Povídky o českých umělcích/Primice u sv. Havla

Údaje o textu
Titulek: Primice u sv. Havla
Podtitulek: (Obrázek z našeho probuzení)
Autor: Karel Václav Rais
Zdroj: RAIS, Karel Václav. Povídky o českých umělcích. Praha: F. Šimáček, 1891. s. 61–68.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Vojtěch Nejedlý

Bude tomu brzy sto roků…

Před vánocemi roku 1797. konána v kostele sv. Havla na Starém městě dojemná slavnosť; mladý, novosvěcený kněz Vojtěch Nejedlý, narozený v Žebráce, měl tu sloužiti prvou mši svatou. Právě kostel svatohavelský vyvolil si, poněvadž byl tam farářem Václav Lahoda, jenž Vojtěchovi na škole žebrácké vštěpoval prvé moudrosti do mladé duše. Žák s bývalým učitelem chtěli tu stanouti u jednoho oltáře.

Kostel nebyl naplněn; nejsouť takové slavnosti v Praze tak vzácnými jako na venku.

V lavicích usedli známí návštěvníci tohoto chrámu, lidé prostí a srdeční, nejvíce úsměvných kmetův a stařenek, jež skláněly se nad velikými, tlustými modlitbami.

Jenom v lavicích předních usedli lidé v tomto chrámu nevídaní; několik mužů již ustaraných a dále řádka mladíkův.

V lavičce poblíž oltáře postranního seděly dvě stařenky, dobráckých, opravdu českých kulatých tváří, očí trochu ovlhlých. Usedly sem, aby lépe viděly, aby jim hlavy ostatních nepřekážely. Tichounce spolu hovořily.

„Znáte toho pána statného tam na kraji v prvé lavici?“

„Neznám, duše zlatá, kdež bych ho znala, kam pak já vyjdu mimo kostelíček“ — odpověděla druhá stařenka.

„Že ho neznáte? Ale jděte, vždyť je to pan Kramerius, Václav Matěj Kramerius, vydavatel těch knížek českých o hraběti Rožmberkovi, Rybrcolovi a čarodějnici Megeře.“

„Tak — to je ten pan Kramerius? Kdež bych si byla pomyslila!“ pravila stařenka a zadívala se na statečného vydavatele českých knih.

„Já ho znám již dávno, ještě když pan páter Vojtěch s bratrem Janem a Jakubem u nás zůstával, nosíval od něho knížky a jednou sama jsem byla v expedici pana Krameria,“ opět prvá hovořila.

„A toho druhého pána také neznáte?“ po chvilce ještě se zeptala.

„Toho?“ tázala se stařenka a zadívala se na souseda Krameriova. „Toho znám — vidíte — toho znám, toť je pan profesor Stanislav Vydra veleučený!“

„Ano, to je pan Vydra. Vida, jak ti páni dobří přišli na primici pana pátera Vojtěcha, jistě jej mají rádi.“

„A je jich tam ještě více, dozajista samí dobří Češi, snad také skládají písničky jako pan páter Vojtěch a jeho pan bratr jurista.“

V té chvíli k lavici, ve které seděl Kramerius a Vydra, přistoupil jiný pán a když v lavici poposedli, na kraji se posadil. Byl to již pán starý, šedivý.

„Pan Pelcl,“ zašeptala prvá stařenka, „to je ten, který na vysokých školách učí jazyku českému.“

„Jak vy ty pány znáte,“ pravila druhá.

„Prosím vás, kdo měl na bytě takové studenty, jako byli páni bratří Nejedlí!“ radostně hovořila prvá stařenka.

„Je to tak radosť pro rodiče, mají-li takové syny!“ povzdychla druhá staruška.

„Máte pravdu, nemůže býti radosti větší! Škoda, že nedočkala se toho nebožka matka pátera Vojtěcha, aby jí syn požehnal; ta by si byla poplakala!“

„Již dávno hnije?“ ptala se sousedka.

„V měsíci květnu byla čtyři léta. Ubohá, něco uzlíčků se pro své syny navázala a naposílala se jim Božího daru a prádla!“

„Je to tak u venkovských matek, ale potom ta radosť!“ vzdychla stařenka. Byla chuďas na stará kolena sama, samotinká — děti dávno zahrabala…

Stařenky zahleděly se do tlustých modliteb a svadlé rty jejich pohybovaly se tichou modlitbou. Jak dojemno jest viděti takové sivoučké české stařenky, šeptající modlitby…

Na věži zazvučely staré zvony. Všichni ve chrámu shromáždění povstali.

„Již jdou!“ zašeptala stařenka, u níž bydlívali bratří Nejedlí.

Za hošíky, kteří nesli vlající korouhve, vešlo několik duchovních, oděných v bílé rochetky; za nimi kráčel novosvěcenec Vojtěch Nejedlý, mladý český spisovatel, jak prve stařenky povídaly, „skladatel českých písniček“… Milé tváře jeho byly bledy, oči sklopeny. Oděn byl jen v černou kleriku.

Jda kolem lavic, ve kterých seděli Kramerius, Vydra a Pelcl i ti ostatní mladší Čechové, uklonil hlavu a usmál se. Také k postrannímu oltáři, kde v lavičce seděly obě stařeny, pohlédl s úsměvem. Stařenka, u které býval v bytě, byla radostí všecka šťastna.

