Rozina Ruthardova/19.
Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl | ||
18. | 19. | 20. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 19. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 111–117. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Veseleji vypadalo to zatím na veliké síni hodovní. Zde se ozýval zase hlučný hovor, a dno za dnem lesklo se z číší pijákům do očí. Smyslové těchto nepozvaných hostů začali se již jako radostí z nejkrásnějšího vítězství těšiti.
U prostřed nádherně zklenutého stropu hořela veliká stříbrná lampa, neboť na nebes modrém oblouku začínaly již první hvězdy probleskovati a hodovníci neměli ještě chuti od stolu vstávati.
Po utišení Albrechtova hněvu z poselství rytíře Bluma a po vzniknutí nové naděje v Kutnohorské poklady točila se rozprávka okolo panny Roziny, a nejeden z přítomných se zaklínal, že se o tu osiřelou nevěstu a zaběhlou ovčičku pokusí a té hrdé tvrze outokem nebo obležením dobude. Událoť se při tom arci také o bohatství otce jejího mluviti, a tu povstal ještě větší spor nežli o milostnosti a ceně srdce dceřina. Jedni mluvili o nesmírných pokladech Jiřího Rutharda, druzí o jeho skouposti: jiní pochybovali o jeho věrnosti k svému nynějšímu pánu, a ještě jiní to nazývali pouhou přetvářkou.
„Aj, k čemu hádky o věc, o které v několika hodinách očitého přesvědčení nabudeme?“ zvolal mezi to sám Albrecht, a zraky jeho, rozpálené vínem a touhou po českém stříbře, při tom jenjen hořely. „Kdyby v tomto případu dceřino svědectví platilo, dali bychom pannu z bohatého hnízda hned zavolati — ačkoli holubička jaksi poplašena ulítla, a my ji ze samé dvornosti nezdržovali. Ale počkejte! něco mi napadá! Kam se poděl náš laskavý hospodář? Ten by nám mohl celou pohádku nejlépe vysvětliti! Odešel snad již do kůru? Podívej se po opatu, panoši!“
Takto Albrecht velel; v tom ale vešel jiný panoš do síně a oznamoval, že před císařskou Jasnost Kutnohorský kat předpuštěn býti žádá.
„Kutnohorský kat?“ podivil se téměř jedním hrdlem celý sbor hodovníků.
„Co jest?“ rozhorlil se Albrecht. „Tropí Hora se mnou šašky? Nemají ti černí krtkové jiného posla? Či jim běží voda již tak silně do huby,“ doložil s divokým smíchem — „že ho jako ve zmatenosti tuto hodinu posílají?“
„Já to již také pravil,“ vece panoš; „kat ale povídá, že přichází ve vlastní záležitosti, že má na pospěch a že se nedá věc nazejtří odložiti.“
„I toť mě věru lektá zvědavost, co ti škvar převařeči zamýšlejí!“ zvolal Albrecht, pěstí na stůl udeřiv. „Pusť ho tedy sem!“
S nejapnou poklonou, ale neohroženě vešel na to Bořita s Adlinkou, v ruce nesa meč, znamení svého řemesla.
„Co jest?“ obořil se naň Albrecht se sedadla svého. „Co tě přivádí před naši tvář?“
„Žádost po výdělku, císařská Milosti!“ odpověděl kat, a mečem o podlahu udeřiv, postavil se přede všemi jako hrdina. „Povídá se, pane,“ začal po malé chvíli obecného ustrnutí dále mluviti, „že nazejtří zajatým horníkům hlavy srážeti dáš. Přicházím tedy, abych se k této práci nabídnul. Široko daleko nenajdeš člověka tak zběhlého v našem umění, jako je Kutnohorský Bořita — a on se rád smlouvá, rád něco vydělá — a kdyby to bylo deset grošů od hlavy.“
„Ty jsi zrádce!“ vzchopil se Albrecht za stolem. „Přicházíš na zvědy — přišel jsi ale pro smrt.“
„To také doufám, neboť ji nesu v ruce!“ odpověděl Bořita neohroženě a obnaživ meč, povznesl ho nad hlavu.
„Netrop s nectnou zbraní žerty před našima očima!“ rozhorlil se Albrecht, že mu kat odmlouval.
