Patery knihy plodů básnických/Ze »Zimy«, vánoční pohádky

Údaje o textu
Titulek: Ze »Zimy«, vánoční pohádky
Autor: Jaroslav Kvapil
Zdroj: kramerius.nkp.cz
Národní knihovna České republiky
Vydáno: BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 404-406
Licence: PD old 70

… Zima letos plničká je kouzla
a zlaté sny mi v duši přináší.
ba i ta slza, jež mi z oka sklouzla,
plá zázrakem jak démant nejdražší.
Mé žhavé srdce zdá se halit úže
jen v poupata a jarní květiny,
cos dýše temnem jako čerstvé růže,
jak letních nocí oddech jediný.

Mně připadá, že mám ti sestro říci,
neb ty jsi pravá, dobrá sestra má,
jež dovede mé bludné kroky stříci
a vést je v lada krásy neznámá.
A přec jsi víc. Jsi zázračnou tou ženou,
jíž vznešenější nezná širá zem,
jež velkou láskou věčnou bezejmennou
mou celou duši plní zázrakem.

A přece nikdy, nikdy nestačí to:
stesk podivný mi slzu vynutí,
mé chudé písně je mi věčně líto,
když »milenko i sestro!« řeknu ti.
Neb ty jsi dobrá, posvátná a snivá,
jak světice ty boží na nebi,
má duše jako madonnu tě vzývá
a žehnajíc ti, tebe velebí.

Tvá celá bytosť jásá do souzvuku.
Ty neznáš to, co vášeň je a lež,
já chvěji se, když podáš mi svou ruku,
a skláním zrak, když oči pozvedneš.
Ze živa jsi, to na světě je krása
a jednou s tebou bude zmírati:
v mé duši láska básníkova jásá
a s láskou muže k nohám padá ti.

O jak jsem šťasten, matka Poesie
že v čelo mi svou krásu vlíbala,
že její zázrak životem mým žije,
že nízká vášeň v sny mé nesálá!
Svůj celý život v nadšení smím prožít,
dech růží dýchat, slyšet slavíky —
a ve Tvou slávu svoji píseň vložit,
jak do vavřínu démant veliký.

Byť v žilách lidstva nadšení krev stydla,
my zůstaneme dobijí, duše má,
jak ranní zoře rostou naše křídla,
jas Umění nám září oběma.
Hle, bílý anděl v požár slunce letí,
a orlem za ním spějí písně mé
výš k nebi, výš, kde sobě do objetí
jak očištěné duše padneme.

Svět pod námi — co všední jeho bída?!
Mráz v okna dýše svoje okrasy;
v mou žhavou duši, kterou Krása hlídá,
jak genius ty její přišla jsi.
Jak genius a jako anděl boží,
jež prorokové v snech svých viděli —
nás jedním jménem v srdce svět si vloží,
i když nás život na vždy rozdělí…

Však věčně žije s Poesií Krása:
»Má milenko!« dí člověk v srdci mém,
leč »Sestro moje!« básník vstříc ti jásá —
a slovem tím my svoji zůstanem.
Já vím, svět klame, v krbu mém již hasne,
jsou illusemi sny mé dětinné —
však nikdy, nikdy tajemství to krásné
nám ze srdcí a z duší nemine!

Spi, duše moje! Pozdní noc je zimní
a hvězdy září bledou oblohou:
ó, moje srdce, zdřimni, zdřímni, zdřímni —
sny krásnějšími býti nemohou!
V sníh širých plání žhavé růže kanou
a jitřní slunce vstává pod mrakem:
to snivý Ježíš zemí zadumanou
se v čistá srdce vrací zázrakem.