Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/VI.
| Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška | ||
| V. | VI. | VII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Podtitulek: | Jak se staví srub čili dřevěná chalupa bez hřebův. — Nedělní procházka a chytrý čtvernohý lodníček. — Osada bobří. — Bobří mlsáci. |
| Autor: | Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman |
| Zdroj: | Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 41–48. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Nejprve bylo nyní vystavěti obydlí. Rozumí se, že musilo a mohlo býti dřevěné čili srub; na štěstí vyznal se černoch Kudjo převýborně v práci tesařské a byl již podobná stavení dvě nebo tři za pobytí ve Virginii zbudoval.
Staviva bylo zde hojnosť — totiž stromů tulipových, které mají kmeny štíhlé a rovné, jež častokráte do výše šestnácti metrů docela jsou hladké a beze sukův. Dvou následujících dnů bylo slyšeti pádné rány sekery Kudjovy a praskot stromů porážených. Co Kudjo stromy porážel, nelenili ostatní, ale každý jinou prací se obíral. Matka zabývala se strojením potravy, čistěním nádob i nářadí a obstaráváním dítek, otec a oba synové pomocí koně dováželi kmeny na místo, kde měl srub státi. Třetího dne dal se Kudjo do dlabání trámů, čtvrtého dne byly již do čtverhranu kladeny a spojovány. Pátého dne byl položen krov a měl dne následujícího býti kryt. Proto porazil Kudjo hned z počátku stavby velký dub a rozřezal jej na kusy 12 decimetrů délky. Dřevo toto bylo již dosti vyschlé, že se snadno štípalo, a Kudjo sekerou a několika klíny jal se dělati prkna. Před slunce západem měl jich již plný vůz, a ty stačily na pokrytí celé střechy. Otec byl téhož dne hlínu připravil, aby mohl štěrbiny ve stěnách vymazati a ohniště vydlážditi.
Den sedmý byl ustanoven k odpočinutí. Byl to právě den nedělní, který rodina vystěhovalců povždy světila. Vždyť na ně i v daleké pustině pohlíželo oko boží vševidoucí — třeba nebyli mezi lidmi, kteří bohužel mnohdykráte svátek Bohu zasvěcený světívají často jen proto, že ostatní lidé to vidí! V neděli procitli touž dobou jak obyčejně; po snídani byla přinesena bible, z ní kus příhodný přečten a konány modlitby vděčné a vřelé vzhůru k vládci a ochránci světa veškerého.
Po vykonané pobožnosti vyšla všecka rodina na procházku, a to okolo jezera povodní výše popsanou způsobeného. Když přišli blíže, spatřili, že také bobrové byli tak bedlivě stavěním se obírali, jak oni sami, nebo brzy znamenali kuželovitá obydlí jejich nad vodou, dílem podél břehu, dílem na malých ostrůvcích vystavěná. Jedinou chaloupku bobří mohli lépe ohledati, ana stála blíže břehu na místě, kde po přední straně voda byla hluboká. Tato chaloupka podobala se kuželi nebo spíše koši, jakých se na místě oulů za obydlí včelám vykazuje, a byla vystavěna ze smíšeniny kamení, větví, trávy a bahna, stojíc s části pod vodou. Jakkoli nemohl nikdo do vnitř pohlédnouti, bylo přece z venku lze poznati, že má dvě patra, z nichžto hořejší stálo nad vodou. Vchod byl se strany vodní učiněn a to pod vodou, tak že bobři vcházejíce i vycházejíce dříve do vody se potopiti musili. Celá chaloupka byla bahnem jako vápnem ovrhnuta, které bylo tak uhlazené, jako by nejlepší zedník to byl učinil. Práci tuto vykonali bobři příhodnými ocasy svými. Později přesvědčili se diváci, že jsou chaloupky bobří i ve vnitř ovrhnuty a vydlážděny, aby v zimě teplého a pohodlného obydlí poskytovaly.
