Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvacátá pátá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá pátá
Podtitulek: Nová pevnosť
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 129–133.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Minulo několik měsíců, aniž se jaký člun ukázal. Neunavně vylézal Robinson opět a opět na skalní stěnu, k níž byl hrad svůj přistavěl, neboť odtud mohl dalekohledem snadno přehlednouti místo na západním pobřeží, kde divoši obyčejně přistávali. Zdálť se býti sobě takřka soudcem v poušti, jenž k tomu jest vyvolen, aby potrestal vinníky.

Jako každého dne obyčejně u večer, tak četl také jednoho dne při záři svých svítilen v bibli, aby se božským zjevením vzdělal.

Právě dospěl ve čtení k evangeliu sv. Matouše, když tu se náhle zarazil, stanul a bibli s pochybujícím výrazem v tváři odstrčil.

Již první větou kapitoly sedmé byl uveden v tyto pochybnosti.

„Nesuďte a nebudete souzeni!“

Tak stálo jasnými slovy ve svaté knize; on však chtěl se povznésti za soudce nad ubohými, nevědomými divochy; chtěl jejich poklések z nevzdělanosti spáchaný potrestati a to hned způsobem nejhorším, jímž to vůbec možno bylo: krutou smrtí!?

Ihned zmizela z nitra jeho důvěra, že tím vykoná dobrý skutek. Kdo ustanovil jej soudcem, kdo dal mu moc nade všemi těmito lidmi? Divoši na nízkém stupni vzdělání stojící pobili dvě nebo tři ze svých válečných obětí, on však, křesťan, chtěl dvacet nebo třicet nevědomých těchto tvorů porubati; on, jenž dobře věděl, že Bůh svým přikázáním zapověděl někoho zabíjeti. Vždy zločinnějším jevil se mu jeho úmysl, a když se odebral na lože, tu zapomněl již na své krvavé záměry a na místě toho zmocnila se ho veliká soustrasť s ubohými tvory, kteří žili v hrubé nevědomosti a hřešili.

Sotva se rozednilo, opustil Robinson svůj hrad a spěchal k žárovišti. Tu vytáhl opět nabité ručnice z dutého stromu a odešel z místa hrůzy, nechtěje se sem již nikdy vrátiti, jak si pevně předevzal.

Minula dlouhá doba za neustálé práce, aniž kdy Robinson opět na divochy pomyslil; bylť se sám pro sebe stal opatrnějším a vyhýbal se úzkostlivě každému místu, kde by ho lidojedi byli mohli spozorovati.

Jednoho dne spatřil též uprostřed lesa, jenž sousedil s letním jeho obydlím, za hustým křovím skalní průlom. Otvor byl neveliký a Robinsonovi se povedlo jen s velkou obtíží se prodrati; než jak se podivil, když nalezl uvnitř velikou jeskyni, v níž by bylo mohlo několik mužů pohodlně přímo státi. I ohlížel se pozorně po jeskyni na vše strany; najednou však vykřikl hlasitě a byl ihned zase venku, a to mnohem dříve, než se dostal do vnitř.

V temném jednom koutě jeskyně byl spozoroval dvé zářících očí. U člověka byl Robinson takové záře oční dosud nikdy neviděl, a poněvadž nebyl zcela prost pověry, jako většina lidí té doby, nemyslil jinak, nežli že má před sebou skutečného ďábla. Dlouho arci strach jeho netrval; za chvíli roznítil kus dřeva a s touto prostou pochodní vlezl opět do jeskyně. Sotva však se tam opět ocitl, potácel se opět s hrůzou k otvoru zpět.

Hlasité, od stěn jeskyně strašně se ozývající sténání zalehlo k jeho uchu, jež se za malou chvíli opět ozvalo. Byl to tak zvláštní zvuk, že byl Robinson přesvědčen, že nemůže nikterak pocházeti z hrdla lidského. Sbíraje veškeru svoji odvahu vrhl se posléze v tu stranu, odkud sténání vycházelo, drže pochodeň daleko před sebou. Tu spatřil také zcela blízko před sebou dvé zářících očí, v nichž se světlo pochodně odráželo. V tom okamžiku zmizela však také bázeň Robinsonova, neboť spatřil před sebou ležícího starého kozla, jenž si byl bezpochyby toto místečko vyhledal, aby zde pokojně umříti mohl.

