Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/X.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Podtitulek:	Javor cukrnatý a jak se ze šťávy jeho vaří cukr. — Ještě o několika podivných stromích, zvlášť o smrcích s jedlým semenem.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 66–75. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když bylo po večeři, kteroužto ztrávili již v příbytku, nemohl Jindřich déle zvědavosť svou přemoci a tázal se matky, co jim slíbila u večer potěšitelného vypravovati.

„Dnes u večer?“ pravila matka. „Ty se mýlíš; já řekla, že budu o tom povídati, budeme-li mrzuti; ale nyní jsme všickni veseli.“

„Aj, matinko,“ hovořil opět Jindřich, „tys řekla: dnes u večer vám to povím, a pak jsem v mrzuté míře —“ a při slovích těch počal se dělati zasmušilým — „byl jsem celý den mrzut od té doby — co — co…“

„Cos mi pustil kotel na nohu a za smraďochem se hnal,“ vmísil se mu Richard za smíchu do řeči, a Kudjo smál se nápadu tomuto, až mu srdce usedalo.

Ale Jindřichovi nelíbilo se upomenutí na ranní dobrodružství, a stal se skutečně mrzutým. Matka pozorujíc to, chtěla miláčka svého obveseliti a obrátila myšlení jeho na něco jiného, řkouc, že slíbené tajemství odhalí.

„Nuže,“ jala se mluviti, „já jsem také něco nalezla, a to strom velmi krásný, strom veliké ceny.“

„Strom?“ zvolal Jindřich. „Snad strom kokosový? či chlebovník?“

„Ani ten ani onen,“ odpověděla matka, „a takoví stromové by také v údolí našem nerostli, neboť leží příliš k severu, a jmenovaní stromové daří se jenom v jižních teplých krajinách. Ale abych vás nenechala dlouho hádati, zeptám se vás, zdali jste nepozorovali v údolí našem strom štíhlý a rovný s listím silným, jasnorudým?“

„Těch jsem viděl dosti v onu stranu!“ odvece Richard a ukazoval dále v polední stranu.

„Dobře,“ mluvila matka; „avšak nemyslete, že je listí stromů těchto povždy červené; to je nyní jenom na podzim, z jara jest barvy jasně zelené po vrchu a bělavé čili spíše modrozelené ve zpodu.“

„A k čemu nám mají prospěti?“ tázal se Richard. „Já na nich ovoce nezpozoroval, a potřebujeme-li dřeva, je tu s dostatek stromů tulipových.“

„Což je potřebí jenom ovoce a dříví?“ pravila matka opět. „Nemohou-li také ostatní částky býti užitečny?“

„Tedy snad listí jako od čajovníku? či kůra nebo kořeny? či květ?“

„Nevíš nic jiného?“

„Ach — ano — snad šťáva!“ zvolal Jindřich.

„Dobře — šťáva!“ dí matka. „Strom, o němž mluvíme, je tak zvaný javor cukrnatý (Acer saccharinus).“

Slova ta měla znamenitý účinek na všecku společnosť. Jindřich a Richard byli totiž o javoru cukrnatém již slyšeli, ale nikdy ho neviděli. Marinka a Luizka — tato byla děvče v krvavém onom ležení nalezené — nevěděly sice nic o javoru, ale slovo „cukrnatý“ znělo jim tím líbezněji. Také Kudjo byl velký milovník cukru, a jakkoli již zrostlý, radoval se přece nemálo s maličkými.

