Rozina Ruthardova/27.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
26.	27.

Údaje o textu
Titulek:	27.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 164–176. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V Hoře byl den velikých, všeobecných radovánek, a plesání obyvatelů bylo tím živější, čím jistější záhuby se včera sklíčené město děsilo. Toho dne nebylo v obci zášti, nebylo hněvu a nepřátelství; a pakli již doba nebezpečná všechna srdce pevným kruhem spojila, tedy to učinila tím silněji doba osvobození.

Toto živé, radostné pohnutí trvalo i druhý a třetí den. Ale mezi tímto plesem zaznělo i několik zvuků, ježto z hlubin sklíčeného srdce vycházely. Novou silou omlazovala se ochráněná obec, ale bylo v ní ještě několik osob, kterýmž nastávala hodina přetrpká.

V ouplné radě seděli opět šepmistři a obecní starší, jakož i všickni, ježto byli při obraně města znamenitě vynikli. Seděli tu na zvláštní svolání a žádost pana Jiřího Rutharda, vždy zachovalého rychtáře, kterýž je byl k soudu nad zrádci obce obeslal, nechtěje ani běh práva zastavovati, ani muka vlastního srdce v dlouhé nejistotě snášeti. Rychle mělo se nad hanbou vlastního rodu jeho souditi; pak myslil, že bude moci teprva zas oči pozdvihnouti, pak doufal, že nalezne oddechu, a byť mu ho měl, hrob poskytnouti. On konal, co za svou povinnost uznával.

I seděl tu uprostřed celého sboru s tváří mírnou, přísnou, skoro zamračenou; ale pod ní zuřila přece rozrývající bolest otcovská. Obec chtěla s něho přetěžký ouřad složiti, on ale sám pevně na svém právě stoje, na samém králi jako zvláštní milost a odplatu za věrně konané služby si to vyprosil, aby o dnešním soudu prvního místa i hlasu měl. Považovalť vinu a poskvrnu domu svého skutečně za tak velikou, že ji toliko zas velikou pokutou a obětí usmířiti za možné uznával.

Lid smýšlel při své radosti z brzkého vysvobození již mírněji, a byl by snad pro zásluhy otcovy nešťastné dceři prominul, jakož také očekával, že to sám král, k domu Ruthardoviců vždy milostivě nakloněný, učiní; ale pan Jiří smýšlel o té věci jinak. Václav mu, ačkoli s tajnou žalostí, povolil, neboť znal již celou událost z návštěvy pana Hanuše a Adlinky, a tak se počal nevídaný posud na Horách Kutných soud.

Nejdříve byl starý Bozděch na soudní síň přiveden. Obyčejná tichá potměšilost ležela na tváři jeho, jen že se jí chvílemi, jako blesk mračnem, jakási tajná radost prodírala, podivně k jeho poutům slušící. Ostatně nezdálo se, že by ho bylo vězení nějak sklíčilo nebo změnilo; on byl jako jindy.

Jaksi pokorně postavil se před své soudce; ale nedalo se určiti, je-li pokora pravdivá, nebo jenom líčená. Hlavu držel trochu nahnutou, a přimhouřenýma očima přehlížel své soudce. Zdáloť se, že hledá bývalého pána svého: neboť u něho se potom zrak zastavil.

„Bozděchu, bývalý sluho domu mého,“ jal se teď k němu tento mluviti, „víš-li, proč stojíš před soudem naším?“

Starec hodnou chvíli neodpovídal. Tělo jeho se narovnalo, a oči jeho měřily jako dvě jedovaté šipky po Ruthardovi, aby si jistý cíl vyhlídly.

„Jiří Rutharde!“ začal na to slovy volnými, a prsty jeho hrály si křečovitě se řetězy, „pane bývalého sluhy Bozděcha! Ano, vím dobře, proč jsem na soud dostaven. Po celý dlouhý věk chystal jsem se na toto okamžení, a protož nemysli, že budu zapírati! Ano, opustil jsem noční dobou dům tvůj, odnesl i zakopal poklady tvoje, zradil a zapálil město, touto starou rukou vmetal jsem oheň pod střechy jeho; ale to není pranic zvláštního, toho se dopustila také dívka, tvoje dceruška, i ponese stejnou pokutu. Ona zavedla nezkušeného mladíka, urburního písaře, pak ho popudila k žárlivosti, an se milostí svou k cizímu hraběti naklonila, a zavdala také příčinu ku krvavé příhodě v domě tvém, an zrádná slova Liebensteinského poslouchala, kterýžto s ní jednal o svém tajném od císaře vyslání, ačkoli pak na svou nevinnost přísahu složila. Nu, však ona bezpochyby od té doby změkla, a poví ti to obšírněji: já mám ještě o jiných věcech mluviti.“