Robinson dotekl se poněkud zvířete, aby je vyhnal z jeskyně. Kozel snažil se sice povstati, avšak nedostávalo se mu k tomu sil.

„Zůstaň tedy třebas ležeti,“ pravil k němu Robinson, „přijde-li divoch do jeskyně, pokud žiješ, vyženou jej tvoje zářící oči bezpochyby právě tak rychle, jako před chvílí mne; umřeš-li, vykopu ti hrob, méně k vůli tobě, jako spíše, abych svůj čich hnijící mrtvolou příliš nedráždil.“

I ohlížel se nyní Robinson bedlivěji po jeskyni a s velikým potěšením shledal, že v ní dosti jest místa pro značnou zásobu potravin a střeliva, že v ní také nelezli nemilí červi a rozličný hmyz. Půda byla pevná, stěny záležely ze skalin pevně k sobě přiléhajících, tak že se nebylo nikterak obávati, by se nesřítily. Největší však potěšení měl z úzkého vchodu, jímž jedině bylo možno do jeskyně vejíti. Byl-li obyvatel jeskyně dostatečně zásoben potravou, prachem a olovem, mohlo na sta nepřátel obléhati jeskyni, aniž se mu bylo čeho obávati. Úzkým otvorem mohl toliko jednotlivec prolézti, a než by se byl úplně otvorem protlačil, mohl jej obležený muž již dávno zabiti.

Na této okolnosti založil Robinson svůj záměr. Dopravilť celou svoji zásobu prachu, své pušky a břitkou šavli do jeskyně, zřídil si tu zásobu potravin, jež bylo snadno uschovati, a v jednom koutě nahromadil velikou kupu paliva. Kdyby přece někdy chtěli divoši prošťárati ostrov, čehož se arci neobával, mohl se rychle s několika kozami do jeskyně utéci a zde tak dlouho dlíti, až by nepřátelé ostrov zase opustili. Zahrabav tedy do země před jeskyní onoho starého kozla, jenž druhé noci potom dokonal, vrátil se potěšen do svého hradu. Na cestě všiml si jasné záře, jež vystupovala z místa nedaleko jeho příbytku. Uděšen pospíchal mnohem rychleji, neboť se domníval, že snad jeho hrad nevysvětlitelnou náhodou se vzňal. Brzo však dostihl svého domova, kde shledal k nemalé svojí radosti vše neporušeno. Záře z ohně byla však tím větší a nebylo již pochybnosti, že pochází od divochů, kteří byli tentokráte na ostrov přibyli na jiném místě, mnohem blíže jeho hradu než jindy. Rychle přesvědčil se Robinson, jsou-li v úplném pořádku všecka jeho děla, jak totiž nazýval pušky u střílen postavené, a potom teprve vylezl na skalní stěnu, aby se rozhledl po divoších. Dalekohledem spatřil nedaleko pobřeží veliký oheň, kol něhož se hemžilo množství nahých divochů. Bylo pak bez pochyby již po strašné jich hostině, neboť oheň již dále nepodněcovali, nýbrž jenom rejdili kol něho v divokých skocích, až dohořel v malou hromádku popelu. Každý z divochů chopil se potom některé kosti, jichž kol ohně množství leželo; na pokřik náčelníkův pak vrhli se všickni do dvou člunův u břehu přivázaných a odtud házeli kosti, jež byli s sebou vzali, zpět na žároviště. Tím zdálo se, že byla slavnosť ukončena, neboť obě lodice odrazily pak od břehu a brzo zmizely v dáli.

Ustrnut sestoupil Robinson se skalní stěny; hrůzná slavnosť divochův jej poděsila, a přece nevěděl si proti tomu ni rady ni pomoci, nechtěl-li sám krve jejich prolévati; proto zůstával dle svého předsevzetí při dalších návštěvách krutého kmene vzdálen krvavého dějiště ve svém hradě nebo v nově nalezené jeskyni, až lidojedi zase odpluli.

Avšak vždy pojal ho nekonečný bol, vzpomněl-li na mnohé ty tvory, kteří byli vyrostli v tak úplné nevzdělanosti.