Ottův slovník naučný/Patronátní právo
| Ottův slovník naučný | ||
| Patrona | Patronátní právo | Patronus |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Patronátní právo |
| Autor: | Kamil Henner |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 330–333. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Patron |
|
Patronátní právo jest souhrn práv i povinností, které nezávisle na hierarchickém postavení příslušejí nějaké osobě vzhledem ke kostelu nebo k církevnímu úřadu na základě zvláštního právního důvodu. Na vývoj p-ho p-va, jehožto první stopy sahají až do V. stol., měly vliv hlavně čtyři momenty. 1. Přirozená snaha církve, aby odměnila zakladatele a podporovatele kostelův a církevních ústavů vůbec způsobem u církve jedině možným, na př. že se hledělo k jejich přání při osazování beneficií, nebo že se jim věnovala vzpomínka při náboženských úkonech a pod. 2. Dle názorů germanských náležely do vlastnictví majitelů pozemku kaple a kostely vystavěné jimi na pozemcích jejich. Na základě práva vlastnického vlastníci osazovali beneficia spojená s kostely vystavěnými. Zákonodárství Karlovcův zavazovalo je, by při osazení řečeném vyžádali si schválení biskupovo co do způsobilosti kandidátovy a pak aby duchovního nesesazovali libovolně bez přivolení biskupova. Reakce proti tomuto oprávnění vlastníků začala sice záhy, ale byla prováděna důrazně teprve ve XII. stol., zejména papežem Alexandrem III. Od této doby onen oprávněný nazývá se patronus. 3. Fojtství čili advokacie církevní viz Advocati ecclesiarum. 4. Inkorporace (v. t.). Ježto pro obecné právo zvítězily názory reakční naznačené pod číslem 2., právo toto zná patronát jako souhrn oprávnění, kdežto dle práv partikulárních pojí se k oprávněním i povinnosti, pociťované v praktickém životě pravidelně jako tížící břímě. P. p. církevní má ráz práva veřejného, neboť bližží ustanovení jeho neřídilo se dle soukromých zájmův oprávněného patrona, nýbrž dle veřejných zájmů církevních, obhajovaných jurisdikcí církevní, čemuž ovžem nebylo vždy při vývoji partikulárním, tak zejména ne při vývoji v zemích nyní rakouských. Neboť nehledě k dřívějšímu vývoji v jednotlivých jejich skupinách, lze od dob reformačních v XVI. stol. pozorovati stále vzrůstající vliv zeměpanské mod v otázce patronátní, jenž pak zejména v době osvíceného absolutismu změnil znenáhla celý poměr tak, že začátkem XIX. stol. převládly povinnosti, kdežto práva mizela, což má důvod jednak v různých přehmatech patronů do jmění církevního, jejich správě svěřeného, jednak v nadvládě státu nad církví, kterak zejména přišla k platnosti za josefinismu. Ani konkordát z r. 1855 neprovedl pronikavých změn na věci této, poněvadž od prvních desítiletí XIX. stol. i u nás přetřásala se otázka úplného zrušení poměru patronátního, což dle vládních motivů k § 32 zákona ze 7. květ 1874 č. 50 ř. z., slibujícímu nové upravení patronátních poměrů, státi se mělo obligatorně neb alespoň fakultativně. K upravení takovému však nedošlo hlavně pro obtíže při vyvazení patronátních povinností. Že by k nápravě žádoucí dojíti mělo, pociťuje se všeobecně jak se strany vlády i patronů, tak se strany duchovenstva vyššího i nižšího. Přirozeno, že každá strana vychází se stanoviska svého, že stížnosti různě jsou založeny, tu se poukazuje k nesprávnostem, vyskytujícím se při vykonávání práva podacího, zejména co do klientel patronátních a nezávislosti patronů světských na úsudku biskupově o způsobilosti kandidátů, tu ke správě záduší, na př. co do konkretálního hospodářství na větších patronátech, tu zase k tížícím stavebním břemenům. Těžko říci, kdy dojde k nápravě žádoucí.
