Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/V.

Údaje o textu
Titulek: V.
Podtitulek: Tak malá šelma zmohla tak velké zvíře — Zůstaňme v rajském údolí! — Podivná povodeň a čtvernozí původcové její. — Umělí stavitelé a jejich nepřítel.
Autor: Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj: Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 29–41.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Masa měli nyní až dosti, ale jak zachovati je od zkázy? Soli k naložení jeho neměli, ale na štěstí vzpomněli sobě, jak lovci v pustině si vedou, chtíce maso na delší čas zachovati bez nasolení. Ti totiž maso suší, rozřezavše je od kostí na tenké řízky. I učinili tedy hodný oheň, naházeli naň čerstvých ratolestí, aby volněji hořel a silný dým vyrážel, a pověsili nad něj rozřezané losí maso. Tři dni obírali se tou prací, snažíce se také masa sem tam rozvěšeného ode psů a vlků hájiti.

Na lov za ten čas ani nevyšli, majíce masa dosti, a z nedostatku prachu a olova, kteréž chtěli ušetřiti k obraně své, neboť byli zpozorovali v údolí blíže řeky stopy mnohých dravých šelem. Nezůstali však přece bez masa čerstvého, neboť se bylo otci podařilo zastřeliti velkého divokého krocana, který si byl příliš blízko k nim troufal a dobrých deset kilogramů vážil. Maso jeho bylo mnohem chutnější nežli maso krotkých druhů jeho, ježto spatřiti lze mezi drůbeží dvorů našich. Po třech dnech bylo maso usušeno jako tříštky a byvši v uzly svázáno, do vozu uloženo jest.

Všecka rodina očekávala, až si potah náležitě odpočine a se posilní, a pozorovala s potěšením, kterak se boky koně i vola opět vyplňují. Avšak člověk míní, Pán Bůh mění! —

Bylo po poledni čtvrtého dne, co byli do údolí se dostali. Vystěhovalci seděli po obědě vedle ohně, dívajíce se na obě děvčátka po trávníku se prohánějící. Rozmlouvali o všem, co je bylo posud potkalo, a litovali nejvíce bídného stavu, v jaký byli uvrženi neočekávanou smrtí přítele Skota, jenž by jim byl mohl k nejlepšímu zaopatření pomoci, až by s pomocí boží dostali se do země lidmi obývané. Co je očekávalo, ani neměli peněz ani přítele? Bylo to trudné rozjímání, jež přetrhla zbožnomyslná matka, vloživši ruku svou do ruky manželovy a obnovivši zbožnou průpověď svou:

„Vždyť jest nad námi Bůh, který nás posud zázračně zachovával. Ten nedá nám zahynouti!“

„Máš pravdu, Marie,“ odpověděl otec, „těšme se blahou nadějí v pomoc boží! Bez vůle boží nestane se ničeho!“

Sotva byl tato slova pronesl, zazněl podivný lomoz v jejich uších. Zazníval z lesa a blížil se víc a více. Byl to hlas zvířete v smrtelných úzkostech a v strašlivých bolestech řvoucího.

Otec ohlédl se po svém potahu, kůň pásl se klidně nedaleko ležení, avšak o rohatém druhu nebylo ni památky. Opět zaznělo řvaní blíže ale hrozněji, a všickni poznali, že to řvaní volovo.

Otec i oba synové chopili se ručnic, Kudjo dlouhého oštěpu. Oba psi vzchopili se a čekali jenom na znamení k útoku. Ještě jednou zaznělo řvaní, listí stromů šustilo, větve praskaly, jako by veliké zvíře dralo se skrze houští. Ptáci odletovali křičíce, kůň divě zařehtal, psi štěkali netrpělivě, obě děvčata dala se do úzkostlivého pláče. Opět zaznělo řvaní docela na blízku, houští se rozdělilo, a vůl vyrazil z něho na mýtinu.

Jako hromem omráčeni stáli všichni za pohledu, který naskytl se jejich zrakům. V týle volově spatřili velkou šelmu, jež krátké avšak silné pazoury zatínala do boků hovada a zakousnuvši se do chřtánu jeho hltavě krev teplou loktala. Ještě několik skoků učinil vůl — a potácel se a nedaleko ohně svalil se na zemi, smrtelný chrapot vydávaje ze chřtánu rozedraného.

