Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/XVII.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVII.
Podtitulek:	Loučení s údolím. — Cesta pustinou. — Pozdní jezdec. — Osudy přítele Skota. — Otec a dcera. — Pobytí v Saint Louis a návrat do rozkošného údolí.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 134–145. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Žádoucí jaro se rozhostilo v údolí, nastal čas, kdy měla rodina poustevnická opustiti místo, na němžto byla deset let blaženě prožila.

Přípravy na cestu konaly se mlčky, vozy se nakládaly kožemi, a dva z nich byly ustanoveny za zásobárny, na nichžto se měla potrava pro rodinu a dobytek i jiná potřeba vézti.

Nikdo nemohl ani promluviti; bylať srdce všech lítostí nevýslovnou naplněna, neboť měli opustiti údolí — domov milovaný. A když stály vozy již naloženy, když losové a koňové do nich zapražení již nepokojně hrabali kopyty, když byla zvířatům posud v zajetí chovaným dána svoboda, poklekli všickni na pahorku, a se slzami v očích děkovali Bohu za všecky milosti jim za desítiletého zde přebývání prokázané, prosíce o milosť a přispění na cestě, kterouž hodlali nastoupiti.

Potom povstali všickni, ohlédli se vůkol po rajském údolí v bujné kráse jarní se lesknoucím a se srdcem sevřeným „s Bohem“ zvolavše, měli se rychle k vozům a ven z údolí. — Ještě jednou se ohlédli, ještě posledně „s Bohem!“ zvolali a již byli na rovině rozsáhlé.

Starý kůň klusal ničím nejsa obtížen podle vozů, před nimižto jel otec na koni, krajinu na vše strany obzíraje. Zarmoucení však učinila matka konec moudrou a zbožnou rozmluvou, a s veselejším srdcem cestovali pak dále.

Bylo sedmého dne jejich cestování, když na příhodném místě se zastavivše, ležení rozbili, aby zde jako po celé cestě pod šírým nebem přenocovali.

Oba psy, v jejichžto družstvu byli dva zkrocení vlci, kteří se psy nejen v dobrém přátelství žili, ale i jak obyčejní psové potřebovati se dali, ostrahovali nočního ležení, a jasný oheň po celou noc udržovaný chránil je od divých šelem.

Kudjo obíral se právě strojením večeře, ani psi i vlci zaštěkali, na nohy povskočivše v jednu stranu se obrátili. Dojista tam odtud něco větřili.

Co to? Hrozilo snad nějaké nebezpečí od Indiánů či divé zvěři? Kudjo vrhl se na zemi, položil k ní ucho a pravil po chvíli, že slyší blízký dusot koňský.

„Je to kůň jediný a již nablízku,“ doložil a vzchopiv se se země, vzal zbraň svou — dlouhý oštěp — do ruky. Otec i oba synové chopili se ručnic.

Již bylo slyšeti dusot koně docela na blízku, ale pro tmu nebylo ničeho viděti.

Po chvíli byly ve tmě patrny obrysy muže na koni jedoucího a slyšeti praskání kohoutku u ručnice natahovaného.

Otec i synové přihotovili se také k palbě, vstoupivše do stínu, aby viděti mohli, sami pak viděni nebyli.

„Kdo to?“ zvolal Kudjo, že se to tichou nocí daleko rozléhalo.

„Přítel — jste-li běloši, — nepřítel, jste-li z lidu rudého!“ zazněl hlas jezdce opozděného docela na blízku.

„Jsme Angličané cestující pustinou,“ ozval se otec, jemužto podivným způsobem hlas jezdcův známý býti se zdál.

„Tedy jsme přátelé!“ zvolal noční jezdec, a bylo slyšeti seskočiti jej s koně.

Brzy objevil se v záři ohně vyšlehnuvšího muž silné velké postavy, až po zuby ozbrojený. Dlouhá ručnice přes rameno zavěšená i všecka ostatní výprava jeho jevila tak zvaného „trappera“, lovce stepního.

„Pozdrav Bůh, přátelé! Opozděný trapper, přivolaný ohněm vaším, vás navštěvuje,“ mluvil neznámý a podával mužským ruky jednomu po druhém.

Otec posud slova nepromluvil; postava i hlas muže zdály se mu býti známy, a přece nemohl se upamatovati, koho má v pozdní návštěvě uvítati.

