Otevřít hlavní menu

Patery knihy plodů básnických/Potlesk

Údaje o textu
Titulek: Potlesk
Autor: Julius Zeyer
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 239 – 240.
Licence: PD old 70

Když Nero bohům podoben chtěl býti
a cítil, césarů že pyšný nach
ho nepovznáší dost, tu jal se sníti
     o křídlech genia, jichž mocný vzmach
jak vichr vznáší do azurné výše,
tam mezi hvězdy nad pozemský prach.
     Chtěl pěvcem být, a celá jeho říše
vstříc jásala mu s hnusnou podlostí,
když v lyru zasáh' v samolibé pýše.
     I Grécie, kdys země volnosti
a uměn sídlo, nadšení mu lhala
a potlačila pocit směšnosti
     a věnčila jej laurem, který sňala
s čel bohorovných hrdin rouhavě, —
tak málo, ponížená, cti své dbala!
     A pěvci, již s césarem střídavě
o zápas pěli, kazili své zpěvy,
chtěl každý podlehnout, neb mrákavě
     pod brvou tyrana číhaly hněvy.
Tu vyskytl se jinoch od Korinthu,
zrak jeho čistý byl jak oko děvy
     a vlasy jako proudy z hyacinthu
mu s temena na hrdá prsa spěly
až do chitónu řasných labyrinthů.
     Stál na jevišti, oči jeho tměly
se nevolí, když Nero zazpíval
a chvály nestoudné až k nebi hřměly.
     Pak zasáh' v struny, zvuk se rozlíval
po divadle jak světlo po azuru,
kam v nadšení se jinoch zadíval,
     a píseň jeho vznášela se vzhůru,
jak z hrdla slavíků by stoupala,
a neviděl tu těžkou, temnou chmuru,
     jež na čele se vrahům sbírala,
až závistivý césar pokyn dal
a jejich dýka hruď mu bodala.
     A umíraje zpíval píseň dál,
a kolem jak by všechno zkamenělo,
neb každý hněvu césara se bál. —
     Tu náhle se všech stran to zahučelo
jak hromu třesk, a věnce lítaly
z čistého zlata, až se mrakem tmělo:
     to mramorové sochy tleskaly,
jež kolem stály, zbytky krasších časů,
a jejich věnce se to míhaly
nad jevištěm ve slunce zlatém jasu.

(Z Poesií.)