Šelma zalekla se pádem vola, upustila od něho a vztyčila se. Tu teprve poznali polekaní diváci, že to rys dlouhoocasý (Felix rufa; Chat cervier) od Mexičanů karkuje zvaný. Šelma zpozorovala rodinu a hotovila se ke skoku, zaměřivši na matku a obě dívky, trochu stranou stojící.

Všecky tři ručnice byly vypáleny, ale pobouření myslí nedalo střelcům jistě mířiti, ani jediná kulka netkla se dravého zvířete. Otec dobyl dlouhého nože svého a pustil se za ním; avšak Kudjo byl rychlejší a zarazil oštěp svůj blíže krku šelmy do těla jejího. Rys ťal drápem po oštěpu tak silně, že musil Kudjo oštěp pustiti a odskočiti, aby ho rys nezasáhl ostrými drápy. Otec přiskočiv vypálil bambitku zrovna do prsou podrážděné šelmy. Ta jsouc s velikosti psa řeznického, počala se svíjeti v zápasu smrtelném.

Rodina byla zachráněna, avšak vůl, jenž měl je z pouště vyvézti, ležel na trávníku jako mrtvola skoro bez krve.

Naděje jejich na vyváznutí z pouště byly ty tam, nebo kůň sám jeden nemohl vůz utáhnouti, ba ni tolik by nebyl zmohl, aby unesl potravu všem na dlouhé cestě potřebnou. Také nemohli lidé pěšky z pustiny se dostati. Na cizí pomoc nemohli spoléhati, neboť byť také noha lidská až k údolí se přiblížila, nebyl by je přece nikdo tak snadno zpozoroval. Jediná pomoc byla by bývala — vůz rozbourati a lehkou káru z něho sestaviti. Proto odhodlal se otec vyjíti na výzvědy a vypátrati, kudy cesta nejpříhodnější.

Obtíživ dne následujícího koně svého rozličnou zásobou a zvláště vodou, co mohl unésti, vydal se po pohnutlivém rozloučení s manželkou a dítkami, odevzdav sebe i je v ochranu boží, na cestu k západu. Půldruhého dne bral se neustále ku předu a nikdež nespatřil konec pouště. Ujel jenom malou čásť, neboť byla cesta velmi obtížná, vedouc přes pahorky a místa písčitá, kde se kůň často až po kolena probořoval.

Druhého dne odpoledne vzdal se dalšího cestování, obávaje se, že by se do údolí již nedostal. Cesta zpáteční byla ještě obtížnější, a na polo mrtev žízní dostal se i s koněm k rodině své. Zastal všecky zdravé, nemohl je však potěšiti zprávou příjemnou.

Za několik dní chtěl se podívati k jihu, až by totiž kůň jeho náležitě si odpočinul. Opět minul den a pan Rolfe zasmušile seděl na pařezu blíže ohně, přemýšleje o budoucnosti nepříjemné. Seděl dlouho v zamyšlení, až jej lehké ruky dotknutí probudilo. Ohlédnuv se, spatřil manželku svou přívětivě naň se usmívající.

„Ach, tys to, Marie má!“ zvolal, oddechnuv si.

„Cos tak zamyšlen, Roberte?“ odpověděla jemně manželka. „Není-li pak údolí toto líbezné?“

Místo odpovědi rozhlédl se manžel vůkol a pokynul hlavou na znamení přisvědčení svého. Všude bujná zeleň stromův a kvítí rozmanitých barev, všudy zpěv ptactva líbezný, hukot potůčkův a šeptání větrů skrze listí vanoucích.

„Je to skutečně místo překrásné!“ zvolal po chvíli.

„Nuže, Roberte,“ pravila manželka, usmívajíc se a uchopivši ruku manželovu; „nuže, proč bychom je opustili?“

„Proč?“ tázal se manžel podiven a otázkou takovou zaražen.

