, můžete z toho souditi, co ještě po toliku přestálém utrpení jí zbylo; neboť známo, že krása některých ženských časem se mění a v jistých případech buď množí, neb tratí; také to jest věc přirozená, že také vášně duševní, buď ji zvýšujou neb snižujou, ano mnohdy i zcela ničí. Tehda kráčela k nám ve vší své spanilosti, v nejkrásnější slávě aneb aspoň mně tím nejsvrchovanějším přicházela, co jsem byl posud viděl; při jejím shlednutí hned mi přišlo také na mysl, jak velice jsem jí zavázán, tak že mi jako nějaká bohyně s nebe vypadala, k mému potěšení a vysvobození na zem sestouplá.

Když k nám došla, pravil jí otec ve svém jazyku, že jsem otrok jeho přítele arnauta Mamiho a že jsem přišel salát hledat. Ona promluvila v oné směsici jazyků, o které jsem byl pravil, mne se tázala, jsem-li kavalér a jaká jest příčina, že se nevykupuju. Já jí odpověděl, že jsem již vykoupen a že z výkupného lze vidět, jak vysoce pán můj si mne cenil, an jsem mu byl tisíc pět set zoltanů za sebe dáti musel. Načež ona odpověděla: Věru, kdybys byl mému otci patřil, byla bych se postarala, že by tě ani ještě za jednou tolik nebyl dal; nebo vy křesťané, cokoliv mluvíte, vždycky lžete a chudými se děláte, abyste Móry ošidit mohli.

To může být, panno, odpověděl jsem jí; já ale jsem se svým pánem poctivě jednal, jednám a budu jednati se všemi lidmi na světě.

A kdy odejdeš? pravila Zoraida.

Myslím, že zítra, pravil jsem; nebotě tu jedna loď francouzská, která odpluje, a s tou míním já jeti.

Nebyloby lépe, odvětila Zoraida, abys počkal, až připlavou lodi ze Španěl a jel s nimi, nikoliv ale s francouzskými, kteřížto nejsou vašimi přátely?

Nikoliv, odpověděl jsem já; kdybych věděl, že španělská loď již je na cestě, čekal bych na ni; avšak je to jistější, když zítra odjedu, nebo žádost, vlast svou a milé mi lidi opět uzříti, jest ve mně tak veliká, že na žádnou jinou pozdější příležitost čekati nemohu, byťby sebe lepší byla.

Budeš bezpochyby ve své vlasti ženat, pravila Zoraida, a proto tak toužíš se svou ženou se shledati?

Nejsem ženat, odpověděl jsem já; avšak byl jsem dal slovo, že se ožením, až tam přijdu.

A je hezká dáma, které jsi slovo dal? pravila Zoraida.

Tak krásna jest, odpověděl jsem já, že abych ti ji vylíčil a pravdu řekl, velmi tobě jest podobna.

Nad tím se otec její upřímně zasmál a pravil:

Allah! křesťane, to musí býti velmi krásna, pakli mé dceři jest podobna, neb ona jest ta nejkrásnější v tomto království; jen se na ni podívej, a uhlídáš, že ti pravdu povídám.

Tlumočníkem větší části slov a vět byl nám otec Zoraidin, jakožto člověk zběhlejší; neb ačkoliv ona tou slátanou řečí mluvila, jíž, jak jsem pravil, tam se užívá, přece své mínění více znameními než slovy na jevo dávala.

V tom, co jsme my takto a všelijak jinak rozmlouvali, přiběhl jeden Mór s náramným křikem, že prý čtyři Turci přes ohradu do zahrady vskočili a ovoce tam trhají, ačkoliv ještě není zralé. Stařec se ulekl a Zoraida také, nebo všickni Mórové mají před Turky jakoby přirozenou bázeň, zvláště před vojáky, kteří velmi jsou nezbední a takovou moc nad Móry si osobujou, že s nimi hůře než s otroky nakládají. Nato pravil otec Zoraidě: Dítě milé, odejdi do domu a zavři se tam; já zatím s těmi psy promluvím. Ty, křesťane, nahledej si bylin, cestuj šťastně a Allah tě do tvé vlasti provodiž.

Já jsem se uklonil a on šel mluvit s Turky zůstaviv mne se Zoraidou samotna, která se stavěla, jakoby odcházela, kam otec jí byl poručil; on ale sotva že za stromy zašel, obrátila se ona ke mně a se slzami v očích pravila: Tamejí, křešťane, tamejí? což tolik znamená, jako: odejdeš, křesťane, odejdeš? Já odpověděl: Ano, panno, avšak ne bez tebe; očekávej mne na první jumu a nelekni se, až nás uhlídáš, neb my tě zajisté mezi křesťany dovezeme.

