Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Bratří čeští v Lešně
| Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze | ||
| Přemysl či Ottakar? | Bratří čeští v Lešně | Zeměpis jinde a u nás |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Bratří čeští v Lešně |
| Autor: | František Augustin Slavík |
| Zdroj: | Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 71–78. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Amos Komenský |
 Související články ve Wikipedii:Jednota bratrská, Leszno |
|
Podívejme se na krátko z milované vlasti skrze Slezsko do Polska, chtíce navštíviti hlavní titulek Bratří českých ve vyhnanství.
Krásné jsou krajiny české, kterými tam jdeme, živé jsou kraje pruskoslezské, někdy k našemu království a k Rakousku náležející; ale truchlivé jsou vzpomínky dějepisné, jež oživuji se na téže cestě, kudy šlechetní, nešťastní Bratří čeští, s těžkým srdcem s drahou matkou vlastí se rozloučivše, do vyhnanství kráčeli. Nalezli konečně žádaného útulku v pobratimské zemi polské, zvláště blízko hranic slezskopoznaňských na panství hrabat Leščiňských, jichžto rod z českého původu se vyvozuje.[1] Nejvíce jich usadilo se v Lešně, v osadě rozložené na rovině, již přehlednouti lze s malého návrší na severní straně, nyní četnými větrnými mlýny pokrytého.
Teď vidíme Lešno jako výstavné, velmi průmyslové město, čítající okolo 11.000 obyvatelů, velké kostely, z nichž nejvíce poutá nás reformovaný kostel sv. Jana, od Bratří českých založený a zvláště tím zajímavý, že v něm i Jan Amos Komenský kázával, dále bývalý zámek, nyní gymnasium, upomínající na téhož slavného Bratra, několik továren na rozličné výrobky a j. v.; ale ještě na počátku XVI. století bylo Lešno nepatrnou vesnicí.
Teprve když Bratří v Čechách a na Moravě pronásledováni jsouce do Polska i Pruska se utíkali, někteří již okolo r. 1516 a 1517 zde se usadili, vzrůstalo a Lešno bylo s dovolením krále Sigmunda Augusta od Rafaela III. Leščiňského za městečko vyzdviženo. Vrchnosť zřídila zde školu, řemeslnické pořádky a propůjčila městečku i právo soudní.
Lešno zmohlo se ještě více, když Bratří čeští byli mandatem Ferdinanda I., daným 5. května 1548, z konfiskovaných statků vypověděni a mnozí do Polska a Pruska odešli.
Pán Lešenský, Rafael IV. Leščiňský, přijal a ochraňoval exulanty české, sám i s celou rodinou přestoupil okolo r. 1552 k Jednotě bratrské a zřizoval na svých statcích kostely a školy téhož vyznání, v Lešně r. 1555. I veřejně na sněmu před králem polským se prohlásil, že „učení Bratří českých za pravdivou vůli Boží ku spasení nejpotřebnější přijal, a kazatele z řádu toho vyznání za věrné pastýře své vzal“. A vyznává listem r. 1580,[2] že mezi množstvím náboženských vyznání neshledal čistší, řádnější, stálejší, pobožnější, v příkladě i v učení poctivější a původní staré církvi křesťanské podobnější jako mezi Bratry českými… a že každého pána křesťanského povinností jest, aby netoliko sám pobožně a poctivě žil, ale také aby poddané své chránil a spravedlnosť i uspokojení mezi nimi činil, k tomu jich od nepřátel chránil. A ustanovil, aby kazatelé od starších Bratří českých za pastýře církve lešenské po všechny časy pořádně podáváni byli (jakož i mistrové do školy lešenské); a knězi ustanovenému vykázal faru, zahradu při ní, role a louky a požitky z městečka Lešna, k tomu pak aby knězi z poplužního dvora vydáváno bylo od vrchnosti neb úředníků jejich: 10 kop žita, 4 kopy pšenice, 5 kop ovsa, 1 kopu ječmene, 1 kopu hrachu. Zároveň osvobodil kněze a jeho potomky i čeleď od platu městského, od povinnosti a roboty pro zámek i dvůr, a syny a potomky své zavázal, aby nadání to potvrzovali a zachovávali.
