Paměti Augustina Bergra/Vítězství „Prodané nevěsty“ ve Wien

Údaje o textu
Titulek: Vítězství „Prodané nevěsty“ ve Wien
Autor: Ladislav Hájek
Zdroj: HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 174–183.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1943
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Augustin Berger

Rok 1892 byl už od počátku ve znamení napjatých příprav zájezdu do Wien na Mezinárodní hudební a divadelní výstavu, na které měly býti vystaveny nejen divadelní doklady a památky, nýbrž na návrh ředitele divadla Theater an der Wien Jaunera byla na výstavě postavena i velká scéna, kde měla ukázat své umění různá evropská divadla. K účasti bylo pozváno i Národní divadlo a byla s ním 18. března 1892 uzavřena wienskou výstavní komisí řádná smlouva, kterou se Národní divadlo zavázalo, že v době od 1. do 7. června provede ve výstavním divadle aspoň sedm představení s celým personálem a výpravou, jak je hraje v Praze.

Pro zájezd horoval vlastně jen ředitel Šubert a z družstva Národního divadla dr. Růžička, jinak se dělaly zájezdu velké překážky. Bylo vytýkáno, že je to ukvapenost, že zájezd narazí na nepochopení českého umění ve Wien, že to bude jistě velké zklamání. Z družstva byl dokonce podán i protest pražskému místodržitelství proti zájezdu. Všechny překážky však byly překonány a konaly se horlivé přípravy. Všichni se spoléhali hlavně na Smetanovu „Prodanou nevěstu“, která byla ustanovena za zahajovací představení. Na druhý den byl určen Dvořákův „Dimitrij“. Jako třetí představení melodram „Námluvy Pelopovy“ od Jaroslava Vrchlického s hudbou Fibichovou. Pak se měly hrát Bendlova opera „Lejla“ a Šeborova „Husitská nevěsta“, potom Smetanův „Dalibor“ a konečně Šubertův „Jan Výrava“.

Zvítězila na celé čáře Smetanova „Prodaná nevěsta“. Největší zásluhu měl ovšem geniální skladatel věčně krásné „Prodané nevěsty“ a pak její skvělí představitelé. Krásně se o tom píše v „Dějinách Národního divadla“:

„Jeníka a Mařenku zpívají nyní Veselý a Veselá. Náhodou umělci téhož jména, ale jakoby zase ne náhodou. Patřili k sobě opravdu jako snad žádný jiný Jeník a Mařenka. Nepatřili, jak víme, k výbojným členům mladé generace, ale cože to oba silně vyznačovalo proti starším? Byla to zvláštní přirozenost, prostota a tím také, ač v jiném smyslu, realističnost jejich postav.“ A dále: „Veselý, aniž by vůbec musel hledat, zkoušet, tvořit, mohl se jen postavit a zpívat a byl Jeník dokonalý, v realistickém aspoň smyslu. Ale i jeho hlas a zpěv se k tomu takto hodil. Jeho krásný hlas, zde za ničím se nepachtící, zněl zvláštně plně, svěže a teple a stejně takový byl i jinak při této prostotě a upřímnosti jeho výkon. A Mařenka Veselá, ač umělecky již vyšší, nejen tak naturálně protá, byla také takto milé, nehledané selské děvče naproti předchozím umělejším Mařenkám. A tak se tu realismus mladých také uplatnil, i když jiný, zvláštní, ale právě ten, kterého ‚Prodaná nevěsta‘ potřebovala.“

Hlavní vša, kdo takto do reprodukce „Prodané nevěsty“ zasáhl, byl Heš. A dále píší „Dějiny Národního divadla“:

„A tu se ukázalo, že těžko si vymyslet roli jeho naturelu bližší, než byla právě tato. Kdyby ji byl Smetana pro někoho zvláště tvořil, nemohl by ji mohl vytvořiti lépe a pro nikoho vhodněji. Již Kecalova hrubozrnnost byla Hešovi více než blízká. Tu i hrbozrnnost Hešova orgánu nejen nevadila, nýbrž naopak byla velkou předností. Hešův Kecal hned prvním tónem i barvou hlasu prozrazoval, kdo jest. Stejně tak bylo i s Kecalovou neukázněností, prorážením okolního rámce, s jeho sebevědomím. I to byl Heš. Heš proto po prvé, ale jistě právem, vyzvedl právě tuto stránku Kecalovu. I zpíval tak Kecala“ atd.

