Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola třicátá šestá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá šestá
Podtitulek: Sen se vyplnil
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 175–181.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Právě se rozednívalo, když byl Robinson ze spánku a ze svých blažených snů vyrušen hlasitým voláním, jež od pobřeží do hradu zaznívalo.

„Je to kapitán,“ volal na něho Pátek, jenž byl rychle přiběhl, již před tím bystrýma svýma očima vůkol po pobřeží se rozhlednuv. „A přináší nám mnoho věcí.“

Robinson pohledl tím směrem, odkud volání zaznívalo, a poznal rovněž kapitána, jenž na něho z daleka již volal hlasem radostí dojatým:

„Jsem zachráněn, loď jest opět moje, díky vám a vaší šlechetné pomoci!“

Mužstvo na lodi bylo se hned zase bývalému svému veliteli poddalo, ježto nemělo náčelníků vzpoury. Kapitán nechtěl se vzdáti potěšení, aby zprávy té ihned sám Robinsonovi nepodal; spolu přinesl jemu a Pátkovi z lodi potřebný oděv, aby mohli odložiti posavadní svůj oblek z kozích koží.

Robinson byl tak dojat jistotou, že nyní pobytu jeho na osamělém ostrově jest na mále a že se může vrátiti do milované vlasti, že zprvu pozbyl téměř vědomí a byl by skoro bez sebe na zemi klesl. Uleknut přiskočil k němu kapitán, aby jej opět k vědomí přivedl, ale Robinson byl se zatím již vzpamatoval a množství radostných slz vyřinulo se z jeho očí. Snažil se sice blaženosť svoji vyjádřiti výmluvnými slovy, avšak ze rtů vycházela vždy opět a opět jen tato slova:

„Pane Bože, děkuji tobě!“…

Již za několik hodin byl Robinson na palubě lodi kapitánovy. Touha, aby se dostal z osamělého ostrova, byla se v něm takovou měrou zmohla, že rychle shledal toliko nejmilejší předměty svých vzpomínek a také klidu nenabyl, až když teprve se ocítil na podlaze lodi, jež ho měla do vlasti dopraviti. Pátek přišel za ním mnohem později, neboť měl mnoho práce se zabalováním cenných věcí; pytlíky zlata, jež byly tak dlouho nečinně odpočívaly v zásobárně, nabyly také pojednou ceny. Kůl, jenž byl Robinsonovi místo kalendáře, rovněž Pátek vykopal a z ostatních věcí vzal na rozkaz pánův toliko zápisník, bibli, v níž byl tolikrát čítal, psa a starého papouška, jenž vždy ještě opakoval chraptivým hlasem svoji průpovídku: „Ubohý Robine, kde jsi byl?“

Kapitán odebral se před odjezdem ještě jednou k zajatcům do jeskyně; ponechal jim na vybranou, chtějí-li býti dopraveni do Anglie a tam býti potrestáni za svoji vzpouru, či přejí-li si zůstati na ostrově a zde převzíti dědictví Robinsonovo. V tomto případě jim slíbil, že za rok opět k ostrovu přistane, a jestliže se skutečně polepší, že je opět na loď přijme. Zajatcům bylo velmi dobře známo, čeho se mohli v Anglii nadíti, proto rádi přijali tuto nabídku kapitánovu. Dobrotivý kapitán zbavil je tedy pout a opět jich napomenuv ponechal je na ostrově. Pak opustil pamětihodný ten ostrov s Pátkem a oběma plavci, kteří ho byli přivezli. —

Dlouho stál Robinson s věrným svým Pátkem u zábradlí lodi kotvy vytahující. Oběma těmto mužům zvlhly oči, a Pátek vzpomínal bolestně na okamžik, až otec jeho k ostrovu přistane a marně ho bude hledati. Bylo mu líto, že starého, milého toho muže dlouho neuzří, avšak pán mu byl slíbil, že pokud možná brzy se s ním na ostrov vrátí a otce jeho i Španěla pak s sebou vezme.