„Ano — proč?“ hovořila manželka dále. „Hledáme nový domov — proč si ho nezvolíme na místě tomto? Kde nalezli bychom co lepšího? Zůstaňme zde!“

„Zde zůstati? Jak bys mohla ty — jsouc vzdálena od světa a zvyklá pohodlnostem a radovánkám, jichž poskytuje společnosť lidská — jak bys mohla ty cos takového si umíniti?“

„Vzdálena od světa — pravíš?“ mluvila manželka jemným hlasem dále. „Co je mi do světa veškerého — když mám tebe a dítky své! Tak zvaný svět nás ošidil, a zde nalezli jsme v pustině, čeho mezi vzdělanci darmo jsme hledali. Bylo by téměř hříchem, kdybychom opustili rozkošné místo, kam zavedla nás dobrotivá ruka Páně!“

„Pomněla’s na obtíže, jaké má život osamotnělý?“

„Pomněla jsem na všecko za nepřítomnosti tvé a shledala, že se nám zde dobře bude dařiti. Co nám potřebného k životu — máme zde v hojnosti — proč bychom hledali marností a radovánek světských?“

Slova ta dojala hluboce manžela starostlivého a změnila okamžitě jeho zámysly. Neprodleně počal přemýšleti o návrhu od manželky mu učiněném. Slova její byla pravdivá, o potravu nebylo starostí, ano bylo zde zvěři všeho druhu hojnosť, a dříve nežli by vystříleli své střelivo, bylo lze vymysliti, jak lapati ji některým jiným způsobem. Promluvil s manželkou, za hodnou chvíli povolal Kudja i oba syny, a oznámiv jim návrh tento, tázal se jich o smýšlení jejich. Radostně svolili všickni k tomu, a Kudjo zvláště vyjádřil se, že bude spokojen všudy, kde se laskavým pánům jeho bude líbiti. Ještě umínili sobě, že věc zrale rozváží, dříve nežli se na pevném úmyslu ustanoví, a hned první noci přimělo je cosi na delší časy v rajském údolí zůstati.

Otec, nemoha spáti, přemýšlel hluboko do noci, a manželka seděla podle něho. Nebyl by činil žádné námitky, kdyby byl jenom věděl, že, co jim bude zbývati, bude moci zpeněžiti a tolik nashromážditi, co by postačilo na návrat do staré vlasti. Ale manželka, málem se spokojujíc, dokazovala mu neustále, že nezávisí blaženosť na bohatství, a že po čem manžel touží, jenom mezi vzdělanou společností cenu má — cenu však toliko zdánlivou.

„Jenom kdybychom něco nalezli,“ pravil manžel, „nač bychom mohli pilnosť svou vynaložiti, aby čas náš nebyl zmařen a naděje navrátiti se mezi lid došla uskutečnění; pak bychom mohli dosti dlouhý čas v blaženosti zde prožíti.“

„Kdož ví?“ pravila manželka. „Snad nalezneme v údolí brzy, čeho žádáš: vždyť jsme je za ten krátký čas, co zde trávíme, ještě docela neprozkoumali. A také nemáme ničeho, čím bychom mezi lidmi nový život mohli započíti. Zde máme potravy dosti a kus země, kterou právem svou můžeme nazývati. Zde máme domov rozkošný, a kdož ví, Roberte, štěstí zde nenalezneme-li svého?“

Oba manželé se usmáli žertu pronesenému, a jelikož bylo již o půl noci, chtěli se odebrati na odpočinutí, nechtíce před jitrem na ničem pevně se ustanoviti. Měsíc vzešel právě nad horou a rozléval stříbrné světlo své po tichém údolí. Zároveň naskytl se očím bdících manželů pohled, jenž oběma hlasitý výkřik z prsou vyloudil.

Řeka totiž, která byla se jako stříbrné pásmo na pokraji údolí vinula, zdála se býti rozšířena, a za bedlivějšího pohlížení bylo patrno, že se voda víc a více k nim blíží. Co to? Klamali je snad zrakové? Kudjo i oba manželé se syny rozběhli se k vodě a stáli brzy na kraji velkého rybníka, který byl vznikl způsobem nad míru podivným. Dříve se všichni tomu skutečně divili, ale brzy napadl je strach, vidoucí, že voda blíž a blíže k nim postupuje. Co to znamená? Je to povodeň nastávající? Jak mohla vzniknouti? Po mnohé dni nepadlo ani krůpěje deště, a aby sníh horský tál — to nemohlo býti; vždyť horka nebyla již tak silná? Snad se někde utrhl kus skály a zastavil proud řeky, snad bude v málo hodinách voda až k vrcholům nejvyšších stromů dosahovati!

