Otevřít hlavní menu

Robinson/Hlava dvacátá

Údaje o textu
Titulek: Hlava dvacátá
Podtitulek: Anglická loď, na níž vypukla vzpoura, zakotví poblíž ostrova. Robinson zachrání kapitána této lodi a navrátí se do Evropy.
Autor: Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj: CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 74–84.
Licence: PD old 70
Překlad: Antonín Mojžíš
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Již osm dní uplynulo a odeslaní nepřicházeli, tak že se počali o ně obávati. Pátek běžel každodenně zajisté dvacetkráte na blízký vrch nebo na břeh, dívat se, zdali nepřicházejí. Jednou ráno, když byl Robinson ještě doma zaměstnán, přiběhl Pátek s jásotem volaje již z daleka: „Přicházejí! přicházejí!“

Robinson, velice jsa potěšen zprávou radostnou, vzal dalekohled a spěchal s ním na pahorek.

Viděl skutečně v dosti veliké ještě vzdálenosti značný člun, plující k ostrovu; ale radostné rozechvění proměnilo se v úžas. Zavrtěl hlavou řka: „Pátku, obávám se, že to není v pořádku!“ —

Pátek zbledl.

Robinson ještě jednou naň pohledl a byl ještě zaraženějším. Konečně nemohl déle pochybovati o tom, co byl viděl, a sdělil s ulekaným Pátkem svůj vlastní úžas. „Pátku,“ pravil, „to nejsou naši Španělé s tvým otcem; jest to anglická šalupa (veliký člun), ve které vidím ozbrojené Angličany!“ Pátek třásl se po všech údech. „Pojď,“ pravil Robinson a vystoupil spěšně na jiné návrší, s něhož mohl severní břeh lépe přehlédnouti.

Sotva sem přišli, sotva pohledli na moře, zůstali oba jako zkamenělí a oněmělí. Viděli totiž ve vzdálenosti asi jedné hodiny — veliký koráb anglický.

Podivení, bázeň a radosť střídaly se v duši Robinsonově: radosť, že spatřil koráb, jenž mu přinášel snad vysvobození; podivení a bázeň nad tím, proč sem vlastně přichází. Bouří nemohl sem býti zahnán, poněvadž již několik týdnů nebylo bouře. Řádný běh lodi nemohl ji sem také přivésti; neboť co by mohlo anglického lodníka pohnouti, aby jel do krajiny, v níž nemají Angličané osad, tedy také ne obchodu. Nastala obava, že by to mohli býti mořští loupežníci.

Zdálo se sice, že jsou to Angličané, ale Robinson myslil: kdo ví, nejsou-li ti zlosynové mořskými loupežníky, zdali nedobyli anglické lodi a neoblekli se za Angličany? — V prvních letech svého osamělého pobytu na tomto ostrově byl by pokládal za štěstí, kdyby jej byli loupežníci vypátrali a jako otroka odvlekli, jen kdyby zase byl přišel mezi lidi; ale tu, když byl stav jeho mnohem se zlepšil, hrozil se nebezpečí padnouti takové čeládce do rukou. Oznámil tedy Pátkovi své obavy a odešel s ním, aby z daleka pozorovali počínání těch, kteří se blížili ve člunu.

Postavili se na návrší, stromy a křovinami porostlé, s něhož by vše, co by se dělo, viděti mohli, aniž by sami pozorováni byli. Zde viděli, že šalupa, ve které bylo jedenáct mužů, přistála asi čtvrť hodiny od nich na rovném břehu. Mužstvo vystoupilo. Osm mužů bylo ozbrojeno, tři však ne. Těmto posledním, kteří byli svázáni, byla na břehu pouta sňata. Dle žalostných posuňků jednoho z nich bylo zřejmě viděti, že prosí ozbrojených, před nimiž se i na kolena vrhl, za milosť. Druzí zdvihali čas od času ruce své vzhůru, jakoby nebe vzývali za pomoc a zachránění.

Při pohledu tom byl Robinson zcela pomaten, nevěda, co si má o tom mysliti. Pátek však přiblížil se k němu s vítězoslavnou tváří, řka: „Vidíš, pane, že tvoji krajané také sežírají své zajaté?“ „Jdi,“ odpověděl Robinson poněkud mrzutě, „toho neučiní!“ a díval se stále dalekohledem.

S hrůzou spatřil, že někteří ozbrojení několikráte napřahovali meč proti zajatci, který prosebně před nimi ležel. Konečně znamenal, že ty tři zajatce opustili, a rozptýlili se po lese.