Za takové přízně zkvétala pak církev lešenská a Jednotě bratrské přibývalo stále nových údů, tak že v krátkém čase zřízeny byly v četných osadách bratrské sbory a školy. Tvořily čásť původní Jednoty, majíce s Bratry v Čechách a na Moravě téhož vrchního biskupa (staršího), svého pak zvláštního seniora: do r. 1588 Jiřího Israela, potom Šimona Bohumila Turnovského.[3]
Nejvíce pak ovšem vzrostl počet Bratří českých v Lešně a v Polsku vůbec, když musili se po bělohorské bitvě vystěhovati z celé vlasti naší: r. 1624 napřed kněží a na počátku r. 1628 všichni ostatní, kteří zůstávali věrni učení bratrskému. Nešťastní vyhnanci, vedeni Janem Amosem Komenským a tchánem jeho B. Janem Cyrillem, opustili s velikým zármutkem v tuhé zimě v měsíci lednu 1628 milovanou vlasť, a přišli do Lešna dne 8. února. Byli mezi nimi nejvíce měšťané, učenci a šlechticové, kteří pak stali se tu předními obyvateli a nazývali svůj útulek biblickým jménem Ségor. Bratří přestěhovali sem i „klenot Jednoty“, knihtiskárnu Kralickou, archiv bratrský a množství knih, ze kterých u vyhnanství svém útěchy čerpali.
Vida zde pán Lešenský mnoho vzdělaných exulantů, zřídil nově ještě téhož r. 1628 školu, aby „mládež šlechtická evangelického náboženství přístojně v bázni Boží i vůli jeho svaté, tudíž i ve svobodných uměních ku chvále Boží vycvičena byla, a čtyři učitele lidi hodné po zdání Bratří českých ustanovil, jmenovitě: Jana Rybiňského za rektora i moderatora prvního té školy, Michala Henrici za konrektora, Davida Ursina za koadjutora a Jana Decana za kantora, a pojistil jim služné jistinou 8850 zl.[4]
Lešno jsouc exulanty českými a jinými velice zalidněno a rozšířeno, bylo r. 1631 od krále Sigmunda III. za město povýšeno a mnohými svobodami nadáno. Měloť tři náměstí, přes dvacet ulic, přes šestnáct set domův a okolo dvou tisíc zapsaných, usedlých měšťanů, nepočítajíc ostatního četného obyvatelstva; pro ně byly čtyři kostely (dva českobratrské neb i reformované nazývány, jeden luterský neb augsburský a jeden katolický) a reformované gymnasium. Město bylo valy, příkopy a opevněnými branami chráněno. Krátce (dle Komenského řečeno), zde měšťanstvo, průmysl, obchod (všecko se tu koupiti a prodati mohlo), náboženství tak zkvetly, že Lešno jakousi podivuhodnou půvabností všecka polská města předčilo.
Bratří čeští dbali i zde ve vyhnanství o vzdělání mládeže, a Komenskému odevzdána „péče o studující mládež a což by k budoucímu opatření a zase vyzdvižení škol přináleželo“. Pečovali o další vzdělání, aby zdárně působiti mohli ku povznesení a zvelebení národa českého, až by — jak doufali — vrátili se do milé vlasti. Jednávali o tom soukromě i na sněmích, jež exulanti bratrští z okolních zemí konávali v Lešně, hlavním sídle Jednoty ve vyhnanství.[5]
Pečujíce též o poučení a vzdělávání lidu bratrského a náboženskou útěchu v nastalých strastech, vydávali v Lešně knihy potřebné. Které knihy od Jednoty měly by se vydati, o tom jednáno bylo na sněmích na př. r. 1635, 1632, 1636 a j.[6]
I vydali Bratří v Lešně hlavně díla J. A. Komenského, jeho tchána B. Jana Cyrilla, B. Jana Felina, obranné spisy od starších hlavně proti exulantu M. Sam. Martiniovi z Dražova a jiným protivníkům Jednoty bratrské, a to nejvíce v letech 1631 a 1633, 1635 a 1650, jak ukazuje následující seznam tisků lešenských:
r. 1630—1631 Komenského Praxis pietatis. Cvičení v pobožnosti.