Pravil jsem jí to tak, že mi porozuměla, a ona rukou okolo krku mne vzavši, slabým krokem domů ubírati se jala; osud tomu chtěl — mohloť to velmi špatně vypadnouti a vše v neštěstí se obrátit, kdyby to nebesa nebyla jinak zařídila — že, an jsme takto spolu šli, ona rameno okolo mého krku ovinuto, otec, který od Turků již nazpět přicházel, v tomto postavení nás viděl a my také zpozorovali, že nás spatřil. Opatrná Zoraida však rámě své mi s krku nesňala, nýbrž ještě více na mne se opřela a hlavu svou na prsa mi položila, kolena trochu ohnuvši, aby se zdálo, že byla omdlela; a já se stavěl také tak, jako bych proti své vůli ji držel. Otec její kvapem k nám přiběhl a vida dceru svou v tomto stavu, ptal se, co jí se stalo, ježto ale žádné odpovědi nedávala, pravil: Zajisté, že vpád těch psů ji polekal, takže do mdlob upadla. Vzal mi ji z náruči, přitisknul na svá prsa, ona ale si vzdychla a s očima posud neosušenýma ještě jednou mi pravila: Amejí, křesťane, amejí; jdi, křesťane, jdi.

Otec její na to odpověděl: Není třeba, dítě, aby křesťan šel, neb on ti nic zlého neučinil a Turci již také jsou pryč; neboj se ničeho, není žádné příčiny, neb, jak jsem pravil, Turci již na mou prosbu odešli, kudy přišli.

Ti ji polekali, jak jsi pravil, pane, řekl jsem otci jejímu; poněvadž ale chce, abych odešel, nebudu ji hněvat; buď tedy zdráv a já s tvým dovolením zase přijdu pro byliny do této zahrady, protože, jak můj pán praví, v žádné lepších na salát není.

Přijď, kdykoliv budeš chtít, odpověděl Agimorato, nebo moje dcera to nepravila proto, žeby snad tebe neb některého jiného křesťana nenáviděla; nýbrž ona chtěla toliko říci, aby Turci odešli a proto pravila k tobě, abys šel anebo snad, že již byl čas, abys šel své byliny hledat.

Na to jsem s oběma se rozloučil a ona s patrným pohnutím mysli s otcem svým odešla, načež já, jakobych salát hledal celou zahradu jsem prochodil, všecky vchody a východy, pevnost domu ohlédal a dobře všech příležitostí si všiml, které celé podniknutí naše mohly usnadniti.

Když to se stalo, dal jsem renegátu a svým soudruhům o všem zprávu a nemohl se chvíle dočkati, kde mi bude lze krásnou Zoraidu, již osud mi byl popřál, skutečně svou nazvati.

Konečně přišel čas a nastal den a okamžik nám tak žádoucí. Řídili jsme se úplně podle chytrého úmyslu, na němž již dávno jsme byli se ustanovili, a on nám dle žádosti se vydařil; nebo v pátek, který následoval na den, když jsem se Zoraidou v zahradě mluvil, můj renegát za soumraku naproti obydlí Zoraidinu bárku zakotvil. Již byli křesťané, kteří veslovati měli, z města venku, a tam na rozličných místech připraveni a uschováni. Všickni byli plni nejisté naděje, když tu na mne čekali a měli chuť, loď, která tu před jejich očima ležela, přepadnouti; neb nevěděli, že já jsem s renegátem srozuměn, nýbrž myslili, že musejí silou svého ramena svobodu si vydobyti a Móry, jenž na bárce se nalézali, pobiti. Když ale pak se svým soudruhem jsem se objevil, všickni, byvše dříve ukryti a uschováni, kolem nás se shlukli. Město bylo již v tu dobu zavřeno a v celém okolí nebylo živé duše viděti.

Když jsme byli pohromadě, hádali jsme se, nebylo-li by lépe, dříve pro Zoraidu jíti anebo Móry na bárce u vesel jsoucí pobiti. Co takto jsme byli na rozpacích, přišel renegát a pravil, abychom déle nečekali; že již je čas, všickni jeho Mórové že jsou bez starosti a většina jich spí. Řekl jsem mu, proč jsme ještě čekali, a on odpověděl, že je to nejdůležitější věc, abychom lodi se zmocnili a že se to s jistotou a beze všeho nebezpečenství státi může, pak že hned pro Zoraidu budeme jíti moci. My všickni byli toho mínění a nezdržujíce se déle, pustili jsme se za ním na loď; on první do ní vskočil se šavlí v ruce a zvolal mórsky: Ať nikdo se nehne, nechce-li o život přijíti. Zároveň byli též všickni křesťané do lodi vrazili. Mórové majíce málo srdnatosti a slyšíce svého velitele takto mluviti, všickni se ulekli a nesáhnuvše ani po zbrani, kterou také jen někteří z nich měli, bez promluvení slova od křesťanů svázati se dali, což oni s velkou rychlostí vykonali a Mórům hrozili, že, pakli nějaký povyk způsobí, v okamžení posekáni budou.