Loď dostihla brzy šírého moře a oči Robinsonovy vždy ještě se upíraly na ostrov v dálce mizející. Zdálo se mu, jako by tam byl zanechal velikou rodinu, jako by mu každý jednotlivý strom, každý na břehu stojící keř kynul bolným „S Bohem!“ Toliko krásné doby, jež byl na ostrově prožil, tanuly mu nyní na mysli a nemohl najednou pochopiti, proč tolik toužil odtud se dostati. —

Konečně zmizel úplně i poslední pruh země, a toliko z bílé pěny u veliké dálce bylo lze souditi, že se tam jakýsi kus země na odpor staví bouřícím vlnám nekonečného oceánu — ostrov to Robinsonův!

Bylo to 19. prosince roku 1684, tedy dvacet osm let, dva měsíce a devatenácte dní od té doby, co byl Robinson z rozbité lodi vyvázl, když nyní opět ostrov opustil, a dlouhá mezera třiceti pěti let ležela mezi touto dobou a dnem, kdy byl Robinson opustil domov a bez vědomí a dovolení matčina i tehdejšího pána svého v přístavu Hullském s Dikem Borishem tajně na loď vstoupil. Srdce bilo mu nyní teskným očekáváním, kdykoli si pomyslil, co se asi za dlouhou tu dobu jeho nepřítomnosti v domě otcovském přihodilo a zdali mu radostného shledání s příbuznými bude ještě popřáno.

Šest měsíců potom, 11. června roku 1685., veplula veliká loď po šťastně dokonané plavbě do přístavu Hullského; rozloučivše se pak srdečně s kapitánem a kormidelníkem chystali se příchozí na další cestu po zemi.

Jaro bylo již vítězně překonalo zarputilou zimu a vonný oděv jeho, prostřený po horách i dolinách, zářil přejemnými barvami. Vysoké kaštany, jež stály po obou stranách hlavní střídy Yorské, byly právě v největším květu, a ačkoliv večer ještě zcela nenastal, halily cestu uprostřed v úplnou temnotu.

Podél domů kráčeli dva mužové. V zimničném rozčilení spěchal první z nich tak rychle ku předu, že mu druhý sotva postačil. S podivením stanulo tu několik lidí, již se po ulici procházeli, a hleděli za mužem nepohodami časovými osmahlým, který se svým hnědým sluhou a starým papouškem, jejž sluha na ruce nesl, na prosté obyvatele malého města zvláštní činil dojem.

Podivný tento cizinec byl Robinson. Spatřiv rodné své město vzpomněl si opět na leckterou starou budovu, jež se mu však v upomínkách mnohem větší a vyšší býti zdála než ve skutečnosti. Také ulice zdály se mu užšími a rovněž zmenšil se ve svých rozměrech starobylý hlavní chrám, jenž mu tanul na mysli jako mohutná, do oblak sáhající budova.

Robinson zrychloval kroky svoje vždy více a více, zvláště když spatřil známý, milený svůj rodný domek. Ani nezaklepav vrazil do vnitř a otevřel dvéře do síně vedoucí.

Při svitu lampy seděla tu shrbená stařenka u otevřené bible a horlivě četla. Nepozorovala, že kdosi cizí vstoupil do světnice, a teprve když neznámý muž s pláčem jí u nohou klesl, pohledla uleknuta na ten cizí, temnými vlasy a hustými vousy zastíněný obličej a hleděla dlouho do očí muže, jenž před ní klečel. Najednou přeletlo cosi jako jasný paprslek sluneční po zvadlém obličeji stařenčině a s výkřikem: „Robinsone! můj Robinsone!“ sklonila se k němu, při čemž ruce její křečovitě objaly šíji synovu. Stará matička byla konečně opět nalezla syna, jehož tak dlouho oplakávala.

