Přehled dějin literatury řecké/Melické básnictví
| Přehled dějin literatury řecké Gabriel Šuran | ||
| Jambické básnictví | Melické básnictví | Chorické básnictví |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Melické básnictví |
| Autor: | Gabriel Šuran |
| Zdroj: | ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
§ 14. Melické básnictví. editovat
Písně k solovému zpěvu určené ve strofické formě (κατὰ περίοδον) Řekové zvali τὰ μέλη. Zpívány byly ke strunovému nástroji — κιθάρα. Nejvíce byly pěstovány v Ionii a Aiolidě, kde zvláště proslul ostrov Lesbos.
Nejkrásnější básně toho druhu pošly od proslavené dvojice lesbické Alkaia a Sapfy, kteří žili na konci 7. a v první polovici 6. století.
1. Alkaios (Ἀλκαῖος) pocházel ze starého šlechtického rodu v lesbickém městě Mytileně. Účastnil se všech bojů šlechty proti straně demokratické, jež měla v čele tyrana Myrsila[1] a dlouholeté války svého rodiště proti Athenám o Sigeion v Troadě. Když proslulý Pittakos uklidil domácí rozbroje, Alkaios odešel z vlasti do cizích služeb vojenských, jež ho zavedly až do Egypta. Později mu Pittakos dovolil vrátiti se, a Alkaios strávil poslední dni svého života doma.
Z písní jeho nejproslulejší byly: válečné (στασιωτικά), pijácké (συμποτικά), jež napodobil Horatius v Od. I, 14. 18. 37., a milostné (ἐροτικά), z nichž Horatius jednu přeložil (Od. III, 12).
2. Sapfo (Σαπφώ) z Eressa lesbického byla mladší vrstevnicí Alkaiovou. Za politických bojů opustila vlast a odplula do Sicílie, odtud se po čase vrátila. Mnoho se vypravovalo o její lásce k jinochovi Faonovi, jejž pro nevěru stíhajíc, vrhla se do moře se skály leukadské; než pověsti ty jsou pouze výmysly řecké komedie. V domě svém shromažďovala nadané dívky, s nimiž básnila a pěla. Pro své milostné písně, které vynikaly půvabem řeči a krásnými obrazy, byla slavena za desátou Musu. Bohatstvím a lahodou rhythmů předčila i soupeře Alkaia. Po ní nazvána byla strofa sapfická, kterou Horatius často napodobuje.
K těmto básníkům aiolským přidružuje se:
3. Anakreon (Ἀνακρέων) z ionského města Tea (Τέως na pobřeží lydském; odtud Teius poëta). Žil s Ibykem na dvoře Polykrata samského (533—522). Když tento zhynul, dlel u Hipparcha v Athenách, a když i tento byl zavražděn, nejspíše u tyrana thessalského Echekrata. Dosáhl vysokého věku 83 let. Jeho básně v ionském nářeči psané slaví víno a lásku.
Mimo několik zlomků zachovalo se asi 60 písniček (Anacreontea), které, ačkoli též oslavují víno a lásku, nepocházejí od Anakreonta, nýbrž vznikly asi v době alexandrijské a liší se od pravých básní Anakreontových stavbou veršovou, nářečím i rázem.
- ↑ Nad smrtí jeho jásá ve fr. 20.
νῦν χρὴ μεθύσθην καί τινα πρὸς βίαν
πώνην, ἐπειδὴ κάτθανε Μύρσιλος.Slova ta napodobil Hor. Carm. I. 37. Nunc est bibendum…