Patery knihy plodů básnických/Stvoření světa
Patery knihy plodů básnických | ||
Thorwaldsten | Stvoření světa | Smrt sv. Prokopa |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Stvoření světa |
Autor: | Jaroslav Vrchlický |
Zdroj: | Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive |
Vydáno: | BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 319 – 321. |
Licence: | PD old 70 |
Chaos! Chaos! — Kdo postihne ty látky,
jež v bezbarvé tu leží ve směsici,
kde asi plyne základ země matky,
kde lávy proud a skály ku měsíci,
kde prvky světla v ohon vlasatici?
Chaos, chaos… jen tma a tma kol čirá,
obrovské světy ve hlubinách spící,
kde stěžeje, na nichž se země vzpírá,
kde oheň věčný jest, jejž ve svém nitru svírá?
Byla to hvězda? — Či mne klame zdání?
Rci, co to náhle nad propastmi zkvetlo
jak tajemný zvuk, jako větru vání…
Ó klesni v prach! to věčné bylo světlo,
jež věnce růží kol temností spletlo,
jež bez konce z té neurčité směsi
k činnosti nové vlastním pudem vzletlo,
by rozhnalo chaosu chmurné děsy
a utvrdilo si trůn věčný nad nebesy?
Jak přivítat mám slunce, krále světa,
života kouzlo, dusi vsehomíra?
V něm všecko dýše, trvá, žije, zkvétá,
pln touhy mdlý zrak všady za ním zírá,
bez něho zem by poušť jen byla sirá, —
skal obrové i moře v tmavé tůni,
člověk, jenž z prachu temě svoje vzpírá,
vše v jeho záři bují a se sluní,
však nad propastmi jak v den prvý ono trůní!
Tím veletokem žití světlovlným
směs dotknuta se hne a pne a zdvíhá,
a leskem divným, zářným, čaruplným
se tisíc žhavých koulí v bezdnu míhá,
v to moří jek, kde vlna vlnu stíhá.
Tu s vodou plamen válčí, vře a syčí —
ó viz, tu božství otevřena kniha!
Tu tisíc světů v nebes kruh se tyčí
a tisíc obratem se potírá a ničí.
A na vlnách tím ruchem rozhoupaných
duch Boží plyne jako holubice,
kol něho davy stínů mlhotkaných,
hořící sopky řadou jako svíce,
i černé moře hučí víc a více …
A níž měsíců bledých zhaslé kruhy
v obloucích dálných v mlhu padajíce,
a ze všeho obličej země tuhý
se zvedá pomalu a hraje v barvách duhy.
Ó země! země, matko má, mé věno
to tys, to tys, a to jsou tvoje hory!
Kdo pro ten pocit objeví mi jméno,
když poprvé jsem poznal tvoje bory
a strání jejich šumné rozhovory!
Ó země, země, v mrtvé tvojí tváři
manských tužeb vepsány jsou vzdory,
a slzy jejich nebes na oltáři
ti věčnou glorií hvězd nesmrtelných září!
(Z Ducha a světa. — V Lumíru, r. 1875.)