Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola třicátá třetí

Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá třetí
Podtitulek: Sproštěni vazby
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 164–167.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Polední slunce vysílalo horké své paprsky na ostrov, když Robinson s Pátkem opustili hrad, aby se o vysvobození zajatců pokusili; neboť vida lodníky na pokraji lesa spáti změnil Robinson původní svůj úmysl, že teprve za soumraku o rozhodné kroky se pokusí.

Mnohými zbraněmi jsouce opatřeni kráčeli oba druhové lesem, pozorně na vše strany se ohlížejíce, a dostali se bez překážky až poblíž pobřeží. Zde ulehli na zemi chtějíce se čtvermo až k zajatcům doplaziti, aby zůstali nepozorováni, i kdyby se některý ze spících plavců náhodou probudil.

Robinson snažil se tichým kašláním vzbuditi pozornost zajatců. Avšak nejevíce již pražádného zájmu o život, seděli nešťastní plavci pod stromem.

„Mužové,“ šeptal tedy Robinson, přiblíživ se poněkud blíže, „vzpamatujte se z toho omámení, zůstanete živi. Spása se blíží!“

Uleknuti vyskočili ubozí zajatci, zaslechnuvše cizí hlas. Snažili se obrátiti, aby spozorovali osobu, jež byla nadějeplná ta slova vyřkla, než pouta jim v tom úplně překážela.

Robinson, jenž chtěl zabrániti každému lomozu, šeptal tedy opět zajatcům:

„Chovejte se tiše, jinak je vše ztraceno, a nelekejte se mého pohledu, neboť podivnějšího tvora jste sotva kdy spatřili.“

Po těch slovech rychle povstal, vytasil šavli a kráčel k zajatcům. S úžasem hleděli tito na svého osvoboditele, jehož podivná postava se jim arci poněkud dobrodružnou zdála. Ostrou šavlí byla pouta v okamžiku přeřezána, ačkoliv pak údy od vazby poněkud stuhlé nechtěly se hned rozumu a vůli poddati, mohli přec osvobození mužové již po několika minutách, podporováni jsouce Robinsonem a Pátkem, odejíti z místa svého zajetí a vzdáliti se do vnitř lesa. Zde byli prozatím bezpečni.

Sotva však dospěli svého úkrytu, klesli před Robinsonem na kolena a muž, proti němuž byl plavec z rána nůž vytasil, volal hlasem slzami radostnými přerývaným, pozvednuv ruce k svému osvoboditeli :

„Anděle nebeský, jehož Bůh k našemu vysvobození poslal, děkujeme ti!“

Usmívaje se pozvedl Robinson přešťastné muže řka:

„Děkujte Pánu Bohu, jenž vše tak podivně řídil. Můj soudruh a já jsme rovněž jen slabí lidé, ač vypadáme poněkud neobyčejně. Anděl s nebes by se byl snad přece v podobě poněkud krásnější zjevil.“

Po těch slovech připravil osvobozeným zajatcům z větví vůkol ležících pohodlná sedadla, aby se mohli úplně zotaviti.

Brzy pak vrátil se Pátek, jenž byl vyslán do hradu, s potravou a objemnou láhví rumu. S velikou chutí chápali se umdlení mužové potravin, jež se jim podávaly. Také rum měl oživující účinek, jak obyčejně, a za krátkou dobu byli opět zcela občerstveni, tak že mohli Robinsonovi své příhody vykládati. Jeden z nich byl kapitánem oné lodi nedaleko ostrova na kotvách stojící, druhý byl kormidelníkem při ní a třetí byl jakýsi cestující. Mužstvo bylo se pokusilo o vzpouru a poslalo kapitána s oběma muži, kteří při něm věrně vytrvali, na tento ostrov, jak mysleli, pustý, a při tom ponechalo vzbouřencům na vůli, aby tam zajatce buď zabili nebo je na ostrově hladové smrti vydali.

„Ti darebáci se přepočítají! Přepadneme je ve spaní, či míníte, abychom jim dali milost?“ tázal se Robinson politování hodného kapitána.

„Většina jich je svedena,“ odvětil tento, „a to hlavně ode dvou darebů, kteří sem rovněž připluli. Oba tito mužové dopustili se již leckterého zločinu a strávili již také několik let za mřížemi. Pouze z milosrdenství pojal jsem je na loď, abych je k poznání přivedl a poctivému životu navrátil. Bohužel bylo mi dobrý ten úmysl zaplatiti draze!“

„Zajisté neujdou zaslouženému trestu,“ mínil Robinson, „avšak nyní dosti budiž řečí; čas prchající nás nutká, bychom jednali.“

Kapitán i oba jeho druzi byli k nastávajícímu boji ozbrojeni ručnicemi. Pak vydal se malý tento sbor na cestu a táhl až k místu, odkud mohli pozorovati spící plavce. Zdálo se, že se tři z nich právě ze spánku probudili, neboť povstali a spěchali ku břehu. Snad se chtěli přesvědčiti, zdali již příliv právě nastávající plavbu k lodi usnadnil.

„Je mezi nimi některý z obou darebů?“ tázal se Robinson kapitána. Když pak tento odvětil, že není, pravil Robinson dále: „Nuže, ať se tedy zachrání!“

Lomoz, jejž způsobily pádné kroky plavců, zbudil také některé z ostatních jejich druhů. Vstali rovněž a spěchali za soudruhy jdoucími napřed. Než mohl Robinson otázku svou opakovati, zaburácely lesem dva výstřely. Lodník a cestující byli na darebáky vystřelili a oba klesli raněni na zemi. S hlasitým křikem vrhl se nyní malý sbor ze zálohy na ostatní lodníky, kteří se takovou měrou zalekli napřažené šavle Robinsonovy a Pátkovy, jakož i divokého jejich vzezření, že malomyslně na kolena klesli. Rychle byli na rukou i nohou spoutáni, a když oni tři plavci, kteří byli napřed šli ke člunu, přilákáni jsouce střelbou opět se objevili na bojišti, byli druhové jejich již úplně přemoženi. Také tito hned nahledli, že by odpor zde byl marný, a vzdali se vítězům na milosť i nemilosť.

Všickni zajatci dopraveni pak do jeskyně a tu opatřeni potravou. Nebezpečí, že by se mohli pokusiti o útěk, nebylo se třeba obávati; neboť i kdyby se jim bylo povedlo zbaviti se pout, přece by nebyli nalezli cesty z lesa právě na tom místě velmi hustého ku břehu a k svému člunu.

Vítězové odebrali se do hradu a Robinson ukázal novým svým přátelům vše, co byl během svého pobytu na ostrově vystavěl a zhotovil. Všickni tři mužové pokládali to skoro za nemožné s úžasem pozorujíce, co vše tu dvé pilných rukou vykonalo, a když jim Robinson u večer vyprávěl o svých nesnázích a nouzi, již byl na ostrově zažil, a zase o radostných dobách, jichž se mu bylo rovněž dobrotou Boží dostalo, tu velebili opět nekonečnou prozřetelnosť laskavého Otce všech sklíčených lidí.