Hle, jak na ni pamatoval, jak nezapomněl na lavici, ve které že sedává, věděl. Jak se tu veřejně k ní přihlásil. Totě opravdu vzácné srdce české!

Stařenka chvilku na celý průvod zapomněla, tak byla šťastna vřelým tím úsměvem. Zatím průvod došel k oltáři… Novosvěcenec usedl uprostřed sedadel na židli červeně potaženou, vyvýšenou.

„Hle, ten po pravé straně jest jeho starý otec!“ pravila nyní stařenka dobré své známé. „A ten hošek malý toť bratr jeho nejmladší. Petr se jmenuje. Ten po levici je náš jurista Jan, také hlava výborná! A hlele, pan páter Puchmír také přijel, to byla asi radosť!“

Stařenka samým blahem se chvěla. Potom usednouc opět vroucně se modlila.

Na kazatelnu vystoupil pan farář Václav Lahoda, někdy duchovní v Žebráce, a vroucím, měkkým hlasem mluvil o slavné a krásné chvíli dnešní, kdy novosvěcený kněz připravuje se sloužiti prvou oběť nekrvavou. Vykládal o tom, jak velikou povinnosť bere na sebe kněz, chystající se vyjíti ven mezi lid, mezi ten dobrý, český lid, jemuž má býti rádcem přátelským. Obrátiv se pak k novosvěcenci, jenž skromně povstal, pravil:

„O tobě, bratře, vím ode dávna, že dobrým budeš lidu pastýřem. Vím, že všecek budeš s lidem, vím, jakou láskou lneš k těm českým hlavám, jak miluješ tu jejich řeč opovrženou!

Bůh budiž s tebou! My, přátelé tvoji, vzpomínkami svými budeme provázeti tě při všech skutcích tvých. Budeme žehnati svaté snaze tvé, která bude lidu požehnáním!

Všickni věrní přátelé tvoji, všickni slavní učitelé, kteří živili v tobě svatý pramen lásky k národu, s důvěrou dívají se k tobě! Ty budeš jedním z těch, kteří lidu našemu povstávají jako někdy proroci národu israelskému! Ty buď jedním z těch, kteří povedou lid náš v doby zaslíbené! Vy pak, mladí druhové,“ pravil kněz, obraceje se k mladíkům v předních lavicích, „stůjte věrně a stále!

Kdo jsi Čechem, prosím za to,
předků slavných hlasy slyš,
český jazyk cti jak zlato,
česky mluv a česky piš!

Tak volám k Vám slovy bratra Vojtěchova!“

Krásně, dojemně mluvil kněz Václav Lahoda. Všickni ve chrámě přítomní byli k slzám dojati. Nebylo tu těch, kteří umiňovali sobě až ke hrobu lidu českému sloužiti, mnoho, ale cítili v srdcích sílu velikou. A ty slzy starcův a stařenek staročeských, zde shromážděných, byly požehnáním příští veliké práci — práci buditelů českého národa.

Mezi mladíky nadšenými stál také hudlický rodák, tenkráte právník — — Josef Jungmann…

I ten malý bratřík kněze Vojtěcha, Petřík, poslouchal tklivá slova kazatelova. Nerozuměl přemnohému, ale to o českém lidu a řeči jeho zachytilo se v srdci dětinném…

Pak přistoupil pan páter Vojtěch Nejedlý k oltáři. Při prvé mši svaté, kterou sloužil, modlil se k Bohu všemohoucímu za všecky své drahé a milé, modlil se za celou českou zemi a za národ český, aby mu Bůh nedal zahynouti. Volal ke svatému Václavu, Prokopu, moravským bratřím Cyrilu a Metodovi, aby u Pána byli přímluvčími.

Stařenka v lavici u postranního oltáře slzela… Co všecko probíhalo starou její hlavou! Také si šťastna přikládala kousek zásluhy, že z Vojtěcha stal se kněz Čech. Ubožačka ani netušila, kdo dnes tak krásně, dojemně hrál na varhany. Ani nevěděla, že je to mladý Vitásek, který k Vojtěchovým písničkám složil tak milý zpěv!

Ku konci mše svaté žehnal Vojtěch svému starému tatíčkovi… Starému Nejedlému chvěly se rty a oči slzely, když bílé ruce synovy dotýkaly se temene sivé hlavy… Ó jistě, že v té chvíli viděl syn ještě jednu drahou bytosť, „krásou, moudrostí a přívětivostí nad jiné vynikající“ — zesnulou svou maminku…

Požehnal bratřím, učitelům i druhům svým, požehnal všem přítomným, v nichž dojista žehnal celému českému národu.

Požehnav stařenu, u níž bydlíval, po líci jemně ji pohladil. Jak byla šťastna, s královnami byla by té chvíle neměnila! —

Můj obrázek jest dokreslen. Nevím, zda správně byl nakreslen, jenom dle některých pamětí současníků prvých buditelů našich chudými rysy jsem jej provedl. Snad leccos nebylo zrovna tak, jak jsem napsal, ale jisto je, že o primici buditele národního Vojtěcha Nejedlého vlála ve chrámě svatohavelském láska k vlasti.

Mladí čtenářové snad rádi by zvěděli něco o Petrovi Nejedlém. Studoval, miloval svůj národ ponížený, psal básně jako bratři jeho, ale brzy odešel za maminkou — umřel maje teprve dvacet dvě léta…

Buditelé naši milovali práci, kterou však vždy provázela láska k vlasti. Kéž tak činí všichni mladí Čechové!