Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvacátá třetí
| Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker | ||
| Kapitola dvacátá druhá | Kapitola dvacátá třetí | Kapitola dvacátá čtvrtá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola dvacátá třetí |
| Podtitulek: | „Vzývej mě v den soužení!“ |
| Autor: | Oskar Höcker podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 120–124. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan Václav Novák |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Čeho si byl Robinson po dlouhá léta tak toužebně přával, to se mu mělo snad nyní konečně vyplniti. Zdálo se nepochybno, že člověk jest nedaleko; ať byl divochem či nebyl, zajisté mohl s osamělým naším poustevníkem společně dále žíti; oba mohli se vespolek podporovati, a tak byl by Robinson na vždy unikl pustému živobytí na ostrově, jež vždy s takovým zármutkem pociťoval.
Avšak Robinsonovi nepřipadla nižádná taková uspokojivá myšlenka, když se pozdě k poledni probudil. Spánek ho sice posílil a mysl jeho nebyla již tak ochablá jako u večer předešlého dne; avšak vždy opět a opět představovala mu jeho roznícená obrazivosť osudnou šlépěji, a les vůkol plnil se v jeho obrazotvornosti zlomyslnými lidmi, kteří mu vesměs o život ukládali.
Znamenité jeho zásoby potravin, jež se ho zdály zváti k snídaní, toho dne ho nevábily; lhostejně usedl ke stolu a ničeho se nedotek odstrčil zase vše stranou. Temná rána vyrušila ho náhle z jeho snů. Uděšen vyskočil. Myslelť nejinak, nežli že nepřítel jest již u samého hradu. Že by divoši sotva měli nějakou střelnou zbraň, na to v tom okamžiku nepomyslil.
Na štěstí nalezl brzy jednodušší příčinu této rány. Odstrkuje totiž talíře a mísy pokrmy naplněné vrazil do bible, ježto vždy na stole ležela, a kniha spadla následkem toho na zemi s hlasitým lomozem.
Zvédaje posvátnou tu knihu pohledl náhodou na místo, jež se bylo při tom otevřelo. Byl to padesátý žalm Davidův, jehožto patnáctý verš Robinson polohlasitě sám sobě četl:
„Vzývej mne v den soužení a já vysvobodím tebe, abys velebil jméno mé!“
Podivuhodný mír usídlil se při těchto slovech v duši jeho. Všemohoucí Bůh byl ho již po mnohá léta tak milostivě vedl, popřál mu všeho, čeho potřeboval, a výrok biblický, na nějž byl připadl právě ve své malomyslnosti, dodal mu nové útěchy pro budoucnosť; již si nezoufal a nebál se nepřítele.
Kdyby byli skutečně cizinci u ostrova přistáli, zajisté již zase dávno odpluli, neboť nikde nemohl nalézti nižádné loďky, ač po ní bedlivě pátral. Dlouho asi také na ostrově nezůstali, sice by byli spozorovali člunek Robinsonův.
Náhle projela mu hlavou nová myšlenka, že kromě toho i něco jiného je možno; což nepocházela-li stopa vůbec od cizince, nýbrž byla-li toliko otiskem vlastní jeho nohy? S radostí sledoval tento nápad; jak snadno mohla se kožená obuv jeho poněkud uvolniti, právě když vystupoval ze člunku, tak že se pata i prsty v bahně otiskly: pak by se byl vlastní své šlépěje obával, jako by se mu bylo ukázalo strašidlo. Nad tímto pomyšlením se rozesmál. Jsa již dobré mysli odešel ihned z hradu a vydal se na cestu k zátoce, kde byla jeho lodice a neblahá ona stopa.
Kráčeje pak statně ku předu pomýšlel mimovolně na to, jak plaše a bázlivě před několika hodinami lesem pádil; co jej tamto včera poděsilo, v tom seznal dnes holý pařez, jenž se arci přestrašené jeho obrazivosti mohl jeviti v podobě schýleného k zemi a číhajícího muže.
Jakmile dospěl k cíli, jal se Robinson ihned pozorně prohlížeti známou onu stopu. Myslilť se pevně a určitě, že se domněnka jeho potvrdí a že skutečně vlastní jeho noha známku tuto zůstavila, než strach jeho se opět rozmohl, jakmile spozoroval, že přirážeje se svou lodicí ku břehu nikterak nemohl na tomto místě přistáti; když pak nohu svoji vložil do šlépěje a stopa se proti ní mnohem větší jevila, tu opustila jej ihned veškera jeho zmužilosť; třesa se jako v zimnici plížil se k domovu.
