Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola třicátá prvá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá prvá
Podtitulek: Šťastně unikli smrti
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 154–158.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Když Robinson a Pátek dostihli zálohy, utichl právě křik divochův, a dva z nich jali se zajatému bělochovi pouta rozvazovati, ježto měl dříve býti usmrcen.

V tom okamžiku však pozvedli naši hrdinové ručnice k ráně a hlasitý povel: „Palte!“ přerušil strašlivé ticho, načež čtyři z divochův u ohně sedících ranami z pušek stiženi klesli.

Nanejvýš ohromeni vyskočili divoši neporanění a pohlíželi s úžasem k nebi; nikde však nebylo viděti oblaku bouři přinášejícího. Než však se zpamatovali, ozval se opět povel: „Palte!“ — znovu zazněly výstřely a opět klesli čtyři divoši na smrť poraněni. Ještě třetí náboj vystřelili Robinson a Pátek, chopivše se obou ptáčnic, tak že žádný z divochů boje schopných nezůstal neporaněn.

Náramná bázeň zmocnila se protivníků, smrtonosných účinků střelné zbraně naprosto neznalých. S velikým křikem vrhli se do člunů; také tři z nich těžce ranění vlekli se s namáháním ku břehu a dali se od svých soudruhů do loděk dopraviti. Mrtvoly a oba zajatci zůstali beze stráží na ostrově. Ač všickni hojně měli ran na těle, dali se přece divoši do veslování, co mohli, aby jim co nejdříve neblahý ten ostrov z očí zmizel, kde tak strašlivá, tajemná moc vládla.

Když pak se blížil Robinson k oběma zajatcům nyní osvobozeným, zalehl hlasitý výkřik radosti k jeho uším. Pátek byl pospíšil napřed a tu spozoroval Robinson, jak klečí před osvobozeným starým divochem, jak mu klouby od okovů naběhlé líbá, jak jej potom zase objímá a hned velmi jemnými zvuky, hned zase daleko znějícím jásotem radosť svoji projevuje. Náhle vyskočil a tančil okolo letitého muže tak divým rejem, že Robinson již při pouhém pohledu na to dostával závrať. Jako šílenec spěchal pak Pátek k svému přicházejícímu pánovi, objal jeho kolena a děkoval mu nesouvislými slovy, že zajatce zachránil, „že tak zachránil od jisté smrti dobrého, milého muže,“ jak pravil. Pak běžel zase zpět, pozvedl starce jako nemluvně do náruči a přinesl jej k pánovi. Tam položil jej zvolna na zemi a objal jej opět co nejněžněji, volaje hlasem slzami přerývaným:

„Můj dobrý, starý, milý otec!“

Dojat jsa nenadálým tímto setkáním přistoupil Robinson k bělochovi, jehož byl též vysvobodil. Byl to Španěl, jenž náležel k mužstvu lodi na písčině rozbité a se svými druhy zanesen byl do vlasti Pátkovy. Tam přepadl obyvatelstvo kdysi sousední nepřátelský kmen, při čemž on a jeho soudruh v zajetí dopraveni byli na tento ostrov, aby zde byli obětováni.

Pokud to bylo různými jazyky možno, srozuměl se Robinson se Španělem, jenž opět a opět v překypující vděčnosti se před ním skláněl a jeho ruce líbal, ač se Robinson tomu velmi vzpíral.

Náhle Pátek zmizel a uplynulo dobré půl hodiny, než se opět objevil. Opatřen byl chlebem, masem, láhví rumu a džbánem čerstvé vody a následkem rychlého běhu hlasitě oddychoval. Dobromyslný mladík dobře věděl, že zajatci u divochů někdy po několik dní potravy nedostávají, a proto běžel, co jen mohl, přímo k hradu a zase nazpět. Oba mužové ze zajetí šťastně vysvobození také skutečně s chutí se pustili do předloženého jídla, tak že bylo patrno, že dlouho již asi trpěli hlad. Rumem ožila opět síla jejich, a když pak si byli několik hodin odpočinuli, mohli jíti se svými osvoboditeli do hradu. Na vnějším jeho prostoru zřízen nyní stan, v němž se Španěl a Pátkův otec pohodlně uložili, aby ve spánku zapomněli na nesnáze a rozčilení posledních dob.

Opět a opět děkoval Pátek Robinsonovi, že mu otce ze zajetí vysvobodil; pak počal nadšenými slovy líčiti šťastný život, jenž měl nyní na ostrově nastati. A když pak zase ve svém staně večer přemýšlel o událostech minulých dní, tu by byl zajásal radostí a blažeností; avšak ještě v čas zadržel si ústa, by nevyrušil z klidného spánku starého svého otce.

Čtyři tito muži byli nyní takřka jedinou rodinou, v níž každý jednotlivec pomýšlel především na blaho ostatních.

Životních potřeb arci přibylo s větším počtem obyvatelstva na ostrově; proto bylo třeba vzdělati nový kus půdy, aby se dosáhlo větší žně. Pospolu jali se tedy přátelé kopati zemi, a k čemu jindy Robinson sám potřeboval několik dní neb i neděl, to vykonáno nyní za několik hodin.

Za přátelské shody plynuly také dlouhé večery. Robinson a Španěl vypouštěli tu z dýmek mohutné oblaky dýmu, na stole stály hlíněné nádoby, naplněné palmovým vínem, vše připomínalo evropské zvyky a obyčeje. Toliko rozmluva byla by se nezasvěcenci poněkud neobyčejnou zdála, neboť poněvadž se druh ochotně učil od druha, bavili se smíšeninou angličiny, španělštiny a indianštiny, mateřštiny to divochů.

Tak následovaly po těžké denní práci veselé chvíle odpočinutí, a Robinson byl by mohl se svým osudem zcela býti spokojen, kdyby se byla při každé naděje dodávající příležitosti nebyla v něm opět vzbuzovala touha po vzdálené vlasti a po drahé, dobré matince. Čas, jejž byl na ostrově strávil, zdál se mu nekonečně dlouhým, a leckteré z bývalých příhod vymizely mu ponenáhlu úplně z paměti; avšak vlasť tanula mu živě na mysli, a když vše ostatní ustupovalo do stínu v jeho paměti, vyvstával v temném pozadí jeho vzpomínky tím jasněji příjemný domek v Yorku.