Všickni tři posadili se bázlivě na totéž místo s obličeji zoufalými. To uvedlo Robinsonovi na paměť den, kdy byl vyvržen na ostrov a umínil si, že se ujme nešťastných, zasluhují-li toho, ať to stojí, co chce. Pátkovi bylo tedy nařízeno, aby přinesl tolik ručnic, pistolí, šavlí a střeliva, kolik jen mohl unésti.

Robinson uznal za potřebné, nevzdalovati se, aby viděl, co se dále bude díti. Když bylo nejnutnější přineseno a zbraně nabity, znamenáno s potěšením, že lodníci se uložili do stínu, aby přespali palčivé vedro polední. Robinson čekal ještě dobrou čtvrť hodiny, potom šel srdnatě k těm třem nešťastníkům, kteří stále ještě seděli na témž místě. Jsouce k němu zády obráceni ulekli se, jako bleskem omráčeni, když Robinson na ně zvolal: „Kdo jste?“

Vyskočili, jakoby chtěli utéci, ale Robinson na ně zvolal, aby se nebáli; on že přišel, aby je zachránil.

„Pak jste zajisté s nebe seslán!“ pravil jeden, smekaje uctivě klobouk a hledě naň s úžasem. „Všecka pomoc je od Boha,“ pravil Robinson; „ale rychle, dobří lidé, řekněte mi, proč jste zde a jak bych vám pomoci mohl?“ — „Jsem kapitán onoho korábu,“ odpověděl onen; „tento zde byl mým kormidelníkem a ten zde jest cestující,“ ukazuje na své společníky. „Moji lodníci vzbouřili se proti mně, aby se zmocnili mého korábu. Mne a tyto oba poctivé muže, kteří neschvalovali jejich jednání, chtěli zprvu zavražditi; konečně dali se přece pohnouti a darovali nám život. Milosrdenství jejich však jest skoro strašnější než smrť; neboť nás vysadili na tento pustý ostrov, kdež nám bude nedostatkem a nouzí zahynouti.“

„Dvě výminky,“ odvětil Robinson, „a chci věnovati na vaše zachránění krev i život!“

„Které jsou to, šlechetný muži?“ tázal se kapitán.

„Tyto,“ odpověděl Robinson, „že budete, jak dlouho jste na tomto ostrově, poslušni mých rozkazů; a pak, že přepravíte mne a mé společníky do Anglie, podaří-li se mi, vám ke korábu dopomoci.“

„My, koráb a vše, co na něm jest,“ odvětil kapitán, „jest vám k službám.“

„Dobře tedy,“ pravil Robinson, „zde jest pro každého ručnice a meč, jež vám podávám pod tou podmínkou, že jich dříve neužijete, dokud já za dobré neuznám. Vaši vrazi leží nyní a spí, a to rozptýleni; vzhůru! zkusme, nebude-li možno zmocniti se jich bez krve prolévání.“

Šli a Pátek musil vzíti provazy s sebou, jimiž ti tři mužové na rukou a nohou svázáni byli. Teď blížili se k prvému, jenž na obličeji leže, tak tvrdě spal, že se teprve probudil, když jej byli za ruce a nohy uchopili, strčivše mu do úst šátek. Svázali mu ruce na zad, poručivše mu, aby na témže místě bez pohnutí zůstal ležeti, jinak že mu koulí hlavu proženou. Položili jej tak, že měl obličej k moři obrácený a nemohl se tudíž dověděti, co se s jeho soudruhy děje.

Pak odebrali se ke druhému, jemuž se lépe nedařilo. Svázali jej rovněž tak, položili, právě tak mu vyhrožujíce jako jeho předchůdci. Štěstí nebo spíše božská prozřetelnosť ukázala se i zde býti ochranitelkou nevinnosti a mstitelkou bezpráví. Již bylo svázáno šest těchto bídníků tím způsobem, když dva ostatní náhle se probudivše, vyskočili a chopili se zbraní. „Padouchové!“ křičel na ně Robinson, „vizte své soudruhy, hleďte na naši převahu a složte okamžitě zbraň! Budete-li jen minutu prodlévati, zastřelíme vás!“

„Ach! milosť! milosť! pane kapitáne!“ volali oni, zahodivše zbraně a vrhnuvše se na kolena. Svázali jim pak, jako ostatním, ruce a odvedli je všecky do nově objevené jeskyně do vězení. Zároveň jim bylo podotčeno, že první z nich, který by se odvážil dřevěné dvéře vypáčiti, ihned od stráže zastřelen bude. Před tím byly všem nože odebrány.