„S dovolením, pane, zbraň je poctivá — jakož i ruka, kteráž ji pozdvihuje,“ řekl na to kat, nedaje se pohledem císařovým zastrašiti, „ale svět má zakalené oči, že naši poctivost nevidí. Mimo to nejsem žádný zrádce, pane císaři! Ucházím-li se tady o práci, nečiním, nežli co potřeba vezdejšího života velí. Že bych rád horníky pod meč dostal, není věc horší, jako když mám na jich rozkaz spoluobčana utratit; a kdyby vlastní mé dítě soudu propadlo, musil bych smrtící ruku pozdvihnouti. Jáť jsem jen slepý nástroj v rukou mocnějších, a rozum lidský se netáže na srdce katovo. Nejsemť zrádce, pane můj, ale potřebný člověk a umělý ve svém řemesle!“
Při tom máchnul blýštící se ocelí kolem sebe, jakoby již někoho stínati chtěl. Břitký meč zahvízdnul, že se rytířové u plných číší ulekli a na díle se sedadel vyskočivše, s povykem po zbrani sahali. Tomu však dal se vínem rozehřátý Albrecht do hlasitého smíchu a zvolal: „Vítej nám, dělníku; zde budeš míti bohaté žně! Jinak-li se město nerozmyslí, najímáme tě k zejtřejší popravě. Již jen svou kosu schovej a odejdi! Panošové, nalejte mu vína!“
„S dovolením, pane císařský!“ prohodil kat, meč opět do pošvy ukrývaje. „Chceš-li mi nějakou lahůdku dopřáti, a já se na zejtří zajisté přičiním, abych se milosti tvé hoden stal — dovol, abych se na zajaté podíval, nežli se na kutě položím. Neboť v tom jedině vězí umění našeho pravá rozkoš, když si na večer hlavu a krk odsouzenců prohlídneme a v noci pak živou myšlénkou na ranní hody se připravíme.“
„Aj, ty hladový krvechlastači!“ zvolal zase Albrecht rozesmálý, „jakými nás to trápíš prosbami? Povídám ti — nedej, abychom tě na zrádném kousku zastihli!“
„Aj, což pak nevím,“ odpověděl kat s divokým ousměchem zuby vyšklebiv, „že tu také ostrých mečů máte, nechť byste i tak umělých rukou neměli, jako moje jsou? Vím to, vím — a miluji krk svůj v takové míře, že ho svévolně kráječi pod nůž nepoložím!“
„Proklatý to šibal!“ ozval se Albrecht, „a kdybychom jej déle v této síni zdrželi, ještě by ho chuť po našem bezhlaví napadla. Již odtáhni a dej se k dílu zejtřejšímu dovésti! Já ti ho dopřeji — nebudou-li tvoji dosavadní pánové k svému štěstí skoupější a s moudrou-li se neporadí!“
„Nedej Bože, abych se byl nadarmo těšil!“ řekl Bořita, a hluboko se pokloniv, s Adlinkou a panošem odcházel.
„Belialská duše!“ mumlali za ním někteří mezi hodovníky. „Nejlepší doušek vázne v jícnu, kdy se chlap na člověka podívá!“
Bořita však na to nedbaje, dal se i s Adlinkou vésti k zajatým, kteříž byli v nedostavené klášterní kapli zavřeni.
„Máte jich mnoho?“ tázal se bojovníka, jenžto je vedl. Tázal se po česku. Místo odpovědi obdržel však jadrné německé zaklení.
„Nabuď zmužilosti, milá panno!“ promluvil nyní, vida, že mu nepřítel nerozumí, rychlými a polotemnými slovy, zase k Adlince. „Drž se mne — tak, a netřeš se! Nejhorší jsme již přestáli. Jáť jen Pánu Bohu děkuji, že mě dalšího pokušení zbavil a čerstvěji, než jsem myslil, ze síně vyvedl; nebo to mi věř, kdybych byl na přátele naše nemyslil a tebe po boku neměl, s desaterou chutí byl bych mezi ty pastevce na cizích lučinách padl, drže v rukou meč obnažený.“
Mezi tím je dovedl bojovník k nedokončenému stavení. Kolem bylo nahromaděno ještě kamení; tu stálo vysoké lešení, stěny byly holé, ale vysoké a pevné.