Všichni trnuli strachy, všichni najednou rozběhli se nazpět k ležení, volajíce, že jest jim údolí co možná nejrychleji opustiti. Kudjo chytil koně, matka probudila obě dívky a vsadila je do vozu, co zatím hochové sbírali nejpotřebnější věci po různu ležící. Již bylo vše shromážděno a k rychlému odjezdu připraveno — již ohlíželi se, kudy vyváznouti — ale pro Bůh! — jediná cesta blíže řeky — byla zatopena — nikde nebylo viděti cestu jinou! Všudy jenom skály a strmé srázy! Zoufale pohlédli všichni na vodu — ta rostla neustále!

V lese vyli vlci, přemocí živlu z doupat vypuzení; ptactvo ze spaní probuzené poletovalo křičíc mezi stromy; psi štěkali, a za jasného svitu měsíce bylo lze viděti jeleny a jinou zvěř strachem puzenou přes mýtinu přebíhající. Měli se dáti lidé od vody vytopiti? či měli na stromy vylézti? To nemohlo je spasiti, neboť voda by zajisté dosáhla výše a zoufalosť jejich i smrtelná úzkosť byla by jenom zvětšena bývala.

„Vor! vor!“ zvolal najednou otec z prsou ustrašených. „Můžeme se spasiti!“

Všichni porozuměli okamžitě, co otec zamýšlí. Kudjo se chopil sekery, a oba manželé hledali ve voze, kde jaký provaz nebo lano. Avšak nebylo jich dosti, a otec jal se rozřezávati na provazce kůži losí, na blízku k sušení zavěšenou.

Nedaleko ležení bylo několik poražených kmenů stromu tulipového (Liriodendron), které byly časem již docela vyschly. Z kmenů těchto zhotovují Indiáni loďky své čili kanoa, mohou-li stromy dosti silné nalézti, neboť dřevo je velmi lehké a měkké. Kudjo musil kmeny tyto na stejno uřezati, v čem výborně se znal, a brzy byly jednotlivé kusy provazy svázány a vor hotov. I byla naň naložena velká bedna masa sušeného, přikrývky a jiné nářadí, jehož bylo nejvíce potřebí. Vodu s sebou vzíti nemusiti, té bylo až nazbyt.

Skoro dvě hodiny obírali se zhotovováním voru a neměli ani kdy na vodu pohlédnouti. Jakmile byli s prací hotovi, spěchal otec ke kraji vody a zpozoroval, že stojí. I zavolal radostně ostatní, aby se také o tom přesvědčili, a když byli všichni asi půl hodiny na onom místě postáli, byli zúplna přesvědčeni, že vody nepřibývá, ani že neopadává. Tedy mínili, že dostoupila vrcholu předmětu ji zadržujícího a přetéká přes něj.

„Škoda nastokrát!“ zvolal Kudjo, „že jsme vynaložili na vor tolik práce!“

„Aj, Kudjo,“ odpověděla paní, „nikdy nelitujeme, co z prozřetelnosti jsme učinili. Vždyť nás pouhý nápad zhotovení voru zbavil všech strachův a úzkostí!“

„Máte pravdu, paní,“ odvece Kudjo vážným hlasem, věda výborně oceniti moudrá slova velitelčina.

Bylo již velmi pozdě nebo spíše záhy zrána, a matka odebrala se s dítkami na obyčejné odpočinutí do vozu. Kudjo však a pán jeho nechtěli se svěřiti živlu rozmarnému a bděli na stráži až do rána bílého.

Posud stála voda v stejné míře a otec ustanovil podívati se po příčině podivné povodně. Zanechav Kudja i oba syny v ležení, vzal s sebou ručnici a sekeru, aby si mohl klestiti cestu skrze hustinu.

