Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Pastevcův sen
Autor: neuveden
Zdroj: Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 107–111.
Licence: PD anon 70
Překlad: Pavel J. Šulc
Licence překlad: PD old 70

V jedné vesnici žil chudý pastýř, jenž měl ženu a jediné dítě, hocha. Toho brával pastýř s sebou na pastvu a záhy jej učil, jaké povinnosti má řádný pastýř, tak že když hoch poněkud povyrostl, mohl naň spoléhati a svěřiti mu stádo, při čemž doma sám vydělal nějaký groš pletením košů. Malý pastevec vesele honil stádo svoje po ladech a pastvinách, i zpíval si při tom anebo hvízdal vesele, tak že mu nebyl čas nikdy dlouhým.

V poledne ulehl klidně vedle svého stáda, pojedl chléb svůj a napil se vody, časem pak si také dřímnul a pak hnal stádo své dále.

Jednou v poledne odpočíval pod košatým stromem, usnul a měl podivný sen. Zdálo se mu, že cestuje a to velmi daleko — slyšel cinkání, jako by peníze padaly k zemi — hřmění a hučení jako od střelby — viděl nesčetné tlupy vojákův ozbrojených — vše to hemžilo se kolem něho.

Šel pořád dál a dále stoupaje do výše, až se ocítil na vysoké hoře, kde byl trůn, na který usedl, i bylo ještě místo vedle, na něž posadila se krásná žena, jež pojednou se objevila.

Pastevec vztýčil se ve spaní a pravil vážně: „Jsem králem španělským.“

Té chvíle procitl. Přemýšleje o tom podivném snu. hnal dále stádo své a večer vypravoval rodičům, pomáhaje jim při pletení, podivný sen svůj a dodal: „Věru, bude-li se mně to zdáti ještě jednou, odeberu se do Španěl, bych se přesvědčil, stanu-li se králem.“

„Nemoudrý hochu,“ smál se mu otec, „tebe udělají králem.“

Matka pak smála se opětujíc: „Králem španělským, králem španělským.“

Druhého dne o polednách ulehl pastevec pod tímže stromem, a hle, měl opravdu zase tentýž sen.

S těží jen vydržel na pastvě do večera; měl chuť běžeti domů a vydati se na cestu do Španělska. Když přihnal domů, vypravoval opět svůj sen a pravil: „Budu-li ještě jednou míti takový sen, odeberu se ihned do Španěl.“

Třetího dne spal opět pod tímže stromem a měl zase tentýž sen. Vztýčil se ve snu a pravil: „Jsem králem španělským.“

Při tom se probudil, chopil klobouk a hůl i hnal stádo rovnou cestou ku vsi. Lidé hubovali, že již domů žene, kdy není čas ještě, ale hoch nedbal lání toho, nýbrž šel domů, sebral a svázal svůj nejlepší šat, zavěsil na rameno na hůl a hned vydal se na cestu.

Pospíchal při tom, jakoby toho dne ještě chtěl býti ve Španělsku. Avšak dorazil pouze do velikého lesa, kde nebylo vesnice ani chýže, tak že byl přinucen přenocovati v lese i zalezl si do hustého křoví, kde usnul. Ale hnedle probudil jej jakýsi šumot; tlupa mužů, kteří hlasitě hovořili, táhla kolem křoví, v němž byl ukryt. Vylezl tiše a šel za nimi, mysle, že nalezne nocleh; kde budou spáti mužové tito, tam že bude i pro něho místa.

Za malou chvíli dospěli k velikému domu, jenž stál uprostřed lesa i zaklepali, načež otevřely se dvéře a muži vešli, s nimi pak vkradl se do domu také náš pastevec.

Všickni vešli do veliké jizby, jen slabě osvětlené, kde na zemi bylo slámy a peřin v hojnosti, patrně určeny za nocleh pro příchozí muže.

Pastevec ukryl se rychle v hromadě slámy nedaleko dvéří a pozoroval z úkrytu svého, co se bude díti dále. Poznal záhy, že to jest rota loupežnická a že majitel domu toho jest náčelníkem jejím. Ten posadil se na místo povýšené i pravil hlasem silným: „Milí soudruzi, vypravujte mi o dnešních činech svých, kde jste byli a co jste ulovili.“

První povstal muž vysoké postavy, černovousý, jenž pravil: „Milý náčelníku, svlékl jsem dnes bohatému šlechtici spodky, jež mají dvě kapsy a kdykoli ty se obrátí a třepají, vypadne z nich hromádka dukátů.“

„Toť velmi hezké,“ pravil náčelník.

Po té povstal jiný a vypravoval: „Ukradl jsem klobouk generálovi a ten klobouk má takovou vlastnosť, že točíme-li jím na hlavě, vycházejí z něho na třech stranách výstřely.“

„Také dobré,“ pravil náčelník.

