Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/VII.

Údaje o textu
Titulek: VII.
Podtitulek: Podařený lov na jeleny. — Slaný pramen. — Rychle zhotovená nádoba k nakládání masa.
Autor: Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj: Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 48–54.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Za ty dni, co se stavěl příbytek, byla spotřebována všecka zásoba masa i přišlo novou opatřiti. Ustanoveno vydati se na lov a zároveň ohledati celé údolí a okolí jeho. Otec i oba synové vytáhli s ručnicemi svými, zanechavše Kudja k ochraně ostatních.

Po vysokých stromech, jež na cestě spatřili, hemžila se všudy hejna veverek, které buď jako opičky sedíce ořechy louskaly nebo jako psíčkové štěkaly či k obveselení svému po větvích poskakovaly. Vyděšeny jsouce blížícími se lidmi, mizely v hustém listí tak rychle, že se spíše ptákům nežli čtvernožcům podobaly. Brzy opět zvědavě vykukovaly a ocásky rozčepýřenými a pozdviženými hýbaly. Jindřich chtěl již po nich střeliti, avšak otec zakázal mu to, aby neplýtval střelivem po zvířátkách tak maličkých. Malá zásoba střeliva nadělala otci velkých starostí a protož přísně přikázal oběma synům, aby jenom po losích a jeleních stříleli a menší zvěři si nevšímali.

Když byli lovci asi míli cesty proti vodě urazili, přišli na místo, kde stromy řídčeji rostly, až nalezli mýtinu zelenou a rozličným kvítím jako posetou. Ta byla místo nejpříhodnější, neboť zde zdržovali se jeleni raději nežli v hustém lese, kde skoro s každého stromu číhala na ně šelma nepřátelská. Štěstí přálo lovcům, neboť brzy nalezli čerstvé stopy, jelením však méně nežli kozím podobné, a skoro jako stopy losí, ačkoli to stopy zvěři této nebyly.

I blížili se s velkou opatrností, držíce se nejvíce ve spodním hustém loubí. Posléze spatřili mýtinu ještě větší a na ní k největšímu potěšení svému stádo jelenů se pasoucích.

„Ale otče, to nejsou jeleni,“ zašeptal Richard. „Tato zvěř má sluchy dlouhé jako uši oslí.“

„Máš pravdu,“ šeptal Jindřich, „a jeleni nemají také tak dlouhé a černé ocasy.“

Zvířata před nimi podobala se ovšem jelenům dle větevnatých parohů, byla však přece jak od jelenů tak od losů náramně rozdílná a větší nežli obyčejná vysoká zvěř. Nejpodivnější na nich částky byly dlouhé oslí uši a krátký huňatý, ve zpodu bělavý, po vrchu jak uhel černý ocas. Po hřbetě měli srsť černou, na břiše a okolo čenichu popelavou. Jméno podivných tvorů jest u učených Cervus macrotis, jelen ušatý.

Naši lovci na pokynutí otcovo již nemluvili, a pan Rolfe počal se kolem sebe ohlížeti. Jelenů bylo sedm; byli však vzdáleni příliš, že se nemohlo s prospěchem po nich střeliti. Co tu počíti? Po nedlouhém ohlížení spatřil otec, že na druhé straně mýtiny široký východ mezi stromy vede do mýtiny jiné, a že vyděšená zvěř nejspíše onou stranou se pustí. I umínil si tedy na onu stranu kradmo se dostati a jich při onom východu dostihnouti. Mladší syn Richard měl zůstati na prvním místě, starší Jindřich měl býti ve prostředku, stejně od obou vzdáleném. Takovým způsobeni byla zvěř jako ve trojhranu obklíčena i musila některému ze tří lovců na ránu vběhnouti.

Sotva byl otec došel na místo vyvolené, rozběhli se jeleni proti Richardovi. Ten strhl ručnici svou do líce u maje od otce přikázáno, aby z krátké ručnice nepálil dříve, než až bude zvěř míti zcela na blízku, vyčkal jejího přiblížení a vypálil. Na ránu zaštěkli oba psové spolu na lovu jsoucí a vyřinuli se na jeleny, z nichžto jeden vysoko vzhůru vyskočiv, na zemi se svalil. Ostatní dali se jinou stranou, ve zmatku sem tam přebíhajíce, až vběhli Jindřichovi na ránu, a kulka jeho opět jednoho druha usmrtila. Potom kvapili jeleni jako zuřiví ke straně otcově, který všecky své smysly sebíral, aby od obou synů svých nebyl zahanben. Zvířata přiběhla blízko k němu — Rolfe vypálil — jeleni hnali se dále.

„Chyba!“ zvolal otec a pustil se za psy, již byli za jeleny uhánějícími se rozehnali, a spatřil, kterak jeden z jelenů za druhými zůstává a klesá — kterak psi naň se vrhli a s ním v zápas vešli, a dokvapiv až tam, jelena do boku střeleného loveckým nožem docela skolil. Ostatní jeleni byli ti tam!

Všickni tři střelci sešli se pak, radujíce se z podařeného lovu. Byli potěšeni, že žádný z nich nechybil a že tolik výborného masa získali; neboť nikoli pro vyražení, ale z potřeby na lov vyšli. Vespolek přáli si štěstí k dobrým ranám, a otci bylo ránu Jindřichovu uznati za nejtrefnější a nejlepší. Byl totiž zastřelil jelena ve skoku, jelikož toho druhu zvěř jako ovce ve běhu vyskakuje a tím ode všech druhů jeleních se liší.