Po té šli Robinson a Pátek se svými novými spojenci do šalupy, přitáhli ji sochory až ku břehu a učinili do dna jejího díru, aby nebyla prozatím zcela k potřebě.

Věděli napřed, že z velikého korábu druhý člun odeslán bude, nevrátí-li se prvý. Chtěli tedy zabrániti, aby s tímto první člun odvezen býti nemohl.

Co očekávali, stalo se. Ke třetí hodině odpolední zavzněla z korábu rána z děla, by na zemi jsoucí lodníci vrátili se ke korábu; a když byli ještě několikráte marně vystřelili, bylo viděti, že druhý člun odrazil a k ostrovu se blížil. Robinson ustoupil se svými společníky na výšinu, aby odtud vše pozoroval a zároveň uvážil, co by měl dále činiti.

Člun přistál. Bylo v něm deset ozbrojených mužů. Běželi k prvému člunu i podivili se nemálo, vidouce že jest na břeh vytažen a provrtán. Ohlíželi se a volali své druhy jejich jmény; ale nebylo zde nikoho, kdo by odpovídal.

Robinson dověděv se od kapitána, že tři ze zajatců jsou poctiví muži, kteří pouze z bázně před ostatními ku vzpouře svolili, poslal Pátka s kormidelníkem, aby je na rychlo sem přivedl. Objevili se a kapitán, s nímž byl zatím Robinson mínění své sdělil, učiniv jim výčitky tázal se jich, chtějí-li mu věrni býti, odpustí-li jim? „Až do smrti!“ odpověděli chvějícími se hlasy a padli před ním na kolena. Kapitán pokračoval: „Znal jsem vás vždy jako dobré hochy; chci vám tedy věřiti, že jste neměli účastenství ve vzpouře a že vše, co se stalo, tím větší věrností napravíte.“ Ti tři lodníci plakali hlasitě radostí a vděčností, líbajíce kapitánovi ruce na znamení opravdové lítosti. Pak jim podal kapitán zbraň a nařídil, by bedlivě poslouchali rozkazů společného vůdce.

Mužstvo druhého člunu neustávalo volati a stříleti, doufajíc, že jejich rozptýlení druzi opět se sejdou. Konečně vidouce, že je vše marno, odrazili za nastávajícího soumraku se člunem asi sto kroků od země, aby tu zakotvili.

Bylo se co obávati, že v krátkém čase doveslují ke korábu a že tento, ponechav ztracené druhy jich osudu, odpluje. Obava ta hrozné polekala kapitána i Robinsona.

Tento měl šťastnou náhodou myšlénku, od jejíhož vyvedení očekával mnoho dobrého. Poručil Pátkovi a lodníkům, aby běželi do křoví, jež bylo vzdáleno od člunu několik tisíc kroků, a odtud k pokřiku volajících aby odpovídali. Jakmile znamenati budou, že hlasu jejich poslouchají, a vystoupíce jich hledati budou, aby se pomalu hloub do křoví odebrali, by lidi ze člunu za sebou lákali a pokud možno, nejvíce vzdalovali, načež aby se co nejrychleji sami jinou cestou vrátili.

Tato lesť válečná potkala se s žádoucím úspěchem. Sotva uslyšeli lidé na člunu odpovídající hlas, veslovali rychle k pevnině a běželi s ručnicemi v rukou v ta místa, odkud jim odpovídáno bylo. Dva zůstali při člunu na stráži.

Pátek a jeho průvodcové vykonali výborně svou věc a vlákali ony, kteří za nimi šli, skoro půl míle ode břehu do křovin. Pak se vrátili s rychlostí velikou ku svým náčelníkům.

Robinson pověděl kapitánovi svůj plán, který opět k tomu směřoval, by celé společnosti se zmocnili bez prolití kapky krve.

Zatím setmělo se úplně. Tiše bral se Robinson se svými společníky ke člunu a přiblížili se k němu již na dvacet kroků, aniž by lodníci jej střehoucí něco znamenali. Náhle vyskočili všickni s nevýslovným křikem a hlasitým rachotem zbraní, vyhrožujíce smrtí, opováží-li se jen jediný sebou hnouti. Oba lodníci prosili za milosť; naši přátelé ihned k nim přiskočili a spoutali jim ruce.

Sotva to vykonáno bylo, spěchali, aby vytáhli také druhý člun na břeh. Po té šli s oběma zajatci do křoví na blízku ležícího, očekávajíce, až se ostatní navrátí.

