Otevřít hlavní menu

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvacátá devátá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá devátá
Podtitulek: Učitel a žák
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 146–150.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Pátek — jak Robinson pojmenoval svého druha podle dne, kdy jej byl zachránil — jevil se tak obratným a učelivým ve všech pracích, jakoby je byl ode dávna vykonával. I Robinsonově mateřštině přiučil se velmi záhy. Brzy byl do všech domácích věcí zaveden, toliko před ručnicí měl ještě dlouhou dobu přenáramný strach.

Teprve když byl shledal, že puška sama o sobě nemůže jednati, nýbrž že jest pouhým mrtvým nástrojem v ruce lidské, osmělil se ji vzíti do ruky.

Tu pak zasvěcoval jej Robinson do umění střeleckého. Pátek napodobil s ručnicí u tváře postavení svého pána. Na povel Robinsonův „Střel!“ stiskl pero, ale v témž okamžiku pustil uleknut ručnici, tak že padla na zem. Přece snad byla v hromovém tom stroji tajemná jakási bytosť, neboť zdálo se mu, jako by byl vystřeluje pažbou ručnice dostal notný poliček. Směje se tomu nabil mu Robinson ručnici opět a ukázal pak teprve svému žáku, jak třeba ručnici pevně k rameni přitisknouti, aby mu při střelbě silou výstřelu pažbou ránu do tváře nezasadila; Pátek byl totiž tajemné té věci ještě zcela nedůvěřoval a přiložil tedy pušku jen lehce k líci; avšak během několika měsíců stal se dobrým střelcem.

Poněvadž byl Pátek přišed na ostrov skoro zcela nahý, zhotovil mu Robinson rovněž z koží kozích úplný oblek. Z počátku nelíbil se sice Pátkovi oděv tento, jenž mu ve volných pohybech překážel, avšak brzo pozbyl tohoto nepříjemného pocitu, a poněvadž se jeho oděv úplně rovnal oděvu pánovu, nosil jej i s jakousi pýchou.

Robinson byl by rád zvěděl, netouží-li jeho chovanec po své vlasti a po svých krajanech, jakož i po divokých jejich obyčejích. Dosud se byl otázkám takovým opatrně vyhýbal, aby se Pátek po vlasti neroztesknil; zdálo se však, že se mu nyní na ostrově velmi líbí a že je zde zcela spokojen; proto se Robinson domníval, že se ho může klidně po té věci otázati.

Jednoho dne vyptával se tedy mezi jiným v rozmluvě svého žáka, zdali kmen, k němuž přináleží, často v boji s nepřátelskými divochy bývá přemáhán a zdali jeho členové často při tom strašné smrti podléhají.

Pátek však povstal hrdě z místa a zvolal pln vítězného vědomí, zvedaje při tom na dotvrzení ruce své ke stropu:

„Můj kmen bojuje vždy nejlépe!“

Robinson ihned poznal, že tím chce jeho žák vyjádřiti, jeho kmen že vždycky vítězí. Poněvadž však to přímo odporovalo zajetí Pátkovu, tázal se ho dále:

„Když kmen tvůj vždy nejlépe bojuje, jak jsi mohl býti zajat?“

„Přece, bije se vždy co nejvíce,“ odpověděl Pátek tvrdošijně, při čemž jakási hrdosť v očích jeho zářila.

„A jak tedy bylo možno odvléci tě do otroctví?“ tázal se opět Robinson.

„Ani neodpověděv spěchal Pátek do zásobárny a vrátil se hned se špetkou rýže a s hrstkou ječmene. Zrna ječmenná položil u velikém počtu v hustě sestavených řadách na stůl, kdežto rýže vzal jen něco málo a položil ji v nevelké vzdálenosti od ječmene; pak nalil trochu vody vedle rýže na stůl.

„Zde mnoho nepřátel,“ s těmi slovy ukázal na ječmen. „Přepadnouti nás několik. Polovici vehnati do veliké řeky“ — při tom ponořil čásť rýžových zrn do vody — „polovici chytit a odehnat.“

Při těchto slovech hodil ječmen mezi ostatní rýži, chtěje takto naznačiti, jak byli od četnějších nepřátel přemoženi a nemohli se pokusiti o útěk. Robinson pokynul nyní hlavou, že tomu rozumí.

„Jindy můj kmen z tisíce jeden, dva, tři chyceni,“ pokračoval Pátek u výkladu, hrd jsa vítězstvím svých krajanů.

„A co činí tvůj kmen se zajatými?“ tázal se Robinson zvědavě.

„Všecky je sní,“ odpověděl Pátek, vyhledávaje opět bedlivě z ječmene rýžová zrna, ježto představující jeho krajany nechtěl ponechati v hanbě, že by jim bylo tak dlouho mezi nepřátely žíti.

„A všecky ty zajaté pobijete?“ tázal se Robinson s podivením dále, „jak pak je to možno?“

„Můj národ velmi veliký,“ vykládal Pátek, v jehož očích se objevila bývalá divokosť, „jí člověka, sní všecky!“

Robinson nechtěl se dále otazovati, aby opět nevzbudil bývalých hrubých mravů svého chovance. Přece však si předevzal, že se při vhodné příležitosti blíže poptá Pátka po jeho kmeni. Po tichu byl si totiž usmyslil, že by se snad s pomocí Pátkovou mohl dostati do jeho vlasti a odtud jakýmsi způsobem vrátiti se do Brasilie nebo do Anglie. Že by se mohl nadíti velmi laskavého přijetí u divochů, toho dle líčení Pátkova neočekával; avšak snad s ním jako s Pátkovým ochrancem přece mírněji naloží. Právě po této věci chtěl se Pátka při vhodné příležitosti vyptati.