Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Ranec, klobouk a roh

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Boty z kůže buvolí	Ranec, klobouk a roh	chybějící kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Ranec, klobouk a roh
Autor:	neuveden
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 23–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

Byli jednou tři chudí bratří; ti upadli v takovou nouzi, že hladem mřeli, nemajíce co jísti. I pravili: „Takhle to nemůže zůstati; lépe bude, půjdeme-li do světa a zkusíme své štěstí.“ Vydali se tedy na cestu a již urazili notný kus, aniž by byli nalezli štěstí. Jednoho dne přišli do velikého lesa, uprostřed něhož byl vrch, a když přišli blíže, poznali, že vrch ten jest z ryzího stříbra. Nejstarší pak pravil: „Nalezl jsem žádoucí štěstí a nepřeji sobě nic lepšího.“ Nabral si stříbra co mohl a vrátil se domů.

Ostatní dva pravili: „My žádáme ještě něčeho více, nežli stříbra,“ nedotkli se ničeho a šli dále.

Šli zase několik dní a přišli k vrchu, jenž byl z ryzího zlata. Druhý bratr zastavil se a rozmýšlel, nevěda, co má činiti.

„Mám si nabrati zlata, bych měl dosti navždy, nebo mám jíti dále,“ pravil. Konečně se rozhodl, naplnil si kapsy, dal bratru „s Bohem“ a vrátil se domů. Třetí pak pravil: „Stříbro a zlato mi nepostačují; snad naleznu něco lepšího.“

Šel dále po tři dni, neboť přišel do lesa, jenž byl větší než předešlé a neměl ani konce. Poněvadž nenalezl ničeho k jídlu ani k pití, hynul a myslil, že bude konec jeho života.

I vylezl na vysoký strom, zdali by neuzřel konec lesa, avšak pokud dohlédlo jeho oko, neviděl nic jiného než stromy. Slezl se stromu a hlad jej trápil velice, tak že si přál: „Kýž mohl bych se ještě jednou nasytiti.“ V tom uzřel pod stromem stůl, na němž bylo hojnosť libě vonících pokrmů.

„Přání moje vyplnilo se v pravý čas,“ myslil si, a bez rozmýšlení přisedl a požíval jídel, pokud se nenasytil. Když byl syt, myslil si, že by byla škoda, kdyby ten pěkný ubrousek v lese přišel na zmar, pročež jej pěkně složil a vstrčil do kapsy.

Šel dále a když večer pocítil opět hlad, umínil si učiniti zkoušku s ubrouskem, rozestřel jej a pravil: „Přeji si, bys opět naplnil se pokrmy.“

Sotva to vyřkl, bylo na ubrousku jídel, pokud jen stačil.

„Nyní poznávám, v jaké kuchyni se pro mne upravují pokrmy,“ pravil, „tys mi lepším, nežli vrch zlatý a stříbrný.“

Poznalť zázračnou moc ubrousku.

Ale nespokojil se tím, aby byl se vrátil domů; chtěl dále ještě putovati světem a hledati štěstí. Jednou večer přišel k umouněnému uhlíři, jenž vařil si právě brambory.

„Dobrý večer, černý brachu,“ oslovil jej, „jak se máš v té samotě?“

„Pořád stejně,“ odvětil uhlíř, „každý večer brambory; máš-li chuť, můžeš býti mým hostem.“

„Děkuji.“ odvece pocestný, „nechci tě připraviti o večeři; neočekával jsi hostě, ale chceš-li ty býti hostem mým, jsi pozván.“

„Však nemáš ničeho s sebou,“ pravil uhlíř, „a na kolik hodin cesty není tu nikoho, jenž by ti něco dal.“

„A přec budu míti pokrmy,“ odvětil cizinec, „jakých jsi nikdy nepožil.“

Vyňal ubrousek, rozložil jej na zem a pravil: „Ubrousku, pokryj se jídlem!“ a v tu chvíli bylo tu hojnosť pokrmů čerstvých a dobrých, jako by právě z kuchyně byly přineseny.

Uhlíř na to pohlížel s udivením, ale nedal se pobízeti a jedl, co mohl.

Když se najedli, pravil vlídně uhlíř: „Tvůj ubrousek hodil by se pro mne, jenž trávím celý čas v lese, kde mi nikdo neuvaří nikdy nic dobrého. Nabídnu ti výměnu; mám starý tlumok vojenský, jenž má zvláštní moc; poněvadž ho nepotřebuji, dám ti jej za ten ubrousek.“

„Jakou pak moc má ten ranec?“ tázal se pocestný.

„To ti hnedle povím,“ odpověděl uhlíř; „zaklepáš-li naň, vyskočí z něho šest vojáků s velitelem v plné zbroji a vykonají, co jim poručíš.“

„Nu, není-li jiné pomoci, svoluji k výměně,“ pravil cizinec, dal uhlíři ubrousek, zavěsil si ranec na záda i šel dále. Když urazil kousek cesty, umínil si, že zkusí zázračnou moc svého rance, a zaklepal naň. Hned tu stálo sedm vojáků a velitel se tázal: „Co poroučí náš pán?“

„Pospěšte k uhlíři a vezměte mu ubrousek můj.“

Vojáci odkvapili a za malou chvíli přinesli ubrousek, jejž byli uhlíři bez okolků odňali. Poručil jim, by odtáhli a cestoval dále očekávaje, že dojde ještě většího štěstí.

Večer dospěl k jinému uhlíři, jenž si připravoval večeři.