Tito přišli, ale ne všickni najednou, jsouce náramně unaveni od zbytečného bloudění. Nebylo k vypsání, jak se podivili a naříkali, nevidouce člunu. Poněvadž jich bylo pět, byl k nim odeslán jeden lodník, jemuž dána byla milosť, aby se jich otázal, chtějí-li dobrovolně ihned zbraň složiti a se vzdáti? „Pak-li ne, dá vás všecky postříleti místodržitel ostrova padesáti muži, kteří stojí odtud ve vzdálenosti třiceti kroků. Váš člun jest již vzat, všickni vaši druhové jsou schytáni, jest vám tedy voliti pouze mezi smrtí a zajetím!“ Tak znělo poselství.

Robinson a druhové jeho zařinčeli zbraněmi, aby dodali víry slovům lodníkovým. „Můžeme doufati, že nám bude odpuštěno?“ tázal se konečně jeden, na nějž zvolal kapitán z houští: „Tomáši Smithe, znáš můj hlas; složíte-li neodkladně zbraň, bude vám život darován, vyjma Atkynsa.“ Ten byl totiž jedním z původcův vzpoury.

Všickni zahodili okamžitě ručnice a Atkyns křičel: „Probůh, pane kapitáne, milosť, milosť! Nemám přece větší viny, nežli všickni ostatní! Ó, milosť, milosť!“ Kapitán mu slíbil, že se zaň přimluví u místodržitele. Po té byly všem ruce svázány. Zatím přišli tři poslední, kteří vidouce a slyšíce, co se stalo, neodvážili se odporovat a nechali se trpělivě svázati.

Tu vystoupili také kapitán a Robinson, jejž měli za důstojníka místodržitelova, a prvý vybral ony zajatce, od nichž doufal, že budou upřímně litovati. Tito byli dovedeni až před hrad, ostatní do jeskyně. Z těch, kteří již byli v jeskyni, dal také ještě dva přivésti; neboť jim důvěřoval, že budou provinění svého opravdově želeti.

Deseti dána byla milosť. Robinson oznámil jim před hradem jménem místodržitele, že jim provinění jejich za tou podmínkou odpuštěno bude, pomohou-li svému řádnému představenému dobyti korábu. Poněvadž všickni svatě ujišťovali, že všecky podmínky věrně a rádi splní, připojil k tomu Robinson, že mohou tím zachrániti nejen svůj vlastní život, nýbrž i život svých zajatých druhů; kdyby však lodi nedobyli, že dá je druhého dne na úsvitě všecky pověsiti.

Tentýž rozsudek oznámen byl též i uvězněným.

Pak svedeny obě strany, zajatí i propuštění dohromady, aby tito oněmi ve věrnosti utvrzeni byli. Zatím musil tesař lodní ve vší rychlosti spraviti prvý člun; když to vykonáno bylo, odvlečeny byly oba čluny zase na moře. Po té usnešeno, aby velel kapitán prvému, kormidelník druhému člunu, a by se rozdělili o mužstvo. Všem dána byla zbraň, a když byl přál potom Robinson kapitánovi štěstí k jeho podniku, odrazili ode břehu.

Robinson, jehož osud měl nyní rozhodnut býti, neměl nepokojem a úzkostí nikde ani stání.

Brzy usadil se ve své jeskyni, brzy vystoupil na hradbu, brzy vylezl po žebříku provazovém na pahorek, aby odtud v tiché noci naslouchal, zda-li by snad něčeho z korábu nezaslechl. Ačkoliv nepožil ničeho po celý den, bylo mu přece nemožno něčeho pojísti. Nepokoj jeho rostl každým okamžikem, poněvadž umluvené znamení — tři rány z děla — které jej zpraviti měly o šťastném výsledku, dosud nebyly vypáleny, ač byla již půlnoc. Vzpamatoval se, čině si výčitky, že nedělá dobře, podávaje se tak příliš strachu a naději, a vzpomněl si na slova, jež před krátkým časem k Pátkovi promluvil: „Jsi-li v pochybnosti,“ pravil mu, „připrav se na nejhorší, ale doufej to nejlepší. Nepřijde-li ono, tím lépe pro tebe! Přijde-li však skutečně, jsi na to připraven a nebudeš tím překvapen.“

Řídě se touto zásadou představoval si jako skutečnosť, že se nezdaří podnik, a odevzdal se s veškerou svou statečností a důvěrou v prozřetelnosť božskou, aby i také tu ránu osudu přetrpěl. Již počal nadobro naději ztráceti a tu pojednou uslyšel ránu z děla.

I vyskočil, jako někdo, jenž byl náhlým zvukem ze spánku vyděšen. Puf! slyšel druhou, a opětně puf! třetí ránu. Nebylo pochybnosti, že šťastně dobyli lodi a že on bude spasen.

