Rozina Ruthardova/9.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 55–59. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tmavý večer spočíval na tichém okolí a pokojně hleděly nesčíslné hvězdy na zesnulou Horu. Jediný Vít bloudil okolo ní s pobouřeným srdcem, s rozsápanou duší. Znovu chápala se ho žravá bolest a zoufanlivost poháněla jej okolo města.

I zastavil se jinoch nešťastný, a brzo k hvězdnatému nebi pohlédaje, bolně zuby a ruce zatínal, brzo opět do země hledě, divoký smích ze sebe vyrážel. Potom se zase rozběhl a přišel náhodou až mezi kavny na Rovenském couku, odkud bylo na celé město jako na velikou, v údolí rozestavenou hromadu černých skalin viděti. Zde to jím trhlo, neboť poznal v dole, kde Ruthardova zahrada leží — poznal v ní krásný letní domek a osvětlená jeho okna.

„Tamto se kochá nyní snad v náručí milence šťastnějšího — tamto svůdkyně pleše a sprostému písaři se posmívá!“ zvolal tu bezděky, a nežli se sám nadál, byl již ve své rozčilenosti na cestě s vrchu Rovenského, spěchal po mostě přes hučivý potok a zatáčel se okolo couku Oselského v pravo k zahradě pana Jiřího Rutharda.

„Podívám se na ni,“ mluvil při tom sám k sobě; „podívám se, jak jí oči září, když opravdu mluví; jak se usmívá, když beze lsti srdce své zadává.“

Zahrada Jiřího Rutharda táhla se po stráni celého vrchu až dolů k potoku; zde nebylo vysoké hrazení. Vít je snadno přeskočil, a jako šílený octnul se za malou chvíli u zahradního domku, kdež panna Rozina z většího dílu letní večery trávila a kdež on sám několik blažených hodin po boku jejím okusil. Liščím krokem, anebo spíše ostřížovým letem dostal se až k pootevřenému oknu, od žádného neviděn. Sám ale do komnaty také viděti nemohl, jelikož před oknem lehýnké záclony visely, dechem večerního větru se poněkud houpající.

S klokotným srdcem přiložil ucho k oknu. Každá žilka v něm trnula. Zaslechlť dobře známé — ach, tak svůdné štěbetání panny Roziny a hlasy muže vroucně hovořícího. Byltě to sok jeho, oblažený Liebenstein.

„Není-li, anděle můj, sladká milost tvoje větší než dívčí pochybnost,“ zaslechl jej řkoucího, „pak lživé jsou ústa i oči tvé a darmo bych ti popisoval, co by láska moje pro tebe podnikla. Nezapírám, že jsem s bázní a nedůvěrou do Hory přijel; ale prvním pohlednutím na tebe ztužila se veškerá síla moje, a oumysl můj zakotvil se pevnými kořeny. Pro tebe pokusím se o všecko, a svedu-li tvou nebo domu tvého pomocí ve zdejší obci tolik, aby se pánu mému podala: pak mi bude nad všelikou přízeň jeho ona chvíle nejsladší odměnou, když tebe co hraběnku Liebensteinskou od oltáře povedu!“

Žhoucí plameny proudily nyní v žilách u okna poslouchajícího jinocha. Poznaltě v hraběti ještě něco horšího, nežli pouhého soka svého, a náramný hněv roznítil útroby jeho. Milovalť své rodinné město láskou velikou a byl z celého srdce oddán povinnostem občanským; nyní však musel slyšeti věci, kteréž milému městu nevýslovnou hanbou hrozily!

Země se pod ním chvěla. Zaslechlť opět sladké štěbetání — zaslechl i v divé obrazivosti své jemný hlas vroucího líbání.

„Ó kdož by ti nevěřil, duše moje!“ plesal hrabě. „Ani rozum, ani srdce otce tvého nebude se proti mé radě a mým návrhům zpouzeti — tato důvěra je sloup mého života.“

Déle se nemohl Vít zdržeti. Skoro bezděky skočil ke dveřím a do kořán je otevřel.

Velikou lampou z ryzého stříbra byla osvětlena bohatá komnata. Na stole, pokrytém skvostnou tkaninou, stály ještě zbytky panské večeře, a na nízkém, pohodlném sedátku odpočívala v půvabném domácím obleku Ruthardova dcera, jsouc opřená o rameno hraběte, kterýž jí klečel, u nohou.