O Krössingovi a Mošnovi se v „Dějinách“ praví:

„Krössing sice dále zpíval Vaška a Mošna komedianta, ale to byli dva nezmarové, kteří byli mladí za každých okolností, a proto ti ani v nejmenším nevadili přerodu ‚Prodané nevěsty‘ ze starého světa v nový.“

O Esmeraldě:

„Zato mnoho tehdy znamenala Esmeralda. Tu zpívá, jak víme, Cavallarová a to bylo něco jako u Heše. Ne Cavallarová Esmeraldu, ale Esmeralda jako by hledala Cavallarovou, tak zase tato role byla přímo střižena pro dětsky rozpustilou, veselou, ale přitom jemnou Cavallarovou. Komediantská scéna doznala jí proto zcela nového a velikého půvabu a i Možna jako by byl touto partnerkou znovu omládl. Tak přímo rozkošná to byla Esmeralda.“

Velkou zásluhu o provedení „Prodané nevěsty“ měla i nová ředitelská režie Josefa Šmahy. Šmaha dovedl vdechnouti do scénování, do celého děje onu krásnou, národní živost celé vesnice, kterou genialita Smetanova podává tak nedostižně. Dovedl vysokou úroveň krásných sborů prodchnout živostí, srdečností a teplem. Jaká to byla jásavá, česká vesnice o poutí. Ano, pravá česká venkovská pout ať už na návsi v realistickém podání, anebo při muzice ve vesnické hospodě, s muzikanty, rozjásanými mladíky, roztouženými děvčaty, s hostinským, roznášejícím pivo.

A komediantská scéna? Skutečně česká venkovská komedie. Jak se mi překrásně pracovalo se Šmahou na nové úpravě tanců, skočné, polky, furianta a komediantské scény, jimž jsem se snažil dáti, dorozuměv se se Šmahou, skutečný děj a lidový, živoucí ráz, jak jsem jej vnímal a vyčetl ze Smetanovy hudby. Při polce jako by se dala celá vesnice do jásavého tance. A Šmaha měl pro mé snahy plné pochopení.

Do „Prodané nevěsty“ byly pořízeny i nové dekorace, které namaloval Holzer po poradě s Chvalovským, s nímž zajel za vzorem do vesnic na Plzeňsku. Krásné byly i nové národní kroje, hýřící zladěnou pestrostí, ale vše podle skutečnosti.

V této nové slavností úpravě, určené k wienskému zájezdu, byla hrána „Prodaná nevěsta“ o svém dvoustém představení za nadšené účasti obecenstva krátce před zájezdem do Wien.

Z Wien došly před samým odjezdem nikterak potěšující zprávy. Před Národním divadlem na Mezinárodní hudební a divadelní wienské výstavě hrálo proslulé berlinské Deutsches Theater a po něm slavná Comédie française, ale Wien nikterak neuchvátily, zůstala chladná a obě divadla za svých her ve Wien nedosáhla ani jedenkráte vyprodaného představení. Nebylo proto divu, že se všech před odjezdem Národního divadla do Wien zmocnila stísněnost.

Výprava vyjela před 1. červnem. Byl to vlastně celý divadelní vlak s pěti nábytkovými vozy, v nichž byly vezeny všechny rekvisity, kostymy a nábytek do her, určených pro Wien. Vlakem jelo celkem 270 osob. Ředitel, dramaturg, tři kapelníci, baletní mistr, režiséři, sedmnáct sólistů opery, čtyřiapadesát členů orchestru, dvaadvacet členů činohry, napovědové, inspicienti, garderobiéři, garderobiérky, vlásenkáři, členové technického personálu, sluhové, úředníci divadla, strojmistr, uklizeči. Jelo celé Národní divadlo. V Praze se po dobu zájezdu do Wien v Národním divadle nehrálo. Prvotní stísněnost se cestou zlepšila. Ve Veselí-Mezimostí se za delší přestávky vystupovalo z vozů a už se žertovalo. Když jsme dojížděli do Wien, byli už všichni dobré mysli. Cesta báječně uběhla.

