Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/XVI.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
XV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Podtitulek:	Klouzání na ledě a černí vlci. — Richard hrdina. — Chytání bobrů a bohatý z nich výtěžek. — Domácí hospodářství a zámysly o cestě z pustiny. — Matčino proroctví a jeho vyplnění. — Krocení losův a divokých koňů. — Výprava na zkoušku.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 125–133. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Druhý rok jejich přebývání v údolí chýlil se ke konci. Role jejich poskytla dvojí žeň, z nichžto každá ve dvou měsících byla uzrála. Zásoba obilní vydala tolik, že měli pro sebe i pro dobytek po celou zimu dostatečné potravy.

Život v údolí — jindy tak rozmanitý a dobrodružný, jelikož s mnohým nebezpečím spojený — stával se jednotvárným, ale obyvatelé nepřáli si nic jiného, vyjímaje pro dítky své lepšího vzdělání.

Kdo by byl spatřil rodinu v zimních šatech z koží divoké zvěři zhotovených, any staré sem přinesené šaty byly již dávno zedrány, byl by se musil skutečně zasmáti; nevypadaliť jednotliví členové rodiny jinak, nežli jak se Robinson na ostrově svém v šatu od něho samého zhotoveném obyčejně maluje.

V jednotvárnosť života jejich přivedly některé události jakousi rozmanitosť; první by byla skoro hnedle draze zaplacena bývala.

Bylo to skoro u prostřed zimy — sníh pokrýval okolní krajinu — prudké mrazy byly jezero i řeku silným hladkým ledem povlekly. Okolnosť ta vyzývala mužské ke klouzání, a sám Kudjo si vyražení toto zalíbil a často na ledě se bavil. Nejobratněji uměl se však Richard na želízkách klouzati.

Jednoho dne vyšli si toliko Jindřich a Richard na led, co se ostatní doma rozličnými pracemi zaměstnávali, a veselý smích hochů zazníval až do příbytku. Najednou však zazněl výkřik nebezpečí věštící.

„Ach, Roberte!“ zvolala matka poděšená k manželovi, „led se s nimi prolomil.“

Na slova tato pustili všickni, co v rukou měli, a spěchali ze dveří; otec uchopil v běhu provaz a Kudjo oštěp svůj, maje ho za pomoc nejlepší. To vše stalo se jedním okamžikem, a již vyrazili všichni zároveň z domu.

Na jezeře spatřili oba hochy, a za nimi — v největším trysku hejno vlků! vlků černých, kteří horními se nazývají a ukrutností svou ostatní bratry své převyšují.

Bylo jich šest, a dlouhá, hladem vyzáblá těla, od hlavy až k ohonu dlouhou srstí jako hřívou pokrytá, dodávala jim zvláštní hroznosti. S tlamami otevřenými, v nichžto bylo krvorudý jazyk a bílé ostré zuby zřetelně viděti, hnali se za oběma hochy.

Otec, spatřiv divadlo takové, odhodil provaz, sebral kyj u břehu pohozený a pustil se s Kudjem na led oběma synům vstřic.

Matka měla tolik přítomnosti ducha, že vrátivši se domů, ručnici otcovu přinesla.

Jindřich běžel první, a diví pronásledovníci byli bratru jeho těsně v patách.

Otci bylo to nápadné, neboť uměl Richard po ledě lépe běhati; otec starostliv o syny, dovolával jim, aby se drželi zmužile.

Synové zachovali se dle napomenutí otcova. Richard byl však neustále u větším nebezpečí.

„Bože milosrdný!“ zvolal otec; „vlci Richarda co nejdříve pohltí!“

A po slovích těchto zarazil ve smrtelných úzkostech běh svůj a třesa se po všem těle díval se na syna mladšího. Ale tento, když byli vlci skoro již u něho, zahnul v levo a vítězně vykřiknuv, bral se jiným směrem po ledu dále.

