Povětroň/XXX.

Povětroň Karel Čapek
XXIX.	XXX.	XXXI.

Údaje o textu
Titulek:	XXX.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Podávám vám jen náčrt příběhu Případu X, ba ani náčrt to není; nedovedl bych souvisle vypravovat, co se s ním dálo rok za rokem. Ostatně jeho život se neskládal z událostí; k událostem je třeba vůle nebo aspoň něčeho, co není lhostejnost; ale ztrativ paměť, ztratil Případ X nepochybně i většinu zájmů, jež hýbají lidmi. Vy nemáte ponětí, jaká čilá síla je naše paměť; díváme se na svět očima dřívějších zkušeností, pozdravujeme věci jako staré známé a naše pozornost je vedena tím, co ji upoutalo kdysi; většina našich vztahů ke všemu, co nás obklopuje, je navázána jemnýma a neviditelnýma rukama vzpomínek. Člověk bez paměti by byl člověkem beze vztahů; obstupuje ho cizota, a hluk, který k němu zaléhá, neobsahuje žádných odpovědí.

A přece si představujeme pana Kettelringa, jak putuje z místa na místo, jako by něco hledal. Ať nás to neklame; nemá dost zájmu, aby za něčím šel, a kdyby byl ponechán sám sobě, snad by zůstal trvale sedět u té znovu se pukající zdi v Deux Maries, hledě na úprk a utkvění ještěrek. Jenže přijal obchodní zájmy kubánského dona za své a je jimi posunován. Všude je nějaký schod nebo pařez, kde se může usadit; sleduje cestu krůpěje potu, která mu stéká po zádech, naslouchá suchému šustění palem nebo lebbekových lusků a mírně se baví tím, že nazírá, jak se hýbají líní lidé. Je to jako kaleidoskop, a on jím točí, aby se pohybovali rychleji. Nu tak, nu tak, vy negři, hněte sebou, aby se něco dělo, aby se mi něco míhalo před očima; nakládejte na loď kokosové ořechy, noste koše na hlavách, válejte sudy s pimentovým rumem; trochu rychleji, abych vám nenasypal pepře do zadnice. Na vodě přístavu kreslí olej a špína duhové pásy, duhová kola; jaký krásný rozklad, jaká světélkující mršina! A hněte sebou, černá prasata, hybaj do té třtiny, ať se to vlní, ať se čeří to šelestící pole, ať se to zablýská nahými bedry v ryšavém palachu.

A přitom, zvláštní věc: aniž se o to staral, konaje vše to, jen aby něčím vyplnil svou lenost a nehybnost, je pravděpodobně provázen tím, čemu se v obchodě říká úspěch; lidé se bojí jeho lhostejných očí, jeho rozkazy jsou určité a neodmluvné, jeho zprávy posílané Camagueynovi jsou vzorem obchodní spolehlivosti. Poroučí, jako by tomu byl odjakživa zvyklý, a pohání lidi způsobem, kterému se podrobují s temným a bezmocným vztekem. Kdyby bylo vidět, že ho toto panování těší a že požívá sebe sama ve své moci a povýšenosti, bylo by to, bůhví, snesitelnější; ale jen strach a nenávist se ukládá na tato široká, lhostejná ramena, stále připravená jakoby k pokrčení. Ztrhněte si pupek, nebo táhněte, co je mi po vás. Ale docela dole, docela pode vším se tetelí malinký a bolestný podiv, takové věčné trnutí. Snad i já jsem nosil břemena nebo vesloval ve člunu, drbal si hřbet a jedl ve stínu špinavou placku; možná že jsem byl upocený skladník, běhající s listinami v rukou, nebo jsem měl bílé breeches a panama jako teď a dohlížel na lidi, aby se náležitě uřítili pro nějakého jiného Kubánce. To všechno je stejně daleko a stejně neskutečné; lze se na to dívat jako obráceným dalekohledem - tak daleko je to a tak směšné na pohled: jak se všichni pachtí, nosiči, písaři, skladníci a páni v bílých střevících, hrající tenis za sítí -

Nebo přijdou všelijací páni, Camagueynovi jednatelé a zástupci, plantážníci zatížení hypotékami, ředitelé cukrovarů, malí a hřmotní farmáři; hallo, Mr. Kettelring, má paní by si považovala za čest vás poznat, a Mr. Kettelring, což takhle jít na sklenku cocktailu - Za chvíli se zakoktávají před lhostejnýma očima pana Kettelringa: prý neúroda, špatný odbyt, ti zloději mulati a podobně. Mr. Kettelring je ani nenechá domluvit, nudí ho to; uděláte to tak a tak, pane, přineste mi výkazy, podívám se sám. Ti lidé před ním přešlapují, poníženě se potí a křečovitě, bolestně nenávidí toho milostpána, který jim bez dlouhých řečí ve jménu Kubáncově klade nůž na krk; a zatím Mr. Kettelring v sobě zkoumá takovou divnou a nepokojnou možnost. Třeba toto je mé bývalé, mé pravé já. Snad jsem býval otrokář s bičem, plantážník nebo co, člověk vládnoucí majetkem, a tedy i lidmi; jak bych jim mohl takto poroučet, kdyby to nebylo ve mně? Snad se to tady uvnitř ozve hlasitěji, budu-li to zkoušet na druhých; třeba to jednou ve mně zabolí, když někomu zasadím ránu, a poznám najednou, to že jsem býval já.

Nehledíme-li k zevním dějům, probíhá jeho život dvojím pásmem, nudou a opojením, a není nic víc, není nic jiného; jen nuda přebíhá v opojení a opojení v nudu. Nuda, jež je ta nejstrašnější, ta nejšerednější prozaičnost; nuda, která se téměř uspokojeně pase na všem, co je ohavné a jednotvárné, pusté a beznadějné, které neujde žádný smrad a chátrání, jež sleduje cestu štěnice, tání hniloby, plíživé trhliny ve stropě nebo marnost a hnusnost života. A opojení. Ať je to opojení rumem, nudou, rozkoší, nebo horkem, jen když se všechno změte, nechať přecházejí smysly, nechať námi vládne zběsilé nadšení; ať to nabereme všechno najednou, všechno najednou do úst a do rukou, abychom to mohli hltavě žrát a vymačkat všechnu šťávu, až nám poteče po bradě, prsy a ovoce, chladivé listí a řeřavý oheň; když nic nemá hranic, nemáme jich ani my, a vše, co se hýbe, hýbe se v nás; v nás houpání palem a boků, v nás sluneční mžitky a věčný pláč vody; z cesty, udělejte místo pro člověka, který je tak veliký a opilý, že v něm je všechno. I hvězdy, i šumění korun, i otevřená vrata noci. Jaké jsou to krajiny, kreslené opojením nebo nudou; krajiny utkvělé z mrtvého sucha nebo hnilobného mokvání, z much, zápachu, lepkavé špíny a rozkladu, nebo zase krajiny kolotající, nakupené ze sluncí, říje, vůní a palčivých chutí, dusných květů, vody a závrati. Poslyšte, nudou a opojením se dá obepsat pořádné peklo se vším všudy, tak rozsáhlé, že v něm je i ráj; ráj se vším svým úžasem a oslněním, se všemi rozkošemi, ale to je to nejhlubší peklo, neboť právě odtamtud stoupá hnus a znudění.”