Avšak právě vyšlehnul plamen ještě jasněji, a otec drže ruku trapperovu, pohlédnul mu bystře do obličeje a hlasem nejistým zvolal: „Což mrtví z hrobu vstávají? — M’Knight?“

„Jsem M’Knight,“ dí trapper podiven, že jej zde někdo zná dle jména, „ale živ, nikoli mrtev. Kdo jste vy? Pro Bůh — paměť má chová obraz váš — již vím — vy jste Robert Rolfe, nebo já nejsem trapperem!“

A již byli si oba mužové v náručí a jako drazí přátelé po dlouhém rozloučení se celovali.

„Jak sem přicházíte?“ tázali se oba zároveň.

Všecka rodina byla se zatím sestoupila a nalezeného, za mrtvého oplakávaného přítele objímala.

„Podivné jest řízení boží!“ trapper zvolal zbožně. „V pustině viděli jsme se před desíti lety naposled, v pustině shledáváme se po desíti letech opět. Co vše za ten čas se přihodilo!“ doložil hlasem přidušeným a zasmušil se. Zpomnělť si na krvavé ležení a záhubu drahé rodiny své.

„Máte pravdu, příteli,“ vece Rolfe s povzdechem, „ale posaďte pak se a vypravujte, jak se z vás, dozorce v dolech Mexických, stal toulavý a dobrodružný trapper?“

M’Knight mlčel a přetřel si rukávem oči zarosené.

„Hoře a pomsta učinily ze mne, co jsem,“ pravil po chvíli hlasem zádumčivým; „hoře pro ztracený poklad života, pomsta, jížto jsem chtěl vyliti na ohavných původcích ztráty své, na ukrutných Indiánech. Tato ručnice má vyslala již mnohou kulku, která provrtala rudou kůži ohavníkův.“

A opět se zasmušil a mlčel, až jej Rolfe i manželka jeho domlouváním k paměti přivedli a po hoři radosť mu slibujíce, jej potěšiti hleděli.

Byli by mu pověděli hned z počátku, že dceruška jeho je zachráněna, ale nechtěli ho neočekávaným překvapením rozčiliti; teprve když by vypravováním osudů svých obnovil rány srdce svého posud nezajizvené, chtěli uvedením dcerušky jeho — nyní čtrnáctileté — rány tyto zaceliti a radostnějšímu žití jej navrátiti.

„Nuže, poslechněte osudy mé,“ pravil trapper, násilně vydrav se ze své zasmušilosti. „Musím počíti vypravování své od oné doby, co jsem vás zanechal u vozu polámaného. My ostatní táhli dále a po slunce západu dostali jsme se k potoku, u něhožto přenocovati jsme se odhodlali. I rozbili jsme tam ležení své, u veselých ohňů připravovala se večeře, a bezstarostně někteří hovořili, někteří hráli.

Stráží nepostavili jsme žádných. Když se setmělo docela, a vy ještě jste nás nedohonili, počal jsem se o vás strachovati, že ve tmě jste zabloudili. Zanechav manželku i dítko u jednoho ohně, vyšel jsem na pahorek asi míli od ležení vzdálený, ale nemohl jsem pro tmu vás spatřiti. I naslouchal jsem v onu stranu, ale neslyšel ničeho. Pojednou zazněl pronikavý křik v uši mé, s hrůzou a leknutím obrátil jsem se k ležení, neboť jsem poznal válečný křik divých Arrapahoův. Když přicházel jsem blíže, viděl jsem divé postavy v ležení se kmitající, slyšel jsem stříleti a křik, stenání a volání o pomoc; i hlas manželky mne volající rozeznal jsem.

Neváhaje ni okamžení, pádil jsem dolů s pahorku a uvrhl se do svízelů boje vztekle po všem ležení zuřícího. V ruce měl jsem toliko dlouhý nůž, ale tím bodal jsem na vše strany, a několik Indiánů padlo ostřím jeho. Dostav se ven, křičím a volám jméno manželčino — ale žádná odpověď.

Opět obklíčili mne divochové, opět musil jsem zoufale zápasiti s nimi. Ostatní druhové byli skoro již všickni pobiti, já počal se ohlížeti, kudy vyváznouti. Jeden Indián pustil se za mnou do houští, cítil jsem, kterak oštěp jeho vjel do mé nohy, padl jsem na zemi a Indián na mne. Dříve nežli mohl povstati se země, proklál ho můj nůž.