„Strašlivý člověče!' promluvil Jiří s náramnou ošklivostí. „A toto všecko neostýcháš se vyprávěti s takovou drzostí?“

„Každý vypravuje dle svého spůsobu,“ odpověděl Bozděch s jedovatou chladností, „a proto mě nemůžeš kárati. Nejsou také věci, o nichž povídám, tak strašlivé, neboť jsem je vykonal ve spolku s pouhým děvčetem.“

„Věčný mstiteli!“ zvolal Ruthard, „jakého to člověka choval jsem v lůně svém!“

„Zdá se ti něco o mstě?“ ušklebil se Bozděch s propukajíc pekelnou radostí. „Věz tedy, žes ji v lůnu svém vychoval! Neznámého přijal jsi mě do domu svého; pokorné i pečlivé chování se tobě líbilo. Svěřil jsi mně dům i s rodinou svou, a já hospodařil s prvním podle vůle tvé — s druhým podle vůle své. Naděje plná pacholata tvoje zemřela — neboť já je zdlouhavě sežírajícím jedem otrávil.“

„Ha, proklatý bezbožníku!“ zkřikl nešťastný otec, a v celém shromáždění povstalo veliké zděšení.

„Nehrozte se, pánové!“ mluvil zletilý zlosyn dále, lhostejně po ustrnulých tvářích se dívaje, „a poslechněte, že jsem bez příčiny takto nejednal. Krom jednoho nezná nikdo ze spolku vašeho stav mladosti mé, a také tomu jednomu musím zastárlou pamět teprva probudit. Šťastný byl věk jara mého, a na vlastních statcích vládl jsem co vážený pán, po boku maje milou sestru. Spanilá byla dívka, nu, jeden z vás ji znal, pánové, a nebude mě ve lži stíhati, řeknu-li, že byla spanilejší, nežli panna Rozina. A což byla spanilost proti dobrotě srdce jejího! Léta moje byla šťastná v lásce bratrské, i netoužila po jiné rozkoši, leda jakovou si někdy srdce jinochovo přává, když se o hrdinských otcích povídá — po vítězné slávě. Tu však vetřel se třetí mezi mne a sestru mou; i začal dívce o lásce mluviti, a dívka ho ráda poslouchala. Když pak měl splniti, co sliboval — Jiří Rutharde, ty moudrý města rychtáři, táži se tebe, víš-li, co učinil?“

„Což mohu já vědět o tobě a o zamilovaných pletkách neznámé dívky?“ odpověděl Jiří a všemožnou hrdostí se vztýčil. Hlas jeho však se chvěl, a pamět jeho zalétala do daleké minulosti, kdežto se nemilých obrazů lekala.

„A já se tě táži ještě jednou,“ zvolal opět Bozděch, a dávno tajený vztek vstoupil mu plamenem do tváří i do očí, „zdali nevíš, co učinil nevěrník sestře mé? Neznal jsi Ervínu?“

„Běda mně!“ zalkal Ruthard, a klesnuv nazpět na sedadlo, zastřel svým ouřadním pláštíkem tváře své, aby se sprostil pohledu nenadálého žalobníka.

„Tys oklamal sestru mou!“ zuřil nyní soptivým hlasem bývalý jeho důvěrník, „tys ji uvrhnul v zoufání, když jste byli poplenili hrad otců mých, a já se zaklel nad rakví její, že se mstíti budu na tobě i na krvi tvé do smrti! Krutý, nelidský boj s bolestmi mnohých let přetvářil podobu statečného jinocha, že jsi mne nepoznal, když jsem vešel pod střechu tvou. Svobodné měl jsem ruce a ouplnou vůli k nasycení pomsty své a já ji nasytil! Podívej se na hroby synů svých, zpomeň si na dceru ve vazbě a — zoufej!“

Hrůzou trnouce, utichli všickni oudové shromážděné rady. Těžko bylo věřiti, že by mohl člověk tolik zlého s ouplným vědomím a pevným předsevzetím po leta dlouhá páchati.