„Dej si ale pozor, aby se ti sloup života nesesul!“ zkřikl nyní Vít; „neboť stavíš-li, pane ženichu, svoje chrámy jenom na slib této panny, tedy stavíš na písku. Slova její jsou opadalé, suché listí, jež i nejmenší větřík do všech úhlů světa rozpráší.“

Hrabě se vzchopil a náramné podivení ulehlo mu na tvář. I Rozina vyskočila, a náhlé překvapení zadrhlo jí na okamžik všechnu řeč. Smrtná bledost polila jí tváře; hned na to se ale všechna zas jako lítá rozpálila a zkřikla prudkými slovy: „Kdo ti dovolil, pane urburní písaři, do cizích domů se vtírati? V okamžení odejdi — nežli tě jako rozpustilého chlapce potrestati dám!“

„Ale já nechci odejíti,“ zvolal jinoch žárlivostí nešťastného milence a hněvem šlechetného občana rozlícený — „a neodejdu dřív, až uvidím a uslyším, co jsi ve své lehkomyslnosti jménem otce svého tomuto svůdníku slíbila!“

„Pane hrabě!“ obrátila se nyní Rozina s jiskřícíma očima k hostu svému, a tento postavil se ihned s mužností rytířského zamilovance proti Vítovi.

„Mladý člověče!“ řekl při tom z ostra — „jak vidím, je tvoje návštěva nejenom nevčasná, nýbrž i opovážlivá. Učiň tedy, co ti panna poroučí! Odejdi a hleď, jakož urburní písař, míti počty své v pořádku!“

„Měj starost o své počty, pane Liebensteinský,“ zkřikl na to Vít — „abys se nepřepočítal; a chceš-li, povím ti již nyní, kde jsi velikou chybu udělal.“

„Pryč! pryč, nestydatý písálku!“ rozlítila se panna Rozina — „nežli na tebe domácí čeleď svolám!“

„Upokojte se, drahá panno!“ chlácholil ji hrabě; „já tomu perojezdci ještě jednou a to hodně hlasitě vůli vaši pošeptám, a nebude-li jí moci pochopiti, vpustím mu ji do všech oudů dobrým ocelem.“

„To se mýlíš, chlubné hrabátko!“ zasoptil po těchto slovech Vít již jako beze smyslů, „a byť i jazyk můj neuměl k zradě a nevěře sváděti jako tvůj, ruka moje dovede přec mečem vládnouti. Jen se postav, najatý svůdníku! — jen se postav ošemetný vyzvědači!“

S těmi slovy obnažil svůj meč. I hrabě neočekávanou výhrůžkou roznícený, sáhl hbitě po zbrani, kterouž byl před večeří pro větší pohodlí stranou odložil; ale nežli jí dobyl z pošvy, padl naň zuřící Vít, a prudkou, smrtící ranou tak mu prsa prohnal, že se hluboce probodený ihned káceti začal.

„Pro milosrdenství boží!“ zkřikla Rozina v strašlivé úzkosti, klesajícího v náruč chytajíc.

„Drž ji — drž tu drahou kořisť!“ soptil Vít, jako zuřivostí lesních šelem uchvácený, toho si tolik nevšímaje, že byl hraběte proklál, jako toho, že ho v loktech nevěrné dívky spatřil. „Tomu zachováš trvalejší milost, nežli sprostému písaři; není-liž pravda, panno Rozino?“

Ale dívka neslyšela již lítých jeho slov. Celá duše její obírala se nyní s hrabětem a trnula drtící hrůzou. Oči jeho se zatáčely ve sloup i zavíraly se; sinavá bledost proskakovala mu na tváři — smrtný chrapot dral se nyní s pracně se dmoucích prsou, a silným proudem lila se mu krev po drahém šatě až na labutí ňádra dívky, kteráž pak ve mdlobách vedle něho sklesla. Zdáloť se, že s jeho duchem i její duše odchází.

„Rozino! Rozino!“ zkřikl Vít, před nímžto se náhle jasniti začalo, a zoufanlivě, s hlasitým úpěním, s náramnou lítostí vrhnul se vedle ní.