Unaven jako uštvaná zvěř dospěl svého hradu. Nebyl s to, aby pomyslil na něco jiného než na nepřátely, kteří hrozili jeho životu, a na prostředky, jichž by užil, aby se jim ubránil. Naleznou-li divoši ohraženou pastvinu s velikým jeho stádem koz, zajisté budou z toho souditi, že na ostrově žije člověk; proto zamýšlel nejprve propustiti opět zvířata na svobodu a ohradu strhnouti. Také vzdělaná role by jistě vzbudila podezření, a proto je chtěl rovněž zničiti. Jak snadno by byli mohli divoši také spozorovati stan a koly; i bylo třeba také tyto věci vydati zkáze, chtěl-li se Robinson sám zachrániti. Vše to, čeho byl dlouholetou prací získal, chtěl obětovati, jen aby pouhý svůj život zachránil.
Na štěstí byl příliš sláb a unaven, než aby byl mohl hned počíti s touto úmyslnou zkázou; přece však usnul maje pevný úmysl druhého dne ihned provésti, na čem se byl usnesl. —
Co se nám u večer v rozčilení a za dojmu děsivých poměrů přímo strašlivým zdá, to ukazuje se nám po klidném spánku z rána obyčejně v barvách úplně jiných. Předměty nejznámější nabývají v temnotě neobyčejného tvaru a vypadají za denního světla opět tak prostě a jednoduše jako dříve; a tak tomu bylo i zde. Veškery rozumné důvody, jimiž si Robinson minulého dne zrána strach svůj byl vymlouval, opět mu připadly, a na místě aby svůj hrad byl zbořil, pomýšlel spíše na to, by jej více opevnil, tak aby odolati mohl všem útokům.
Jako na počátku svého pobytu na ostrově, počal nyní opět mýtiti les, kopati a znovu sázeti. Křoviny z citlivek, jimiž byl dříve obklíčil svoji besídku, opatrně i s kořáním vykopal a zasázel je u vzdálenosti asi šesti krokův od kolův. A poněvadž křoví toto rychle roste, doufal, že brzo bude míti druhou hradbu. Také zde nasypal na několik stop do výše hlíny a upěchoval ji. Zaražené do země a lanovím spojené koly doplňovaly tuto ohradu, tak že od té doby potřeboval druhého řebříku, by se do hradu dostal.
Avšak ani těmito rozmnoženými ochrannými stavbami se nespokojuje, snažil se Robinson také první ohradu rozmanitě zlepšiti a opraviti. Ve stejných mezerách od sebe učinil do hradby sedm malých děr, ve výši asi člověka, a to v té velikosti, že jimi pohodlně mohl prostrčiti hlaveň ručnice. Za těmito otvory na vnitřní straně ohrady zřídil stojany z kolíků křížem zaražených, jež sáhaly právě až k otvorům; na tyto stojany pak položil nabité pušky. Jako v pevnosti ze střílen hrozivě vyhlédají lesklé otvory děl, tak leskly se zde v paprscích slunečních hlavně jeho ručnic vedle sebe položených. Takovýmto zařízením byl s to, aby všecky ručnice rychle po sobě vypálil, tak že i kdyby se několika nepřátelům bylo podařilo vnější hradbu překročiti, přece ještě mohl každého útočníka skoro jistě zastřeliti. Tak teprve stal se jeho příbytek pevným hradem, v němž mohl vzdorovati nepříteli daleko četnějšímu.
Ale nejen o svou ochranu, nýbrž i o tělesné potřeby pečoval Robinson pro ten případ, že by jej nepřátelé oblehli. Užitek, jehož mu kozy poskytovaly, byl tak veliký, že mu bylo též nejprve na to pomýšleti, jak by si je zachoval. Nějakou čásť jich mohl zajisté umístiti v prostoře mezi hradbama, ač ovšem to mohl býti počet jen nepatrný, poněvadž bylo mu samému starati se o jejich výživu a nesnadno bylo by mu tedy bývalo denně donášeti dostatečnou zásobu celému stádu. Aby však všecky své kozy ponechal v bývalé ohradě, zdálo se mu zase příliš nebezpečno; neboť kdyby byl skutečně nepřítel na ostrov přišel, nemohlo mu zajisté ohrazené toto rozsáhlé místo ujíti. Proto zřídil pastviny různé, jež byly vždy kus cesty od sebe vzdáleny.
Teprve nyní pocítil opět Robinson radosť ze svého majetku a pamětliv jsa žalmu, jejž byl onoho strašlivého jitra četl, děkoval z hloubi srdce za vše ty důkazy lásky a dobroty milostivému Stvořiteli, jenž ho byl ze soužení jeho vysvobodil.