Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvacátá šestá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá šestá
Podtitulek: Bouřlivá noc
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 133–137.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Skončiv denní svoji práci seděl Robinson jednoho večera pohodlně ve svém hradě, kdežto venku zuřila krutá bouře, jejížto jednotvárný hukot tichou nocí děsně se rozléhal. Jako by naplněni byli zuřivostí proto, že se vše nesklání před jejich mocí, třásli rozpoutaní živlové stěnami hradu, jež však byly příliš pevné a síle jejich odolaly.

Výhody chráněného příbytku poznáváme teprve tehdy řádně, když venku bouře a nepohoda zuří; tu těší se každý z ochrany svých bezpečných čtyř stěn! — To cítil asi také Robinson, neboť úsměv spokojenosti pohrával jeho rty, kdežto oči klidně a samolibě pohlížely za modrými kroužky dýmu, jež ze své hlíněné dýmky vypouštěl.

Však co to? Rána, která pouze ze střelné zbraně mohla pocházeti, zalehla náhle v ucho Robinsonovo; vítr byl arci toho dne a večer již častěji podobný lomoz způsobil, když celou silou svojí větve s mohutných stromů okolních srážel. Avšak tentokráte to byla zajisté rána střelná!

V zimničném napjetí vylezl Robinson na skálu nad svým obydlím, ač mu zuřivá bouře vlasy a vous rvala. Sotva byl nahoře, zaslechl opět temnou ránu, vycházející z oné úskalí plné strany mořské, kudy byl též kdysi ve čluně plul.

„Není pochyby, je to loď! spása se blíží!“ zajásal hlasitě; avšak hned potom potlačil opět svou radosť, neboť mu napadlo, že rány ty jsou zajisté znamením o pomoc, jež dávala loď, bezpochyby na písčině uvízlá.

Ihned nahledl Robinson, že sklíčeným plavcům přispěti nemůže; za této bouře byla by lodička jeho již několik metrů od břehu vlnami pohlcena bývala. Avšak snad mohli jej plavci v tu dobu sklíčení konečně ještě vysvoboditi z osamělosti nyní dvacet let trvající. Poněvadž pak loď střílela o pomoc, nadál se, že je na blízku ještě jiná loď, jež by snad lodi tonoucí přispěti mohla. Kdyby se tedy Robinsonovi povedlo vzbuditi pozornosť plavců na oné lodi, nebylo pochybno, že by také jeho pak hleděli vysvoboditi.

S rychlostí, jíž by se při jiné příležitosti byl podivil, spěchal s pahorku, nabral trochu suchého dříví a koudele, již byl zhotovil ze starých lan a jež se snadno zapalovala, i spěchal s tím zpět na ono stanoviště. Ač byla bouře velmi prudká, přece se mu po chvíli podařilo, že roznítil veliký oheň, a když pak plameny vysoko do vzduchu plápolaly, byl jim vítr sám měchem, znovu opět a opět žár podněcujícím.

Na lodi spozorovali jeho znamení, neboť sotva vyšlehly plameny s praskotem do výše, tak že bylo daleko viděti, ukázal se na vodě jasný blesk, po němž hned následovala hromová rána z děla. Plavci odpovídali tedy na dané znamení!

Robinson přál si od srdce, aby mužstvo lodní nalezlo spásy v nebezpečí; a přece vynořilo se mu v mysli také tiché přání, aby jeden nebo druhý z plavců zanesen byl na břeh, kde by se s ním o jeho samotu sdílel. Avšak ihned se zastyděl za tuto svoji sobeckou myšlenku.

Znamení, jež by ohněm dal, dohořelo a také střelba na lodi ustala. Pozorně naslouchal Robinson do temné noci, avšak hukot bouře neustále se vzmáhající přehlušil každé jiné znamení.

Do nekonečna vlekla se nyní noc, neproniknutelná temnota ležela nad ostrovem, neboť obloha pokryta byla hustými mračny, jimiž ani jediný paprsek světla měsíčného nepronikal. Okolo půlnoci konečně bouře poněkud ustala a strašlivé její zvuky vždy více umlkaly. S napjetím očekával Robinson nastávající den; avšak nikdy ještě nebyl se ho pocit osamělosti takovou měrou zmocnil jako právě nyní. Tak blízko u něho byli lidé, kteří by se byli snad za šťastny pokládali, kdyby v jeho příbytku došli útulku, s nimiž by byl mohl krásně žíti, kdežto byl za těch poměrů beze vší pomoci odkázán zde pokojně a nečinně čekati úsvitu.

Několikráte ještě vylezl na skálu, aby se podíval, zdali jasná záře na východě nezvěstuje, že den je nedaleko. Konečně spozoroval nad východním obzorem několik jasných pruhů. S dalekohledem v ruce zůstal nyní na malé skalní ploše seděti, očekávaje úplný den, aby mohl ihned po lodi pátrati, jakmile by temnota zcela zmizela.

Čeho se do jitra nadál, nevyplnilo se arci zcela, neboť mlhovitý, hustý vzduch spočíval nad vodou a překážel volnému rozhledu. Konečně spozoroval Robinson na moři temný předmět. Ležel tu nepohnutě; byla to tedy buď rozbitá loď na dně mořském utkvělá nebo loď pevně na kotvách stojící.

Jsa žádostiv zvěděti jistotu chopil se Robinson pušky a spěchal na jižní stranu ostrova, kde loď stála.

Loď tu byla uvázla mezi skalinami a z vody vynikala již toliko jedna její čásť, po lidech nebylo však ani stopy; bylo tedy podobno pravdě, že se utekli do člunu, aby unikli smrti ve vlnách. Zdaž dosáhli svého cíle, zdali dostihli onoho pobřeží — kdož to mohl věděti?

Tak sklamala jej opět jeho naděje, opět byl odsouzen spokojiti se ve své osamělosti. Oddán jsa smutným myšlenkám vydal se na cestu zpáteční; nedaleko pobřeží stanul uděšen, neboť několik kroků před ním ležela postava lidská. Rychle spěchal k ní, avšak na první pohled se přesvědčil, že život z těla toho již unikl. S očima slzami zalitýma pozoroval Robinson mrtvou tělesnou schránku utopencovu, jehož vlny svým příbojem na břeh vyhodily. Nekonečný zármutek jej z toho pojal, že jedinému člověku, jenž se na jeho pobřeží dostal a jemuž by byl rád celou svoji říši postoupil, kdyby se s ním byl za živa potkal, nemůže nic jiného učiniti, než prokázati mu poslední česť, slušný pohřeb.

Podle plaveckého zvyku přivázal tělo utopencovo pevně k desce, obtěžkal ji kamenem a pustil pak tělo do vln mořských. Voda, na níž byl plavec strávil svůj život, jež ho byla tolikráte nosila, stala se také posledním jeho odpočívadlem.