V největším záchvatu radosti, více letě než kráčeje, sběhl se žebříku, padl svému Pátkovi, jenž dřímaje seděl na lavici drnové, kolem krku, tiskl jej k srdci, smáčeje líce jeho slzami, nemoha ani slova promluviti.

„Co je ti, milý pane?“ tázal se Pátek, probudiv se a jsa všecek polekán náhlým lichocením, jehož se mu dostávalo. Ale Robinson zvolal u veliké radosti: „Ach, Pátku! Neslyšel jsi těch tří ran z děla? Což nevíš, že korábu dobyli?“

Konečně otevřely se tomuto oči. Také on počal se radovati, ale ne k vůli sobě, nýbrž k vůli svému dobrému pánovi. Neboť myšlénka, že mu bude na vždy opustiti nivy otcovské, ztrpčovala mu potěšení, že odcestuje ve společnosti Robinsonově a otcově do země, ze které tolik podivných věcí viděl a v níž ještě více krásného spatřiti doufal.

Robinson byl samou radostí nepokojnějším než kdy před tím. Brzy vylezl na pahorek, vrhnuv se tu na kolena pod hvězdnatou oblohou, aby Bohu poděkoval za vysvobození; brzy sestoupil zase dolů, objal svého Pátka, nemluvě o jiném než o Hamburku, a počal již své věci skládati. Tak uplynula celá noc, aniž by mu jen na mysl přišlo, aby se odebral na odpočinek.

Na úsvitě byly oči jeho ještě stále upřeny v místa, v nichž zakotvena byla loď, očekávajíce bolestně okamžik, až se úplně rozední, aby spatřily nástroj svého osvobození — koráb.

Okamžik ten nadešel; ale — ó nebesa! jak byl zděšen, když viděl — že koráb zmizel! Vykřikl a opřel se čelem jakoby bez života a ztrnule o strom.

Pátek sem přichvátal, nemoha se dlouho dověděti, co se jeho pánovi vlastně přihodilo. Konečně natáhl tento třesoucí se ruku k moři a pravil slabým umírajícím hlasem: „Pohleď tam!“ Pátek tam pohledl, a poznal, co jest jeho pánovi.

Když tu tak Robinson beznadějně stál a Pátek jej utišiti hleděl, slyšeli pojednou na druhé straně pahorku šustot, podobný lidským krokům. Vyskočili, pohledli tam a spatřili s radostným podivením kapitána se svým lidem na pahorek vystupujícího. Skok — a Robinson ležel v jeho náručí! Ohlédnuv se viděl na západním břehu koráb, zakotvený v malé zátoce. V témž okamžiku zmizel jeho zármutek. Pouhým pohledem zvěděl, že kapitán ještě před svítáním změnil polohu korábu, dopraviv jej na tu stranu ostrova, kde mohl býti v pohodlném přístavě zakotven.

Dlouho držel Robinson kapitána v objetí, nejsa slov mocen, až konečně nastalo vzájemné blahopřání a děkování. Po té vypravoval kapitán, že se mu podařilo korábu se zmocniti bez poranění neb usmrcení jediného člověka, poněvadž jej v tmavé noci nepozorovali a nepřišlo jim ani na mysl, že jest se svými průvodci na člunu. Dva největší zuřivci chopili se sice zbraně, ale odpor jejich byl marný. Byli chyceni a spoutáni. Tu počal projevovati city vděčnosti svému zachraniteli. „Vy jste,“ pravil maje oči zaslzené, „vy jste ten šlechetný muž, jehož lidskostí a neohroženou statečností zachráněn byl můj koráb. Tam stojí; je váš; vládněte jím i mnou, jak za dobré uznáte.“

Pak dal přinésti z lodi něco k občerstvení a všickni dali se s radostným srdcem do chutné snídaně.

Zatím vypravoval Robinson kapitánovi své podivné osudy, jimž tento se nemohl dosti nadiviti. Po té prosil kapitán, aby mu Robinson oznámil, co by měl pro něj učiniti. Robinson odpověděl: „Mám kromě toho, co jsem včera stanovil za podmínku, abych vám přispěl, ještě trojnásobnou prosbu k vám. Předně vás žádám, abyste zde tak dlouho prodlel, dokud se nevrátí otec mého poctivého Pátka se Španělem; po druhé, abyste mimo mne a mé domácí lidi přijal též všecky Španěly a nejprve ke Kadixu plul, kdež by tito vystoupili. Konečně prosím, abyste i čelním odbojníkům život daroval a místo jiného trestu zanechal je zde na tomto mém ostrově, protože jsem přesvědčen, že to bude nejlepším prostředkem, aby se polepšili.“