S hlavou sklopenou a s ňádry vysoko se dmoucími hleděl nešťastný Ruthard před sebe. Veliký a bolestný boj zmítal duší jeho. Konečně se vzchopil a třesavým hlasem takto promluvil:

„Stojíť psáno, že bývají skutkové naši trestáni i na dětech našich, a já nacházím pravdu těchto slov i na sobě splněnou. Já se provinil v mladosti své, a cokoli jsem od té chvíle dobrého učinil, nenašlo milosti před Pánem a ruka jeho mě napořád potají stíhala. Avšak ani vina má, ani pomsta člověka tohoto nepatří nyní před soud rychtářský; alebrž musíme souditi zločin spáchaný na obci naší, a Bůh mi aspoň té milosti dopřeje, že očistím pověst domu svého odsouzením jediné dcery, nežli z toho světa vykročím.“

Na vlastní jeho rozkaz byla nyní přivedena panna Rozina. Strašlivě bledá byla tvář jaté panny, oko hluboko vpadlé, náramnou mysli skormouceností a hlodavým hryzem svědomí byla sklíčena celá postava její. Po bývalé pýše a panenské nádhernosti nebylo v ní ani památky.

Minulou noc byla ztrávila v obecním domě, pod zvláštní starostí ženy městského biřice. Bylať tam vedena za tmavého večera na žádost dobromyslného pana Hanuše, kterýž ji nechtěl za denního světla lidem na odiv postaviti, věda, že se bude musit na soud dostavit, od něhož ve své ctnosti tvrdohlavý otec upustiti nechtěl. Ve smutném vězení byla jí celá minulost jako plamenem a krví zničená a zbrocená krajina před oči vstoupila, a při tom pohledu zvrátila se síla její až do nejmenšího kořene.

„Rozino Ruthardova!“ pozdvihl nyní přísně otec hlasu svého, když byla dívka na celém těle se třesoucí předstoupila, „víš-li, proč jsi vedena k soudu našemu?“

Ona nemohla odpověděti. Jako drtící skála tížilo jí to prsa; ústa její nemohla se otevřít a zraky pozvednout. Strašlivé okamžení, ježto mělo nad celou její budoucností rozhodnout a kterého se tak náramně děsila, bylo již na blízku a zvrátilo i poslední zbytek její přirozené hrdosti; neboť cítila, že je vinna, a věděla, že proti sobě celou obec popudila.

„Rozino Ruthardova!“ začal zase městský rychtář po chvíli, „táži se tě, abys kajícně pověděla, proč jsi pohnána před soud náš?“

Ale v dívce se tajil ještě dech; nemohla ze sebe ani zvuku vydati.

„Rozino Ruthardova,“ zvolal nyní otec hlasem horlivě povýšeným, a zrak jeho zalesknul se paprskem divého hněvu i žalosti, „chceš-li tvrdošijně v mlčení svém trvati a míru viny své takto dovršovati: tedy ti povím, že známe provinění tvé, a že je položíme na váhu spravedlnosti. Chycena byla jsi v táboře nepřátelském, i proneslo se na tebe, že jsi tam zrádně rokovala o zkázu obce naší. Co můžeš na to odpověděti?“

Rozina mlčela. Zdáloť se, jakoby ani nebyla zaslechla, co se k ní mluvilo, a teprva po chvíli otevřela ústa.

„Já vás nenávidím, vy jste nepřátelé moji,“ jala se temným jednozvukým hlasem mluviti. „Vy chcete mou smrt!“ zkřikla pak najednou u veliké ouzkosti, a jako děcko do pláče se dajíc, počala rukama lomiti. „Vy myslíte na mé bezhrdlí, já to vím!“

„Povídej nyní a vyznávej se z provinění svého!“ řekl otec, ani oka k ní nepozdvihnuv. „Vůle naše nezatracuje žádného; ale skutky člověka uvrhují ho v pokutu. Mluv, co tě vedlo do táboru?“

„Usmrťte mě a ptejte se tohoto — já se nebudu přiznávati!“ zvolala opět Rozina, s hlasitým štkáním ukazujíc při tom na Bozděcha. „Učinila jsem, o čem víte i o čem nevíte. Usmrťte mě — dávno jste si mě za oběť vyhlídli.“

„Umlouvala jsi tedy zradu s hrabětem Liebensteinským?“ ptal se Ruthard zamračeně.