Uvítání na nádraží ve Wien bylo velmi srdečné. Radostně nás pozdravili zástupci českých spolků a velmi přátelsky nás přivítali členové výstavního výboru. Ubytováni jsme byli dobře. Příštího dne dopoledne jsme šli na výstavu a o 11. hodině jsme se sešli v prostorném, velkém výstavním divadle, abychom se seznámili s rozměry jeviště a vyzkoušeli jeho akustiku. Zkouška se nekonala. Vše bylo připraveno z domova. Po malé chvíli jsme se rozcházeli, abychom si veškeré síly ušetřili na večer.

První znamení bylo dobré. Divadlo bylo už předem vyprodáno. Velkou část divadla obsadili sice wienští Češi, ale přemnoho bylo prvního dne i německého obecenstva, lóže byly obsazeny wienskou i českou šlechtou, v divadle byli skoro všichni šéfredaktoři denních wienských listů, také z uměleckého světa bylo mnoho účastníků, Smetanovu hudbu přišli si poslechnout i skoro všichni wienští hudební skladatelé, zvědaví na mladé české divadlo. Od císařského dvora byl v representačních lóžích arcikníže Ludwig Viktor, nejvyšší hofmistr kníže Hohenlohe, nejvyšší komoří kníže Windischgrätz, nejvyšší hofmistr hrabě Bellegardi, pak rakouský místodržitel hr. Kielmannsegg, wienský purkmistr dr. Prix a j. Zmínky zasluhuje také čestná předsedkyně výstavy kněžna Pavlína Metternichová, která se české výpravy opravdu vlídně ujala a věnovala se jí.

Po Smetanově Slavnostním pochodu, který byl hrán orchestrem Národního divadla a byl vyslechnut obecenstvem s nadšeným obdivem, Šubert rozumně zahájil představení Živým obrazem: v zeleném háji exotických palem byly busty císaře a císařovny, jimž vzdávalo na jevišti hold v půlkruhu rozestavené veškeré členstvo Národního divadla, zúčastněné v národních krojích v „Prodané nevěstě“.

A ledy byly prolomeny. Nadšeně byla přijata radostně vzrušující ouvertura „Prodané nevěsty“. V „Dějinách Národního divadla“ se o tom píše doslovně:

„Všechno bylo přímo strženo radostným jejím vírem, a když skončila, ozval se přímo jásot. Ale to pak ve vlastní opeře jen ještě dále stoupalo. Nejen ‚Věrné milování‘ – jako u nás doma – ale i dueto ‚Jako matka požehnáním‘ bylo aplaudováno, nástup Kecala přímo elektrisoval, a když se ke konci aktu rozvířila polka, tu již vůbec obecenstvo nebylo sebe mocno. Bylo přímo okouzleno a tak radostně, že celé divadlo přímo zářilo. Místodržitel Kielmannsegg ihned také šel na jeviště gratulovat, vítězství večera bylo už nesporné.“

A radostné nadšení z krásného živoucího díla velkého genia se stupňovalo akt od aktu. Obecenstvo bylo „Prodanou nevěstou“ uchváceno.

Zmíním se jen o své choreografické části. Primabalerina Grimaldiová tančila se mnou polku, kterou tančil i celý baletní sbor. A bylo tomu skutečně tak, jak o tom píší „Dějiny Národního divadla“, že ke konci aktu, když se rozvířila polka, obecenstvo nebylo sebe mocno, že bylo prostě okouzleno, že celé divadlo přímo zářilo. Potlesk neustával a byli jsme už připraveni po mnohém děkování opakovat finale polky. A což teprve furiant a skočná, jež tančily se mnou mimo baletní sbor slečna ze Schoepfů, pozdější paní Borecká, a Adéla Srnová. Od poloviny furianta neustal už nadšený potlesk celého hlediště a burácel ještě dlouho a dlouho po tanci.

Stejně skvělý úspěch měla i komediantská scéna s neodolatelným principálem Mošnou, Krössingovým Vaškem a čtveračivou Esmeraldou Cavallarové.

Po vytroubení sóla křídlovkou, kdy všechno na vteřinu ztrne a obě sólové tanečnice začínají skočnou, ozvalo se jedinečné Mošnovo zvolání:

„Hej, paňáco“ – a nastalo mé entrée.

Ó, jaký to byl radostný tanec paňáci za jásotu celého hlediště!