Kapitán ujistiv Robinsona, že se vše na vlas tak stane, jak on žádal, dal zajaté přivésti, vyhledal nejhorší z nich a oznámil jim rozsudek. Tito byli velmi potěšeni, poněvadž věděli, že propadli trestu smrti. Lidumilný Robinson poradil jim, jak by si mohli životní potřeby opatřovati, slíbiv, že jim zde zanechá bohaté své zásoby nástrojů, domácího nářadí a dobytka. Při tom jim několikráte na srdce vložil důvěru v Boha, pracovitosť a svornosť, a ubezpečoval je, že si těmi ctnostmi pobyt na ostrově neobyčejně zpříjemní.

Když ještě mluvil, přiběhl Pátek sotva dechu popadaje s radostnou zprávou, že otec jeho se Španělem již připlul a právě ku břehu přistane.

Celá společnosť pozdvihla se, aby jim šla naproti; ale Pátek téměř letěl a visel svému otci již hodnou chvíli kolem krku, než ostatní přišli.

Robinson spatřil s podivením, že byly mezi příchozími také dvě ženy; tázaje se po té věci Čtvrtka, zvěděl, že jsou ženami dvou Španělů, kteří si je vzali od tamějších divochů. Sotva uslyšeli oba Španělé, že chce Robinson odcestovati a několik lodníků na ostrově zanechá, prosili za dovolení, aby zde také směli zůstati, poněvadž dle všeho, co byli slyšeli o tomto ostrově, nepřáli si lepšího pobytu.

Robinson slyšel rád prosbu tu a splnil ji s potěšením. Bylo mu milo, že zde zůstane několik mužů, o nichž doznali jejich druhové, že jsou poctivci, neboť doufal, že tito přimějí ostatní k řádnému a pokojnému životu. Za tím účelem předevzal si, že učiní druhé na nich závislými.

Obeslal tedy všecky k sobě, aby jim oznámil svou vůli. Bylo jich osm Angličanů a dva Španělé se svými ženami. Robinson oslovil je následovně:

„Nikdo z vás zajisté neupře mi práva, bych vládl svým majetkem, jak mi se líbí, a tím je celý ostrov, se vším. co na něm jest. Přeji si však, aby vám všem, kteří zde zůstanete, dobře se dařilo. Za tou příčinou potřebí, abych dal některá nařízení. Prohlašuji tudíž, že budou oba Španělé mne zastupovati a místo mne řádnými pány ostrova mají býti. Oni toliko nechť obývají můj hrad; oni ať opatrují všecky zbraně a nástroje; ale oni jsou zároveň povinni, vám z toho půjčiti, čeho potřebujete, za tou podmínkou, budete-li žíti bezúhonně. Nastane-li nebezpečí, povstaňte všickni jako jeden muž; veškery práce, ať na poli nebo v zahradě, buďtež společně vykonávány; o úrodu se vždy rozdělte. Snad se mi naskytne někdy příležitosť, že se o vás dovím; snad sem opět zavítám, abych poslední dny života svého strávil na milém ostrově svém. Běda pak tomu, kdo by zatím zvrhl má nařízení! Byl by bez milosti do malé kocábky vsazen a za bouřlivého počasí širému moři vydán.“

Všickni osvědčovali svou spokojenosť s tímto zařízením, slibujíce neobmezenou poslušnosť.

Po té učinil Robinson seznam věcí, které s sebou vzíti chtěl a jež na loď doneseny býti měly. Byly to: 1. šaty z kožešiny, jím urobené, slunečník a škraboška, 2. kopí, luk a sekera, taktéž jím urobené, 3. papoušek, pudl a dvě lamy, 4. rozličné nástroje a nářadí, jež zhotovil, když ještě samoten byl, a konečně 5. zlatá zrnka, drahé kameny a jeho vlastní valoun zlata.

Když vše to na koráb doneseno bylo, a počal váti příznivý vítr, ustanoven čas k odplutí.

Na večer prosil Robinson ostatní druhy za dovolení, by směl hodinu o samotě dlíti, poněvadž jest mu před odchodem vykonati ještě některé důležité záležitosti. Všickni jej opustili; a on odebral se na vrchol skály, kdež přemýšlel o tom, co byl na ostrově po celý čas pobytu svého zkusil, a vroucí díky vzdal Bohu za všeliká dobrodiní, která mu zde byl prokázal. Nedostává nám se slov, abychom vyjádřili nábožné a vděčné jeho city; ale kdo má vnímavé srdce, jako Robinson, tomu netřeba mého popisu; on bude čísti ve svém vlastním nitru.

