P. T. panu J. R. Vilímkovi, vydavateli „Humorů“
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | P. T. panu J. R. Vilímkovi, vydavateli „Humorů“ |
| Autor: | Jan Neruda |
| Zdroj: | Humoristické listy, roč. 20, č. 21. str. 162 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 25. 05. 1878 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef Richard Vilímek (1835–1911) |
| Jan Neruda v letech 1874 až 1891 pravidelně uveřejňoval v Humoristických listech stručné životopisy osobností, které přispěly české společnosti a kultuře. Články nepodepisoval, autorství zmiňuje J. R. Vilímek např. v roč. 29, č. 53 nebo v životopisné vzpomínce z r. 1908. Tentokrát vyšla řada na samotného Nerudu. | |
P. T. panu J. R. Vilímkovi,
vydavateli „Humorů“,
zde.[1]
Můj milý!
Sděluješ mně, že mou podobiznu dáš ten týden do „Humorů“, a žádáš, abych si sám k ní napsal text. Koukej se, nedělej to; bojím se o Tvého kresliče! Jakpak by dovedla slabá jeho ruka podat tvář tak naprosto zvláštní, tak výrazuplnou, tak — no zkrátka, Ty víš sám dobře, že umění má své meze. Ale musí-li to přece být a není-li už žádného, žádného vyhnutí, pak prosím, dej mne tam celého i s nohama; neboť když nemohu kopat, netěší mne život, ani na obraze ne!
Abych však si napsal sám text k tomu, to naprosto nejde. Mám o sobě mluvit co o člověku, o povaze své? Mám se chválit? To nemohu, chcili být jen trochu spravedliv. Mám se hanět? No — to by už šlo spíše. Jsem si vědom, že mám pěknou řadu chyb, z nichž by se dal sestavit obrázek zcela rozkošné perspektivy. Ale nepřekvapme se! Chci být totiž ještě hezky dlouho živ a můžem se tedy kojit oprávněnou naději, že bude těch chyb bohdá pořád víc a víc, tak že na konec obraz nabude až zázračné krásy. Počkejme!
Mám mluvit o svých spisech? Je pravda, už je jich celá karavana. Napřed jsem napsal několik veseloher a také jednu truchlohru. Veselohry se líbily a proto o nich dnes už nemluví nikdo; tragedie propadla a je tedy přirozeno, že mnohý podnes, zvláště v časopisech, vděčně k ní poukazuje. Pak jsem psal verše, cestopisy, povídky, feuilletony — jen kdybych věděl, stojí-li to všechno za něco! Ale člověk se toho nedoví. „Vy ani nevíte, jak ráda já Vaše, „Knihy veršů“ čtu,“ flautuje sladký sopránek. — „Poslouchejte, kamaráde, víte, Vaše verše nečtu, jsou mně moc těžkopádny; ale Vaše povídky — hrome, to ano, to je ze života, to je pěkné!“ míní zas mužský znalec. — „Nedělejte si nic z toho, ale to mne znáte, že jsem upřímný, a Vám co rozumnému člověku musí předc záležet na úsudku upřímném — já Vám povídám, Vaše povídky — brr! drsná próza — za to však „Menší cesty“ nebo „Obrazy z ciziny“, ej to je něco, pro to máte talent, rozhodný talent, povídám!“ ubezpečuje mne jiný znalec. — A čtvrtý znalec mně tiskne ruku: „Feuilletony, můj milý, nepište nic než feuilletony!“
Z čehož soudím sccla jasně, že buď všechny spisy moje jsou výtečny, nebo že všechny dohromady a každý zvlášť nestojí za nic. Doufám, že Tvoje ke mně přátelství a osvědčené měkké srdce rozhodne se pro náhled poslednější.
Žehnám Tě,
Tvůj
Jan Neruda.
- ↑ Dovolujem sobě indiskretnosti té, že zde otiskujem list soukromý.