Hlavním důvodem vzniku p-ho p-va jest 1. fundace, t. j. poskytnutí hmotných prostředků nutných ke zřízení církevního úřadu neb ústavu; v tom ohledu praví memoriální verš: Patronum faciunt dos, aedificatio, fundus, t. j. patronem se stane, kdo obvěnil, vystavěl nebo dal pozemek, při čemž není v každém jednotlivém případě nutno, aby jedna osoba poskytla vše, vždyť čásť scházející může doplněna býti na př. veřejnými sbírkami. Vždy však splněny býti musí veškeré náležitosti nutné ke zřízení nového úřadu. V tomto případě nabývá se p-ho p-va věnováním řečeným, nikoliv ovšem proti vůli věnujícího. 2. P. p. vzniká papežským privilejem; sbor Tridentský zrušil všechny patronáty, jež měly původ ve výsadách, vyjímajíc patronáty vladařské a universitní, i odňal biskupům právo udělovati takové výsady. 3. Kdežto před sborem Tridentským uznávalo se ještě konstitutivné vydržení p-ho p-va, zrušen byl na sboru způsob tento (což ovšem sporno), i uznává se pouze promlčení od dob nepamětných (praescriptio immemorialis), které však činí pouhou domněnku právní (praesumptio iuris), jež odvodem zvrácena býti může, t. j. čini domněnku, že stav nynější vznikl od nepamětných dob způsobem právním.
Předmětem p-ho p-va jest církevní ústav nebo benefíctum; nejbojnějií patronáty vztahují se k beneficia nainora (v. Beneficium); patronát není možný vzhledem k papežskému beneficiu ani k místům kardinálským, ani ne k úřadům nestálým.
Podmětem p-ho p-va může býti osoba fysická i právnická, pokud má způsobilost k právům církevním; jsou tudíž vyloučeni nekřesťané, exkommunikovaní, kacíři. Ale v říši Římsko-německé vytvořil se zvyk (sporno, zda právní obyčej) na základě míru Vestfálského v tom směru, že mohou protestanté nabýti a míti patronát věcný nad ústavy katolickými a naopak, ač zvyk ten zrovna se příčí myšlence paritní. V Rakousku mohou nekatolíci vykonávati patronát věcný nad ústavy katolickými (min. nař. ze dne 22. břez. 1860). Oproti tomu zabraňuje se židům i nekřesťanům vykonávati práva plynoucí z věcného patronátu, kdežto povinnosti musí býti plněny (cís. nař. z 18. ún. 1860 č. 44 a 45 ř. z.). Co do druhů patronátu různí se: 1. patronát věcný (ius patronatus reale) a osobní (personale); onen jest spojen s nemovitostí jako trvalé oprávnění, což při zřízení zvláště musí býti vytknuto; v zemích rak. převládá patronát věcný. Osobní patronát přísluši osobě oprávněné jako takové. Zaniká-li p. p. příslušnou osobou, nazváno i. p. personalissimum, ryze osobní; jestli předmětem dědictví, i. p. hereditarium č. dědické, při čemž rozhoduje dědické právo territoriální; obmezeno-li na rodinu zakladatelovu, i. p. familiare č. gentilicium, patronát rodinný. Dědičnost se v pochybnosti předpokládá. 2. Duchovní patronát (i. p. ecclesiasticum), světský (laicale) a smíšený (mixtum). Duchovní jest ten patronát, kterého nabývá duchovní na základě svého postavení duchovního, nebo když fundace pochází z majetku církevního. Světský jest patronát, kterého nabyl a jejž drží laik neb osoba duchovní nehledíc ke svému postavení duchovnímu. Smíšený vzniká, když zároveň splněny podmínky patronátu obého. 3. Patronát samostatný (i. p. singulare), spolupatronát (compatronatus) podle toho, zda přísluší právo osobě jediné čili několika osobám společné, při čemž více osob má společně (in solidum) jen to právo, které jinak přísluší osobě jediné. 4. Patronát plný č. neobmezený (i. p. plenum, illimitatum) a neúplný č. obmezený (i. p. minus plenum č. limitatum), obsahuje-li veškeré oprávněnosti pravidelné, nebo když ta neb ona schází. 6. Patronát zeměpanský jest označení různých poměrů; tak patronátu fiskálního, jenž přísluší státu, nebo patronátu příslušejícího zeměpánu jako takovému, neb se jím zejména začátkem XIX. stol. vyrozumívalo oprávnění připisované vladaři následkem saekularisaci co do osazování nižších beneficií, což theorie vycházející z přehnaných představ o svrchovanosti státu mylně odvozovala ze státní výsosti. 6. Oproti veřejnému, t. j. zeměpanskému, fiskálnímu a fondovému patronátu ostatní druhy patronátu nazývají se soukromými.