Pak povstal jsem opatrně a vytáhl ostrý hrot z rány. Boj v ležení byl ukončen, a já domnívaje se, že druhové moji i manželka a dítě jsou povražděni, vklouzl jsem do houští, abych se jak jen možná vzdálil od místa krvavého.

Sotva tři sta kroků byl jsem se doplazil, když mne náramná bolesť rány a ztráta krve k zemi strhly.

Mrákoty mě obešly, a když jsem procitnul, viděl jsem se na blízku skály a v té malou jeskyni.

Sebrav veškeré síly své, vlezl jsem do skrýše této a omdlel znova.

Ležel jsem po několik hodin ve mdlobách, neboť den již svítil, když jsem se z nich probral.

Byl jsem tak slabý, že jsem se sotva hýbal; rána má posud neovázaná působila mi náramné bolesti, jakkoli krev byla již přestala téci.

Roztrhav košili svou, zavázal jsem si ránu, připlazil jsem se až k pokraji jeskyně a naslouchal jsem. Z ležení zaslechl jsem — ač velmi slabě — hlasy plesajících vrahův.

Tak trvalo to asi hodinu, pak následoval strašlivý výbuch, jako když puma se rozlítne.

Na to povstal divý a zmatený křik — zazněl dusot pádících koňů — pak vše utichlo.

Později přesvědčil jsem se, co bylo Indiány zahnalo. Byliť bezpochyby z rozpustilosti vhodili do ohně granát střelní, ten vybuchnuv se rozlétl a Indiánů několik usmrtiv ostatní zahnal.

Domnívali se zajisté, že velký duch je chtěl takto potrestati, a proto ve zmatku odtud se hnali. Po odchodu jejich bylo všecko ticho, ale před nocí zdálo se mi, že opět hlomoz v ležení zaslýchám, a domníval jsem se, že snad Indiáni se vrátili.

Bána moje způsobila mi noc strašlivou, jížto vytí vlků zajisté příjemnosti nedodávalo.

Opět nastal den a mne zmocnily se hlad a žízeň skoro strašlivě. I spatřím nedaleko několik piňonů, ježto jsem dobře znal z Mexika, a nedbaje hrozných bolestí smýkal jsem se ke stromům těmto. Byly asi na dvacet kroků od skrýše mé vzdáleny, a já potřeboval dobré půlhodiny, nežli jsem se k nim dostal.

K radosti své nalezl jsem hojnosť šišek na zemi a hltavě jedl jsem semena z nich. Nasytiv se pocítil jsem žízeň ještě větší.

Tam blíže ležení tekl potok čistý, ale jak k němu se dostati? Buď musil jsem se tam vydati nebo žízní zahynouti.

Na přebolestné cestě své do ležení spatřil jsem pojednou na zemi bílý kotouč; po bedlivějším naň pohlédnutí poznal jsem bílý květ lyonie čili stromu šťovíkového, což srdce mé radostí naplnilo nevýslovnou.

Brzy dolezl jsem ke stromu a stáhnuv nejnižší větev, otrhal jsem hladké její zubaté listí a počal jsem je se vší chutí žvýkati.

Větev po větvi shýbal jsem, a hnedle vypadal stromek, jako by si stádo koz bylo na listí jeho snídaní vyhledalo. Tak ležel jsem asi hodinu, žvýkaje šťavnaté listí a polykaje kyselou výbornou šťávu jejich.

Posléze byla žízeň má uhasla, já usnul ve chladu řečeného stromu.

Procitnuv znamenal jsem větší síly a novou chuť k jídlu. Zimnice, která mne následkem těžké rány byla sklíčila, zmírnila se znamenitě, což připisoval jsem šťávě listí požitého, jak tomu také skutečně jest. Nasbírav nové zásoby listí, plazil jsem se k piňonům.

Shromáždiv něco semen jejich, měl jsem na dnešek dosti a vrátil jsem se po obtížné cestě — cestě dvaceti kroků — do jeskyně. Při každém pohnutí byl bych hnedle bolestí vykřikl a byl jsem tomu velmi rád, že jsem si mohl po celou noc odpočinouti. Druhého dne nastoupil jsem cestu k piňonům a k lyonii opět.

Tak ztrávil jsem čtyři dni a čtyři noci, bolesti se mírnily, rána se zacelovala. Poslední noci bylo mi se brániti vlkům, a jenom jeskyně má s úzkým otvorem mne zachránila.