To když se stalo, zůstala polovice našich na stráži na lodi; my ostatní jsme opět vedením renegátovým do zahrady Agimoratovy obrátili a štěstí tak nám přálo, že vrata nám s lehkostí, jako by ani nebyla bývala zamčena, dala se otevřít a my tedy beze všeho hluku do domu se dostali, od nikoho nejsouce zpozorováni. Krásná Zoraida již na nás čekala u jednoho okna a když zaslechla, že lidé přicházejí, otázala se tichým hlasem, jsme-li nizarani, jakoby chtěla říci neb se ptáti, jsme-li křesťané. Já jí odpověděl, že jsme a aby sešla dolů. Když ona mne poznala, ani chvilku neliknala; nebo beze vší odpovědi již dole byla, dvéře otevřela a všem v takové kráse a takovém drahém oděvu se objevila, že mi nelze to popsati. Spatřiv ji ujal jsem ji za ruku a ji políbil, renegát a moji oba soudruzi učinili totéž, načež ostatní nevědouce proč vlastně to se děje, totéž, co my učinili, takže to vypadalo, jakobychom všickni jí díky vzdávali a ji za svou vysvoboditelku uznávali. Renegát se jí ptal v Mórské řeči, je-li otec její v zahradě? Ona odpověděla, že je, ale dobře spí. Musíme ho tedy zbudit, pravil na to renegát, a s sebou vzít, se vším co skvostného v této krásné zahradě se nalézá.

Ne, pravila ona, mému otci nesmí se nižádným spůsobem ublížit a také v domě tom již ničeho není, než co jsem s sebou vzala a což dostačí, vás všecky bohatými učinit a spokojit; jenom počkejte trochu a uhlídáte. To řkouc opět do domu nazpět šla a pravila nám, že hned zase přijde, abychom tu státi zůstali a žádného hluku nedělali. Já se ptal renegáta, co byl s ní jednal, načež on mi to pověděl. Řekl jsem mu na to, aby nic jinak nečinil, než jak Zoraida poroučí. Ona zatím již přicházela se skříní jakousi, plnou zlatých skudů, že ji sotva unésti mohla.

Nehoda chtěla, že otec její v tu chvíli se probudil a hluk v zahradě zaslechl; vyhlédl oknem a spatřiv, že to v zahradě jsou křestané, dal se do náramného křiku arabsky: Křesťané! křesťané! loupežníci, loupežníci! kterýžto křik v náramný a strašný zmatek nás přivedl. Avšak vida renegát, v jakém to jsme nebezpečenství a jak velmi třeba, abychom své podniknutí vyvedli dříve, než povyk se stane, honem s několika z našich k Agimoratu nahoru běžel. Já nechtěl Zoraidu opustit, neb ona byla do mdlob padla a mi v náruči ležela. Konečně ti, co nahoru vyběhli, tak si popílili, že v okamžiku již s Agimoratem dole byli; svázavše mu ruce a ústa šatem zacpavše, aby slova promluviti nemohl, pohrozili mu, že, pakli cekne, životem to zaplatí. Když dcera jej spatřila, zakryla si oči, aby naň hledět nemusila, a otec byl pln podivení, protože nevěděl, že ona s její vůli v našich rukou se nachází. Nyní ale bylo nám nohou nejvíce zapotřebí; utíkali jsme tedy co nejrychleji k bárce, kde nás oni, co tam byli, očekávali a úzkost měli, aby nějaká nehoda nás nebyla potkala.

Sotva byly dvě hodiny noci přešly a my jsme již všickni zase v bárce byli. Tu jsou otci Zoraidinu ruce rozvázány a šat z úst vytažen; renegát mu ale znovu hrozil, že, slovo-li jen řekne, životem to zaplatí. Když svou dceru spatřil, dal se do hořkého pláče, zvláště když uviděl, že já ji pevně v náruči mám a že ona se nezdráhá, nenaříká, se nebrání a jest pokojna; mlčel ale přece, aby hrozby renegátovy se nevyplnily. Když viděla Zoraida, že je v bárce a že chceme začít veslovat, a když svého otce a ostatní Móry svázané spatřila, pravila renegátovi, aby mi řekl, bych byl tak laskav, dal ony Móry rozvázat a otce jejího na svobodu propustil, ježto by raději do moře se vrhla, než aby před svýma očima a svou vinou zajatého odvážet viděla otce, jejž tak byla milovala. Renegát mi to řekl a já pravil, že jsem s tím zcela spokojen; on ale odpověděl, že se to nemůže státi nyní, protože, kdybychom je tu nechali, by oni záhy město a zem pobouřili a způsobili, žeby za námi několik lehkých lodic bylo vyplulo, které by nám zem i moře zastoupily, takže bychom nikoliv uprchnouti nemohli; jakmile ale ku křesťanské zemi přistanem, že mohou na svobodu propuštěni býti.