„Chceš-li se mnou večeřeti suché brambory,“ pravil uhlíř, „jsi milým hostem mým.“

„Ne,“ odvětil on, „tentokráte budeš ty mým hostem,“ prostřel svůj ubrousek a hned tu bylo jídel hojnosť. Jedli, pili a byli veseli.

Po jídle pravil uhlíř: „Tam na lavici leží starý, ošumělý klobouk, jenž má vlastnosti zvláštní; dá-li si jej někdo na hlavu a pak jej otočí, počne střelba z děl, jako by jich bylo dvanáct a snad více. Mně klobouček ten nic neprospívá, ale za tvůj ubrousek dám jej tobě.“

„Dobrá,“ odvětil on, vzal klobouk, dal jej na hlavu a zanechal tu ubrousek.

Když ušel kus cesty, zaklepal na ranec a poručil vojínům, by mu opatřili zase jeho ubrousek. „Zdá se, že moje štěstí není posud úplné,“ myslil si a nemýlil se. Šel opět den a dorazil ku třetímu uhlíři, jenž ho také pozval na suché brambory. On pak sám sdílel s ním výbornou večeři svou, načež uhlíř, jemuž pokrmy výborně chutnaly, nabízel mu za ubrousek roh, jenž měl ještě lepší vlastnosť nežli klobouk. Troubil-li naň někdo, sbořily se zdi a hradby, pevnosti i města. Dal sice uhlíři za roh ten ubrus, ale pak mu jej zase odňal pomocí vojáků, tak že měl sám ubrousek, klobouk i roh.

„Nyní jest na čase, bych se vrátil,“ myslil, „a podíval, co dělají moji bratří.“

Když přibyl domů, shledal, že bratří jeho postavili za stříbro své i zlato krásný dům a žili v něm v rozkoši. Vešel k nim a poněvadž měl ošumělý kabát a chatrný klobouk, nechtěli jej uznati za bratra.

Posmívali se mu řkouce: „Vydáváš se za našeho bratra, jenž pohrdal stříbrem a zlatem i přál si lepších věcí; ten přijede asi v nádheře jako mocný král a ne jako žebrák!“ i vyhnali ho.

Rozhněval se a klepal na ranec, až před ním stálo sto padesát vojáků.

Poručil jim, by obklopili dům bratrů, a dva aby vzali lískovky a řádně našlehali těm hrdopýškům, až by jej poznali.

Povstal veliký hluk a sběh lidí, kteří chtěli pomoci bratřím, ale nemohli ničeho poříditi proti vojínům.

Věc ta se donesla samého krále, který rozhněván poslal setninu vojska, by vyhnala z města zbojníka; ale muž s rancem opatřil si četnější vojsko, jež porazilo královy žoldnéře na hlavu a zahnalo je. Král pravil: „Však my skrotíme toho poběhlíka,“ i vyslal druhého dne proti němu četnější sbor, jenž také ničeho nepořídil. Majitel rance postavil silnější vojsko, a by to šlo rychleji, otočil na hlavě klobouk i počala dělostřelba, tak že vojsko královo, jsouc poraženo, dalo se na útěk.

„Neučiním dříve mír,“ pravil, „pokud mi král nedá dceru svou a pokud nebudu v jménu jeho celou říší vládnouti.“

Ač nerad, musil král svoliti, chtěl-li míti pokoj.

Slavena tedy svatba, ale dcera králova se hněvala, že muž její pochází z rodu sprostého, že má vetchý klobouk a starý ranec.

Byla by se ho ráda zbavila a dnem i nocí přemýšlela, jak by to uskutečnila.

„Což spočívá-li jeho moc v tom ranci,“ pomyslila sobě, načež přetvařovala se a lichotila mu řkouc: „Kdybys jen odložil ten šeredný ranec, který tě hyzdí tak, že se musím za tebe styděti.“

„Milé dítě,“ řekl on, „tento ranec jest moje největší bohatství; pokud jej mám, nebojím se nikoho na světě,“ i svěřil jí, jakou má ranec ten zázračnou moc.

I padla mu na šíji, jakoby jej chtěla obejmouti, ale při tom odejmula mu ranec a běžela s ním pryč.

Jsouc sama, počala klepati na ranec a poručila vojákům, by zatkli jejího muže a vyvedli z paláce.

Poslechli a žena zlá poslala za ním ještě více vojáků, by jej vyhnali z celé země. Bez klobouku byl by ztracen býval. Sotva měl ruce volné, otočil klobouk a tu počala děla hřměti a sporážela vše, tak že dcera králova musila přijíti a prositi za milosť.

Poněvadž úpěnlivě prosila slibujíc, že se polepší, dal si říci a povolil jí mír. Chovala se k němu vlídně, stavěla se jakoby jej milovala, tak že za čas jej oklamala znova, že jí svěřil, pokud má klobouk, že mu nikdo ničeho neudělá, třeba měl i ranec. Když pak vyzvěděla tajemství to, vyčkala dobu příhodnou; když pak spal, vzala mu klobouk a dala muže vyhoditi na ulici.

Ale dosud měl roh, i zatroubil naň co mu síly stačily.

Tu počalo se všecko bořiti, zdi, hradby, města i vesnice, tak že král i dcera jeho byli zabiti.

Kdyby nebyl přestal troubiti, bylo by se sbořilo vše, kde co bylo, tak že by nebyl zůstal v celé zemi kámen na kameni.

Poněvadž nikdo mu nemohl odolati ani činiti odpor, ujal se sám vlády v zemi a stal se králem v celé říši.