Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvacátá sedmá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá sedmá
Podtitulek: Hojně štěstí
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 137–143.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Jako pokaždé, kdykoli se živlové vybouřili, trvalo také toho dne veškeré moře u velebném tichu, lehounký větřík, jenž vzduchem jen pramálo pohyboval, byl tedy velice vhod malé lodici, jež z ostrova k rozbité lodi plula.

Byl to Robinson, jenž chtěl navštíviti loď na mělčině uvízlou, aby pohledl, nezůstala-li na palubě nějaká lidská bytosť, již by mohl snad vysvoboditi; chraptivý štěkot jej uvítal, když vylezl na palubu. Namáhavě povstal tu z kouta hladem napolo umořený pes, jakmile jej spatřil, a plazil se k němu. Na štěstí přivezl s sebou Robinson ve čluně chleba a vody, jímž ubohé zvíře hned občerstvil. Chtivě hltal pes podávaná sousta, plnými doušky hltal vodu, jíž mu tak dlouho bylo postrádati; avšak jakmile se jen poněkud občerstvil, přiběhl ihned k Robinsonovi a lízal mu vděčně ruku, pak teprve spěchal opět k předložené potravě.

Pes tento byl jediným živým tvorem, jejž Robinson na lodi nalezl. Prohledávaje však ostatní prostory lodní nalezl tu ledacos, co mu mohlo velmi prospěti. Nejvíce jej těšil veliký sud prachu a několik ručnic. Také různé měděné kotlíky, kleště, rožeň a sud rumu dopravil do svého člunu. Velikou a těžkou bednu, již nalezl v kajutě kapitánově, vzal rovněž s sebou, nemohl jí však prozatím otevříti, poněvadž neměl k tomu potřebných nástrojů. Provázen jsa psem vrátil se potom na ostrov.

Několikráte bylo mu konati cestu od pobřeží do hradu, než tam všecky ty nové poklady dopravil. Na nosidle dle dřívějšího vzoru na rychlo zhotoveném dovlekl tam konečně naposledy také přivezenou bednu. Jsa žádostiv poznati, co asi obsahuje, zvedl pomocí páky a kladiva víko i seznal, že práce jeho bude hojně odměněna. Nejprve objevil se koš, v němž stálo množství láhví jemným vínem naplněných; několik košil a kapesních šátků líbilo se mu neméně než několik bohatě ozdobených bambitek, jež ležely na dně bedny.

Vyprázdněnou bednu chtěl dopraviti do své zásobárny, avšak při tom bylo mu nápadné, že jest ještě neobyčejně těžká; nebylo možno, aby mělo dříví samo takovou tíži, proto pátral horlivě po příčině veliké té váhy. Brzo však spozoroval, že má bedna dvojité dno, jež opatrně pozvedl. Avšak jako tenkráte před dvaceti lety, když byl v kajutě kapitánově uzamčený stůl násilím otevřel, tak objevil se i nyní pohrdlivý úsměv na jeho tváři. Několik měšců lesklého zlata vyplňovalo spodní prostor bedny; bylo to dosti značné jmění, jež se tu očím jeho jevilo!

Nač bylo se Robinsonovi zabývati mrtvými, pro něho úplně bezcennými penězi? S radostí byl by dal celou tu zásobu za talíř hrachu, bobů nebo jiné luštěniny, jíž by byl mohl užiti k sázení. Mrtvé zlato však nemělo pro něho ani nejmenší ceny a horše se, že na to zmařil tolik času, odnesl bednu stranou, na měšce zlatem vycpané již ani nepohlednuv. —

Myšlenky, že by se mu snad podařilo ještě někdy přátelsky obcovati s člověkem, vzdal se nyní osamělý Robinson úplně, a tak žil tiše a rozjímavě sám sobě, neztrpčuje si život zbytečnými žádostmi a marnými nadějemi. Kdyby nebyli časem divochové na ostrov přicházeli, nebyl by snad ani na to pomyslil, že kromě něho vůbec ještě lidé na zemi bydlí.

Další čas míjel rychle za užitečných prací a potulek po ostrově, jenž se mu čím dále tím více líbil. Když pak na kolu, jenž mu byl místo kalendáře, opět činil roční vrub, nemohl to ani pochopiti, že již nyní dvacet pět let na ostrově bydlí. Přehledl-li však všecky ty práce, jež byl za to čtvrtstoletí vykonal, pak arci nahledl, že k tomu bylo třeba dlouhé, dlouhé doby, a sám se nyní tomu divil, co mohlo dvé pilných rukou lidských provésti.

Na jedné své potulce dospěl Robinson opět náhodou na západní pobřeží, jemuž se jinak opatrně vyhýbal, aby se opět nestal svědkem ukrutných činů od divochů páchaných. Již se chtěl opět vraceti, když jej z myšlenek vyrušil hlasitý, z dálky k němu zaznívající pokřik, jímž byl na místo upoután. Patrně bylo mu zase činiti s divochy, kteřížto křikem ohlašovali počátek obětní slavnosti. Nevelký, stromovím pokrytý pahrbek zvedal se nedaleko místa, kde stál. Rychle spěchal k němu a vylezl na strom, jehož hustá koruna jej přede všemi zvědavými zraky chránila. Se svého povýšeného stanoviska také skutečně spozoroval asi třicet divochů, kteří byli právě ukončili svůj rej a usadili se okolo mohutného ohně.