My jsme s tímto míněním byli srozuměni a Zoraida, jížto i příčiny jsou sděleny, proč její žádost hned vyplniti nemůžeme, taktéž se upokojila; hned na to všickni mlčky a s velikou radostí vesel se chopili, my Bohu z celého srdce se poručili a v stranu ostrova Mallorky, nejbližší to křesťanské země, zaměřili. Silný vítr počal ale proti nám váti a moře se stalo tak nepokojným, že nám bylo nemožno, plavbu k Mallorce dále konati; byli jsme tedy přinuceni, přímo u samé země v stranu Oranu plouti, jsouce v neustálé starosti, abychom nebyli uviděni ze Sargelu, ležícího na břehu tom šedesát mil od Alžíru daleko, a majíce co se báti, abychom na té cestě některou z galejí nepotkali, které s kupeckým zbožím z Tetuanu přicházejí; ačkoliv všickni jsme si myslili, že kdyby nás kupecký koráb potkal, a při tom žádný loupežnický to nebyl, my bychom jej podniknouti byli s to ano snad i dobyti a pak na něm svou cestu bezpečněji dále konati mohli. Zoraida měla mezi tím hlavu svou v mých rukou skloněnou, aby na otce svého patřiti nemusela, a já slyšel, kterak Lelu Marien vzývala, aby nám byla pomocna.

Byli jsme asi třicet mil uplouli, když svítati počalo, a viděli, že toliko na tři dostřely z ručnice od země jsme vzdáleni; celá ta krajina byla ale pusta a aniž bylo koho viděti, jenžby nás byl mohl prozraditi. Avšak mi přece vší mocí do šírého moře, jež nyní již bylo trochu se utišilo, dále veslovali a když jsme byli dvě míle plouli, dán jest rozkaz, abychom u veslování se střídali a, ješto naše bárka dobře byla zásobena, pojísti mohli, ačkoli ti, co byli u vesel, pravili, že nyní není čas k oddechu nějakému, aby se dalo jíst těm, kteří neveslujou, oni že na žádný spůsob vesel z rukou nepustí. Stalo se tak a mezi tím začal tak silný vítr foukat, že nás přinutil záhy rozvinout plachtu, nechat vesel a plouti k Oranu, poněvadž nebylo možno jinou cestu konat. To vše stalo se s velikou rychlostí a tak plouli jsme s plachtou za hodinu asi osm mil, neobávajíce se ničeho, než aby loupežnická loď nějaká nás nepotkala. Mórům jsme dali jíst a renegát je těšil, že nejsou otroky, nýbrž že při první příležitosti na svobodu budou propuštěni.

Totéž pravil otci Zoraidinu, který ale mu odpověděl:

Ať mi jest čehokoliv jiného, křestané, od vaší štědrosti a dobrého mínění se nadíti: co se týče propuštění na svobodu, nemějte mne za tak pošetilého, abych si to myslil, neb vy byste nikdy v nebezpečenství nebyli se vydali a mne svobody zbavili, abyste pak tak dobrovolně mi ji opět navrátili, zvláště an víte, kdo jsem a jaký užitek můžete z toho míti, když mne propustíte. Určete jenom cenu a já vám za sebe a za tuto nešťastnou dceru mou, vše dám, co budete chtíti anebo aspoň za ni samotnou, neb ona jest větší a lepší část srdce mého.

To řka počal tak hořce plakati, že všecky nás k útrpnosti pohnul a Zoraidu přinutil, že naň pohlédla, kterážto vidouc jej plakati, tak se obměkčila, že vstavši od mých nohou, šla otce svého obejmout a spojivši svůj obličej s obličejem jeho s ním do tak úpěnlivého pláče se dala, že mnozí z nás s nimi plakali. Však když její otec uviděl, že jest tak svátečně vystrojena a tolik šperků na ní, pravil k ní ve svém jazyku: Co je to, dcero, že včera večer, dříve než ono neštěstí se stalo, v němž nyní se nacházíme, jsem tě v tvých obyčejných a domácích šatech viděl a nyní, aniž jsi měla času se obléci a aniž nějaká radostná událost byla k tomu dala příčinu, abys se vystrojila a vyšperkovala, vidím tě v nejkrásnějším tvém skvostu, jejž jsem ti byl kdy darovati byl s to, když štěstí nám právě bylo nejpříznivější? Odpověz mi na to, neb já se tomu ještě mnohem více divím, nežli neštěstí, ve kterém se nacházím.

Renegát nám všecko vysvětlil, co Mór k své dceři mluvil a ona mu ani slovem neodpovídala. Když ale v koutě na bárce skříni uhlédal, ve které klenoty se nacházely a o které věděl, že byl v Alžíru ji zanechal a s sebou do zahrady nevzal, ještě více užasnul a tázal se nás, jakým způsobem ta skřínka nám do rukou se dostala a co v ní se nalézá. Načež renegát, nepřipustiv Zoraidu k odpovědi, takto odpověděl: Upokoj se, pane, a netaž se dcery své Zoraidy po věcech takových, neb já ti najednou vše zodpovídám: věziž tedy, že ona jest křesťankou, pilník, který naše pouta přepiloval, osvoboditelka naše ze zajetí; ona dobrovolně s námi jde a jest nad nynějším stavem svým potěšena, nebo přichází z temnoty na světlo, ze smrti do života, z bídy do štěstí.