I povstal třetí a pravil: „Vzal jsem rytířovi meč, který má vlastnosť takovou, že vrazíme-li jej do země, vznikne okamžitě pluk vojska.“

„Čin to slavný,“ pravil náčelník.

Čtvrtý loupežník vypravoval takto: „Stáhl jsem spícímu pocestnému boty, v nichž každým krokem urazíme sedm mil.“

„Schvaluji skutek tvůj,“ pravil vůdce. „Nyní pověste kořisť svou na zeď, jezte a pijte a pak se vyspěte.“

Potom odešel a lupiči hodovali dlouho, až pak usnuli. Když bylo všude ticho, vzchopil se pastevec, oblekl kalhoty, obul boty, vzal klobouk, opásal se mečem a plížil se tiše z domu.

Venku osvědčily boty záhy svou moc; netrvalo to dlouho, že dorazil do hlavního města španělského, jež slově Madrid.

Zeptal se. kde jest veliký hostinec, ale tázaný mu odvětil: „Ty malý kluku, jdi kam patříš a nemíchej se mezi pány.“

Když pak mu dal pastevec dukát, stal se cizinec zdvořilejším a vedl jej do nejlepšího hostince, kde si jinoch najal hned nejkrásnější jizby.

„Co máte nového u vás?“ tázal se vlídně hospodského.

Ten se zamračil a pravil: „Ach, mladý pane, vy jste nepochybně cizincem! Proto neslyšel jste, že náš král sbírá vojsko, dvacet tisíc mužů a chystá se k válce. Máme nepřátely kruté! Jsou to zlé časy, pane! Chcete snad také se dáti k vojsku?“

„Ovšem, ovšem,“ zvolal jinoch a jeho oči zářily radostí.

Když odešel hostinský, svlekl koženky svoje, vytřásl z kapes hromádku dukátů a nakoupil si pěkný šat, zbraň i šperk a pak oděn nádherně šel ku králi, by požádal za slyšení.

Když přibyl do zámku a dva komorníci jej vedli velikou síní, potkali sličnou, mladou ženštinu, která vlídně pozdravila jinocha, uklonivši se. Páni pak šeptali: „Toť princezna — dcera králova.“

Mladík byl nadšen krásou dívky té i předstoupil směle před krále a mluvil takto: „Vaše Veličenstvo! Nabízím vám, jakožto voják, služby svoje. Moje vojsko, jež vám přivedu, pomůže vám dobyti vítězství a dobude všeho, co mu poručíte. Ale za odměnu si vyžádám dceru vaši za choť. Svolujete k tomu?“ Král podivil se té smělé řeči a pravil: „Nuže, přijímám podmínku tvou a vrátíš-li se jako vítěz, určím tě za svého nástupce a dám ti za manželku dceru svou.“

Bývalý pastevec odebral se na pole a tu vbodl meč svůj do země, načež objevili se tisícové vojínů. On pak, jako vůdce, seděl na koni bujném ve zbroji a oděvu nádherném. I táhl vstříc nepříteli a podnikl tuhý zápas s ním. Z klobouku vůdcova sršely zhoubné střely a mečem svým vyvolal ze země vždy čerstvé pluky, tak že hnedle byl nepřítel poražen a Španělé dobyli skvělého vítězství. Stíhali nepřítele, jemuž odňali nejkrásnější část jeho země. Potom vojvoda i s vojskem vrátil se do Španěl, kde čekalo naň blaho veliké. Princezna potkavši jinocha v sále, oblíbila jej velice. Král pak ocenil jeho zásluhy náležitě, splnil slib svůj, dal mu dceru a také jej učinil svým nástupcem.

Potom slavili hlučně svatbu a bývalý pastevec byl nad míru šťasten. Král brzo po tom složil korunu, již odevzdal zeti, jenž seděl na trůnu, maje vedle sebe sličnou choť a národ mu holdoval. Vzpomněl si, jak se naplnil jeho sen, jakož i na svoje rodiče a když byl samoten se ženou svou, pravil k ní:

„Mám chudé rodiče, otec můj jest pastýř; já sám pásal stádo, daleko odtud. Ve snu bylo mi zvěstováno, že stanu se králem španělským. Štěstí mi přálo, hle, jsem králem, avšak rád bych viděl, by rodiče moji byli účastni mého štěstí a blaha i žádám, bys mi dovolila, jíti domů a přivésti rodiče své.“

Královna souhlasila propustivši manžela, jenž cestoval velmi rychle v zázračných botách svých. Na cestě odevzdal věci kouzelné, jež odňal lupičům, pravým majitelům, kromě bot, i přibyl k rodičům, jižto měli velikou radosť, když jej uzřeli. Majiteli bot dal za ně vévodství. Potom žil šťastně a blaženě jako král španělský až do své smrti.