Vlci takto oklamaní pustili se za Jindřichem — již ho skoro dohonili — ale na výstrahu bratrovu zahnul také Jindřich stranou, a divé šelmy nemohouce trysk svůj tak rychle zaraziti, vyklouzli daleko od Jindřicha na ledě a nemohli se tak brzo obrátiti. — Posléze obrátili se přece pomocí huňatých ohonů, které jim skoro jako plachty sloužily, a pustili se znova za Jindřichem, který jim byl bližší.

Richard byl zatím opět obrátil a hnal se s náramným křikem za vlky, aby je od Jindřicha odvábil. Vlci však nevšímali si jeho, a Richard rozehnal se, jako by chtěl vraziti do prostředku jejich. V tom učinil Jindřich nové kolo a ušel takto vlkům.

„Běž ke břehu!“ vykřikl Richard na bratra, stoje na ledě a na železích jenom se kolébaje.

Vlci pustili se pak na něho, Richard spěl s prudkostí náramnou ke břehu. Ale v tom samém místě, ke kterémuž zaměřil, byl led prosekán, a Richard mohl tím snadno pod led se dostati.

Otec, domnívaje se, že Richard jenom na vlky paměť má a díry v ledě nevidí, volal na něho; avšak Richard věděl dobře, co dělá.

Několik kroků ode díry zahnul náhle v levo a spěchal v to místo, kde otec s Kudjem a Jindřichem naň čekali.

Vlci, těsně k sobě sražení a vztekle pronásledující, nevšimli si ničeho a v nejbližším okamžiku vbuchli do vody. Kudjo s otcem spěchali k nim a utloukali je kyjem a těžkým oštěpem.

Pět jich vzalo takto za své, šestý pak vydrápal se z vody a zastrašen jsa uháněl po ledě dále. Již domníval se otec, že ujde, ana najednou zarachotila rána a vlk zavyv, na zemi se překotil.

Otec ohlédnuv se, spatřil Jindřicha s ručnicí jeho, již byla matka přinesla a Jindřichovi svému jakožto lepšímu střelci odevzdala.

Vlk postřelený pobíhal jako vzteklý po ledě; Kudjo rozběhl se za ním a oštěpem jej usmrtil.

Ta událosť rozčilila všecku rodinu nemálo a Richard, jakkoli slova neříkal, byl přece patrně velmi hrd tím, co vyvedl, a to právem; neboť bez zprostředkování jeho byl by se ubohý Jindřich zajisté stal obětí vlků krvolačných.

Třetím rokem bylo ustanoveno, něco bobrů velmi již rozmnožených pochytati a kožešiny jejich nashromážditi. Byla to práce velmi snadná; neboť byli bobři tak zkrotli, že z ruky žrali a tak mohli dle libosti pochytáni býti. Byla na to učiněna jakási stoka s vysokými hrázemi blíže jezera hlavního, a voda z něho byla stavidlem přiměřeným do stoky vpuštěna. Tam krmívali bobry, a kdykoli byla čásť šťavnatých kořenů stromu bobřího do stoky uvržena, sešel se velký počet bobrů, že nebylo jiného potřebí, nežli stavidlo zavříti a jednoho po druhém schytati. To všecko dálo se velmi tiše, a jelikož nikdo z pochytaných se nevrátil a ostatním zrádu páchanou vyklevetiti nemohl, a stavidlo ostatního času vždy otevřené zůstávalo, nedověděli se jiní bobři přes všechen ostrovtip ničeho, co se s druhy jejich stávalo, a byli krotcí jako dříve.

První výtěžek kožešin měl ceny skoro půlpáta sta šterlinků a nashromážděný bobrový stroj, v lékařství potřebný, stál také nejméně za padesát liber. To všecko jedním rokem!