Je pravda, co tento povídá, dcero moje? tázal se Mór.

Ano, jest, odpověděla Zoraida.

Tys tedy, odvětil stařec, skutečně křesťankou a vydalas otce svého v ruce nepřátel?

Načež Zoraida odpověděla: Jest pravda, že jsem křesťankou; avšak tebe jsem v tento stav nepřivedla, neb nebylo nikdy mé přání, tě opustit nebo ti ublížit, nýbrž toliko dobré prokázat.

A jaké dobré mi to prokazuješ, dítě?

Na to musíš, odpověděla, Lely Marieny se zeptat; ona ti to bude moci lépe pověděti, než já.

Sotva že byl Mór to uslyšel, hned s nepochopitelnou rychlostí po hlavě do moře se vrhnul, kdežby zajisté byl se utopil, kdyby široký šat jeho nebyl chvíli nad vodou ho udržel. Zoraida vzkřikla, abychom mu pomohli, načež my všickni hned jsme přiběhli; jest za vrchní šat chycen a bez sebe na loď vytažen, načež Zoraida s velkým zármutkem, jakoby již byl umřel, naň se vrhla a úpěnlivě bědovati počala. My jsme ho obrátili ústy dolů a mnoho vody z něho vyteklo, až pak on za dvě hodiny opět k sobě přišel. Mezi tím časem byl vítr opět se obrátil a k břehu nás hnal, čemuž my brániti a vší mocí veslovati jsme museli. Štěstí však nám pomohlo, že jsme do jedné zátoky se dostali, která podle malého mysu leží, jejž Mórové cava rumia jmenujou, což v naší řeči zlá žena křesťanská znamená, a jest mezi Móry pověst, že zde jest pohřbena Cava, skrze kterou Španělsko jest ztraceno, nebo cava znamená v jejich řeči tolik co zlá žena a rumia jest křesťanka. Oni také to mají za zlé znamení, když musejí zde zakotviti, a nečiní to nikoliv dobrovolně, nýbrž jen tenkrát, když nouze je k tomu donutí; pro nás ale nebylo ono místo zlou ženou, nýbrž bezpečným útočištěm, pokud vítr se neobrátí. Rozestavili jsme na břehu stráže a ostatní vesel z rukou nepustili; pojedli jsme z toho, čím byl renegát nás opatřil, a prosili Boha a svatou Pannu z celého srdce, aby nám milostivi a nápomocni byli a tak šťastnému počátku též tak šťastný konec popříti ráčili.

Potom na prosby Zoraidiny se stalo, že její otec a ostatní svázaní Mórové jsou na břeh vysazeni; nebo měkké srdce její nemohlo déle snésti pohledu na otce a ostatní, an z vlasti své jsou odváženi. My jsme také při svém odjezdu to byli slíbili, a nebylo to pro nás nic nebezpečného, když na tomto pustém místě je zůstavíme.

Nebyly také tak marné modlitby naše, nebo nebesa je vyslyšela; nastal příznivý vítr, moře se utišilo a my si umínili, započatou cestu svou dále konati. Rozvázali jsme tedy Móry a jednoho po druhém na břeh vysadili, nad čímž oni velmi se podivili; když jsme ale Zoraidina otce, který byl zatím opět k sobě přišel, na břeh vézti chtěli, pravil on: Proč myslíte, křesťané, že toto zlé děvče chce, abyste mne na svobodu propustili? Myslíte, že to je z lásky, kterou ke mně chová? Zajisté nikoliv; nýbrž ona toliko chce, abych jí nebyl překážkou a aby špatný úmysl svůj vyvésti mohla; také nemyslete, že ona své náboženství opouští, protože nahlíží, že vaše jest lepší, než naše; nýbrž proto, že ví, že ve vaší zemi dá se nemravnost svobodněji prováděti nežli v naší. Na to se obrátil k Zoraidě, jsa ode mne a ještě jednoho křesťana za obě ruce držán, aby ničeho zoufalého neučinil, a pravil: O ty ničemné dítě, pošetilé děvče! Kam jdeš, zaslepená a nerozumná v moci těchto psů, přirozených nepřátel našich? Proklata budiž hodina, v které jsem tě zplodil, a proklata budiž všecka láska a všecka radost, s kterou jsem tě vychovával!