I nastal okamžik odchodu. Se slzami v očích napomínal ještě jednou Robinson pozůstalé, aby byli svorni, pracoviti a nábožni, a poručil je pak s bratrským pozdravem v ochranu Boha všemohoucího, jenž o něj tak zázračně pečoval. Pak se ještě jednou ohlédl a poděkoval opět Bohu za milostivé zachránění a konečné vysvobození, dal přidušeným hlasem na ostrově zůstavším poslední „s Bohem“ a vstoupil na palubu lodi, provázen jsa Pátkem a Čtvrtkem.

Příznivý vítr hnal je rychle ku předu. Pokud ještě mohl zříti ostrov, stál Robinson smutně a němě na palubě, maje oči stále upřeny k milované zemi, kterouž mu dvanáctiletý pobyt a přestálé tu svízele činily tak drahou jako vlastní domovinu. Konečně, když mu i poslední vrchol horský s očí zmizel, pohledl k nebi, prozpěvuje si v duchu píseň: „Tebe, Bože, chválíme,“ a odebral se s přátely svými do kajuty kapitánovy, aby ulevil stísněnému srdci přátelským hovorem.

Jízda jejich byla velmi šťastna. Za čtrnácte dní připluli ku Kadixu, kdež vystoupili Španělé. Robinson rovněž šel na pevninu, aby vyhledal kupce, jehož zlatá zrnka byl zachránil. Nalezl jej a slyšel s potěšením, že vytrhl tohoto poctivého muže z největší nesnáze. Ztráta korábu měla proň smutný následek, že musil ohlásiti úpadek.

Soudeček plný zlatých zrnek obsahoval více, než měl kupec potřebí k zaplacení dluhů. Zbytek chtěl vděčný muž darovati svému dobrodinci; ale tento nechtěl toho přijati, poněvadž prý byl již hojně odměněn vědomím, že odvrátil neštěstí od poctivého muže.

Robinson navrátil se na koráb, jenž plul odtud k Anglii. Na této cestě udála se smutná nehoda.

Starý Čtvrtek onemocněl náhle; všecko namáhání jemu pomoci, bylo marno; Čtvrtek zemřel. Co Pátek při tom vytrpěl, jak hluboce oplakával smrť svého milovaného otce, nesnadno věru říci. Též obě lamy scepeněly.

Loď přistála konečně v Portsmouthu, jednom z nejznámějších přístavů anglických. Zde vyhledal Robinson vdovu po důstojníkovi, aby jí doručil drahé kameny. Nalezl ji; žila v poměrech velmi trudných. Nedostávajíc již po dva roky žádné podpory od svého muže z Východní Indie, ocítila se znenáhla s dětmi svými v nejkrutější bídě. Oděny byly v hadrech, majíce hladem a bídou na smrť ubledlé líce.

Robinson zažil opět slasti, jež má každý dobrý člověk, užije-li ho boží prozřetelnosť za nástroj, aby zbavil jiné lidi bídy. Odevzdav drahé kameny, viděl, kterak chřadnoucí, napolo hladem zmořená rodina, jako uvadlá rostlina po osvěžujícím dešti letním v krátké době rozkvetla, požívajíc blaženosti, které již dávno pro celý život byla se zřekla.

Ježto zde právě zakotven byl koráb, ustanovený do Hamburku, opustil Robinson svého dosavadního vůdce, rozloučiv se s ním srdečně, a vsedl s Pátkem na hamburskou loď, jež brzy na to kotvice vytáhla.

Také tato plavba šla velmi rychle. Již spatřili Helgoland; již objevila se na vzdáleném obzoru Robinsonova milá domovina; srdce mu při tom radostí v těle skákalo; již blížili se k ústí Labe, když nastala náhle prudká bouře, jež zahnala koráb neodolatelnou silou ku břehu. Veškero namáhání, aby se loď obrátila a širého moře dosáhla, bylo marno! Mocné trhnutí větru zmařilo všecko úsilí; uchvátilo koráb, vrhlo jej na písčinu, tak že se roztříštilo jeho dno.

V témž okamžiku vniklo tolik vody do vnitř, že nebylo lze ani pomysliti na zachránění korábu. Lidé měli právě ještě tolik času, že mohli do člunů naskákati, aby ušli jisté smrti. Tak přistál Robinson se svým společníkem opět jako chudák v Kuxhafu, aniž by byl z celého svého velikého jmění něco zachránil, kromě svého věrného pudla, který za ním skočil, a svého papouška, jenž mu na rameně seděl, když loď se stroskotala.