1631. Téhož Janua linguarum reserata (latinsky), Labyrint světa a ráj srdce, Historie o umučení, smrti, pohřbu a vzkříšení Ježíše Krista. — Od J. Cyrilla: Mik. Wedelia Lékařství proti odpadlství a téhož Dvoje potěšné kázání, Bartol. Bitnera: Knížka potěšení pro ty, kteří časů těchto těžká pokušení pro pravdu sv. evangelia podnikají. — Písně nové k vezdejšímu jich užívání.
1632. List starších Bratří z Polska k rozptýleným posluchačům l. 1630 podaný. — Zpráva kratičká o morním nakažení…
1633. Psaní učiněné lidu božímu v jednotě bratrské zůstávajícímu od starších kněží l. 1633. — Komenského Hlubina bezpečnosti, Informatorium školy mateřské, Zlatá brána jazykův otevřená, Vestibulum januae latinitatis.
1634. Komenského O sirobě t. j. o potracování milých přátel, ochranců a dobrodinců.
1635. Spis moravských kněží o sjednocení 1620. — Listy dva Bart. Mitysky a Kašpara Hlavacia (z Lešna poslaných sběračův almužen pro bratrské exulanty v Polsce, ve Slezsku a v Uhrách) l. 1634 z Hollandu psané. — Na spis proti Jednotě bratrské od M. Sam. Martinia sepsaný… Starších kněží též Jednoty, na ten čas v Lešně polském v exilium zůstávajících, ohlášení (od Komenského a Pavla Fabricia).
1636. Komenského Kázání XXI. o tajemstvích smrti, vzkříšení a na nebe vstoupení Krista spasitele světa, učiněná v Lesně polském.
1637. Br. Jana Felina Rozebrání spisu druhého M. Sam. Martinia Obranou křesťanskou nazvaného, který proti Ohlášení kněží Jednoty bratrské l. 1636 sepsal a vydal (v Perně). — Cesta pokoje, t. j. pravý neomylný a jediný prostředek, kterýmž církev boží v pokoji, svornosti a lásce zachována býti může, za příčinou nepokojných spisův M. S. Martinia z písem sv. vyhledaná, prokázaná a všechněm věrným Čechům podaná. — Komenského De sermonis latini studio per Vestibulum, Januam, Palatium et Thesauros…
1638. Téhož Frage, ob Kristus sich selbst auferwecket, a snad Conatuum pansophicorum dilucidatio in gratiam censorům facta. — Dále jen Komenského díla:
1640 a 1641. Praxis pietatis 2 vyd.
1648. Methodus linguarum novissima.
1649. Vestibulum rerum et linguarum fundamenta exhibens, Lasitského: Historie o původu a činech Bratří českých.
1650. Janua, rerum et linguarum structarum externam exhibens. Independentia — alternarum confusionum origio, Kšaft umírající matky, Jednoty bratrské.
1655. J. Lasitii Historiae de origine et rebus gestis fratrum bohemorum. Útočiště v soužení a nebezpečenství.[7]
Bratří čeští v Lešně pamětlivi pak byli jiných Bratří ve vyhnanství rozptýlených i tím, že vypravili časem z Lešna z ministrů neb i ze starších některé „k navštívení jich rozptýlených a ještě v dověrnosti stojících posluchačů do Lužic, do Míšně i do Čech“. Posilňovali se v naději, že je Bůh do vlasti navrátí, a připravovali se „k hodnému zase díla Božího dělání skrze rozněcování v sobě darů Božích“. Roku 1632 jednáno o tom i na sněmě v Lešně a za slušné tam uznáno, „aby kdykoli Bůh k navrácení se do vlasti cestu otevře a bezpečnou učiní, bez prokázání a osvědčení náležité vděčnosti z Lešna stěhování nebylo“. Ta pak vděčnosť aby pánu Lešenskému prokázána byla v tom, aby list děkovací byl jménem celé Jednoty napsán a dvěma nebo třemi osobami pánu podán, aby biblí česká pěkně vázaná (v níž by napřed exilium jejich a dobrodiní jim v něm učiněného vypsání krátké s podpisem vlastní rukou všeho zde panstva a kněžstva položilo) do bibliotheky J. Milosti na budoucí památku darována byla. Tolikéž řádu Jednoty asi dva exempláře s zakázáním se na potom J. Msti., že každé české knihy, kteréž vycházeti budou, exemplář do též J. Msti. bibliotheky odsýlati se bude, a že vždy i ve spisech svých o dobrodiní tom uctivě budou se zmiňovati s doložením toho, jakou plnou svobodu pod pánem Lešenským měli v exiliu svém, i Pánu Bohu v chrámích volně sloužiti i synody odpravovati a držeti.[8]
Bohužel! neplnila se tato naděje dobrých Bratří českých. Ano ještě nová protivenství musili také ve vyhnanství od nepřátel snášeti.