Když jsem ale viděl, že tak hned nepřestane, dal jsem jej rychle na břeh vyvézti a on tam odtud hlasitým proklínáním a bědováním nás provázel, vzývaje Mahomeda a Alaha, aby nás zničil a docela zahubil. Když jsme již byli dále doplouli a slov jeho více neslyšeli, viděli jsme, jak si počíná, jak si vousy rve, vlasy trhá a na zem se vrhá; jenom jednou hlas svůj tak pozdvihl, že jsme slyšeli, co praví: Navrať se, dcero milovaná, navrať se na břeh, neb já ti všecko odpustím; nech těm lidem ty peníze, neb již jsou jejich a pojď potěšit tohoto truchlivého otce svého, který na této pusté písčině umře, pakli jej opustíš. To vše Zoraida slyšela s bolestí a pláčem, aniž věděla mu co říci, neb slova odpověděti, leč: Pros Alaha, otče můj, a Lela Marien, jenžto byla příčinou, že jsem stala se křesťankou, ať v zármutku tvém tě potěší. Alah dobře ví, že jsem nemohla jinak učiniti, než jsem učinila, a že tito křesťané mne nikoliv k tomu nesvedli, neb kdybych i nebyla s nimi odploula, nebyla bych mohla doma zůstati, protože moje duše mne mocně poháněla, abych v skutek uvedla to, jež dobrým se mi zdá, jako ty, milovaný otče za zlé to považuješ. Toto pravila, když již otec ji neslyšel, aniž my ho více viděli; já tišil Zoraidu a my konali svou cestu dále, kterou příznivý vítr tak podporoval, že jsme s jistotou myslili, druhý den ráno na břehu španělském se octnouti. Avšak jako štěstí zřídka anebo nikdy čisto a nezkaleno nepřichází, aby nějaké neštěstí je neprovázelo neb nezničilo, chtěl tomu osud, aneb snad byla toho příčinou Mórova kletba, kterou byl dceři na cestu dal, — nebo kletba otcovská bývá vždy strašlivá, — že, když takto jsme plouli a již tři hodiny noci uplynuly, s plachtou nataženou, bez veslování, protože vítr nám práce ušetřoval, náhle za jasného světla měsíce blízko nás okrouhlou loď jsme spatřili, která se všemi plachtami a kormidlem trochu na levo nachýleným tak přímo před námi hnala, že jsme museli plachtu sejmouti, abychom do ní nevrazili. Oni taktéž učinili, abychom okolo nich jeti mohli. Postavili se na kraj lodi a tázali se nás, kdo jsme, kam plujeme a odkud přicházíme; poněvadž ale francouzským jazykem se ptali, pravil náš renegát: Neodpovídejte nikdo, nebo zajisté jsou to francouzští mořští loupežníci, kteří všecko v plen berou.

My podle této rady žádné odpovědi nedali a když jsme byli již dále odplouli a loď naše již vítr dostala, jest náhle ze dvou kusů vystřelono, které, jak se zdálo, kulemi řetězi spojenými nabity byly; neb jedna rána stežeň náš přerazila a do moře s plachtou shodila, an zatím také druhý kus jest vypálen, který bárku naši prorazil a celou provrtal beze všeho našeho úrazu. Když jsme viděli, že začínáme se pohroužeti, dali jsme se všickni do hlasitého volání o pomoc, aby nám s oné lodi přispěli, že hyneme. Oni se zastavili, spustili loďku, do které dvanáct ozbrojených Francouzů vstoupilo a se svými hořícími lunty k nám se pustilo; uviděvše, že jest nás tak málo, a že loď již tonouti počíná, vzali nás na loď a pravili, že jsme této své nehody sami vinni, pro nezdvořilost, že jsme neodpověděli. Náš renegát vzal skřínku se Zoraidinými klenoty a, aniž to kdo zpozoroval, do moře ji hodil. My na to připlouli k Francouzům, kteřížto, zvěděvže kdo jsme, jakožto naši nepřátelé nám všecko pobrali, co nalezli, takže i Zoraidě sponky vzali, které na nohou měla. To mne ani tak mnoho nermoutilo, jako jsme já a Zoraida se obávali, aby mimo tento poklad také o onen klenot ji neoloupili, jehož ona i já nade všecko jsme si vážili; avšak žádost lidí oněch nevztahuje se dále než k penězům, a já jsem ještě nikdy takovou lakotnost neviděl; neb ona dosahovala takového stupně, žeby i z našich otrockých šatů nás byli svlékli, kdyby jich byli potřebovati mohli. Zdálo se, že mají úmysl nás do plachty zavinouti a do moře hoditi, neboť hodlali v několiku španělských přístavech obchod vésti a tam za Angličany se vydávati; kdyby nás byli s sebou vzali, mohli býti potrestáni a podvod jejich prozrazen. Kapitán ale, který byl mou milenou Zoraidu oloupil, pravil, že jest s učiněnou kořistí spokojen a že si nežádá do některého španělského přístavu vplouti, nýbrž hned úžinou gibraltarskou v noci, neb jak bude možno, až do Rochellu, odkud byl vyjel, na cestu se dáti. Usnesli se tedy loďku svou nám dáti mimo vše, čeho na krátkou cestu naši bylo nám zapotřebí, jakož i druhý den učinili, když jsme již zemi španělskou byli viděli, pro kterýžto pohled a radost na všecky strasti a svou chudobu jsme úplně zapomněli, jakoby nás nic ani nebylo potkalo. Taková je radost z dosažení svobody ztracené.

