Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Pověsť o Curtiovi

Údaje o textu
Titulek: Pověsť o Curtiovi
Autor: Jan Havelka
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 128.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Curtius, Oběť Curtiova

Roku 362. před Kristem zemětřesení zachvátilo Řím. Mnoho budov se pobořilo, a protržením kůry zemské způsobena jest na foru římském rozsedlina, která podobou propasti otevírala se do hlubiny nesmírné. Z jícnu propasti pak neustále vystupovaly výpary dusivé, šířící vůkol zhoubný mor.

Polekaní Římané všemožně snažili se zasypati osudnou rozsedlinu; ale všecko úsilí jejich ukazovalo se býti marným. Proto jali se modlitbami a hojnými obětmi usmiřovati bohy rozhněvané, ale nadarmo.

Posléze kněží, ze vnitřností zvířat obětních uznamenavše vůli bohů, věštili lidu již malomyslnému, že jen tenkráte smířen bude nebes hněv a nešťastná propasť se zavře, přinese-li Řím za oběť podsvětí, co nejvzácnějšího má na světě. Stane-li se tak, kyne prý Římu budoucí sláva a moc veliká, jinak však že město neujde zúhuby a zkázy úplné.

Tu shledali občané římští kde jaký klenot a drahý stkvost, přichvátali na forum a ochotně házeli vše do bezedné pukliny. Propasť však zela pořád a výpary otravující chrlila jako dotud.

Lid zubožený, žele obětí marných, spílal kněžím, že jej oklamali, a beznadějnosť nabývala vrchu mezi Římany. Již se chystali mnozí odejíti z města pomstou bohů zachváceného, když tu na foru se objevil a ku propasti přistoupil statný jinoch stavu rytířského, jménem Marcus Curtius. Ten promluvil k Římanům takto: „Neodhazujte nadarmo, přátelé milí, zlata, stříbra a drahého kamení; neboť nedobře vykládáte si radu božskou. Stkvosty lesklé nejsou vlasti naší klenotem nejvzácnějším. Vzácnějším ještě a dražším stkvostem Řím může se honositi: vroucí, obětivou láskou k vlasti, za kterou rádi smrť podstupujeme všickni. A takového klenotu bohové žádají na smířenou. Nuže, já tedy sám ochotně mladý život svůj položím na oltář milé domoviny, aby se zmáhal a kvetl Řím do věků.“

Potom Curtius kněžím posvětiti se dal na smrť, aby božstva podsvětím vládnoucí oběť jeho přijala milostivě, a vystrojen jsa vší zbrojí a zdobou vsedl na bujného oře, jejž ku propasti hnal. Kůň zděšený lekaje se srázu vzpínal se a vzpouzel, ale hrdinský jezdec přece ostruhy mu zarazil v boky a vehnal jej v rozsedlinu. Mávaje mečem Curtius se loučil s Římem a se světem, pak on i oř zmizeli v bezedné hlubině, která se ihned zavřela před zrakoma trnoucího lidu.