Nové překlady Victora Huga/Sara v lázni
| Nové překlady Victora Huga | ||
| Strž | Sara v lázni | Čekání |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Sara v lázni |
| Autor: | Victor Hugo |
| Původní titulek: | Sara la baigneuse |
| Zdroj: | HUGO, Victor. Nové překlady Victora Huga. Praha: J. Otto, 1901. s. 47–51. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
A slunce s větrem v temných lesů klínu A. de Vigny |
Sara, líná v svojí kráse,
kolébá se
v hamaku nad fontanou
až po samé kraje plnou,
hravou vlnou,
z vod Illyssu čerpanou.
Houpačka se zhlíží lehká,
věru křehká,
v zrcadle tam průhledném,
sebe zříti, zjev ten bílý
níž se chýlí
k vodě blíže v letu svém.
Kdykoliv se loďka hbitá,
jež se zmítá,
v letu dotkne hlatě vod,
nad vlnou, která se zdvíhá,
v let se míhá
krásná šíj i nožky hrot.
Nožkou bázlivou hle, snivá
vodu zrývá,
v které obraz chvěje se,
až vzplá úběl nožky nachem.
V letu plachém
chladu vody směje se.
Zůstaň tady ukryt v stínu!
Za hodinu
uzříš s tváří planoucí
celou nahou dívku v lázni,
ručky v bázni
přes ňadra si kladoucí.
Jesti hvězdou dívka smavá,
z vln jež vstává
a v své bázně výbuchu,
zda kdos nejde, zírající
a se rdící
celá vlhká ve vzduchu!
Pod stromy se třese celá
plachá, bdělá
nejmenším kol ševelem,
mušky křídlem, jež jí tkla se,
hoří v kráse
jako granát v květu svém.
Závojem co kryto, šatem,
uzříš chvatem
v mokrém jejím oku hrát,
Co můž’ její pohled skrýti?
Hvězdou svítí,
v azuru již vidíš plát.
Voda, jíž si údy smývá.
deštěm splývá
jako prškou s topolu,
s šíje jakby s její stuhy
přes prs tuhý
perly tekly pospolu!
Saře v této lázni vnadné
nenapadne,
sloučit řadu hříček těch,
kolébá se v tichu dále
neustále
šeptajíc si jako v snech:
„Kdybych byla kapitánkou,
neb sultánkou,
lázně ambry brala bych,
v mramorově žluté vaně,
trůnu v straně
zlatých nohů pár se zdvih’.
Hedvábný bych hamak měla,
tíže těla
v kterém hravě omdlívá;
měkký divan, v jehož luně
dýchá vůně,
lásky vůně blouznívá!
Těkati bych mohla nahá,
tam kde vláha
láká zdrojů v lupení,
nemusila bát se v stínu
v keřů blínu
zřít dvé očí v plameni!
Musil v sázku hlavu zbojnou
nepokojnou
dát, kdo by mne toužil zřít,
s hajdukem se rváti hrubým,
s bělozubým
černým eunuchem se bít.
Své bych procházela síně
hodně líně
co by vlekl sandaly,
v kterých rubíny se blýští,
po schodišti
i háv krok můj nedbalý!“
Jako princezna tak dále
mluví, stále
houpajíc se zas a zas,
zapomíná, co tak lítá,
křídla hbitá
že má den, že prchá čas,
Ve fontan jak nožka vniká,
voda stříká
po travníku kapek stem,
na košilku v perlách tryská,
kterou blízká
střemcha houpá tam a sem.
Co se v pole rozcházejí
družky její,
cesty vše jsou plny jich!
Za ruce se drží, běží
a jich svěží
na vše strany zvoní smích.
Zpívají jak ona polem,
jak jdou kolem
s výčitkou se točí k ní:
„Zač to líné děvče stojí,
jež se strojí
takhle pozdě v době žní!“