Mohlo býti poledne, když jsme vstoupili na loďku, do které nám byli dva sudy vody a trochu sucharů naložili, a kapitán, pohnut, nevím jakou útrpností, dal krásné Zoraidě při vstoupení na loďku čtyřicet zlatých skudů a nedopustil, aby ji vojáci svlékli ze šatů, které posud na sobě má. Vstoupili jsme na loďku a děkovali za dobrodiní, jež nám byli prokázali, jsouce více potěšeni než zarmouceni. Oni se dali na cestu dále v stranu úžiny; my ale nepohlížejíce na žádný kompas, mimo zem, která před námi ležela, veslovali tak horlivě, že při západu slunce již tak blízko jsme byli, že jsme myslili, že ještě než noc nastane, budeme moci přistati. Avšak tu noc měsíc nesvítil a obloha byla tak tmavá, při čemž my nevěděli, ve které krajině se nacházíme, že jsme za nebezpečno považovali, k zemi přiraziti. Někteří z nás ale chtěli, abychom přistali, třeba na skálu a daleko od místa lidmi obydleného; neb takto nemuseli jsme aspoň se obávati, že na tetuanské loupežníky vrazíme, kteří nočního času z Berberska vyjíždějí a z rána na španělském břehu bývají kořistíce a pak na noc do vlasti své se vracujíce. Jiní zase myslili, abychom zvolna zemi se blížili, jakož bylo možno, an bylo moře pokojno, a pak našedše vhodné místo, přistali. To se stalo a my jsme ještě před půlnocí k pusté vysoké hoře přišli, která ale přímo u samého břehu nestála, nýbrž dosti prostory poskytovala, že jsme tu přistati mohli. Vrazili jsme na písek, vystoupili všickni na břeh, líbali zem a s pláčem a s velikou radostí děkovali Pánubohu našemu za všecky ony milosti nevyrovnané, které nám na cestě naší byl prokázal. Vynesli jsme z bárky potravu, která na ní se nacházela, a vytáhše ji na břeh hodný kus nahoru na vrch jsme vylezli; nebo posud ještě jsme nevěděli, kde se nalézáme, a nebyli úplně jisti, zdali v křesťanské zemi jsme. Zdálo se nám, že jitro později nastalo, než jsme si přáli. Vylezli jsme na to až na vrch hory a hleděli nějakou ves aneb aspoň nějakých pastýřských chýží vypátrati; avšak, jak daleko zrak náš dosáhal, ani vsi, ani lidí, ani cesty neb ztezky spatřiti jsme nemohli. Umínili jsme si tedy předce dále do země jíti, poněvadž jsme nepochybovali, že někoho nalezneme, kdo nám poví, kde se nacházíme. Co mne ale nejvíce rmoutilo, že Zoraida tuto obtížnou cestu pěšky konati musela; neb, ačkoliv jsem ji několikráte na záda vzal, bylo jí přece pomyšlení, že mi bude obtížnou, tak nesnesitelno, že oddechu použiti nemohla a tudy onu obtíž mi ukládati nechtěla. Putovala tedy s pokojnou a veselou myslí se mnou dále a my jsme asi čtvrt míle ušli, an jsme cinkání rolničky zaslechli a z toho soudili, že stádo nějaké na blízku pásti se musí. Ohlédli jsme se kolem a uviděli hocha pod korkem seděti, který pokojně a bez starosti hůl nožem vyřezával. Zavolali jsme naň, on pozdvihl hlavu a jako šipka utíkati od nás počal; byltě, jak jsme později se dověděli, nejdříve renegáta a Zoraidu zočil a, že byli v mórském oděvu, myslil, že veškeří Mórové z Berberska naň se valí. Utíkaje s největší rychlostí do lesa, jal se z plného hrdla křičeti: Mórové, Mórové jsou v zemi: Mórové, Mórové, zbraň, zbraň!