Druhým rokem se jim ještě lépe podařilo, a za sklad kožešin bylo jiný srub vystavěti. Ten byl následujícími roky brzy tak naplněn, že všecka zásoba kožešin a stroje bobrového půlpáta tisíce ceny měla.

Chytání bobrů, sušení kožešin jejich a udržování jich v dobrém stavu činilo pak hlavní práci obyvatelů v údolí, k čemuž nemálo jim přispělo, že nemusili lovem potravy své hledati, ale brali ji ze zvířat krotkých a při domě vychovávaných.

Kukuřice a pšenice zatím hezky rozmnožená poskytla jim spolu se semenem rozličných dříve uvedených stromů také moučných pokrmův, a nastala jen otázka, jak drahocennou zásobu v peníze proměniti? Kůň, nyní arciť dobře chovaný, nemohl všecku zásobu sám odvézti, neboť jej stáří již přemáhalo, a byl by měl co dělati, aby sám sebe z pustiny byl vynesl. O jiný potah nebyli se osadníci posud starali.

Zůstati v údolí a v něm kosti své složiti — toho se arciť rodiče nelekali, ale mohli s dobrým svědomím připustiti, aby dítky jejich — neznámy jsouce se světem — zůstaly zde a život dobrodružný, jako divocí kmenové Indiánští dále vedly? To pomyšlení a o tom rozmlouvání zakalilo mnohou blaženou dobu rodičům ostatně vším spokojeným.

Již navrhoval otec, že bude hleděti s koněm dostati se do osad v Novém Mexiku, kde mohl koňů, volů a mezků nakoupiti; ale matka odporovala, nechtíc přivoliti rozloučení — třeba sebe kratšímu — a obávajíc se, že by se snad neshledali více.

A rozvážil-li otec bedlivěji všecky okolnosti, musil uznati, že by pokus takový byl docela marný… Neboť kdyby také byl šťastně pustinou se dostal — kdež měl peněz, nakoupiti hovad potažných? Lidé v Novém Mexiku byli by se mu jenom vysmáli.

„Mějme jenom strpení,“ radila matka; „žijemeť zde blaženě. Až přijde doba, že budeme míti odejíti z údolí tohoto — věř, že ruka, která nás sem zavedla, opět z pouště vyvésti nás dovede.“

Takovými slovy utěšenými ukončovala zbožná manželka pokaždé rozmluvu podobnou, a slova její pokládána skoro za proroctví, která se jako již jednou dříve, také nyní uskutečnila.

„Matko! otče!“ volal jednoho dne Richard, skoro bez dechu domů přikvapiv. „Dva mladí losi — v jámě lapeni! Kudjo přiváží je na vozíku — dva pěkní, mladí losi — skoro jako roční telata.“

Zpráva ta nebyla sice neobyčejná a nová, neboť byli již kolik losů v jámě lapili, které nyní blíže obydlí v ohradě chovali; ale ti byli losové staří, a nově chyceni — mladí byli opravdu něco důležitého a zvláštního. Byl totiž otec dávno již se upamatoval, že slýchal, jak losové, jsouce od mladosti vychováváni a pěstováni, výborně za potažný dobytek se hodí.

Proto byla z nového lovu radosť v rodině obecná a veliká, neboť ukázala se jim možnosť, až by losové tito dorostli a sesílili, z údolí a pustiny vyváznouti.

Kudjo vzal si ukrocení jich na starosť a naučil je brzy, že jako dva voli pluh táhli i dříví na vozíku sváželi, osvědčivše se nejen silnými ale i vytrvalými a rychlými býti. Jakmile se první pokus podařil, snažili se osadníci ještě více mladých losů lapiti, což se jim také podařilo. I ti dali se za krátký čas jako předešlí potřebovati, a proroctví matčino vyplnilo se z jedné části; mělo však brzy ještě určitěji uskutečněno býti.