Pak bylo úplné ticho v malé světničce, přerušováno jsouc toliko radostným vzlykotem obou šťastných lidí, kteří se byli tak dlouho neviděli, kteří si měli tolik vyprávěti a kterým se přece tou dobou nedostávalo síly, aby jen jediné slůvko pronesli.

Pátek poslouchal u okna; když však nebylo ze světnice slyšeti ani hlásku, znepokojilo jej to i vstoupil posléze na práh. Překvapen stanul spozorovav obě osoby, jež se tu v objetí držely. Viděl, jak se ruce stařenčiny pomalu zvedly ze šíje Robinsonovy a sepjaly se k modlitbě. Pak slyšel tato šeptem pronesená slova: „Pane Bože! Je-li to pouhý sen, neprobuď mne a popřej mi, abych tak věčně, věčně snila!“

Tu odvrátil se Pátek, otřel si jednou rukou oči a druhou sevřel starému Polovi zobák, aby nerušil posvátného ticha některou svojí pošetilou průpovídkou. Pak usedl venku na ulici pod jeden z kvetoucích stromů trpělivě čekaje, až ho pán zavolá. Uvnitř ve světnici však bylo ponenáhlu živěji a oba šťastní lidé, kteří při svitu lampy důvěrně spolu seděli, vyprávěli si tak podrobně rozmanité svoje příběhy, jako by oběma ještě toho večera nevyhnutelně až do podrobností bylo třeba zvěděti, jak se druhému po tak dlouhou, dlouhou dobu s pomocí Boží vedlo.

Pak kázal Robinson Pátkovi přinésti do světnice věci, jež si byl z ciziny na památku přinesl, a zvláště štěbetavého Pola, jehož otázkami se nyní všickni velmi dobře bavili.

Rovněž způsobil v následujících dnech mnoho žertu a smíchu Pátkův směšný úžas nad evropskými pořádky a zvyky, jichž bývalý divoch dosud neznal; avšak po několika nedělích se v pořádek ten úplně vžil a lišil se od ostatních obyvatelů Yorku toliko hnědou svojí pletí. —

Když kapitán, jehož byl Robinson osvobodil, po uplynulém roce opět přistál k ostrovu Robinsonovu, aby vzal s sebou polepšené lodníky, nalezl tam také Španěly, kteří se tam zatím byli dostali a jež rovněž vzal s sebou na loď, aby je do vlasti dopravil.

O Pátkově otci vykládali Španělé, že byl pro svou spravedlivosť zvolen za náčelníka svého kmene a jeho podporou hlavně že jim bylo možno odplouti na ostrov Robinsonův.

Na zpáteční cestě do vlasti přistál kapitán také v Brasilii, chtěje se poptati po osadě Robinsonově; tato byla vždy velmi hojnou žeň vydala, tak že obdržel od společníka Robinsonova množství peněz pro svého přítele.

V Yorku však byl Robinson velmi vážen, že se stal vlastní silou a zkušeností řádným mužem. Bylť prožil život plný strádání a práce, avšak s potěšením mohl si vzpomínati na to, co byl vykonal. Když pak v kroužku svých přátel a známých vypravoval rozmanité svoje příhody a vykládal o příbězích za dlouhého svého pobytu na ostrově, neopomenul nikdy mládeži velmi důtklivě připomenouti, jak chrání poslušnosť a odevzdanosť ve vůli a lepší zkušenosť rodičů dítě před mnohou bolestí a smutnou zkušeností, a jak se vždy odměňuje důvěra o dobře míněné rady upřímných starších přátel.

Avšak i při nejsvědomitějším konání povinností a vytrvalosti v pozdějším životě třeba si každý čin rozmysliti a vždy pamětlivu býti přísloví:

„Dvakrát měř, jednou řež!“

Robinsonovi však bylo popřáno při neustálé činnosti stráviti v mileném domě otcovském ještě mnohá šťastná léta pokojného života společně s drahou, stařičkou matičkou a věrným Pátkem.