Pátého dne cítil jsem tolik síly, že jsem mohl po rukou a jednom koleně, nohu poraněnou vleka za sebou, dále se bráti. I lezl jsem k ležení, a když přišel jsem po velikých nesnázích do křoví blíže ležení rostoucího, natrefil jsem, čehož pohledem stydla mi krev v žilách. Ležela tam kostra lidská od vlků ožraná — kostra ta nebyla mužská — byly to tělesné pozůstatky mé manželky…“

Zde se vypravovatel zamlčel, a položiv čelo do dlaně, hlasitě škytal. Po hodné chvíli se zmohl ze zamlčení trudného, přetřel si čelo rukou a vypravoval dále:

„Poznal jsem, že byla mrtvola pohřbena, a věda, že to Indiáni nebyli udělali, hádal jsem, skutek tento křesťanský že jenom vy, přátelé, jste učinili, když přišedše do ležení krvavého, zpoustu v něm jste spatřili a tělo manželky mé nalezli.

Ohlížel jsem se po vás, ale jediné stopy jsem nenalézal; hledal jsem dítě své, rukama rozhrabával listí na mrtvolu manželčinu naházené — ale nenalezl jsem ničeho. Také v ležení nenašel jsem stopy po dítěti svém — bezpochyby je Indiáni s sebou odnesli!“

Opět zamlčel se, opět přetřel oči.

„V ležení nalezl jsem mezi rozličným haraburdím,“ mluvil dále, „starou bednu a v ní něco kávy a několik kilogramů sušeného masa.

Bylo to pravé štěstí mé, neboť jsem žil z toho tak dlouho, až mohl jsem na nohu nakročiti a jiné potravy si hledati.

V noci spával jsem ve vozích; nestrachoval jsem se Indiánů, kteří byli se bezpochy vzdálili daleko z krajiny této, neb kdyby byli přišli, byli by mne aspoň za miláčky poslali. Sesíliv zakopal jsem do země ostatky manželky své a umínil si dále se odebrati.

Hledaje ve vozech po rozličných předmětech, jichž mohl bych potřebovati, nalezl jsem k nemalému potěšení svému mezi starým plátnem ručnici, brašnu loveckou a něco prachu i olova. Nalezení předmětů těchto ustanovilo náhodou budoucí způsob mého života.

Kam měl jsem se odebrati? Do Mexika? Tam by mne bylo vše na zhynulé miláčky mé pamatovalo. I umínil jsem si počíti život trapperský, hledati stopy Indiánův a mstíti se jim, kde jen možno.

S úmyslem tím vyšel jsem jednoho dne, dav se k severu, a jsa unaven cestou ulehl jsem pod strom osamělý. Dřímota přepadla mne, a dusot nějaký mne z ní probudil. Uchopiv ručnici, hotovil jsem se k obraně. Nebylo potřebí; místo nepřítele přiklusal ke mně mezek, jejž poznal jsem za jednoho ze svých vlastních mezkův. Byl se bezpochyby při nastalém v ležení hluku utrhl, zaběhl a nyní po dlouhém bloudění se vraceje zrovna mne napadl. Já nechtě ho zaleknouti a zaplašiti, ukryl jsem se za strom, a zhotoviv si z provazu oprátku, mezka šťastně jsem chytil. Vrátiv se na něm do ležení, vyhledal jsem sedlo, a od té doby toulám se po pustině, stříleje zvěř: každým rokem do Saint Louis se jezdím, kůže nashromážděné prodávám a opět do stepí se vracím. Dnes jel jsem na koni pozdě do noci a spatřil jsem váš oheň. Dav se k němu, nalezl jsem vás, a je to opět první den po dlouhém rozloučení se s vámi, co znamenám se býti trochu spokojenějším — ba, jak možná ve stavu mém, poněkud oblaženým.“

Při slovích těchto stiskl ruku přítele nalezeného a usmíval se sladkotrpce.

„Doufejte v Boha, příteli,“ pravila zbožná matka; „cesty jeho jsou nevyzpytatelné — po nich vede nás ruka jeho nesnázemi a zármutky k cíli blaženějšímu.“

M’Knight zhluboka povzdychnuv, vybídnul přítele, aby osudy své vypravoval. Ten dav očima manželce své znamení, kterémuž ona dobře porozuměla, jal se vypravovati.

Povídal, jak zdržel se s vozem, jak očekával každým okamžikem, že někdo k němu se vrátí, jak musil pod šírým nebem přenocovati, jak slyšel z rána výbuch granátu a nalezl ležení zkrvácené.

