Ottův slovník naučný/Pausanias

Ottův slovník naučný
Pausa (město)	Pausanias	Pausias

Údaje o textu
Titulek:	Pausanias
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 342–343. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pausaniás

Pausanias: 1) P. vojevůdce a vladař spartský. Jsa bratrem krále Leonidy (v. t.), byl přirozeným poručníkem a vladařem za nedospělého jeho syna Pleistoanakta I. (r. 480 př. Kr. ). R. 479 P. byl vrchním vůdcem všech Hellénů v boji s Peršany a položil se s vojskem u Eryther blíže Plataj, po prvé však potyčce, v níž padl velitel perské jízdy, zaujal stanovisko u vřídla Gargafie a hotovil se k boji obrannému. Jedenáctého dne perský vojevůdce Mardonios zahájil útok, ztratil však bitvu i život. P. úspěchem tímto neobyčejně zhrdl a již tehdy choval choutky tyrannistické, jakož dosvědčuje původní nápis votivního daru delfského, ale poměry ještě nedovolovaly jemu veřejně se prohlásiti. Po zapuzení Peršanů P. vypraven s loďstvem společným proti Kypru, jehož dobyl, pak do Propontidy, kdež vzal důležité Byzantion. Tu již stal se pánovitým a příkrým ne toliko ke Sparťanům, nýbrž i ke spojencům, s Peršany pak podezřele vyjednával, propustiv mimo jiné zajaté královy příbuzné. Eretrian Gongylos dopravoval listy mezi ním a Xerxem, v nichž P. vyhrazoval si podrobiti Řecko za ruku dcery královy. Xerxés přisvědčil, načež P. již i persky počal se strojiti. Spolčenci do toho vznesli stížnost do Sparty, načež P. byl odvolán a k zodpovědnosti pohnán, ale na soudě uznán nevinným. Jediným následkem byla ztráta velitelství proti Peršanům, které přešlo na Athéňany. P. přinucen ve Spartě žíti v soukromí, ale po krátkém čase odešel do Byzantia o své ujmě a jal se tam vládnouti jako tyrann, byl však Athéňany vypuzen. I odešel do argejských Kleon a tam vedl si tak podezřele, že Sparťané se obávali vzpoury heilótů, jím strojené. Na rozkaz eforů musil tudíž vrátiti se do Sparty, kdež byl přísně střežen. Přes to po delší dobu dopisoval si s Xerxem v úmyslu velezrádném, až se podařilo listy. jeho zachytiti. Maje býti zatčen, uchýlil se do chrámu Athény Chalkioiky, kterýž požíval prava útočištného, načež eforové kázali vchod zazditi. Umírající P. byl vynesen před chrám, kdež skonal (r. 468 př. Kr. ). Pšk.

2) P. periégéta starořecký. O jeho životě není žádných zpráv, toliko z jednotlivých poznámek v jeho spise vidí se, že byl Řek z Lydie pošlý, který nadšen jsa úctou k dávným sídlům i památkám národního kultu, zcestoval za doby císaře Hadriána celý Peloponnés i střední Řecko. Přišel z Lydie nejprve do Attiky, ale některé kraje procestoval častěji. V Athénách na př. pobýval ještě za prvých let Marka Aurelia. K periégétické své úloze vykonal veliké přípravy literární, vybíraje ze spisů rázu namnoze lokálního údaje hledící k minulosti jednotlivých měst anebo památek jejich, odkudž pocházejí i četné jeho historické exkursy, vložené příležitostně do textu s účelem informativním pro čtenáře. Také vykonal veliké cesty po cizích zemích, Italii, Sardinii, Korsice, Syrii, Arabii, Egyptě, ano byl i v oase Ammonské. Jednotivá místa popisoval v souvislosti topografické a ve směru svých cest, a sice všímal si bedlivě chrámů, svatyň, héroí, divadel, hříští a popisoval bedlivě jednotlivé památky, sochy, obrazy, anathémata. Zbožnost byla příčinou, že popisoval i jiné zjevy, mythologicky pověstné, jako trhlinu v Athénach, kdež prý ukončila se potopa Deukalionova. Také mnohé nápisy pojal do textu svého. Athény popisuje nejobšírněji a jest i hlavní pomůckou při řešení záhad topografických. Nejpověstnější jest záhada P-iovy episody o Enneakruně, kteráž byla příčinou, že až do nejnovějších výkopů Dörpfeldových nebylo lze dočiniti se shody v základech staroathénské topografie. Teprve objev Enneakruny blíže Pykny rozřešil spor ten, a to s prospěchem souvislosti P-iova textu. Z Athén P. bral se do Korintha, Arga, Lakónie, Messénie, Élidy a Achaje; ve středním Řecku zcestoval Boiótii a Fókis. Budov s úkolem světským všímal si na své pouti málo, budov pošlých z římských dob a svědčících tudíž o politické závislosti Řeků vůbec ignoroval. Ve všem svém způsobu P. projevuje vlastence zaujatého pro dávnou slávu Řeků a příkrými poznámkami stíhajícího původce národního úpadku. Pozornost věnoval i starým zvykům národním a náboženským, které dle potřeby doličuje podrobněji. Zevrubnost a určitost, zprávy P-iovy charakterisující, daly podnět k pokusům skeptickým, podezírajícím počestnost a pravdomluvnost jeho. Nejmohutnější útok učinil proti P-iovi Kalkmann (P. der Perieget, Untersuchungen über seine Schriftstellerei und seine Quellen, Berlín, 1886), dovozuje, že spis P-iův jest snůškou výňatků ze starších spisovatelů s předstíranou autopsií. Mínění to nedošlo ovšem uznání, ale ledabylý způsob dikce, četné textové mezery a omyly věcné nasvědčují, že P. dílo své psal později dle příležitostných zápisek. Názor Kalkmannův potkal se s tuhým odporem (ve příčině Athén Prášek v Zas. zpr. Kr. čes. uč. spol. 1887, v celku Gurlitt, Über P., Št. Hradec, 1890). Vydání: Siebelisovo s lat. kommentářem (Lip., 1822–28, 5 d.), J. Bekkerovo (Berl., 1826–27, 2 d.), Schubartovo a Walzovo (Lip., 1838, 3 d.), Schubartovo (t, 1853–54, 2 d.), Dindorfovo (Paříž, 1845), Frazerovo s angl. překladem a obšírným anglickým kommentářem (Lond., 1898, 6 d.), Hitzigovo a Blümnerovo s kritickým apparátem a obšírným německým kommentářem (Berl., 1896 sl., dosud I. díl ve 2 odděleních a 1. odd. II. dílu, obsahující knihy I.–V.). Kritické vydání nové připravuje F. Spiro. Srv. »Hermes«, roč. XII. (Wilamowitz); »Neue Jahrb. f. Philologie«, 1884, str. 23 sl. (Brunn); Hitzig, Zur P. Frage (1887); Kuhn's Zeitschr. f. vergl. Sprachfor. XXXII., 136 sl. (Thumb); »Hermes«, 1900, str. 317 sl. (B. Keil); »Neue Jahrb.«, 1901, (Rieder); Heberdey Reisen des P. in Griechenland (Vídeň, 1893); »Amer. Journal of archaeol.«, serie II., svazek II., 5 (Fowler); »Hermes«, 1899, str. 428 sl. (Schwartz); Frazer, P. and other Greek sketches (Londýn, 1900). – Domněnka, že P. byl touž osobností se sofistou P-iem, žákem Tib. Héróda Attika, nedošla povšimnutí. Pšk.