Byl nyní zase právě tak bohat jako tehdy, když odjížděl z Hamburku. Snad byl v tom prst boží, že všecko ztratil, poněvadž by pohledem na jeho jmění pohnut byl jeden anebo druhý lehkomyslný mladík, aby následoval jeho příkladu a šel také na zdařbůh do širého světa, doufaje, že vrátí se s nalezenými poklady. Robinson neoplakával té ztráty; neboť si umínil, že bude i příště nepřetržitě pracovati a střídmě žíti, jako na ostrově; mohl tedy dobře zlata postrádati.

Potom se plavil po lodi, jež plula z Kuxhafu do Hamburku, čím dále, byly břehy živějšími; dědina za dědinou míjela před zrakem jeho. Konečně zočil věže svého rodného města, při čemž radostí zaplakal. Jen ještě čtyři hodiny a mohl se vrhnouti v náručí svému drahému otci. Že umřela jeho dobrá matka slyšel již v Kuxhafu, což hořce oplakal.

Koráb spěl dále kolem Altony a přistál konečně v přístavu Hamburském. S tlukoucím srdcem vyskočil z korábu a kdyby se nebyl styděl diváků, byl by na obličej padl a otcovskou půdu políbil.

Spěchal zevlujícím množstvím diváků a šel do hostince „U stromu“.

Odtud poslal do domu otcova posla, aby připravil otce na Robinsonův příchod. Nejprve musil mu oznámiti, že jest zde někdo, který mu přináší zprávu o jeho synovi, pak, že jeho syn sám nastoupil zpáteční cestu do Hamburku, a konečně, že ten někdo, jenž mu přináší radostnou zprávu, je vlastní syn jeho. Kdyby nebyl Robinson opatrnosti té užil, byla by snad tak veliká radosť stařičkého otce přemohla a usmrtila.

I běžel sám Robinson známými dosud ulicemi do domu otcovského a již ležel v rukou radostí se třesoucího otce. „Můj otče!“ — „Můj synu!“ — bylo vše, co mohli oba vysloviti. V dlouhém objetí spočívali oba sobě na prsou, opět a opět se celovali, kochajíce se v blahu nevýslovném, až konečně blahodějný proud slz ulevil sevřeným jejich srdcím.

Pátek díval se zatím v němém úžasu na nesčíslné podivné věci, jež se mu před oči stavěly. Nemohl se dosti nadívati, jsa po celý prvý den jako u vyjevení.

Zatím roznesla se po celém městě zpráva o návratu Robinsonově a podivuhodném osudu jeho. Nemluvilo se o jiném než o Robinsonovi; všickni jej chtěli viděti, všickni chtěli z úst jeho slyšeti vypravování o jeho dobrodružstvích! Dům otcovský byl brzy podoben veřejnému shromaždišti; nic nepomohlo, Robinsonovi bylo vypravovati od rána až do pozdní noci. Vypravuje nezapomněl nikdy volati na otce a matky: „Milujete-li své dítky, rodiče, zvykejte je záhy nábožnému, pracovitému a střídmému životu!

A jestliže byly dítky přítomny, dával jim zlatá naučení: „Buďte, milé dítky, poslušny svých rodičův a představených; učte se pilně všemu, čemu učiti se vám příležitosť naskytne, bojte se Boha, a varujte se — ó, varujte se zahálky!

Robinsonův otec byl obchodníkem a přál si, by syn jeho pokračoval v živnosti té. Ale Robinson, jenž byl po mnoho roků práci těžké zvykl, prosil svého otce, aby mu dovolil, učiti se truhlářství. Otec souhlasil. Robinson odebral se tedy se svým druhem k mistrovi do učení, a než rok uplynul, naučili se všemu tak dobře, že se mohli státi mistry.

Oba dva založili si potom společnou dílnu a zůstali po celý život nerozlučnými přátely. Pilnosť a střídmosť stala se druhou jejich přirozeností, tak že jim nemožno bylo, aby jen půl dne v zahálce a hýření strávili. Svornosť, shovívavosť s chybami jiných lidí, úslužnosť a láska k lidem byly ctnosti, jimiž se vyznamenávali. Taktéž je zdobila opravdová zbožnosť. Požehnání boží spočinulo na všem, cokoliv konali. Dožili se v míru, zdraví a užitečném zaměstnání dlouhého věku. Nyní jsou již dávno mrtvi, ale i pozdní potomstvo ctíti bude památku dvou mužů, kteří dali svým bližním příklad, čeho nám třeba činiti, abychom zde spokojeně žili a jednou na věčnosti blaženými se stali.