Bylo jednoho dne před svítáním. Rodina odpočívala ještě, hovíc si na měkkém lůžku, když byla najednou podivným hlomozem a dusotem ze spaní vyburcována. — Podobalo se, jako by všecko stádo koňů okolo dřevěné chalupy se prohánělo; bylo slyšeti řehtání starého koně, a hnedle mu asi deset hlasů podobným řehotem odpovídalo.

„To jsou Indiáni!“ zkřikl otec, a na slova tato v hrůze a leknutí pronesená chopil se každý zbraně. Otec otevřel okno a opatrně ven vyhlídl.

Dole spatřil koňů dost — ale žádné jezdce! Bylo jich asi dvanácte, a ti bílými, černými, rudými skvrnami, jako psi, srsť majíce posetou — řehtali a frkali, vyhazovali a dlouhé hřívy potřásali a hned opět tryskem po údolí sem tam pobíhali, že se dlouhý ocas jako prapor za nimi nesl.

O uzdě, sedle nebylo ni známky, jako by se jich nebyla posud dotekla ruka lidská. Nedotklať se jich arciť, neboť to byli divocí koňové stepní, v tamnějších krajinách „mustangové“ zvaní.

„Sláva Tobě, Bože milostivý!“ zvolal otec zbožně, „že’s nám nehodným poslal pomoc těmito hovady! Chutě vzhůru! — potah máme v údolí, dovedem-li jenom jej schytati!“

Čtenáři vědomo, že byl přístup do údolí jenom jediný a to stranou od řeky.

Koňové, pohledem na travnaté údolí přilákáni jsouce, byli se sami do pasti uvrhli.

Jak se dostati z příbytku ven? Kdyby byl kdo přede dvéře vystoupil, byli by koňové v divokém trysku utekli a nikdy již spatřiti se nedali.

Jsouť koňové divocí ze vší zvěři nejplašší a na půl hodiny cesty před lidmi utíkají. Kudjo dal radu ve příčině této nejlepší.

Na domluvu jeho vylezli mužští zadním oknem, že je pro chalupu koňové nemohli viděti, brali se stájí i zásobárnou zakryti dále, až došli východu údolí. Zde porazil Kudjo sekerou přinesenou v rychlosti několik stromů a neoklestiv jich, přeložil je křížem přes cestu, že nemohl kůň žádný, nemaje křídel, přes zárubu se dostati.

Když byla práce hotova, ubírali se mužští k domovu, nestarajíce se, aby je mustangové viděli. Jedva koňové spatřili blížící se mužské, uháněli do lesů; avšak což bylo na tom? Byloť je snadno najíti.

Kudjo osedlav si starého koně, udělal si ze surové kůže jelení oprátku, jakouž se divocí koňové chytají, a která po špadělsku „laso“ se nazývá, a ve třech dnech schytal všecky koně — bylo jich dvanáct — a do ohrady je uzavřel.

Nebudeme obšírně vypravovati, jak byli koňové kroceni a upotřebováni, jak byly divoké ovce horní a sajky chytány, jak mladí buvolové lapáni, a jak z mléka jejich máslo a sýr dělány, jaká dobrodružství osadníci vystáli s vlky a rosomáky, s pékary a pardaly, s vačicemi a ježovci — bylo by toho za deset let, co v údolí již přebývali, příliš mnoho.

Jednu jen ještě výpravu uvedeme, kterouž učinili zkoušku, jak budou se koňové již ukrocení a vyučení po cestě držeti.

Kudjo zhotovil několik vozů za ten čas, zapřáhl do dvou nejlepších několik koňů a vydal se s pánem svým na cestu do krvavého ležení, kde byli před lety druhové jejich od Indiánův usmrceni.

Tam vybrali z předmětů posud zachovaných mnohé ještě užitečné věci, jichžto bylo na zamýšlené daleké cestě potřebí.

Výprava tato zdařila se výborně, a ustanoveno, s nastávajícím jarem — bylo právě před zimou — cestu z pustiny nastoupiti.