Jako obsah p-ho p-va vytýká starý memoriální verš: Patrono debetur honus, onus, utilitasque: praesentet, praesit, defendat, alatur egenus. Práva tato jsou: 1. právo podací (ius praesentandi), t. j. oprávnění navrhnouti při uprázdnění určitého místa kandidáta příslušné církevní vrchnosti; návrh činí patron dospělý písemně sám nebo svým zástupcem, a to při světském patronátu do čtyř měsíců, při duchovním do šesti měsícův od doby, kdy patron nabyl vědomost o uprázdnění úřadu; duchovní patron povinován navrhnouti toho, kdo ve farním konkursu (v. t., str. 716) biskupem označen za způsobilejšího, kdežto světský patron takto vázán není. Jak světský, tak i duchovní patron mohou navrhnouti několik kandidátů zároveň, z nichž biskup může si vyvoliti (gratificatio), nad to může světský patron po vykonané praesentaci ve lhůtě prvotní navrhnouti ještě jiné kandidáty jednou nebo několikráte tak, že biskup mezi nimi volí (ius variandi, variatio cumulativa), ač proti tomuto obecnému názoru ozývají se hlasy, že dle vůle patronovy platí praesentace všechněch kandidátů nebo jen praesentace posléz učiněná (variatio privativa). Při spolupatronátu volí se buď dle určitého pořadu nebo zvolen ten, kdo relativní většinu hlasů v sobě soustředil; při rovnosti hlasův osadí se úřad volně; navrhl-li každý patron zvlášť, kollátor vyvolí z nich nejzpůsobilejšího. Navržen-li jen jeden způsobilý kandidát, má ius ad rem, t. j. biskup jest povinován, by mu úřad udělil. Odmítne-li se podání, patron může se odvolati nebo podání změniti, při čemž lhůta počítá se znova. Prohlášen-li kandidát za nezpůsobilého, možno odvolati se z tohoto výroku; uplyne-li však do jeho vyřízení lhůta praesentační, ztrácí patron pro tentokráte právo podací. Nová lhůta běží, nepřijme-li navržený podání, nebo vzdá-li se ho, nebo zemře-li. Osobují-li si patronát dvě strany sporné, navrhuje, kdo drží patronát bezelstně. Sporno-li drženi patronátu, uděluje se úřad volně, není-li spor rozhodnut do doby k osazení určené; zvítězivší strana může projeviti souhlas s vykonaným dosazením, by se držení p-va p-ho uchopila (repraesentatio). Sporno-li, zdali jest patronát nebo volné osazení, zůstane úřad neosazen až do skončení sporu a pro mezidobí zřídí se administrátor. Oproti těmto ustanovením obecného práva má rakouské právo některé odchylky. Konkordát rak. (čl. 25) z r. 1855 přiřkl podací právo k beneficiím kanovnickým a farním fondu náboženského a studijního císaři, ale s podmínkou, že k obročí označí jednoho ze tří kandidátů biskupem navržených, kteréžto obmezení nepokládá se za dále platné po vydání zákona z 7. květ. 1874 č. 50 ř. z., který v § 4 nařídil, že všechny církevní úřady a obročí nepodléhající patronátu soukromému, jsou-li nadány cele nebo z větší části ze statní pokladny, z náboženského fondu nebo z jiných veřejných důchodů, mohou propůjčeny býti pouze na základě praesentace vykonané státní mocí. Co se tkne císařských a státních patronátů, vykonávají nyní právo praesentační: 1. Zemské vlády ohledně veřejných patronátů zeměpanských, fondových a erárních a pak kde vláda vykonává praesentaci z důvodu dotace, ale s tou podmínkou, že roční důchod obročí neobnáší více než 1000 zl. konv. m. a že se přistoupí na kandidáta, kterého biskup v návrhu svém uvedl na prvním místě, jinak by praesentovalo ministerstvo kultu. 2. Řečené ministerstvo co do obročí s důchody většími. (Cís. rozh. z 19. pros. 1879 a min. nař. z 10. ún. 1880 č. 20029.) Přísluší-li právo praesentační obci, vykonává je obecní výbor, resp. obecní rada, při čemž ve smyslu mezikonfessijních zásad neměli by členové vyznání nekatolického míti účastenství ani při poradě ani při hlasování ohledně osoby, jež má býti k obročí navržena.
