Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Růže
Podtitulek: Allegorie
Autor: František Ruth (jako František Borovský)
Zdroj: Anemonky. Básně omladiny jižních Čech. Vydáno 1871. s. 13–16.
Licence: PD old 70

Vypučelo poupě outlé,
dítko mocné máti země:
růže bílá vypučela
na odiv celému tvorstvu.
Krásné slunko zrakem žhoucím
shlíželo na plod ten Flořin,
bledá luna s tichou touhou
snila o budoucí lásce.

Vzešel máj, a poupě slouplo
dětinnosti těsnou roušku,
v plný květ se porozvilo
ku podivu tvorstvu všemu.
Tři žádali jeho lásky:
Jasné slunce, luna bledá,
a máť země, vlasť to jeho.
Rozmýšlel se kvítek jarní.
Zatím nápadníci všickni
rozepnuli svoje sítě,
aby kvítka kořisť drahou
ulovili ve svou náruč.

Mocná královna nebeská
láskyplné svoje hledy
ssýlala naň se své výše,
zahřívajíc oudy jeho.
Z rána, jak jen jitřenka jí
bránu růžnou otevřela,
první její paprsleček
k tomu místu zapolétl,
kde v zátiší kvítek ladný
blahé dosníval sny svoje;
lehkým polibkem své záře
zbudila je ze dřímoty.
A když zemdlena již poutí
k odpočinku pospíchala,
poslední polibek ještě
poslala mu na „dobrou noc“.

Zmizela ve šeru noci —
aj tu žárlivá vyploula
na nebeskou klenbu luna,
aby také ona svoji
lásky službu nastoupila.
Žalným klokotem slavíka
jevila mu trapnou touhu;
čilým potůčku hrkotem
ukolébala je v spánek,
jarní noci teplým rouchem
outlý kvítek zahalila,
sama okem ostražitým
nad usnulou bděla kráskou.
Když pouť již svou dokonala,
bolestně ku kvítku vzhledá,
jasné slzy s dumných očí,
jasné jako perly kanou —
posledně je poceluje — —
a již klesá za lem nebes.

Každá z těch dvou mocných sokyň
jenom krátký čas vždy živí
láskou svojí lásku svoji;
ale třetí vytrvává
stále, ve dne jako v noci:
z jejího vyrostla lůna,
její péč ji vypěstila,
její láskou dosud žije.
Drahá země máť jest její,
drahá země vlasť jest její,
drahá země hrobka její.
Proto také láska růže
jenom k matce milé plane,
jenom jí to útlé srdce
v souzvuku milosti bije.
Proto až ji času kosa
nemilostně ve hrob sklátí,
nepřijme ji slunce jasné,
ani luny okres bledý,
země však laskavá náruč.

 * * * 

Matkou že nám vlasť je drahá,
ne ciziny zář sluneční,
proto všecka naše láska
k vlasti drahé jenom plane,
proto všecky naše činy
jen ku její čeltež slávě.
Proto až nám kosa smrti
odejme dech láskou žhoucí —
přijmi jeho křehkou schránku
ve své lůno, vlasti drahá!