Když se radostné rozčilení všech bylo trochu utišilo, počala matka blíže strom popisovati, řkouc: „Javor cukrnatý dá se snadno poznati dle jasné kůry i dle listí prstnatého pětisečného. Dle kmenu, větví a koruny podobá se dubu. Dřevo je velmi těžké a potřebuje se ho na rozličné pěkné nářadí, ke stavění lodí, mlýnův a jiných staveb druhu tohoto. Hlavní však cena javoru záleží v jeho šťávě, a Bůh v moudrosti své nechává ho růsti v krajinách mírnějších i studenějších, kde třtina cukrnatá se nedaří. Každý javor poskytne ročně 1½—2 kilogramy cukru, a šťáva jeho teče jenom z jara a na podzim; u větší míře ovšem z jara, ale já naději se, že nyní na podzim přece tolik vytěžíme, abychom do jara s cukrem mohli vystačiti.“

„Kdy budeme z těch javorů šťávu bráti a jakým způsobem?“ tázal se Jindřich.

„Nejlepší k tomu čas,“ dí matka dále, „je po prvním mrazu, neboť když noci bývají jasné a studené, dni pak teplé a suché, teče šťáva nejhojněji. Způsob pak, jakým se z ní cukr dělá, je velmi jednoduchý. Nejdříve musí Kudjo zhotoviti hodně mnoho žlabů — na každý strom jeden, — jelikož jiných nádob nemáme, a pak nařezati tolik též cívek, třeba z rákosu, jaký zde na blízku hojně roste. Do každého stromu vyvrtá se asi metr od země díra, do které se cívka zasadí. Skrze tuto teče pak šťáva sama do nádob podstavených. Z těch vlije se do kotlův a vyvařuje se, jako jsme to učinili se slanou vodou, chtíce míti sůl. Až nastane tedy první mráz, budeme vařiti cukr.“

Mráz nedal dlouho na sebe čekati. Již třetí noci nastal, a den byl jasný a teplý. Kudjo byl se žlaby již hotov; měl jich asi dvacet udělaných, a to z kmenů tulipových, jež byl dlátem a kladivem vydlabal. I cívky byly hotovy, a všecka rodina odebrala se k javorům. Díry byly do stromů vyvrtány, cívky zastrčeny a žlaby podstaveny. Hnedle počala šťáva jako křišťál čistá kapati, pak tekla rychleji a rychleji, až jako malinký jasný proud do žlabů crčela. První šťávu nachytali do číší, jelikož je velmi chutná, a dítky nemohly se jí ani nasytiti. Kotel k vaření byl na týž způsob nad oheň zavěšen, jako při vaření soli, a mohl býti brzy šťávou cukrnatou naplněn.

Každý člen rodiny dostal nějakou práci. Kudjo chodil s vědrem od stromu ke stromu a nabíral šťávy ze žlabův, otec a matka hlídali oheň. Když se byla šťáva hodně vyvařila, bylo ji vlévati do menších nádob, aby cukr vychlazováním se hlatil. Naši cukrovarníci použili k tomu všech svých talířů, mis i pánví. Když se byl cukr usadil, byl ztvrdlý jako cihla a celý černý; pak byl opět z nádob vyňat a nová šťáva do nich vlita. Zbývající šťáva, která se nebyla totiž v cukr proměnila, byla opatrně z nádob vytřena a taktéž uschována, neboť se byl z ní stal nejlepší syrup čili melasa, chutnější ačkoli černější nežli melasa ze třtiny cukrnaté čili z cukrovníku. Také Richard a Jindřich měli práci vykázanou: musili s ručnicemi v ruce žlabů se šťávou ostrahovati od divé zvěři, totiž od medvědů, vlků, mývalů, jezevců a vačic liškových, které jakož i také vysoká zvěř sladkosti milují a zvláště na šťávu javorovou takové laskominy mají, že i život za ni nasazují. Jelikož načaté stromy hezky od sebe byly vzdáleny, musili se malí strážníci pravidelně střídati.

Šťáva tekla po několik dní, a práce bylo tedy dosti. Z jara by bylo na to několik neděl potřebí bývalo. Každé noci nastal příznivý mrazík, což bylo pravým štěstím, ana pak šťáva v noci netekla, ve kterémžto případu by byli divokou zvěř sotva ode žlabů mohli zahnati.