„Umlouvala,“ vypravila dívka ze sebe s velikou těsností.

„Opustila jsi dům otcovský z ohledů zrádných?“ ptal se otec dále.

„Opustila,“ vydechla ze sebe dívka.

„Věděla jsi o zapálení Kutnohorských stavení?“

„Věděla.“

I činil ubohý, v nejhlubších končinách duše sklíčený otec ještě více otázek: ale dcera mu posléze na ně již ani neodpovídala; kývala jen hlavou, neboť pro usedavý pláč její nemohla slova přes rty vyjíti, i podobaloť se, jakoby měla dospělá panna v dětinském bědování zahynouti.

Bolestné bylo na ni pohlednutí, tak že se již i mužnějším radám srdce k outrpnosti nad hořem dcery vzácného domu skláněti začalo. Ale otec, ačkoliv sám bolestnému pohnutí odolati nemohl, takto se proti nim prohlásil:

„Nedejte se, pánové a přátelé, klamati! nemyslete, že Ruthardovu dceru soudíte, alebrž dívku, ježto spáchala zradu na otčině své, na králi, pánu svém a na veškeré vlasti své. A byť i obec, král a veškerá vlast prominouti chtěli přečinění dívčí: zákony, kázeň a vůle naše nesmí v to přivoliti. Jakého příkladu dali bychom souvěkým i potomkům my, jenžto se prvnějšími v království býti honosíme? A jaké památky zůstavil bych já věkům budoucím, kdybych dal tak velikou vinu hájiti, že pošla z krve mé? Suďte spravedlivě, soudcové!“ mluvil dále, nedbaje, že mu slzy po vráskovité tváři tekly, „a bojíte-li se, muži moudří, nálezu svého pronesti: pronesu já jej ve jménu všech, a jazyk můj nebude váhati, vysloviti pokutu nad dcerou Jiřího Rutharda. Ona pokuta sluje smrt!“

Až posud byl domluvil; nyní však ho přemohla přirozená bolest otcovská, a slabostí vrátil se na sedadlo, z něhož byl při mluvení povstal.

„Milost, milost!“ oupěla Rozina ve smrtelných ouzkostech, a padnuvši na kolena, spínala ruce ke sboru soudců svých.

„Ta jí budiž!“ povstal mezi těmi náhle král, až dosavad jako svědek tiše tu sedící, a pozorlivě běh celého jednání stíhající. „Ty’s učinil jménu a ouřadu svému dost před mýma očima, Jiří Rutharde, a podal jsi těžkou oběť zákonům. Ale nyní panuj milost královská! Dcera tvoje byla svedena ďáblem v postavě oddaného sluhy, a zásluhy otce i strýce jejího jsou převeliké, radost naše z vítězství nad ouhlavním nepřítelem převděčná, že můžeme učiniti milosrdenství místo spravedlnosti. Živa budiž Rozina Ruthardova, a mezi posvátnými zděmi klášterními napraviž běh života svého.“

„Živa! živa!“ zajásala dívka s prudkým výrazem, a rychle se vzchopíc, chtěla králi k nohám padnouti; ale náhlý převrat citu jejího překonal v ní sílu tak, že slabá a třesoucí se po celém těle Bezděchovi do rukou sklesla, okolo něhož kvapila.

„Neplesejte, pánové, neraduj se, Rutharde!“ zvolal nyní starý důvěrník s jedovatým jásáním. „Panna tato jesti nádoba pomsty mé, a ta ji také nyní do rukou mých uvádí. Pozdě přichází milost tvoje, dobrotivý králi!“ chechtal se dále, jako by sám ďábel z dobrých oumyslů člověčích hořký posměch si tropil. „Ruthardova dcera musí se rozloučiti se světem; neboť jedovatá šťáva, ježto vysušila krev a sílu v synech Ruthardových, užírá již také na kořenech života dívčího.“

S hrozným vykřiknutím vytrhla se Rozina z loktů jeho, a jako obraz smrtícího leknutí stála tu před ním s vyvalenýma zrakoma, na všech oudech jako zkamenělá. Svůdné čarodějné hrady její poslední naděje ležely před ní v černých sutinách.

Hněv a bolestné ustrnutí pohnulo srdcem všech přítomných.