Když byli všickni ručnice své vyčistili a znova nabili, opřeli je o stromy a jali se stahovati zvěř.

Co se tím obírali, stýskal si Jindřich na náramnou žízeň, i ostatní přáli si čerstvé vody se napiti, neboť slunce notně připalovalo a byli velký kus cesty vykonali. Jakkoli vlastně nevěděli, kde jsou, domnívali se přece, že je řeka na blízku. Jindřich uchopil tedy číši plechovou, jižto byli s sebou vzali, a odešel vody hledat. Za krátkou dobu bylo jej slyšeti nahlas volajícího, a otec i bratr chopili se ručnic, domnívajíce se, že jej nějaké dravé zvíře přistihlo, a jemu ku pomoci chtíce přispěti, podivili se pak nemálo, když spatřili jej poklidně stojícího u břehu potůčku jako křišťál čistého, an držel v ruce číši vodou naplněnou.

„Proč’s volal?“ tázal se Richard bratra svého.

„Proč? okus vody této,“ odpověděl Jindřich.

„Ach otče,“ zvolal Richard napiv se vody; „ta voda je slaná jako voda mořská.“

„Rci raději — jako sůl,“ odvece Jindřich, „mořská voda je docela jiné chuti; je-li pravda, otče?“

Otec okusil taktéž vody mu podávané a poznal k potěšení svému, že voda skutečně velmi slaně chutná. I vykřikl radostí, neboť mu nález ten byl velmi příjemný. Oba hoši nemohli příčinu pochopiti, ana by jim byla voda sladká tisíckráte milejší bývala. Ale brzy dověděli se pravé příčiny; neboť doma nebylo již ni prášku soli a nedostatek jí byl velmi citelný. Jenom kdo soli nemá, pozná, jak velmi potřebnou jest k živobytí našemu. Tak bylo losí maso, kterým rodina tolik dní živa byla, nedostatkem soli skoro nezáživné, a polívku nebylo lze ani jísti. Nyní měli však soli hojnosť, a otec vysvětlil oběma synům, že pouhým vařením vody lze soli dobyti.

Synové věděli, že s novinou touto matce velmi vhod přijdou, i nezdrželi se déle u slané vody, která ve způsobe potůčku z blízké skály se prýštila a na blízku do hlavní řeky vtékala. Tam odebrali se všickni, aby žízeň uhasili, a pak bez prodlení stáhli kůže ze zastřelené zvěři, pověsili maso vysoko na stromy, aby ho vlci nemohli dosáhnouti, a sebravše ručnice ubírali se k domovu.

„Matinko, matinko!“ volal Richard, „neseme ti novinu, dobrou novinu!“

„Jakou, Richarde?“ tázala se matka miláčka svého.

„Jindřich nalezl v lese slanou vodu, z nížto, jak otec praví, může se vyvařiti sůl.“

„Opravdu?“ tázala se matka manžela svého.

Pan Rolfe přisvědčil a o slaném pramenu, jakož i o způsobě, kterak lze z oné vody soli vydobyti, dlouho ještě rozprávěl.

Bylo ustanoveno hned dne následujícího sůl vyvařovati, a by práce bylo umenšeno, určili, že kotel k pramenu slanému dopraví a tam v lese sůl vyvařovati budou. Pro dnešek bylo práce ještě dosti, neboť přišlo koně se pasoucího chytit a pro maso daleko dojeti. Musili jeti na třikráte, ani neměli vůz dosti velký a zastřelení jeleni byli s velikosti vzrostlého dobytčete hovězího. Avšak ještě před slunce západem bylo všecko šťastně domů dopraveno mimo kůže, které pro budoucí den na stromech viseti zůstaly.

Co otec a oba synové maso domů sváželi, nelenil Kudjo, ale pilně pracoval. Chtěli totiž maso naložiti do soli a nikoli uditi, jak to posud činívali, vždyť věděli, že druhého dne soli dostatek míti budou. Bylo však potřebí na to velké nádoby, do kteréž by všecko maso se vešlo, a to nadělalo jim nejvíce rozpaků, jelikož nic podobného neměli.

„Dejme maso do té slané vody,“ radil Jindřich; „je čistá jako sklo, a na dně jsou samé hladké skaliny. Aby nám maso neodplavalo, obtížíme je velkými kameny a máme vyhráno!“

„Haha!“ smál se Richard. „Ty bys to pěkně vyvedl! Vlci by se potěšili a tvou důvtipně vymyšlenou nádobu brzy vyprázdnili!“

„Poslechněte, massa,“ vece Kudjo, „ta věc je velmi snadná; potřebnou nádobu budu míti co nevidět hotovu.“

„Jak, Kudjo?“ tázala se matka.

„Vydlabám některý příhodný tulipový strom tak, jako si Indiáni svá kanoa zhotovují.“

„Výborně!“ zvolal otec a vybídl Kudja rychle do práce. Ten nemeškal, a vybrav si dosti silný kmen poraženého stromu tulipového, dal se tak pilně do díla, že měl nádobu k naložení masa veškerého zároveň v tu dobu hotovu, když bylo maso docela domů přivezeno.

Zároveň připadlo jim zhotoviti si z toho samého dřeva dřevěných nádob, talířů, mis a podobných ještě věcí, které — třeba byly surově pracovány — přece výborně k obyčejné potřebě hoditi se mohly. Těšíce se na zejtřejší den a na vaření soli — odebrali se všickni záhy na odpočinutí, aby mohli časně si přivstati.