„V houští, které jsem prohledával s věrným Kudjem svým,“ pravil pak, „nalezl jsem mrtvolu vaší manželky šípem prostřelenou a dceru vaši — živou sice, ale v nebezpečí od vlků sežránu býti.

Oba psové vaši, kteří nyní tamto podle ohně leží, hájili ji statně, a když přišli jsme my —“

M’Knight při slovích: „živou sice“ se vzchopiv dychtivě a skoro ani nedýchaje na přítele vypravujícího pohlížel, a nyní, jako by každé slovo ze rtů přítelových vycházející s úzkostí počítal, s očima upřenýma ni se nehýbal.

„Když přišli jsme my,“ dí otec dále, „vlky jsme zahnali a dcerušku zachránili…“

„Pro Bůh!“ zkřikl trapper, „vypravujte rychle — co — co se stalo?“

„Dceruška vaše zůstala od toho času u nás — vzrostla na sličnou dívku —“

„A zde vám ji přivádím,“ zvolala matka, dívku na všecko připravenou za ruku vedouc.

Ještě nedozněla slova tato — a již líbal potěšený otec dceru svou slzící — již tisknul ji k srdci a pustil ji, jen aby šlechetného přítele a choť jeho i syny sevřel do náručí, a opět objal dceru svou a opět ji líbal a sladká jména jí dával, plakaje i směje se radostí.

Trvalo dlouho, než se v pobouření svém utišil a schopen byl dalšího vypravování poslechnouti.

Zkrátka pověděl mu přítel Rolfe o desítiletém tichém osamělém údolí a o zámyslech, s jakými nyní cestují pustinou.

„Půjdu s vámi — třebas kraj světa!“ zvolal trapper, „a nikdy již od vás se neodloučím, lidé šlechetní!“

A po slovích těch objímal opět všecku rodinu jednoho po druhém a pohladil i psy, kteří jako by po dlouhých letech nešťastného pána opět byli poznali, ruce mu lízali a u nohou jeho leželi.

Nikdo nedbal své unavenosti; nikdo nemyslil na odpočinutí, ale sedíce okolo ohně, vyptávali se vzájemně a vypravovali.

Slunce vycházející nalezlo je všecky pohromadě v kruhu sedící. Po kolik let nepřivítali lidé tito šťastně shledaní východ světla denního tak radostně!

Jako na umluvené znamení vrhli se všichni na kolena, a zraky všech vzhůru k nebesům upřené, ústa tichou modlitbou se pohybující, celý obličej svatým ohněm planoucí jevily, jak vroucné díky vzdávali Hospodinu, jehož cesty jsou nevyzpytatelné, jenž po cestě trápení a hoře vodí k cíli blaženému duše v něj se důvěřující.

Co jest ještě pověděti? Nemnoho.

Přítel trapper táhl s rodinou Rolfovou do Saint Louis, kam se všickni šťastně a bez úrazu dostali, a kde kůže bobří i rozličné jiné věci dobře zpeněžili.

Tři léta držel se Rolfe s rodinou, ke kteréžto vždycky také M’Knighta s dcerou a věrným Kudjem jest počítati, v městě tomto.

Dítkám svým zaopatřil potřebného vzdělání, jak si toho byl povždy přával, a když po několika letech touha veškeré rodiny po tichém údolí vzrůstala každým dnem víc a více, ustanoveno navrátiti se opět v ona místa klidu a pokoje.

Tuto cestu konalo však osob více; neboť Richard dospěv za mládence švarného, vezl si dceru bohatého osadníka nedaleko Saint Louis jakožto manželku svou, tichý Jindřich byl manželem dcery Skotovy, a Marinka, sestra jejich, byla si srdce i ruky mladého trappera, známého Skotova, vydobyla.

Také černý ale věrný Kudjo byl si vybral manželku z černošek v městě onom.

Všickni vraceli se pustinou opět do údolí blaženého, kteréž po tříletém opuštění nalezli sice poněkud zpustlé, ale práci a pilností hned prvním rokem do někdejšího skvělého stavu je uvedli. Bobři byli se zatím náramně rozmnožili, a bylo se nadíti hojného výtěžku; také jiné užitečné zvěři bylo s dostatek.

Hnedle bylo údolí poseto dřevěnými sruby, v nichžto lidé blažení ve svornosti a vzájemné lásce přebývali, a z osamělého místa, v srdci pustiny americké, stala se po několika letech osada kvetoucí.