Několik chaloupek bylo více vejčitých, a na mnohém místě stály jako dvě pod jednou střechou, čímž bylo ovšem práce uspořeno a větší pevnosti docíleno. Některé z nich vyčnívaly skoro do výše zrostlého muže nad vodu, majíce střechy skorem ploché, na nichžto bobři rádi se slunkují. Každá chaloupka byla od vlastních obyvatelů vystavěna a vždy bobrem a bobřicí obydlena; někdy bývají i dvě nebo tři mláďata v témže stavení.
Někteří bobři se stavením jsouce již hotovi, počali si shromažďovati zásobu zimní, totiž rozličné listí a ratolesti vrb, břez a moruší, čehož velké kupy před domky sem tam splývaly.
Nejpodivnější bylo, že bobři teprve na zimu se do práce dali, ani obyčejně z jara stavívají. Avšak bezpochyby byli od lovců nebo Indiánů, nebo také vyschnutím vody snad na sto mil daleko od starého bydliště zapuzeni a přišli v tato místa proti proudu a od východu.
Dříve nežli je obyvatelé údolí zpozorovali, byli zajisté již kolik dní na místě tomto; neboť jistotně několik dní pracovali, nežli položili hrázi povodeň způsobivší. K tomu musili dříve silné stromy porážeti, jež na oné straně, na kterou strom má padnouti, ostrými dlátovitými zuby podhryzují. Znají se na to výborně a mají sílu takovou, že kameny, jež přivalují nebo na krku nebo mezi předními nohami nosívají, často dobrých deset kilogramů váží.
Rodina ustanovila pomoci bobrům sbírati zásoby zimní, neboť bylo lidem z povědomých příčin záleženo, aby se živočichové tito dobře měli a hodně se rozmnožili.
Co se obyvatelé údolí takto na bobry a jejich práce dívali, stalo se něco velmi zajímavého, což bylo zároveň důkazem, že není bobr zvíře jediné ostrovtipem se vyznamenávající.
Vystavěním práce bylo se několik stromů, dříve po břehu rostoucích, dostalo do prostřed jezera. Tam musily nevyhnutelně zahynouti, any byly z druhu topolů, jichžto dřevo ve vodě v krátkém čase hnije. Mezi větvemi stromů těchto bylo viděti několik menších zvířat, obratně sem tam přeskakujících. Byly to veverky. Zdálo se, jakoby je něco znepokojovalo, a brzy bylo je viděti, kterak se stromu na strom přeskakují a po kmenech až blíže vody slézají. Zde zastavovaly a ohlížely se, jako do vody vskočiti chtíce, pak největší rychlostí opět nahoru mezi větve zabíhaly. Bylo jich asi tucet, které větvemi a listím pohybovaly a šustěly tak, jakoby velké hejno ptactva tam se pohybovalo.
Bylo patrno, že zvířátka tato vodou na stromy své jsouce obmezena, chtěla se přes vodu dostati. Nepokoj mezi nimi povstal tím, že blížil se ke stromům po vodě kmen, který byl někde do vody upadl a nyní sem plul. Zvolna připlul až ke stromům. Nepokoj zvířátek se zmáhal, neboť chtěly veverky po kmenu vyváznouti. Již hotovily se skočiti, když byl kmen najednou proudem dále od stromů zanesen, tak že vzdálenosť skoro dvacet kroků činila. Veverky byly se v tu stranu, kam kmen plul, na nejvyšší větve shromáždily a bedlivým okem pohybování jeho pozorovaly.
„Ubohá zvířátka!“ pravila matka; ta nedostanou se na kmen; škoda!“
Sotva byla tato slova pronesla, zatočil kmen na místo, kde byl stromům nejblíže. Dlouhý suk vybíhal v tu stranu, a veverky byly se jedna za druhou v jednu řadu postavily; nejpřednější z nich poskočila, jakoby ke skoku se hotovila.
„Snad nebudou — snad neopováží se tak daleko skočiti!“ zvolala matka — a všichni tajili dech, dychtivě na veverky se dívajíce.