„Nelpi na životě s takovou pošetilostí,“ mluvil nelítostný mstitel dále, „neboť v něm nepotkáš ničeho, nežli trpké strasti. Já ti cestu z něho usnadnil, dívej se zmužile smrti do očí, a slábne-li síla tvá, podám ti ještě své divotvorné posily.“

Při tom sáhl za ňadra, kdež na nahém těle malou, dívce již povědomou lahvičku nosil. Tu jí nyní okázal. Z hlubokosti prsou vyniklý povzdech vyletěl Rozině ze rtů, a jako bez života skácela se ubohá na zemi.

„Dítě — moje dítě!“ vykřikl otec, a vzchopiv se na svém sedadle, spěchal k nešťastné dceři; to byla chvíle, kdežto se mužná hrdost šlechetného občana v něm zlomila a prudké lásce otcovského srdce podlehla. S hlasitým pláčem vrhnul se na zničenou dívku.

Král ale velel, aby vraha jejího těžce spoutali a do vězení uvrhli, až by ho mohl nový kat na popraviště vyvesti. — Lahvičku mu vyrval rozlícený biřic.

* * *

Kdokoli Kutnou Horu navštívíš, neopomiň zeptati se na pana Rutharda. Každé děcko ti tam poví, kde v zahradě nad „páchem“ dům jeho stával, a bude ti povídat, jak ukrutný byl, jak nechtěl jediné dceři milého ženicha dáti, ale raději i s poklady zazdíti kázal, potom zedníku oči vyloupal — a co jiného o nešťastném boháči od chůvy nebo babičky slýchalo. O splnění jeho těžkých povinností, o bolestech jeho, o krutém obležení města, o statečném bránění praotců, o tom skvělém listu ve zlaté knize Kutnohorských příběhů nebude nic věděti, o tom mu nikdo nevypravuje.

Ty pak navštiv Ruthardku, až podnes tak jmenovanou zahradu, kdež onen pověstný zahradní domek stával, to rodiště mnohých trpkých dnů. Zde vadla po soudu panna Rozina, až uvadla. Před brzkou smrtí prominula jí milost královská i cestu do kláštera. Zde vedl s ní osamělý život truchlící otec. Síla vysokého stáří jeho byla se zvrátila; i složil ouřad, a péči o hory přepustiv bratrům, s rozervaným srdcem přichýlil se k nešťastnému, ale do vůle boží odevzdanému dítěti.

Panna Rozina se nemořila tuze dlouho v těžkém opravdovém pokání. Za krátký čas odpočívaly kosti její v studené zemi, a to sice v otcovské zahradě. Z osudného domku dal pan Jiří malou kapli vystavěti, a pod ní v kamenné hrobce ležela stříbrná rakev dcery jeho — a vedle té jiná pro něj samého. Mrtvé tělo panny bylo ozdobeno celým drahým šperkem, kterýž byla z otcovského domu do nepřátelského táboru odnesla.

„Přistroj, vyšperkuj se pěkně ženichu svému,“ mluvil k ní šedivý stařec, an ji vlastníma rukama do rakve oblékal, „ozdob se, abys měla čest před světem, a jméno Ruthardů aby se lesklo jako toto kamení.“

Ruce jeho se při tom třásly, a s očí mu kapaly vřelé slzy.

Lidé říkali, že vůčihledě chřadnoucí stařec smyslů pozbyl. Jiní zase vídali času nočního bílou postavu po zahradě blouditi, a jistili, že tam duch panny Roziny chodívá; ale věrná domácí čeleď věděla, že to sám pan Jiří okolo dceřina hrobu obchází a bolestně naříká.

Navštiv tato místa, příteli, a věnuj outrpnou zpomínku panu Jiřímu i dceři jeho. Pak zajdi také na Kolmarské předměstí. Nepatrná jest ovšem nyní výstavnost jeho, a oči tvoje nebudou mít, na čem by s utěšeným podivením spočívaly; ale citelného člověka to těší, když se vidí na místech, kde druhdy dobří, paměti hodní lidé bydleli, a kdežto se po žalostných dobách i radostné zbíhaly.

Půjdeš-li tam z dolejšího města Čáslavskou branou, zůstane ti po pravé ruce katovna, kdežto se po hrdinské smrti Bořitovy syn Pražského kata usadil, vykonav svůj mistrovský kousek na starém Bozděchovi.

Po té samé straně nad bývalým městským špitálem stál skrovný domek Maternovic.