V noci spávali cukrovarníci u ohně, blíže kteréhož byli sobě z plachty od vozu pravidelný stan sbili. Do obydlí svého v údolí podíval se z nich někdo jenom tehdáž, měli-li tam odtud něčeho potřebí.

Život v lese a noclehování ve stínu velebných stromů, šumot hustého listí, udřímání líbezným zpěvem tisícerých ptáků — to vše bylo velmi příjemné. V noci nastávala arciť hudba nepříjemná, a vytí vlků spojeno s hrozným houkáním sovy ušaté a ještě hroznějším řvaním kuguara naplňovaly mysl jejich city hrůznými, jakkoli notný oheň po celou noc udržovaný dravé šelmy ve hrůze a vzdálenosti udržoval.

Konečně byli s prací svou hotovi, šťáva přestala téci. Dostavše se domů a uloživše mnohotvárné bochníky cukrové — neboť byly tyto dle způsobu nádoby i tvaru jejího — shledali, že měli asi 50 kg cukru nashromážděno, s kteroužto zásobou mohli velmi dobře vystačiti do jara, kdy mohli se opět navrátiti k velké své zásobárně.

Cukru měli tedy s dostatek, ale po večeři zvěstovala matka truchlivou novinu, že totiž poslední zrnko kávy je svařeno. — Ta byla ze všeho nejdéle vydržela, a jim po obtížné cestě pustinou častokráte mnohé a nejlepší občerstvení poskytnula i v údolí mnohý oběd okořenila.

„Nuže,“ promluvil otec, „musíme kávě odvyknouti. Máme všeho dosti, abychom si chutné polévky mohli vařiti, což je nám po kávě! Mnohý chuďas v Evropě by si přál, aby měl všeho nazbyt, jako my. Máme zvěřiny všeho druhu, bobřích ocasů můžeme okusiti, kdykoli se nám zlíbí; ryb je v jezeře a v řece také dost, a výbornou pečeni poskytne nám divý krocan nebo tetřev. Rád bych věděl, kdo by se takovými lahůdkami nespokojil.“

„Ale otče,“ ozval se Jindřich, „naši otroci ve Virginii pražívali zrnka kukuřicová, a z těch si pak vařívali kávu — věřte — dosti chutnou. Viď, Kudjo, že tomu tak?“

„Ovšem že, massa Jindřichu,“ odpověděl černoch.

„Nuže, otče, pomozme si kukuřicí.“

„Milý Jindřichu, tyť zapomínáš, že kukuřice nemáme; a kdybychom ji měli, raději bych z ní chleba nám tak potřebného napeci dal, nežli ji na kávu upražil. Ale tak není na sto mil široko daleko jediného zrnka kukuřicového viděti!“

„Ale já tě přesvědčím, otče,“ zvolal Jindřich, „že máme dobrou čtvrtci kukuřice, a to ani na sto krokův odtud.“

„Mýlíš se bezpochyby, synu můj,“ vece otec, „a máš snad některé nepotřebné zrnko za kukuřici. Já vím jen tolik, že v celém údolí ani jediného druhu obilí není.“

„Ta kukuřice, o níž mluvím, nevyrostla v údolí, ale konala s námi cestu pustinou; vždyť leží ve voze!“

„Jakže? ve voze?“ vzkřikl otec a vyskočil tak prudce, že se toho dítky až ulekly. Víš to dojista, Jindřichu?“

„Já ji nalezl v pytli v koutě zastrčeném.“

Otec déle nemeškal, a provázen jsa Kudjem, pochodeň nesoucím, odebral se do vozu, všecko stranou odházel a nalezl posléze hledaný pytel, o němžto se domníval, že po cestě docela již byl vyprázdněn. S radostí náramnou ho popadl, každý koutek i každou štěrbinu ve voze prohledal, a kde jaké zrnko bylo zapadlé, opatrně je sebral. Pak donesl všecku zásobu do obydlí a tam na stůl ji vysypal. Bylo zrnek dobrá čtvrtce.