Těmto byl život a působení Jednoty bratrské i rozkvět hlavního jich útulku proti mysli. I pokoušeli již od l. 1628 a 1629, aby Lešnu všelijakým způsobem škodili, pokud možno je i zničili; však s počátku nadarmo. Chránilať město bratrské zmužilosť, vážnosť a moudrosť pána Leščiňského.
Ale pikle proti Lešenským trvaly stále. I v samém městě nastalo Bratřím českým mnohé zlo. Přibyliť do Lešna také vystěhovalci němečtí augsburského vyznání, hlavně z Góry ve Slezsku, a těm povolil Rafael Leščiňský dne 4. listopadu 1633, že mohou svobodně náboženství své konati a vystavěti si svůj kostel, ale s tou podmínkou, že nesmí nová zde církev augsburská stavěti se proti církvi českobratrské, a že má první a starší církvi a obci prioritu, česť a přednosť nechávati a dávati. Ti však brzy vystupovali proti Bratřím českým a „mnoho roztržek a jiného zlého“ způsobili, jak si Bratří na sněmě lešenském r. 1635 stěžují. Nechtěliť augsburští do konsistoře společné, v Lešně zřízené, vjíti, „ani ceremonií, kteréž jim opustiti wittemberská akademie dovolila (exorcismu a komže), opustiti, nýbrž sobě od akademie k vrchnosti přímluvou novou vypraktikujíce, téměř již (r. 1636) co chtěli obdrželi; odkudž jim hrdosti patrně přibývalo, nesvorností a roztržek, pohoršení a své vůle začátek se dělal a skrze to zmenšení církve české strany kázně a řádů nastávalo“. Sáhalo se pak časem též od panského vrchního bezprávně na pozemky farní a na stavební místa, kde někteří Bratří na svém stavěti chtěli, a dopouštěl „činění i mluvení na zlehčení řádu Jednoty se vztahujících, anby jeho milovník a obhájce býti měl jakožto vrchnosť pobožná a zřízený sboru lešenského soudce“.[9]
Nový pán města a církve patron Bohuslav Leščiňský, hrabě z Lešna, připověděl sice v listopadu 1636 věrným ochráncem a dobrodincem Jednoty býti a nad řády dobrými i porovnáním v Lešně mezi církví českou a augsburskou r. 1633 vyzdviženým ruku držeti, i nadání na sbor lešenský a školu tamější Jednotě potvrdil; avšak brzy sám od Jednoty na víru katolickou přestoupil, chtě státi se dědičným pokladníkem a generálem Velkopolsky. A v Lešně ustanovil, aby v městské radě, při soudu a všech čestných úřadech, ve společnostech a pořádcích řemeslnických, jakož i ve všech úřadech a službách bylo při hlasování vždy tolik augsburských, jako bratrských nebo reformovaných, ačkoliv počet jich nebyl stejný. Dle toho již roku 1637 do městské rady zvoleni jsou čtyři Bratří a čtyři augsburští. I přibývalo tím nepřátelům Jednoty odvahy a hrdosti ještě větší a Bratřím českým v Lešně mnoho zlého.