Co se praesentováného v Rak. tkne, smí patron duchovní praesentovati jen některého ze tří kandidátů, kteří mu biskupem byli označeni za nejzpůsobilejší (čl. 24 konk.), což dosud za platné považují pro obor církevní; za duchovní považovány konkordátem sice též patronáty fondu náboženského a studijního, ale vláda praesentuje nyní jako při patronátu světském. Patronovi světskému označuje biskup též tři nejzpůsobilejší kandidáty, ale zároveň předkládá mu seznam všech kompetentů (s vyznačením nezpůsobilých), z nichž patron kohokoli vybrati může. Zmínky zasluhuje ius nominationis čili optionis, na základě jehož třetí osoby mají vliv na podací právo patronovo tak, že mohou ze žadatelův označiti jednoho neb i více kandidátů patronovi, jenž při praesentaci jen z těchto kandidátů voliti smí, jak tomu na př. při děkanském obročí v Berouně, Českém Brodě a Kouřimi, jejichž patronem panovník, kde ale obce městské mají právo patronovi učiniti návrh, z něhož pak kandidát se vybéře k praesentaci. Dvorní dekret z 18. čna 1805 stanovil pro soukromý patronát lhůtu praesentační běžící ode dne zaslání seznamu kandidátův, a to bez výjimky na 6 týdnů, je-li patron v zemi, na 3 měsíce, přebývá-li za hranicemi říše. Mnozí pokládají toto ustanovení za zrušené konkordátem, aniž oživlo zrušením jeho, načež by rozhodovala i zde lhůta obecná. Náležejí-li oprávněné statky konkursní podstatě, nelze p. p. vykonávati (dvorní dekret z r. 1799). Navržen-li kandidát patronem soukromým, musí před dosazením oznámen býti zemské vládě, proti její muž odporu nelze provésti dosazení (§ 6 zák. ze 7. květ. 1874 č. 50 ř. z.).
2. Patronovi připisuje se t. sv. cura beneficii (providentialis), která však dle obecného práva záleží pouze v tom, že patron smí sledovati správu příslušného církevního ústavu a učiniti biskupovi oznámení o nedostatcích se vyskytnuvších, jakož nutným jest jeho svolení k důležitém změnám majetku kostelního neb obročního, zejména při zcizení jeho. Dále cura beneficii nejde, což odpovídá tomu, že jest patronát výsadou výhodnou (favorabile privilegium), nikoli obtížnou (odiosum). V záležitostech ryze duchovních patron nemá žádného vlivu. V Rakousku příslušejí v tomto ohledu patronovi větší práva, ale i větší povinnosti. Zejména má patron spolupůsobiti při uvádění beneficiátů v práva majetková č. obroční (§ 7 zák. z 7. květ. 1874); jmění farních kostelů má spravováno býti společně farním správcem, farní obcí a patronem kostelním (§ 42), což blíže zákonem má býti provedeno (§ 43); obroční jmění má býti spravováno za dozoru patronova (§ 46) beneficiátem a za vrchního dozoru biskupův a státu; k dokladům, jimiž doloženy býti mají žádosti za zeměpanské svolení k zcizení a zavazení církevního majetku, náleží též dobré zdání patronovo nebo jeho zástupce (min. nař. z 20. čna 1860 č. 162 ř. z.); konečně zachoval § 57 v platnosti všechny předpisy týkající se břemen stavebních (v. t.), která v praxi tíží ovšem patrony nejvíce.