Na štěstí měl u sebe Robinson dalekohled a mohl tedy všecky pohyby jejich pozorně sledovati. Od pobřeží přicházela řada válečníků, mezi nimiž byly dvě oběti; tyto přiváděli právě na místo, kde oheň planul. Kruh divochů se otevřel a jeden z nešťastníků přiveden byl až k samým plamenům. Bojovník nejblíže stojící chopil se velikého kyje a tančil velikými skoky okolo ubohé oběti, až jí náhle mohutnou ranou roztříštil lebku.

S hrůzou odvrátil se Robinson od toho divadla; nechtěl déle na děsné ty skutky pohlížeti a mínil právě opustiti své stanovisko, když tu opětovaný zmatený pokřik jej pohnul, že se opět na žároviště obrátil. Zprvu se domníval, že se opět jedná o zvyk při zabíjení oběti obyčejný, brzy se však přesvědčil, že tomu tak není.

Druhý zajatec, jenž byl nucen klidně na to hleděti, jak netvorové tělo jeho druha trhají, a zcela dobře věděl, že mu rovně strašný konec života nastává, pohlížel dosud strnulýma očima na počínání svých nepřátel. Náhle však se zdálo, že se v něm ozvala láska k životu, neboť rychle pohledl na divochy hostinou čile se zabývající a dal se pak na útěk, ubíhaje dlouhými skoky lesem právě v tom směru, kde bylo stanovisko Robinsonovo. Rychle slezl tento se stromu jsa ochoten pomoci, a očekával blížícího se uprchlíka. Domnívalť se Robinson, že v tom jest pokyn Božský, že nešťastník strašlivé smrti věnovaný přímo k němu běžel a takto ho téměř o pomoc žádal, ač ovšem nevědomky.

S náramnou rychlostí spěl uprchlík zaměřenou cestou. Zdálo se, že se jeho nohy ani půdy nedotýkaly, tak rychle běžel. Dva divochové ho pronásledovali, kdežto ostatní zůstali klidně u hostiny seděti; vždyť měli ještě čtyři oběti ve člunech připraveny, tak že jim na jedné nezáleželo. Jeden z těchto pronásledovatelů brzy nahledl, že marné jest uprchlíka pronásledovati; proto ustal v běhu a vrátil se ke svým přátelům. Druhý však spěchal tak velikými skoky za utíkajícím zajatcem, že se zdálo pochybno, kdo z obou v tom běhu o závod bude vítězem.

Robinson právě přemítal, může-li v pádu potřeby vystřeliti z ručnice, aby nepřišel v nebezpečí, že by tím na sebe upozornil všecky divochy, když tu náhle oba soupeře nedaleko sebe spatřil. S hlasitým voláním kynul uprchlíkovi, aby k němu přiběhl. Tento však obávaje se neznámé podivné postavy neméně než svého pronásledovníka, neuchýlil se od svého posavadního směru, nýbrž utíkal kolem Robinsona ve vzdálenosti asi jednoho sta kroků. Pronásledovatel však, jenž v podivném cizinci čil zvláštní kořist, mával velikým svým kyjem vysoko ve vzduchu a běžel velikými skoky proti novému svému nepříteli.

Rychle pozvedl Robinson ručnici a vystřelil na útočníka. Zastižen padl tento na zem, kyj vypadl mu z ruky. Avšak také uprchlík klesl k zemi, tak veliké bylo jeho leknutí, jež pocítil při blesku a hromu střelné rány.

Robinson přistoupil k němu, aby jej upokojil, avšak třesouc se povstala oběť hrůzné smrti uniklá a potácela se s rozpjatýma rukama k neobyčejné postavě Robinsonově. Jeho ustrašený obličej zdál se prositi o milosť a ušetření; zajisté se domníval, že bude rovněž bleskem z ruky hrozné té bytosti usmrcen.

Znameními a posuňky však snažil se mu Robinson naznačiti, že nikterak nebaží po jeho životě, nýbrž že jej chce zachrániti. Sotva tomu divoch porozuměl, položil se celým tělem na zemi, chopil se rukou nohy svého osvoboditele a položil si ji na hlavu. Chtěl tím zajisté neobmezenou svoji poddanosť naznačiti. Zároveň pak řinul se mu z úst proud díků, a ačkoliv Robinson nerozuměl ani slovu, přece ho to nesmírně těšilo, že po tak dlouhé době konečně uslyšel opět hlas lidský.

Aby byl bezpečen před každým nebezpečím, naznačil znameními svému sluhovi, jehož byl právě získal, že třeba jeho pronásledovatele pohřbíti, aby ho druhové jeho nenalezli, kdyby ho snad hledali. Poslušně vykonal divoch tento rozkaz, ač se snažil posuňky naznačiti, že se ostatní divochové sotva budou o svého druha starati.

Udiven zůstal pak státi před mrtvolou. Pronásledovník jeho byl skutečně mrtev, a přece jevil se na jeho nahých prsou jen malý otvor. Pohřbívaje pak nepřítele svého upíral čas od času bázlivý zrak na svého pána, jenž byl majitelem tak strašlivých kouzelných prostředků, že mohl způsobiti blesk a hrom a jím z veliké dálky zabiti člověka.