Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvacátá čtvrtá

Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá čtvrtá
Podtitulek: Strašlivá hostina
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 124–129.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Po celou tu dlouhou dobu, již strávil Robinson stavbou nového opevnění, byl neustále hojnými pracemi takovou měrou zanesen, že ani pomysliti nemohl na nějaké potulky nebo výpravy lovecké. Cesta k různým jeho pastviskům byla nyní jedinou jeho procházkou. Teprve pak, když konečně všecky jeho ochranné prostředky byly provedeny, mohl se opět spokojeně vydati na delší výlet.

Kdysi pozdě odpoledne dospěl k západní části ostrova, jež velmi zřídka navštěvoval, ač nebyla od jeho hradu příliš vzdálena; nejevilať krajina tato nižádného zvláštního bohatství, nýbrž jako v pralese stály tu mohutné stromy hustě při sobě. Také toho dne chtěl se vlastně ubírati směrem k jihozápadním skaliskům, od konce ostrova vybíhajícím, avšak pohroužen jsa v myšlenkách uhýbal se vždy více na západ.

Ostrov měl při pobřeží nevelké vyvýšeniny a tak bylo mu i zde vystoupiti na malé návrší, aby nabyl šírého rozhledu na moře. Kdykoli zíral tak na moře, vždy býval dojat jeho velikostí a mohutnou vznešeností. Také toho dne stál pln podivení nad nekonečnou hladinou, jež se nedaleko pobřeží příbojem jako lehkou mýdlovou pěnou postříkána zraku jeho jevila, kdežto dále od břehu se vlny v pravidelném kolotání nahoru a dolů pohybovaly.

Najednou sebou uleknut trhl. Hlava jeho i celé hořejší tělo napjalo se ku předu, oko jeho pátralo pozorně po blízké části moře.

„Toť je člun!“ šeptaly jeho rty, zatím co tělo ostatní v tomto pátravém postavení trvalo, „avšak nepozoruji na něm plachty. — Odkud asi přichází? — Soudíc dle běhu plul asi kolem mého ostrova!“

Když pak lodice z obzoru zmizela, vzpřímil se s hlubokým povzdechem a kráčel dolů s pahorku. Zdaž to nemohli býti Evropané, kteří se z rozbité lodi na čluně zachránili a nyní bez cíle po moři bloudili, an je snad vítr i plachty zbavil? Kdyby byli u ostrova přistáli, jak šťasten by byl Robinson býval, maje takto společníky na svém osamělém ostrově. — Než zdali to rovněž nemohli býti divoši, kteří by ho zajisté byli zabili, jakmile by ho byli spatřili!

Jsa nad tím v myšlenkách ponořen, který z obou těch možných případů jest asi pravděpodobnější, kráčel Robinson dále. Oko jeho upřeno bylo na zemi, jako by tam o svých pochybnostech rozhodnutí vyhledával. Najednou však zarazil se jako by bleskem omráčen. Ruka, v níž nesl ručnici, sklesla leknutím, tak že zbraň na zemi upadla, zatím co Robinson sám v ustrnutí pohlížel na místo, jež pouze několik krokův od něho vzdáleno.

Byl to děsný pohled, jenž se mu zde naskýtal. Země tu byla dosti daleko vůkol krví zbrocena a lidskými lebkami, rukami a nohami takřka poseta. Uprostřed hrozného toho místa pak byl veliký černý bod, na němž ležely zbytky uhlí. Patrně konala se tu jedna ze strašných oněch vítězných slavností, při nichž divoši pojídají těla ukořistěných nepřátel.

Robinson byl by uleknutím hlasitě vykřikl, avšak strach a hrůza svíraly mu hrdlo. Zvednuv pak s nemalým namáháním pušku odcházel pomalu ze strašlivého toho místa, třesa se po celém těle a ohromený zrak svůj stále na hrozné žároviště upíraje. Zdálo se mu, jakmile se od místa toho odvrátí, že se zvednou všecky ty lebky a údové a budou ho ve způsobě klapavých koster pronásledovati. Teprve když mu děsné divadlo z očí zmizelo, dodal si smělosti a obrátil se. Avšak ihned pádil v šíleném kvapu ke svému hradu, čas od času se ohlížeje, zdali ho některá z těch hrůzných lebek jako strašidlo nepronásleduje.