Dav se lesem přišel asi za půl hodiny ku břehu a zarazil se překvapením, spatřiv, že řeka nejen nebyla rozvodněna, ale i méně vody měla než obyčejně. Voda byla však zkalena a zelené listí a z čerstva ulámané větve zplývaly po ní.

I díval se nahoru proti proudu, pátraje po příčině úkazu tohoto. Stromy do vody uvržené nemohly toho býti původem, a po břehu řeky nestály nikde skály tak vysoké, aby se byly mohly do vody svážiti. Již tanulo mu na mysli, že ruce lidské povodeň způsobily, a ohlížel se po stopách člověčích. Nenalezl jich — ale kolik tisíců stop zvířecích bylo viděti, stopy nohou širokých, blanou plovací jako u kachen opatřených.

Otec bral se opatrně dále, neboť posud se obával Indiánů nepřátelských, zde snad přítomných. Posléze došel k zátočině, kde byla řeka súžena mezi břehy vysokými a skalnatými, prolezl mlčky hustinou a — spatřil příčinu povodně.

Řeka byla zde, jak se domníval, přehrazena na místě, kde byla nejužší. Nestalo se to však náhodou, nýbrž zúmyslně jako přičiněním rukou lidských. Vysoký strom byl poražen a příčně přes řeku položen, tak že čásť kmenu, u které byl přeražen, ještě přehnutými a roztříštěnými vlákny u pařezu visela. Nejhořejší větve stromu byly na druhé straně mezi bahnem a skalami zataraseny, že se nemohly hnouti. Proti stromu poraženému byly opřeny koly větvemi propletené a mezi skalami upevněné; za koly byly tyče a jiné větve přes přič položeny, bahnem a kamením spojeny, tak že celá hráz byla ztlouští asi dvou metrů, jsouc s vrchu rovná a široká a po vodě sklenutá. Proti vodě stála hráz strmá, jejížto vrchní čásť byla bahnem vydlážděna. Po obou stranách hráze byly otvory jako stavidla, jimiž voda ubíhala, ni nejmenším hrázi neškodíc.

Umělí stavitelé hráze této leželi dílem na hrázi dílem podél břehu počtem asi jednoho sta, jako po práci si odpočívajíce. Byli barvy černohnědé nebo vlastně kaštanové, majíce tělo tlusté a válcovité, hřbety jako klenuté, a bylo lze znamenati, že zuby několika žeroucích byly na způsob dlátek zaostřené. Byli to živočichové z řádu hladovců, jejichžto uši byly krátké a takořka pod srstí ukryté. Srsť hladká velmi přiléhala téměř k tělu a po obou stranách čenichu stála na způsob vousů kočičích. Oči živočichů těchto byly malé a vysoko, jako u vydry. Přední nohy byly kratší nežli zadní a o pěti drápech; šlapadla nohou zadních byla širší a větší a jednotlivé prsty blanou plovací spojeny. Nejnápadnější u živočichů těchto byl ocas asi na tři dm dlouhý, několik centimetrů široký, tlustý a na konci vejcovitě utvořeny. Zvířata sama byla větší než vydry, těla však mnohem silnějšího, neobratnějšího. Pokradmu dívající se otec poznal v nich — bobry (Castor fiber). Všecko hejno jich bylo se do údolí přistěhovalo a vystavením hráze řečenou povodeň způsobilo.

Po chvíli bylo viděti, jak někteří bobři posud si hovící na hebounkých větvičkách si pochutnávali, a jiní opět vesele ve vodě šplochtali, ocasy svými vodu mrskajíce. Byl to pohled zajímavý, a otec Rolfe chtěl jižjiž vystoupit a z blízka na čtvernohé stavitele popatřiti, ano bylo najednou mezi nimi znamenati hnutí jakés neobyčejné. Jeden bobr, nejvýše sedě na kmeni stromovém, rozběhl se najednou a třikráte ocasem na vodu uhodil. Sotva zaznělo toto znamení, vrhl se po hlavě do vody a zmizel v ní. Ostatní se zarazili, chvíli sem tam pobíhali a posléze jeden po druhém do vody hopkovali, každý dříve ocasem do vody uhodiv.

