Otevřít hlavní menu

Patery knihy plodů básnických/Bitva

Údaje o textu
Titulek: Bitva
Autor: Jan Červenka
Zdroj: online na Internet Archive
Vydáno: BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 386 - 388.
Licence: PD old 70

Již děla hřímají! Pod vrchem v krvi
se brodí tisíce!
          Na záblesk prvý,
po němž jak bouře ozvala se první rána,
zem těly mrtvých rázem byla stlána.
Ó hrůzo, zděšení! V tom okamžiku
krev stydla v žilách všem z celého šiku.
Jak omámení pušky strhli s ramen
a stanuli. Před nimi v dáli plamen
a rány děl mhou rána prorážely,
a oni stáli, třásli se a chvěli
a pušky svírali do zkřehlých dlaní.
Vždyť nepřítel tu byl jak z nenadání!
A oni stáli hrůzou ustrnulí,
jak ze sna probuzeni deštěm kulí,
však nikdo z nich úst neotevřel k slovu.

A v dáli před nimi to blesklo znovu,
za bleskem rána mlhu rozhoupala,
a cela řada, v popředí jež stála,
se rozptýlila v zděšení a křiku.
Pak nový blesk a rána v okamžiku,
to v řadách jich, a třicet mrtvých k zemi
se sřítilo. Tu každý byl jak němý
a třásl se, ne hrůzou již, však vztekem,
zrak vytřeštil a cítil se být rekem!

Hurrá! Jak mraky v spoustě neobsáhlé,
v před husté řady vyrazily náhle.
To nebyli víc lidé. Rozsápaní
lvi, démoni, se smrtnou v ruce zbraní,
již celé šiky v útok s sebou strhli!
Jak hejno dravců k zemi teď se vrhli,
z jich řady oheň zasálal a mžikem
se v před zas hnali znova s divým rykem.
V to s obou stran se rozhoukala děla,
zem duněla a třásla se a chvěla,
a mrtví padali jak v poli klasy.
Krev tekla v proudech. Zoufající hlasy,
křik, signály a pušek rachocení —
to vše v té náhlé, jasné záři denní
pod mraky dýmu hřmělo bouří jednou.
Smrt slavila své hody! V nepřehlednou
a dravou spoustu srazily se strany,
nad mrtvolami, jež se rozdupány
jim kladly do cesty, nad raněnými,
již svíjeli se v mukách mezi nimi.

A bez vítězství, hodiny dvě celé,
do posledního dechu nepřátelé
se vraždili. Ač s krví pot se sléval
jim na těle, boj přece neumdléval!
Zde každý za oběť se klaď své vášni
a bez rozdílu všichni byli strašni.
Ó Bože, slituj se!
               Pak z nenadání
se rozleh’ signál divým třeskem zbraní,
a se všech stran jím zajásaly rohy . . .
To není možno! Teď, nad padlých stohy,
když tisíce jich zde krev vycedilo,
teď oheň zastavit?!... A přec tak bylo!
Vše rázem utichlo; jen dým se valil
nad bojištěm a nebe v mraky halil...

Na týden příměří, jež skončí mírem!
Ta slavná zvěsť po světě půjde širém,
na hroby mrtvých vřelé slzy skanou,
a z nepřátel zas přátele se stanou.
Ó posměchu!... Dnes vraždili se v boji,
jak zběsilí krev prolévali svoji
a za týden si padnou do objetí —
a na zdraví si budou připíjeti!

(V Lumíru, 1880.)