My v něm viděli naposled něžnou Adlinku u mrtvé matky nábožnou modlitbu konati. Nyní musíme ještě přidati, že byla poctivá žena dle páně Hanušovy vůle velmi nákladně pohřbena. Téměř celá Hora provázela ji ku hrobu, ačkoli se toto oučastenství nejvíce jen dcery týkalo. Ta byla za oněch dnů předmětem všeliké zvědavosti a zůstala po dlouhý čas příčinou rozmanitých povídek.

Na konec předměstí rozkládal se páně Hanušův pěkný dvorec.

Tam byla po těžkém soudu nad pannou Rozinou ovšem velmi oupravná, ale ohledem na všechny okolnosti přece jen tichá hostina. Král Václav prokázal dobrosrdečnému horníku tu milost, že se pozval k němu na oběd, a pan Hanuš hleděl této návštěvy hodna se učinit.

Při stole, k němuž jenom nejpřednější osoby Kutnohorské obce přístupu nabyly, posadil král vedle sebe Adlinku a činil jí všelikou poctu.

„Našemu starému Jiřímu Ruthardovi vedlo by se lépe, kdyby měl tebe za dceru, mé poupátko!“ řekl mezi jiným; „ale co nemá jeden, to má druhý bratr. Není-liž pravda, příteli Hanuši? Já to vím napřed, že budeš nyní Zlatohlávka za svou vlastní dceru považovati!“

„Ona jí byla od jakživa, a zůstane jí na věky,“ doložil pan Hanuš, bodrou myslí královou velice potěšen.

„Škoda, že nemůžeme smutek minulých dnů hned radostnou svatbou dokončit, nerdi se, náš Zlatohlávku, nerdi! Měl bych z toho veliké potěšení; ale s raněným ženichem nejsou žádné radosti. Hleď tedy, abys ho brzo pozdravila, a nezapomeň pak mne na svatbu pozvati.“

Adlinka políbila králi ruku, ale nenadála se, že ji líbá naposled, že nebude s to milostivého vladaře k svému nejradostnějšímu dni pozvati; neboť osm měsíců na to ležel dobrotivý Václav v rakvi, a milovaný, krví vykoupený ženich byl s věrným přítelem Adamcem na cestách v daleké cizině, k čemuž ho sám pan Hanuš donutil, aby se po těžkých ranách těla i duše docela zotavil, a bývalý krásný mír srdce svého zase nalezl. Ouřad jej na čas propustil.

Ale na začátku druhého jara po strastiplných dnech boje horníků s Albrechtem jel hojný počet veselých i vzácných osob z Kolmarského předměstí k Sedlickému klášteru.

V pěkném dvoře pana Hanuše Rutharda slavila se toho dne svatba miláčka jeho, zlatovlasé Adlinky, s Vítem Plichtou, toho času již nejmladším Kutnohorským šepmistrem; v Sedlicích vysvěcovala se toho dne nová, skvostná, od pana Hanuše bohatě nadaná kaple, a tam, na tom místě, kdež byla nevěsta pro svého zasnoubence vlastní krev vylila, vstoupily tyto dvě ušlechtilé duše rukou velebného opata v blahý, nerozlučný svazek.

Adlinka se rděla purpurem nejvyšší panenské blaženosti.

„Pozor, velevážení páni hosté!“ zvolal Adamec, kterýž dnes povinnosti družby zastával…

„Ujala se rozmarina,
Nevěsta se směje —“

„Co jsem vám povídal, Adlinko?“ řekl dále, plný sladkého rozmaru k plesající dívce se přitočiv, „že budu o vaší svatbě zpívati! Tu to máte! Ode dneška mějte mě tedy za dobrého proroka a popřejte mi za to místečka ve svém srdéčku, jen dost malý kouteček! Vítovi zbude z toho pokladu ještě dost.“

Oči jeho spočívaly na ní při tom s nevýslovnou rozkoší, až pak se konečně jako mocně od ní odtrhnouti musily. V pohledu na blaženou nevěstu budily se v prsou jeho city, kteréž posud neznal.

„Pane Hanuši!“ obrátil se rychle k dobromyslnému boháči, chtěje žertem své pohnutí zahnati, „já musím hledět, abych také někde na takový poklad přišel, jako je vaše Adlinka. Mně začíná být po něm ouzko!“

„I jen tedy s Pánem Bohem hledejte!“ usmál se radostný rudokupec. „Vy uhodíte zajisté na dobrou žílu, a já vám dám svého požehnání.“