Otec Rolfe pátral po příčině toho úkazu. I viděl, jak blíží se po břehu zvíře postavy podivné a potutelně se mezi stromy ukrývá. Přišlo až ke hrázi a zastavivši se zalezlo na vyvýšeninu a tam ulehlo. Snadno je bylo dobře pozorovati. Bylo to zvíře nepěkné, poněkud větší než bobr a jemu v mnohém podobné. Po vrchu i na pobřišku bylo černé, a jasnohnědý pruh táhl se mu po stranách těla a sbíhal se v týle. Nohy a čenich byly černé, krk a prsa bílé, oči bílým kruhem vroubeny. Uši byly malé, u čenichu štětiny tvrdé, ocas krátký a rozčepýřený. Srsť po celém těle byla dlouhá a tvrdá, nohy silné a krátké, že se břich zvířete jdoucího skoro po zemi vlekl. Všecka postava jevila zvíře dravé čili šelmu, a zvíře popsané bylo skutečně tak zvaný rosomák (Gulo luscus), německy Vielfrass, anglicky Wolverin zvané.

Po chvíli vznesla šelma hlavu nad hráz a dívala se do vody. Bobr totiž i ve vodě žije, ale dlouho v ní vydržeti nemůže, vycházeje nad vodu, aby vzduchu se nalapal. To věděla šelma, a za nedlouho v pravdě se nad vodou sem tam objevila černá hlava bobrova. Několik bobrů vylezlo na malé ostrůvky; tam nemohl jich nepřítel jejich jakožto špatný plavec dostihnouti. Na hráz neopovážil se žádný. Rosomák vida to povyskočil, že jej bobrové mohli viděti, vrátil se nazpět touž cestou, kudy byl přišel, a zaběhl do lesa.

Číhající Rolfe byl žádostiv, vrátí-li se bobrové na hráz, a umínil si ještě chvíli tam posečkati. Najednou počali bobrové opět s míst svých seskakovati a k němu plavati; listí blíže hráze napadané šumělo, rosomák objevil se opět, ale nevběhl již na hráz, nýbrž na blízký strom se vydrápal, na suk přes vodu čnějící se položil a chtivě dolů na bobry pohlížel.

Sotva byl usedl, vyšlo asi půl tuctu bobrů na hráz, každý před vylezením do vody ocasem uhodiv. Jedva usedli pod strom, na němž byl rosomák, hotovil se ke skoku. V tom však naměřil Rolfe ručnicí na šelmu — rána vyšla — bobrové skočili do vody a rosomák se svalil se stromu.

Rolfe chtěl jej ubiti hlavištěm ručnice, ale rosomák uchopiv je, vytrhl mu ručnici z ruky. Dlouho musil ještě po šelmě kamením tlouci, nežli byla docela mrtva; a když se již nehýbala, sekerou jí notnou ránu do hlavy zasadil.

Tu viděl, že se šelma podobá rysovi, jenž byl vola utratil. Otec Rolfe se s ní domů nevlekl, spíše pak rád byl, že mohl odejíti, ano zabité zvíře vydávalo ze sebe puch nesnesitelný.

S radostí uvítala jej rodina, zvláště když jim byl dobrodružství své obšírně vypověděl. I bylo rozhodnuto zůstati v údolí. Vždyť měli, po čem dychtili — totiž pramen bohatství, lepší nežli nejvýnosnější služba dozorecká v dolech Mexikánských. Kožešina každého bobra stála bratru za půldruhé guinéy;[1] bylo jich asi sto a brzy mohlo jich býti tisíc, ana každá bobřice čtyry i pět mladých do roka mívá. Pak se mohli ještě více množiti, a to tím dříve, kdyby se rosomáci a ostatní bobrů nepřátelé vyhubili. Brzy mohli míti tedy bohatý sklad bobrových kožešin, za který se třeba dosti pozdě hezká suma strží, a kdyby byl někdo otci Rolfovi dva silné voly v témž okamžení daroval, nebyl by se stěhoval z údolí, kdež dle slov manželčiných mohl štěstí nalézti.


  1. Guinéa platí asi deset zlatých našich peněz.