Skokan (Andersen)

Údaje o textu
Titulek: Skokan
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Springfyrene
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 122–124.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70
Související: Skokalíci – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

Dávno chtěli blecha, koníček a skokan zvědět, kdo z nich nejvýše vyskočí, i pozvali celý svět a každého, kdo by se chtěl podívati na tu nádheru, neb to byli tři řádní skákalové, sešedši se v pokoji.

„Ano, dám svou dceru tomu, který nejvýše vyskočí!“ pravil král, „nebo bylo by to příliš chudobné, kdyby měly ty osoby zdarma skákat.“ Blecha přišla nejdříve, a jsouc velmi jemných spůsobův, pozdravila na všechny strany, majíc v žilách svých krev panenskou a jsouc zvyklá zacházeti jen s lidmi, a to mnoho účinkuje.

Nyní objevil se koníček; bylť ovšem mnohem těžší, měl ale dosti dobrou postavu a byl oděn v zelený stejnokroj, který měl od narození; mimo to tvrdil, že prý má velmi starou rodinu v Egyptě, velmi váženou, právě ho dali z pole do domku, z karet vystavěného, jenž obsahoval tři poschodí, vesměs sestavené z kartových figurek, obrázkovou stranou k sobě položených; byly tu dvéře a okna a zrovna v těle srdcové dámy vystřižené. „Zpívám tak,“ pravil, „že šestnácte zrozených cvrčků již z mládí pískajících, jež neobdrželi domku kartového, se ještě zlostí více ztenčili, než již byli, uslyševše mne!“ Oba, blecha i koníček, velmi hlasitě dávali najevo, kdo jsou, nadějíce se, že se ožení s jednou princeznou.

Skokan nemluvil nic, vypravovalo se ale o něm, že tím více ví, a když ho dvorný pes očuchal, tvrdil, že prý skokan pochází z dobré rodiny; starý rada, jenž obdržel tři řády za mlčení, tvrdil, že prý skokan umí prorokovati; lze prý na jeho zádech poznati, dostaneme-li dobrou neb ostrou zimu, a to ani nemůžeme viděti na zádech toho, jenž sestavuje kalendář.

„Ano, já nic neřeknu!“ pravil starý král, „já jen jdu a myslím si, co chci!“

Nyní se mělo skákat. Blecha skočila tak vysoko, že ji nikdo neviděl, a tu tvrdili, že ani neskočila, a to přece nebylo hezké od nich.

Koníček skočil jen polovici, skočil ale králi zrovna na nos, a tu král pravil, že prý to ošklivé.

Skokan stál dlouho tiše, přemýšleje, konečně myslili všickni, že neumí ani skákat.

„Jestli se jen neroznemohl!“ pravil dvorný pes, očuchávaje ho; hup! tu skočil malým šikmým skokem zrovna do klína princeznina, na nízké zlaté stolici sedící.

To pravil král: „Ano, toť nejvyšší skok, tento k dceři mé, neb v tom záleží jemnosť, patří ale také k tomu bystrosť rozumu, že si na to vzpomene, skokem dokázal, že má hlavu. Ano, on má v hlavě vtipy.“

A pak dostal princeznu.

„Já jsem skočila přece nejvýše!“ pravila blecha. „Než neškodí, nechť si nechá husí záda s trním a smolou, skočila jsem nejvýše, k tomu patří ale na tom světě tělo, aby ho viděli!“

Pak odešla blecha do cizích služeb vojenských, kde, jak se praví, byla zabita.

Koníček posadiv se venku do příkopu, přemýšlel, jak to ve světě je a pravil také: „Tělo k tomu patří! tělo k tomu patří!“ a pak zpíval podivnou svou žalostnou píseň, a tak jsme se dozvěděli povídku, která by mohla býti ovšem vymyšlená, jsouc tisknuta.