Za takových poměrů Bratří tím více toužili po vlasti české a hledali zvláště u Švédův pomoci, aby se z vyhnanství navrátiti mohli. Sám Jan Amos Komenský a r. 1643 zeť jeho Petr Figulus (Jabloňský) v té příčině s Oxenstjernou, kancléřem království švédského, jednali. Kancléř sliboval, že „na království českého svobody a exulanty při uzavření míru v Osnabruku pamatováno bude, připomínaje, že král Gustav Adolf jen proto do německé říše vtrhl, aby náboženství evangelickému k pomoci přispěl, čehož se také tak opravdově a horlivě ujímal i cele oddal, až i života svého se opovážil, anobrž i své potomky a království tehdejší i budoucí administratory přísahou zavázal, dokudž co jejich moci státi bude, aby evangelické pře pomocí neopouštěli. A kancléř kázal jménem svým oznámiti exulantům, že má „nad jich způsobem útrpnosť a co nejvýše na něm bude, že se o to starati a přičiňovati chce, aby zúplna při všech všudy svých věcech a svobodách byli zůstaveni a ty na budoucí časy zachovány, a království české z nich se těšilo, jak se sluší a náleží na království svaté říše a přední kurfirství. Pakli že by k tomu skrze přátelské jednání podle přání a žádosti jeho přivésti nemohl, leč by Pán Bůh švédskému vojsku žehnati neráčil, tehdy při nejmenším aby byli do toho způsobu přivedeni a postaveni, ve kterémž zůstávali dříve, nežli jest se ta záhubná válka (třicetiletá) začala“.[10]
Toužíce po vlasti těšili se vyhnanci i společnými zpěvy nábožnými a prosili Boha, aby pohledna, „jak Tvá (Bože) loďka v bouři hrozné plyne, a v vlnobitích div hned neutone“, aby smiloval se nad nimi a naložil „otcovsky s smutnou naší vlastí“.
A pěli v oddanosti do vůle Boží:
„Dále pak Tvá nechť vůle jest ne naše,
Buď že nás vrátíš naší vlasti zase,
Aneb v vyhnanství nás z světa povoláš,
Dosti na tom mám, když věčný život dáš…
V té věčné vlasti, z níž nás nevyžene
Žádný nepřítel, pomoziž tam Pane!“[11]
Avšak — bohužel! — sklamáni jsou Bratří čeští ve svých tužbách, nesplnily se prosby jejich a sliby jim činěné. Opuštěni jsou při konečném jednání osnabruckém; čeští exulanti z účastenství míru vyloučeni jsou!
Komenský ve hrozné bolesti, že opuštěn byl celý národ český, psal v Lešně dne 11. října 1648 kancléři Oxenstjernovi, jak smutné jest, že ačkoliv sliboval exulanty brániti, nyní je při jednání míru opustil; a jménem mnohých prosí a zapřísahá jej a skrze něho královnu švédskou, aby jich, utrápených, tak vůbec neopouštěli.[12] — Předvídaje pak nyní konec Jednoty bratrské, napsal a v Lešně r. 1650 vydal Komenský dojemný „Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, kterýmž v národu svém a obzvláštnosti své dokonávajíc, svěřené sobě od Boha poklady mezi syny a dědice své rozděluje“.
Ano, rychle blížil se konec bratrské církve lešenské, konec Jednoty Bratří českých!
Nepřátelé jejich nyní tím usilovněji proti nim vystupovali. Biskup poznaňský žádal,[13] aby v Lešně farní kostel, jehož užívali Bratří čeští, byl katolíkům vrácen, an prý byl katolického založení a nemůže jim déle ponechán býti. Hrabě Leščiňský zdráhal se tak učiniti, poněvadž tento kostel byl pro českobratrskou církev vystavěn a příjmy nadán, a že katolíci, jichž tehdy jen velmi málo, nikdy přes tři neb čtyři měšťany, měli pro sebe kostel u zámku; zvětšil příjmy katolického kněze dvojnásobně; ale nadarmo. Hrabě byl r. 1652 před říšský soud pohnán a Bratří čeští odsouzeni, aby kostel, jejž byli sami s velikým nákladem přestavěli a zvětšili, vydali i s poplužím a desátky, na něž privilegium měli. Jen to vymohl hrabě Bohuslav, že kostel nebyl Bratřím českým dříve vzat, dokud by si nový kostel nevystavěli. A chtě jim ztrátu toho nahraditi, dal jim dne 16. září 1652 privilegium, jímž měli právo, na pozemku sobě koupeném, vystavěti si kostel s věžemi, zvony, obydlí, své gymnasium a svou nemocnici, a to vše osvobodil ode všech břemen a platů pro zámek, město a katolickou církev. Načež byl k novému kostelu (nyní evang. reform. sv. Jana) základ položen r. 1652, vystaven 1653 a ozdoben 1654, jak praví nápis na věži téhož kostela:
Aedes Sacratas Coetus Christi Lesn. Confes. Bohem.
Fundavit MDCLII., Erexit MDCLIII., Exorn. MDCLIV.