Lidojedi byli tedy mužové na oné lodici, jež ho byla takovou nadějí naplnila! Divochové nejhoršího druhu, kteří požívají masa svých spolubratří! Nyní si také vysvětlil, odkud pocházela ona šlépěje, jež ho byla tenkráte tak poděsila. Zajisté tu byli divoši již několikráte, aby strašnou hostinou oslavili některé svoje vítězství. Že však Robinson po celou dlouhou dobu svého pobytu na ostrově nikdy dříve jich nespozoroval, snadno se vysvětlilo tím, že velmi zřídka na pobřeží západní přicházel.

Polomrtev hrůzou a ohromen dospěl svého hradu. Ve svém mládí byl sice mnoho čítal o strašlivých zvycích divochů, také mu později plavci a obyvatelé v osadě brasilské často vykládali o jejich hrůzných vítězných hostinách, avšak nikdy mu ani ve snu nepřipadlo, že by tak patrných důkazů hrůzných těch výjevů nabyti mohl, jak se to nyní stalo. —

Trvalo to mnoho neděl a měsíců, než Robinson ošklivosť svoji aspoň poněkud překonal. Zprvu se ani neodvážil ze svého příbytku vyjíti a to ze strachu, že by lidojedi opět mohli ke slavnosti nových obětí na ostrov přijíti a při té příležitosti po ostrově pátrati. Jedinou jeho každodenní procházkou bylo, že došel ke kozám jich podojit a jim potřebné píce poskytnout. Cestu k jejich ohradám vykonával plaše a opatrné se plíže jako pytlák, jenž se obává, by nebyl při zapovězeném činu postižen. — Bylo-li mu oheň roznítiti, aby si uvařil masa nebo jinou krmi připravil, dělával to ve sklepě, aby ho vystupující kouř neprozradil; na nebezpečí, jež tím hrozilo hojným jeho zásobám zde nakupeným, nikterak nemyslil; strach před lidojedy byl ochromil veškeru jeho rozvahu.

Pravým dobrodiním osvědčilo se nyní pro něho stádo koz. Vystřeliti z ručnice by se byl za celou tu dobu neodvážil, a tak by byl zůstal bez masitých pokrmů, kdyby ho nebylo stádo neustále vzrůstající masem hojně zásobilo. Dříve neminul ani měsíc, aby nebyl ve svém domě tu neb onu opravu způsobil; nyní však nebylo na to ani pomyšlení, nýbrž ve dne v noci neustále přemítal, jak by obludy ony při hrozném jich skutku přepadnouti a pokud možná ubohé oběti smrti zasvěcené jim vyrvati mohl.

Napadly mu při tom arci záměry velmi dobrodružné. Zamýšlel totiž pobiti všecky divochy, kteří by vůbec opět na ostrov vystoupili, aby nikdo z nich neunikl do vlasti, odkud by pomoc zavolati mohl. Poněvadž však jakožto jednotlivec nemohl se nadíti, že by nepřátely počtem snad třicateronásobně silnější šťastně překonal, zamýšlel pod místem, kde se obětní slavnosť konávala, založiti prachový podkop a takto všecky divochy najednou vyhoditi do povětří. Brzo však vzdal se této myšlenky, neboť jeho zásoba prachu nebyla tak hojná, by jím mohl příliš plýtvati; kromě toho nevěděl také určitě, zdali by nepřátelé při výbuchu podkopu právě na tomto místě byli.

Po delší úvaze vzdal se tedy Robinson tohoto záměru, brzy však se domníval, že nalezl vhodný prostředek ke zkáze divochův. Chtěl se s třemi ostře nabitými puškami na vhodném místě v lese položiti do zálohy. S těmito zbraněmi nadál se, že rychle po sobě několik divochů srazí. Kdyby potom se třemi bambitkami a břitkou šavlí ostatní nepřátely přepadl, domníval se, že by je všecky přemohl.

Jeho myšlenky o pomstě byly mocnější než hrůza, již před strašným oním místem pociťoval, a proto hledal pozorně blízko ležící vhodné místo pro zálohu; a brzy také nalezl veliký, dutý strom, s něhož mohl pohodlně oběti své přehlednouti. Odtud doufal, že mu bude snadno úmysl svůj šťastně provésti.

Nabité ručnice donesl Robinson brzy potom do dutého stromu a od té doby pátral každodenně po nějakém blížícím se člunu, aby krvežíznivé hodující divochy stihl trestem, jehož si dle mínění jeho právem zasloužili.