Všickni radovali se z toho nemálo, neboť jim byl nedostatek chleba posud velmi obtížný, a nasbírané bukvice, žaludy a chléb svatojanský nemohly jim ho nahraditi. Dnešní nález byl jim tedy v příčině této mnohém důležitější nežli nalezení soli a cukru. Dle všeho dalo se souditi, že v údolí v mírnějším pásmu ležícím bude zima jen krátká; pak mohla se kukuřice zaseti na hezký kousek role, za šest i osm neděl mohla uzráti, a v podnebí onom dala se snadno dvojí žeň těžiti. Do druhé zimy mohli obilí míti s dostatek.

Co takto kolem stolu stáli a se radili, zvolal Richard, jenž byl se ve hromadě kukuřice přebíral, radostným hlasem: „Pšenice — pšenice!“

Všichni shrnuli se k němu a spatřili několik zrn pšeničných, jež byl Richard našel mezi kukuřicí. Bezpochyby byla v pytli dříve pšenice, jak tomu jinak býti nemohlo, neboť jí nalezli ještě několik zrn ve švech pytle, tak že všeho všudy sto zrn měli. Byla to sice zásoba na zasetí skrovňounká, ale „zrnko k zrnku vzroste také na hromady!“ a za několik let mohli kliditi vydatnou pšeniční žeň.

„Hleďte, miláčkové,“ promluvil zbožný otec, „jak dobrotivě stará se o nás prozřetelnosť božská! Zde uprostřed pustiny zaopatřila nás všemi potřebami života, a budeme-li trpělivi, zajisté mimo potřebné také mnohé lahodné a příjemné věci obdržíme; jakých dobrých věcí dá se nadělati z mouky a cukru! Pak snadno na kávu zapomeneme.“

„Arciť — arciť — a jak snadno!“ volali všichni kolem, jenom matka mlčela a se usmívala.

„Nuže, když se vám do kávy nechce,“ jala se mluviti, pořád se usmívajíc, „tedy jsem zbytečně ještě něco nalezla.“

„Snad ne kávovník?“ zvolal Jindřich.

„Aj, co tě napadá!“ dí Richard. „Ten roste jenom v horkých krajinách.“

„Dobře máš, Richarde!“ pravila matka. „Kávovník obecný roste jenom v teplém podnebí, ale já zahlídla mezi stromy zdejšími tak zvaný holosuk (Gymnocladus), jehož lusky mají v sobě jádra chutí kávě se rovnající.“

Za těch slov hodila na stůl velký hnědý lusk, asi dva decimetry dlouhý a pět centimetrů široký, jako půlměsíc utvořený. Podobal se velmi lusku chleba svatojanského a obsahoval v sobě zrnka velká, sivá, která byvše upražena zároveň tak dobrý a ovšem tak zdravý nápoj poskytují, jako káva. Strom, na němžto lusky takové rostou, daří se ve větší části amerických krajin, má kůru velmi drsnou a šupinatou. Suky a větve jeho podivně vypadají, mají tupé konce a dodávají stromu, zvláště v zimě, když listí je opadané, vzhled velmi podivný, tak že se právem holosuk nazývá. Jinak jmenuje se také kávovou borovicí Kentuckou, jelikož první osadníci v Kentuky semena jeho místo kávy požívali.

To samé vypravovala matka rodině své, a Jindřich zajásal radostně.

„Aj, to jsou časy! Cukru, kávy, soli, masa dost a dost, pečené krocany — ach, kýž je také chleba!“

„Toho, se též dočkáme, milý Jindřichu!“ přerušil otec řeč. „Všeho do času! Děkujme zatím Bohu za to, co máme!“

„A pak,“ mluvila matka dále, „vypomůžeme si snad něčím, co u mnohých kmenů Indiánských místo chleba zastává.“

„Oč, že ví matinka ještě o nějakém stromě — a ten je zajisté chlebovník!“

„Skoro bys byl uhodl,“ odvece matka. Strom, o němžto chci mluviti, mohl by se právem tak nazvati, jelikož po celou zimu divým Indiánům nejenom chléb, ale veškerou potravu jejich poskytuje, ukojujíc všecky potřeby lidí těchto bezstarostných.“

„A jaký je ten nový strom?“ tázal se Richard zvědavě.