Ve tmách, na kamenné podlaze, leželi tu zajatí obráncové Kutnohorští. Někteří spali, jiní hluboce zamyšleni trvali v tichém mlčení, jiní vedli o věcech nynějších rozprávku, a ještě jiní bolestmi ran sklíčeni těžce oupěli.
Podivný byl pohled na tyto rozličné postavy, když mezi ně kat s hořící pochodní vstoupil. Adlinčino oko zahlídlo přede vším Víta. I ležel tu jinoch těžce raněný s ubledlou tváří a těžkým chrapotem.
„Ten dodělává!“ prohodil bojovník stojící tu na stráži, když byl kat blíže přistoupil a ve mdlobách ležícímu ve tvář posvítil. S pronikavým zkřiknutím byla by se milující dívka na to krví zbrocené tělo uvrhla, kdyby ji nebyl kat silně za ruku držel, aby ničeho před nepřátelskýma očima neprozradil.
„Mrtev! mrtev!“ oupěla zoufající dívka.
„Podivný katův pomahač!“ mumlal německý bojovník, jenžto slovům Adlinčiným sice nerozuměl, ale dle posuňků o jejím pohnutí soudil. „Podivný! trhá sebou před umrlcem jako děcko před žhavým železem.“
„To jest lítost klukova, že nám jeden zašel, nežli do rukou našich upadl,“ odpověděl kat.
„Co je to?“ ozvali se nyní hlasové mezi zajatými. „Není-liž to mistr Bořita?“
„Dobrý večer, pánové!“ uklonil se kat na několik stran. „Hleďte si jen svého, a tiše se chovejte! Však my ještě spolu rozumné slovíčko promluvíme.“ Při tom svítil pořád ještě na Víta, až i tento bleskem hořící pochodně jako ze mdlob protržený pozvolna oči otevřel.
„Živ! živ!“ zkřikla nyní Adlinka ještě prudčeji; ale Bořita ji nepustil z ruky.
Vít pozvedl poněkud hlavy své, hleděl ztrhaným okem okolo sebe; nemoha však paměti nabyti, co se s ním bylo přihodilo, sesláblý opět na tvrdé lože se skácel, slábnoucím hlasem šeptaje: „Umru žízní!“
„Kdybys nám, Bořito, v tuhle mou přílbu vody z potoka nabral, prokázal bys nám všem velikou službu,“ ozval se hlas mezi jatými. „K potoku nemáš ani deset kroků.“
„Nic, nic vodu!“ zkřikla zas dívka, a sama se nyní kata chytila, jakoby tento již odcházel. „Počkejte do jitra!“
„I jakého to máš nelidského kluka!“ prohlásilo se několik hlasů mezi horníky. „Krutý nepřítel by umírajícímu vody poskytl, a ta kamenná duše —“
„Nedá mu ani kapky — a dobře má!“ odpověděl kat a pochodeň do blízké hromady rumu zastrčiv, pojal Víta do náručí.
Klopotně zdvihaly se prsa raněného, hlava ho pálila a ústa vysychala. — „Vodu — vodu!“ zašeptali rtové jeho, a zraky se napolo otevřely, jakoby o poslední almužnu — o dar do hrobu žebraly.
„Budu prositi o víno!“ zvolala dívka. „Na veliké síni přetýkají číše —“
„Žádné víno!“ zavrtěl kat hlavou, Vítovi na žílu sahaje. „Ničeho, co by krev rozplamenilo — ale jen ústa navlažilo.“
„Umru!“ zasténal jinoch s hlubokým a pronikavým povzdechem.
„Tedy vezmi krev mou!“ zvolala dívka v zápasu se smrtící ouzkostí, „vezmi krev mou, a zůstaň na živě!“
Zoufanlivě ohrnula při tom rukáv, a nežli se kdo nadál nebo jí zabrániti mohl, propíchala si jehlou z bývalých vrkočů, kterouž byla zatím kabát pod krkem sepnula, žílu na běloskvělé ruce. U vysokém oblouku vystříknul z ní purpurový paprslek, i sklonil se k prahnoucím ústům raněného jinocha.
Ale odvážlivá dívka byla by sklesla ve mdloby, kdyby jí nebyl kat ku pomoci přispěl.