Tento křik nás přivedl do velikých nesnází a my nevěděli, co činit; avšak majíce za to, že povyk pastýřův zem pobouří a že pobřežní jízda záhy bude chtít vědět, co se děje, umluvili jsme se, aby renegát turecký oděv svlékl a kazajku otrockou na se vzal, kterou jeden z nás hned mu dal a sám toliko v košili zůstal. A takto Bohu se poručivše, dali jsme se tou samou cestou, kudy byl pasák utíkal v neustálém očekávání, kdy s pobřežní jízdou se setkáme; a naše domnění nás neklamalo, neb sotva že jsme byli asi dvě hodiny ušli a z pustiny oné na rovinu se dostali, shlédli jsme asi padesát jezdců, kteří s velikou rychlostí přímo proti nám hnali. Spatřivše je, zůstali jsme státi a na ně jsme čekali; avšak ti, když dojeli a místo Mórů, jež hledali, toliko ubohé křesťany uviděli, zarazili a jeden z nich ptal se nás, jsme-li my snad příčinou povyku pastýřova. Ano, pravil jsem já, a když jsem chtěl začít mu příběh svůj vyprávět, kdo jsme a odkud přicházíme, jeden z našich křesťanů poznal jezdce, který nám onu otázku byl dal, a pravil k slovu mne nepustiv: Bohu díky, pánové, jenž nás byl dobře vedl, nebo, nemýlím-li se, jest to krajina, na které stojíme, velez-malazská: a pakli léta mého zajetí všecku paměť mi nevyhladila, jste vy, pane, jenž nás se ptáte, kdo jsme, Pedro de Bustamente, můj ujec. Sotva byl zajatý křesťan to řekl, skočil jezdec s koně a chytil mladíka do náručí, řka: Synovče můj předrahý, již tě poznávám; já, moje sestra, tvá matka, a všickni příbuzní, co jich na živu, za mrtvého jsme tě oplakali a milostivý Bůh dal nám se dočkati radosti, že opět tě vidíme. My jsme se dověděli, že jsi v Alžíru, a z oděvu tvého, jakož i ostatních tvých soudruhů a ze všeho vidím, že jste zázračným způsobem na svobodu se dostali. Tak jest, odpověděl jinoch, a zbude nám času, že vám vše budu moci vypraviti,

Jakmile jezdci seznali, že jsme zajatí křestané, ssedli se svých koní a každý nás zval s sebou do města Velez Malagy, které půl druhé míle odtud bylo vzdáleno. Několik jich odjelo, aby bárku do města dopravili, ježto jsme jim byli místo popsali, kde ji jsme nechali; ostatní vzali nás za sebe na koně a Zoraida si za ujce otrokova sedla. Lidé z města přišli nám vstříc, poněvadž jeden z nás příchod náš dříve již tam byl oznámil. Nebylo to sice nic divného pro ně, osvobozené křesťany, anebo Móry v okovech viděti, protože lidé v oněch krajinách takového něco častěji vídají; avšak všickni se podivili nad Zoraidinou krásou, která namožením od chůze a radostí, že v zemi křesťanské se nachází, velmi byla se zvýšila. Radost, že všecko nebezpečí přestála, takovou červeností tváře její polila, že musím říci, pakliže v tom okamžení moje láska mne neklamala, že nikdy ještě krásnější ženské na světě nebylo; aspoň mezi těmi ne, které jak živ jsem byl viděl.

Nejdříve a především šli jsme do kostela, Pánubohu za prokázanou milost díky vzdáti. Když tam Zoraida vkročila, pravila, že tam vidí obličeje, které podobnost s Lelou Marienou mají. My jí vysvětlili, že to jsou její obrazy, a renegát jí, pokud byl s to, vyložil, proč tam jsou a že může jim takou poctu vzdáti, jako by každý obraz skutečnou Lelou Marienou byl, která jí byla se zjevila. Ježto velmi dovtipná byla, pochopila zcela, co jí o obrazích praveno. Rozdělili nás konečně po rozličných domech ve městě; avšak renegáta, Zoraidu a mne vzal náš soudruh s sebou do domu svých rodičů, kteří dosti zámožní byli a nás tak laskavě, jako vlastního syna svého, přijali. Šest dní zůstali jsme ve Velez-Malaze, načež náš renegát, učiniv všelikých potřebných příprav, do Granady se odebral, prostřednictvím svaté inkvisice s církví opět se smířit. Ostatní osvobození křesťané, kam komu bylo libo, se rozešli. Zoraida a já zůstali jsme tam sami a neměli ničeho, než ty peníze, které byl Francouz ze zdvořilosti Zoraidě dal. Já za ně koupil mezka, na kterém jede, a posud co otec a průvodce, nikoliv co manžel, k ní jsem se choval. Jedeme nyní, abychom uviděli, zdali můj otec ještě je živ a zdali některému z bratrů bylo lépe se dařilo, nežli mně; ačkoliv mě nebesa v Zoraidě štěstím obdařila, které žádná jiná blaženost, ježkoli mne potká, nepřevýší. Trpělivost, s kterou Zoraida břímě chudoby snáší a touha, již na ní jest viděti, aby křesťankou se stala, vzbuzujou ve mně podivení, že nikdy jejím býti nepřestanu. Avšak svou žádost, s ní úžeji se spojiti, nesmím dříve projeviti, až uhlédám, najdu-li místečko ve své vlasti, kdebych s ní se usaditi mohl, a zdali čas a smrt takové změny v mé rodině a pozemských statcích jejích nezpůsobily, že ani otce ani bratrů nenaleznu a živá duše mne znáti nebude, an jich snad již více na živu není.

Nemám již dále, pánové, ze svého příběhu Vám co pověděti; byl-li příjemný a neobyčejný, račte sami laskavě uvážiti. Já toliko bych si přál, abych byl mohl Vám jej stručněji vypověděti, ačkoliv skutečně z obavy, bych Vás neomrzel, mnohá okolnost mi na jazyku zůstala.