Přemyslovci/Přemysl

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Libuše	Přemysl	Duma u hrobu Přemyslova

Údaje o textu
Titulek:	Přemysl
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 10–12. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jsou to mlhy aneb vlny prachu,
Jež tam z modrých dolů vyplynuly?
Jsou to střely, jichžto v mraku sivém
Záře bystroleté zakmitnuly? —
Jsou to střely Libošinské růže,
Věhlasní to lechové a kmeti,
Měří sem, by zvali k stolci vlády
Voleného vůlí bohů muže.

Důstojnost milostné kníně byla
Sveřepostí lecha potupena:
Protož k stolci zove panna muže,
Jenž by vládl krutěj nežli žena.
A tuť poslové co střely rána,
Zvěstující slunce příchod jarý,
Dopádili o polední době
Sem, by pozdravili Čechů pána.

Před vyslanci komoň sněhobílý
Jeleními skoky půdu bije;
Doskočiv vykázaného místa
Před oráčem kloní hrdé šíje,
Před oráčem koří se na luhu,
Přemyslem to, vládykou Stadickým,
Jenž, dokonav půli práce denní,
Stoluje u železného pluhu.

Rolníkovi za železným pluhem
Koří se věhlasní vládykové,
Zvolajíce: „Budiž zdráv, oráči!
Lada tebe k stolci vlády zove.
Věštba bohů lidu objevila
Lepost tvou a jarost ducha tvého,
Protož jasná dcera Kroka tebe
Za chotě a pána vyvolila.

Kázalať nám spěti ku severu
Modrovlnnou řekou, květným dolem,
Pozdraviti za pahorem třetím
Pána země za železným stolem.
Překročivše důl a třetí horu,
Přeplavavše řeku modrovlnnou,
Vyvolence kněžny panny zovem
K Libušině knížecímu dvoru.“

K obloze povznesa mužnou tváři,
Ode pluhu Přemysl se zdvihne;
Dotknut boha věstitele září
Tato slova mluví s citem vroucím:
„Den to slavný, bohem zvěstovaný!
Poupě to budoucích ratolestí!
Símě to budoucích hájů slávy!
Dennice to budoucího štěstí!

Slunce na poledne vystoupilo —
Nedokoná pluh můj práci denní.
Úlohu rolníka vůle věčná
Ejhle v úkol velebnější mění! —
Mé i plémě, slavně vystoupivši
Na poledne, zhasne v jarém lesku,
Nedokoná úkol vykázaný —
Tak to psáno věčném na nebesku!“

Dorokovav, hůl rolnickou zatkne
Silnou pěstí v rozorané pole,
Aj a div — tu z dřeva květy pučí,
Listí zelená se vůkol hole. —
Říza knížecí hle s beder vlaje
Rolníkovi, a v komonstvu slavném
Přemysl již k Libošínu spěje
Přes pahorky, doliny a háje.