„Ba se opováží,“ odvece Kudjo; „hleďte — hopsa! už začínají!“
Co Kudjo ještě mluvil, vymrštila se veverka nejpřednější do povětří a za okamžik byla na kmenu. Za ní pustila se druhá — třetí a tak jedna za druhou, že jako ptáci povětřím lítaly a kmen jimi brzy jako polepen byl.
Diváci na břehu domnívali se, že všecky veverky na kmen se dostaly, avšak brzy znamenali, že jedna na stromě zůstala. Ta byla se opozdila, a když tíží a skoky ostatních kmen byl dále odstrčen, na vzdálenosť takovou skočiti se neopovážila. I běhala pak úzkostně sem tam, skákala se stromu na strom, sbíhala až k vodě a chvílemi se zastavovala, aby ohlédla se po družkách dále odnášených. Posléze rozběhla se na strom, jehož kůra jako odloupána býti se zdála a který také skutečně loupan se jmenuje. Veverka slezla až blízko k vodě a tam zalezla za široký kus kůry, napolo odloupnuté. Snad si tam chtěla odpočinouti. Ale hned bylo viděti, jak se kůra sem tam pohybuje, a bylo patrno, že ji chce veverka docela odloupnouti; neboť hned vyběhla za korou, hryzla z venku na kůře, opět za ni zaskočila, až kůra povolila a jenom několika nitkami při stromu visela. Nitky tyto byly od veverky brzy pokousány a kůra padla do vody. Hned na to rozskočila se veverka a na malý vorek se vyhoupla.
Avšak vor stál tiše, poněvadž proud tam velmi slabě hnal, i bylo pochybno, dostane-li se veverka dále. Avšak chytré zvířátko vědělo si pomoci. Sotva se bylo jak se patří usadilo, vztyčilo rozčepýřený ocas jako plachtu lodní, vítr zadul, a malý lodník bral se na voru svém brzy dále. Za několik okamžení dostalo se zvířátko do proudu a blízko k ostatním druhům svým.
Ti byli již blíže břehu, a Jindřich hotovil se některé z nich lapnouti; bylo mu to však zakázáno od matky, která nechtěla, aby ostrovtipná zvířátka z jednoho nebezpečí vyváznuvše, v druhém o svobodu těžce dobytou opět byla připravena. V kratičké době skákaly veverky jedna po druhé na břeh a nahoru mezi stromy, aby si hledaly oběda.
Potom vrátili se naši vystěhovalci k domovu a taktéž k obědu se chystali. Ostatek dne svátečního uplynul jim vypravováním všech dobrodružství posud přestálých a skončil se modlitbou pobožnou, jížto vzdávali Bohu dobrotivému díky a dobrořečení své.
Dne následujícího stavěli dále. Prkna naštípaná byla dřevěnými koly — neboť hřebů neměli — ke trámům a latěm připevněna a přeloženými tyčemi, ježto namočenou koží losí byla svazována, chráněna, by je vítr neodnesl. Kůže tato uschnuvši držela pevněji nežli hřeby nejlepší.
Po některém, čase stála chalupa čili srub hotový, a ještě nebyl nikdo vstoupil do vnitř, ba nebylo ni dveří, ni oken, rozsedliny mezi trámy ještě nevycpány a celé stavení spíše velké kleci nežli obydlí lidskému podobno. Teprve druhého dne byly dvéře i okno naznačeny, neboť více oken nebylo potřebí. Proto bylv trámy pilou prořezány a zbývající hořejší silnými dřevenými sloupy podepřeny. Na tyto sloupy zavěsily se také dvéře. Dvéře byly stesány z prken a do pout kožených, na silných, pevných kolích ze dřeva čimišníku trnatého upevněných, zavěšeny. Podobně stalo se s oknem čili lépe řečeno — s okenicí.