Bylo to skvělé vítězství nejen překrásné Smetanovy „Prodané nevěsty“, nýbrž i české opery, českého Národního divadla. Wienské deníky nepokrytě také uznávaly, že proti scénám se starou tradicí zvítězila svěžest mladého českého divadla, sjednocenost a vysoká úroveň celku, sboru i orchestru. O orchestru Národního divadla napsal velký wienský deník:

„Tento orchestr hraje, jako by byl z Dvorní opery.“

A to bylo nějaké uznání orchestru, dotud ve Wien neznámému. Uchváceno nebylo jen obecenstvo, nýbrž i přítomní hosté z císařského dvora v čele s arcivévody, kteří přišli i na příští představení „Prodané nevěsty“, šlechta, přítomní wienští skladatelé a umělci. Jedinečným způsobem se rozepsaly o vítězství české opery všechny wienské listy, byly nadšeny sólisty, sborem, baletem, orchestrem, režií i provedením. Po nich se pochvalně rozepsaly o wienském zájezdu Národního divadla, o Smetanově překrásné hudbě listy celého světa.

Ve Wien se v těch dnech takřka nemluvilo o jiném než o vítězství „Prodané nevěsty“ a českého Národního divadla. Nadšeně se vyprávělo o duetu „Věrné naše milování“, o arii „Jako matka požehnáním“, o duetu Mařenky s Vaškem, o Jeníkově „Jak možno věřit“, o vrcholném Kecalově „Znám jednu dívku“, o sextetu „Rozmysli si, Mařenko“, o radostně vzrušujících sborech „Proč bychom se netěšili…“, „To pivečko je věru nebeský dar“, o skvělé polce, furiantu, skočné, komediantech.

Po výstavě se říkalo:

„Die Tschechen haben den Vogel abgeschossen.“

Byli jsme všichni středem pozornosti už o přestávkách při prvním představení. Se všech stran bylo gratulováno nejen řediteli Šubrtovi, který se rázem uklidnil a zářil, nýbrž nám všem, a pochvalován byl každý jednotlivý výkon. Zahrnula nás chválou mezi jinými representanty a členy výstavního výboru i kněžna Pavlína Metternichová, která nás všechny po představení pozvala na společenský večer, jehož se také všichni činitelé a sólisté Národního divadla zúčastnili.

Při večeru došlo k malé humorné scéně. Kněžna mezi jiným oslovila i Heše, jehož Kecal uchvátil Wien. Však nám ho také později Wien odvedla ke své Dvorní opeře. Kněžna se otázala Heše, jak se mu po představení daří. Heš, rozradostnělý nejen svými úspěchy, nýbrž i vítězstvím všech, dlouho neuvažoval a odpověděl:

„Ausgezeichnet, gnädige Frau…“ Až po těchto slovech se zarazil, neboť si uvědomil, že neoslovil kněžnu náležitým titulem. Ale kněžnu jeho prostá odpověď i jeho náhlé zaražení rozesmálo. Byla k nám všem velmi vlídná a pozorná, jí také náležel velký dík za vzorné přijetí, jehož se nám dostalo a jež mělo velký podíl i na dobrém rozmaru, kterého je nezbytně třeba.

A tak jsme byli ve Wien místo očekávaných demonstrací všude pozdravováni a celá Wien chtěla „Prodanou nevěstu“ vidět. Jako druhé představení byl dáván Dvořákův „Dimitrij“, po něm „Námluvy Pelopovy“, obě představení byla také plně navštívena, ale bylo voláno jen po „Prodané nevěstě“. Když tento jedinečný zájem Šubert zpozoroval, rozhodl se přes odpor některých českých veličin místo ohlášené „Lejly“ a „Husitské nevěsty“ hráti jen „Prodanou nevěstu“. Chtěl udržeti dojem pronikavého vítězství až do konce zájezdu, což se mu podařilo. Každé představení „Prodané nevěsty“ bylo vyprodáno, ač počasí pro výstavní divadlo nebylo nijak přiznivé; pršelo, jen se lilo, a divadlo tonulo v moři bláta a vody, ale to nadšené obyvatele Wien neodradilo. Po takovém jedinečném zájmu o českou operu byl učiněn pokus zájezd prodloužiti, ale na divadlo čekala už skupina další, která postoupila české opeře jen jediný den, 8. červen, kdy se hrála při vyprodaném divadle „Prodaná nevěsta“ po čtvrté,

Byli jsme všichni nadšeni a rozradováni, až bodrý Veselý, jenž přes přísný zákaz pilně užíval radostí veselé Wien, byl hlasově úplně indisponován – ochraptěl, když se měla hráti „Prodaná nevěsta“ po třetí… Byla to pro Šubrta nová velká starost, ale netrvala dlouho. Ihned bylo telegrafováno do Prahy pro náhradního Jeníka, Hanuše Laška, který tehdy ještě nebyl stálým členem Národního divadla. Přijel neprodleně z Příbramě, kde byl na letním bytě, a s ním také zpíval o třetím představení „Prodané nevěsty“ za indisponovaného Heše druhý Kecal, hlasově stejně výtečný, Hynek. Souhra neutrpěla ani trochu a obecenstvo znovu jásalo.