Ale sotva nový kostel ke službám Božím upravili, přišla na ně nová pohroma.
Vypukla válka mezi Janem Kazimírem, králem polským a mezi Karlem X., králem švédským. Švédové opanovali Lešno a ušetřili města i obyvatelů jeho, kteří se jim byli hned vzdali, nepovažujíce Švédy za své nepřátely. To a stará nesnášelivosť náboženská podráždily stranu polskokatolickou proti Lešnu, a rozhořčení proti němu vzrostlo ještě více, když Bohuslav Leščiňský do Pruska odešel působit pro dobro svého města a Polska. Vyhlašován byl proto za nepřítele vlasti a katolického náboženství. Když vrátil se na počátku měsíce dubna 1656 do Lešna, dělána mu naděje, že mu to bude odpuštěno, odvrátí-li se od Lešenských. Nechal se přemluviti a odešel 23. dubna t. r. do Vratislavi.
I hotovili se nepřátelé Jednoty bratrské, že Lešno zničí. V městě byli tři praporce švédských jezdců, kteří s Poláky i na blízku Lešna potyčky mívali. Dne 27. dubna přitáhli Poláci, byli s počátku odraženi, ale nastrojivše zálohu, zahnali stíhající je Švédy a některé obyvatele do města a vracejíce se zapálili několik stodol a mlýnů. Měšťané pozbyli mysli a v noci a z rána se rozutekli. I Švédové město opustili, tak že, když odpoledne 28. dubna oddělení Poláků k Lešnu přišlo, nalezlo brány otevřeny a město z největší části prázdno; ale přes noc tu nezůstali. Druhého dne 29. dubna u větším počtu vešli Poláci do Lešna a hrozně je zpustošili. Na rozličných místech zapálili, do nového kostela Bratří českých nanosena sláma a zapálena. Tři dni město hořelo. Vše, i kostely, radnice a v nejbližším okolí, okolo 70 větrných mlýnů lehlo popelem. Na nenahraditelnou škodu shořely i četné památky české, jmenovitě některá dlouholetá díla J. A. Komenského, jako: velký slovník jazyka českého, na němž byl přes 40 let pracoval a právě k tisku připravoval, Sylva pansophiae, Kázání, jež byl Komenský co kněz po 40 let míval a j.
Krutá byla to rána pro nešťastné vyhnance české. Znova rozptýleni jsou a Jednota bratrská zbavena jest útulku a střediště svého ve vyhnanství.
Nepřátelé nad zkázou jich jásali, z exulantů jedni se divili, že jich Bůh nevyslyšel, druzí, zvláště sami krajané ve Slezsku a Lužicích, se posmívali. A tak zarmoucené těšiti majíce více rmoutili.[14]
Bratří z Lešna rozptýlili se nejvíce do Slezska, do města Krosna a jinam v okresu frankfurtském n. O., a založili tam nové sbory. Někteří pak vrátili se do Lešna, jako na př. rektor školy Adam Sam. Hartmann, syn bývalého kazatele u kaple Betlemské v Praze, a kantor Pavel Cyrill. Lešno znenáhla teprve pozvedalo se z rumu a popele, a kostel a škola vystavěny jsou s pomocí souvěrců v Německu, Švýcarsku, Hollandsku a v Anglii.
Čechové měli opět svého kazatele; avšak německý živel nabyl mqpi a převahy a vytlačoval jazyk český, až konečně i české služby Boží v Lešně přestaly.
Posledním kazatelem českým byl tu od r. 1676 Jan Tobianus, exulant z Uher, jenž byl od r. 1677 i později za rektora Dan. Jabloňského, vnuka J. A. Komenského, konrektorem gymnasia lešenského.
Posledně kázáno bylo v Lesně česky r. 1700.
Vymřeli Bratří, věrni vždy jazyku českému, a potomci jich zachovali sice víru jejich, ale podlehli nátlaku cizího živlu. Po věrných, dobrých otcích zůstaly tu jen hroby a některé písemné památky, chované při reformovaném kostele sv. Jana. Žel! že nebylo jim šlechetným, těžce zkoušeným Bratřím popřáno, aby se do milované vlasti české navrátiti a v ní ku zvelebení jazyka a vzdělání národa klesajícího pracovati a po vykonaném díle v posvátné zemi vlastenecké odpočívati mohli, jak byli vroucně toužili ve smutném vyhnanství.