Ponejprv po dlouhém čase spala rodina opět pod střechou, a když druhého dne bylo vystavěno ještě ohniště z kamení a hlíny, rozdělali oheň, aby přesvědčili se, zdali komín dobře táhne. Všecko šlo výborně, i byly pak všecky štěrbiny a rozsedliny mechem vycpány, uvnitř i zevnitř hlinou dobře zamazány, že by se ani myška nebyla veskrz dostala. Ještě bylo podlahu položiti, ale že přišlo prken pilou teprve nařezati s velkou obtíží a velmi zdlouhavě, a tu teprve náležitě proschnouti musila, bylo ustanoveno práci tuto prozatím odložiti a něco důležitějšího konati. Podlaha byla zatím listy palmovými vystlána, a potom teprv stěhovala se rodina se vším nábytkem do nového obydlí bez jediného hřebu zbudovaného.
První práce, do které se dáti musili, bylo vystavění chléva čili stáje pro koně. Bylo tak učiniti hlavně proto, aby žádná dravá šelma ubohého koně se světa nezprovodila, jak se to bylo před časem stalo volovi. Stáj byl hotov za dva dni, ano nebylo potřebí ani ohniště ani oken, a od stavění příbytku zbylo přisekaných trámů a prken na střechu s dostatek. Žlab pro koně byl vydlabán z kmenu tulipového, a kůň vždycky na noc do stáje zaveden; za dne se volně pásal po travnatém údolí.
Potom jali se mužští hotoviti rozličný nábytek domácí, totiž stoly a židle. Nemajíce hřebů, nalezli na štěstí mezi věcmi svými dláto a nebozez i jiné potřebné nástroje, a z paznehtů i rohů vola i losa uvařili si potřebný klih. Hoblíku k uhlazení surového nářadí arciť neměli, ale bedlivým drhnutím a třením pěnkou mořskou čili pemsou bylo nářadí brzy tak hladké jako sklo.
Když byla domácnosť opatřena, nezapomněli na slib ve příčině bobrů učiněný. Ti po celé dni vycházeli na sucho, čerstvé větve přehryzujíce a je do příbytků svých přeplavujíce. Vystěhovalci věděli, že si zimní zásobu shromažďují, a umínili si jim v tom býti nápomocni, zvláště když bobři vidouce, že se jim neubližuje, docela krotcí velmi blízko k lidem přicházeli a beze strachu práce své konali.
Otec zpozoroval trochu vzdáleně od osady bobří několik stromů, které vonným květem svým okolní vzduch libým zápachem naplňovaly. Byly to stromy nízké, křivě rostoucí, ne přes deset metrů, vysoké, s listy vejčitými, na šestnáct cm. dlouhými a modrozelenou barvou vynikajícími. Květy jejich byly velké jako růže, bílé však jako sníh a liliím podobné. Vůně jejich byla líbezná, a každodenně natrhala jich matka čerstvou kytku, kterou ve světnici do sklenice stavěla. Strom tento, od rostlinoznalců Magnolia glauca zvaný, jmenuje se v oněch krajinách obecným jménem strom bobří, jelikož bobrové kořenů jeho nade vší ostatní potravu si váží a takové laskominy na ně mají, že lovci kořeny tyto dávají za vnadidlo, chtíce bobry pochytati.
Zdali bobrové podobné stromy jinde již vyslídili, nebylo rodině známo, však nicméně nešetřili otec a Kudjo práce a nakopali za málo hodin několik náručí kořenů těchto dlouhých i zapletených. Donesli je až k vodě a naházeli je na místo, kam bobrové obyčejně z vody vycházeli. Za krátkou dobu zpozorovali bobři laskominu svou, celé hejno jich se sběhlo a každý, uchopiv jeden kořen nebo celou hrsť mezi zuby, plul s tím spokojeně domů. Byly to pravé hody čilých bobrů.
Více nebylo lze pro ně učiniti, a ustanoveno, nechytati jich, dokud by se nerozmnožili a notná zásoba koží se nedala shromážditi. Vystěhovalci sice věděli, že ocasy bobří výbornou jsou pochoutkou, avšak přece neodhodlali se některého z nich zabiti, zvláště ano maso ostatní za nic nestojí, a pak doufali, že naleznou k potravě své zvěři dosti, jejížto stop všudy byla hojnosť.