I při čtvrté, poslední „Prodané nevěstě“ bylo divadlo už dávno před představením vyprodáno a marně se obecenstvo mačkalo aspoň pro lístky k stání. I rozloučení bylo velmi srdečné, bouřlivý potlesk a jásot obecenstva i po představení neustával a vynucoval si, aby byla znovu a znovu zdvíhána opona. Vystoupil ředitel Šubert a za bouře potlesku upřímně děkoval německy a česky za pohostinné, krásné přijetí českého Národního divadla ve Wien a pronesl přání, aby ke sblížení došlo i v ostatních směrech. Obecenstvo projevovalo hřímavě souhlas.

Návrat do Prahy byl vpravdě triumfální. Vítala nás nejen celá Praha, nýbrž celá česká veřejnost, veškeren český tisk.

Dne 15. června byla hrána s velkou slávou po prvé po zájezdu v Národním divadle „Prodaná nevěsta“ v témž obsazení jako ve Wien. A zase nebylo nadšení konce. Oslavován byl zaslouženě zvláště inspirátor vítězného zájezdu ředitel Šubert, který se nedal zastrašit nijakými překážkami a zájezd uskutečnil. Po prvním jednání „Prodané nevěsty“ mu byl pražskou Měšťanskou besedou věnován stříbrný věnec. Představení končilo holdem Smetanovu geniu. Sbor zapěl „Dobrá věc se podařila“, účinkující se rozestoupili a mezi dětmi a dívkami v národních krojích se skvělo Smetanovo poprsí, u něhož byly složeny veškery věnce a stuhy z wienského zájezdu.

Pak následovaly i další slavnosti a oslavné večery. Dne 19. července ve slavnostně vyzdobeném divadelním foyeru byla Akademií věd a umění odevzdána Národnímu divadlu zlatá medaile.

Wienské vítězství, uznání velké Wien, mělo blahodárný vliv i na sebevědomí a umělecký rozvoj Národního divadla. Mne zajímaly ovšem zvláště úsudky velkých wienských deníků o baletu Národního divadla. Jednotlivé listy psaly o něm:

„Baletní mistr pan Berger se svým skvěle vycvičeným, úchvatným baletem získali rázem obecenstvo. Tančily-li dámy tohoto baletu polku nebo skočnou, zapomínali jsme skoro na náš národní valčíkový takt a poskakovali jsme s polkou“ atd.

Dne 9. července byla premiéra velké výpravné hry „Carův kurýr“ s pěknou Šeborovou hudbou, s velkolepou výpravou a balety. Hra se velmi líbila.

Dne 17. září byla premiéra Bizetovy opery „Djamileh“ s baletem, v němž zvláště vynikla slečna ze Schoepfů-Borecká jako odaliska.

Dne 11. října byla premiéra opery „Piková dáma“ s velkým baletem „Pastýřská hra“ a 28. listopadu Gounodova opera „Filemon a Baucis“ s baletem bacchanale.

Úspěšná komická opera Kovařovicova „Noc Šimona a Judy“ byla hrána po prvé dne 5. listopadu. Byl v ní velký balet. Opera uměleckého rázu se velmi líbila.

Až 19. listopadu byla sehrána Mozartova opera „Titus“, která se měla vlastně hrát již o výstavě. „Titus“ byl Mozartem komponován ke korunovaci Leopolda II. a měl býti proveden v den stého výročí korunovace 6. září a také na paměť stého výročí první výstavy v Praze. K jeho provozování došlo však vlivem okolností až 19. listopadu. Do opery byl vložen krásný velký balet z jiné Mozartovy opery, z „Idomenea“. K reprise „Tita“ však už v té době nedošlo.

V dubnu 1893 byla nově vypravena Dvořákova opera „Král a uhlíř“ s úspěšným baletem.

Ale to už jsem byl zase ve Wien…