- ↑ Praví se o Leščiňských, že pocházejí od „Filipa z Persztenu“, jenž prý roku 965 přišel do Polska s Doubravkou, dcerou Boleslava českého a manželkou Mečislava polského, a s ní pomáhal šířiti křesťanství v Polsku. Od Mečislava dostal vesnici „Leszczynu“ a nazýval se odtud „Leszczynski“. Ed. Pflug, Einiges aus der Geschichte der Stadt Lissa (Leszno).
- ↑ Podán v roční zprávě král. gymnasia lešenského r. 1855 na str. XXVIII. v pojednání ?„Beiträge zur älteren Geschichte des Gymnasiums“ od řed. A. Zieglera.
- ↑ O Bratřích v Polsku a Prusku té doby vůbec viz Gindelyho Geschichte der Böhmischen Brüder, I. 329—343, 392—420, II. 74—91 a j. Jós. Łukaszewicz, O kościołach braci czeskich v dawnéj Wielkiej Polsce.
- ↑ Nadání to otištěno ve zprávě gymn. leš. 1855 na str. XXX. — O škole lešenské viz u F. J. Zoubka Život J. A. Komenského, str. 17. a j.
- ↑ Viz Dekrety Jednoty bratrské str. 276. a následující.
- ↑ Tamtéž str. 179., 281., 282., 299., 309.
- ↑ Viz F. J. Zoubka Život J. A. Komenského, XIII.; Jos. Jirečka Literatura exulantův českých, v Čas. česk. musea 1874.
- ↑ Dekrety Jednoty bratrské str. 280—281.
- ↑ Viz Dekrety Jednoty bratrské str. 299—305.
- ↑ Bibliotheka žitavská Mscr. B. 197 b. list 42.—43., kde poznamenána jest zpráva o audienci Petra Figula u kancléře švédského ve Stockholmu r. 1643, kteréhož léta jednalo se v Osnabruku o mír se Švédy. Když se (Petr Figulus, „ku Pánu od jistých osob vypraven“) posléze dne 22. srpna, končí tato zpráva, „s Jeho Excellencí (s kancléřem švédským) rozžehnával, a pán mezitím jak o jiných jeho přednesených taky o této věci jiným spolu raddy královské assessorům, raddám královským a zemským to communicíroval, po učiněné opět o tom zmínce, pán toto řekl: „Krátce oznámím, co jménem mým a celé raddy krajanům svým v exilium zůstávajícím Čechům zjevně oznámíš. Předně aby nepochybně věřili, že jest jejich věc legatům do Minstru a Osnabruku k tomu sjezdu vyslaným přede všemi jinými poručena. Druhé, jestližeby nic nebylo způsobeno skrze to jednání, tehdy že my zbraní nesložíme, až s Boží pomocí toho cíle dosáhneme; potřebíť jest tehdy svatých modliteb. Třetí, jestliže ti traktatové půjdou, nechť dají oni mezitím na své svobody a privilegia pozor, aby kdekoliv dosáhnouti mohou, pilně shledávají a schovávají. Čtvrté, aby měli instrumenta neb narovnání již dávno mezi stranou pod obojí v církvi své učiněného před rukami, a ta s největší pilností ať jsou schována a dochována,… aby se potom k novému nedorozumění a roztržitostem příčina nepodávala, kdyby časem tyto věci k upokojení přišly; zatím aby na sobě jiným evangelíkům chvalitebný příklad svornosti okazovali, a oni jejich příkladu také následovali. Dále aby skrze to v našeho švédského národu, zvláště pak přednějších, sobě favor a lásku zachovati hleděli. K zavírce i toho bylo doloženo: „Bude také nepochybně potřebí, aby byla od nich osoba k tomu zřízena, která by legatům našim často jich věci připomínala.“
- ↑ Píseň exulantů českých v Lešně. Manualník J. A. Komenského, 1658.
- ↑ Dopis Komenského viz v jeho životopise od Fr. J. Zoubka, str. 66.
- ↑ Dle Ed. Pfluga „Einiges aus der Geschichte der Stadt Lissa (Leszno)“, 2 vydání 1861.
- ↑ Manualník J. A. Komenského, 1658.