„Je to smrk.“

„Smrk s ovocem?“

„Což viděl jsi někdy smrk bez ovoce?“

„Snad jsou šišky také ovocem?“

„Ovšem jsou ovocem a zároveň také semenem; smrk pak počísti sluší mezi stromy ořechové.“

„Tedy budeme smrkové šišky přikusovati k masu?“ usmál se Jindřich.

„Ne tak zhurta a uštěpačně, pane Jindřichu,“ pokárala jej matka; „nech mne domluviti. Šišky mnohých smrků mají v sobě jádra, ne jako smrk obecný, trpká, ale jádra chutná a k potravě velmi zdravá.“

„A jak jmenují se druhy smrků se semenem jedlým?“ tázal se Jindřich dychtivě.

„Je jich několik druhů,“ vece matka, „já pak povím ti o dvou nejdůležitějších. Ty rostou po většině na horách, velkou pustinu americkou vroubících, i uvnitř pustiny. V Kalifornii jest druh jeden, od Španělů Colorado, t. j. barevný smrk zvaný, jelikož dřevo jeho je začervenalé. Tento smrk patří k nejvyšším stromům na světě, neboť bývá často i 40 metrů vysoký, a pomyslete si nyní les z takových nebetyčných stromů, jakéž lesy také skutečně spatřiti lze na pohoří Sněhovém (Sierra Nevada) v Kalifornii — jaký to jest asi pohled velebný! Na témže pohoří roste jiný, skoro stejně velký druh smrků, jejžto učení znalci rostlin smrkem Lambertovým (Pinus Lambertian) nazvali. Druh tento vyznačuje se velikostí šišek často na tři decimetry dlouhých. Pomyslete si nyní opět jak asi vypadá strom tak obrovský, s jehožto suků visí šišky jako homole cukru dlouhé!“

„Aj, to musí býti krásný pohled!“ volali všichni, a Richard doložil:

„Patří smrky jmenované k onomu druhu, jehož semena Indiáni jídají?“

„Ovšem,“ vypravovala matka dále; „v čas nouze požívají jich i jiní lidé. Od těchto vytčených druhů liší se docela smrk jiný, který bývá obyčejně osm nebo deset metrů vysoký a jehličí mnohem jasnější má nežli smrk obyčejný. Šišky jsou jako u smrkův obecných; semeno je olejovité a chutné jako jádro vlaského ořechu, a poskytuje po kolik měsíců lidem zdravé a vydatné potravy. Semena mohou se jísti buď syrová, nebo v moždíři utlučená, nebo v mlýně semletá i dávají jakousi mouku, která sice je černá, z nížto však chléb sladký a chutný péci se dá. Strom tento nazývají Mexičané smrkem zakrlým; cestující po krajinách oněch jmenují ho smrkem ořechovým; vědecké jméno je Pinus monophyllus. Já“ — doložila matka — „nazvala bych jej nejpříhodněji smrkem chlebovním.“

„A takový strom roste také v našem údolí?“ tázal se Jindřich. „Já si ho ještě nevšimnul.“

„V údolí sotva,“ dí zase matka, „ale doufám, že jej nalezneme výše na naší hoře. Mně se zdá, že jsem tam podobný strom zahlídla.“

„I to se tedy tam podívejme,“ vzkřikl Jindřich, „a to co nejdříve.“

„Učiníme tak,“ promluvil otec, „a potěšíme se aspoň shora překrásným výhledem.“

Před spaním byl ještě umluven výlet na horu nejprve příštího dne a ustanoveno, zhotoviti zatím lehký vozík, na němž by se matka a obé dívky mohly vézti.