3. Patron může žádati alimenty ze jmění ústavu patronátního, jestli potomkem zakladatelovým, zchudl-li bez viny své, není-li nikoho k tomu dle práva civilního povinovaného a nečiní-li se tím újma pravidelným a nutným výdajům církevním, k čemuž ve smyslu rak. platných předpisů přistoupiti by musilo povoleni politické. Jiné důchody mohly by patronovi plynouti pouze ze zvláštních důvodů uznaných.
4. Patron má některá práva čestná, jež mnohdy podléhají místním zvykům, jako čestné místo při průvodech církevních, uvítání při vstoupení do kostela při slavnostech, dříve právo na hrob v kostele, nyní na významném místě hřbitova, zvláštní čestné místo v kostele, vzpomínka zvláštní při modlitbách církevních atd.
Co do převodu p-ho p-va sluší říditi se zásadou, že nesmí přecházeti způsobem úplatným, neboť jinak zakládalo by to skutkovou povahu svatokupectví, vždyť jest to ius temporale spirituali annexum. Osobní patronát přechází především dle pravidel stanovených listem zakládacím, ale jinak jak sukcessí universální, tak i singulární; konfiskace jmění nemůže dotýkati se p-ho p-va osobního. Možné jest též translativné vydržení patronátu, při němž se vyžaduje, ač sporno, 40leté držení při patronátu duchovním a 30leté držení při patronátu světském, ovšem při stálé bona fides. §§ 1471, 1472 a 1485 obč. zák. mají tytéž lhůty, ale jen pod tou podmínkou, že se během jejich naskytla aspoň třikráte příležitost vykonati přísluSná patronátní oprávněni a že této příležitosti bylo užito. Věcný patronát lze přenésti bez nemovitostí, nepříčí-li se to fundaci, dle pravidel platných při osobním patronátu; totéž stává se, když zcizuje se pozemek s výhradou patronátu, což se děje pravidelně v Rakousku, prodávají-li se statky státní nebo zemské nekřestanům, při čemž panovníku se vyhrazuje p. p. S pozemkem přechází p. p. jako jeho akcessorium tenkráte, když vůbec vlastnictví pozemku mění se dle práva soukromého. Dělí-li se nemovitosti ideálně, mají spoluvlastnici patronát společný. Při t. zv. děleném vlastnictví p. p. přechází na toho, komu připadne t. zv. dominium utile, jako na vasalla, emfyteutu, superficiáře; dále vykonává toto právo usufruktuář (firmář dle práva anglického), manžel jménem ženy, přináleží-li oprávněná nemovitost k jejímu věnu, a pak sekvestor, nikoli však zástavní věřitel, ani pachtýř ani prekarista, leda na základě zvláštního splnomocnéní.
P. p. zaniká: 1. Zánikem podmětu a předmětu patronátu. Pouhé změny při úřadě pod patronát postaveném nemají nutně zánik patronátu za následek, však nutno při změnách vyžádati si souhlas patronův; jednotlivosti řídí se konkrétními případy. 2. P-ho p-va volně se vzdáti jest možno tam, kde s patronátem spojena jen práva, nikoli povinnosti, jinak ke vzdání se potřebí schválení příslušného. V Rakousku musí zabezpečena býti břemena patronátní. 3. Nabytím svobody (usucapione libertatis) se strany biskupovy zaniká p. p. nebo jednotlivé oprávnění, popírá-li totiž biskup bezelstně práva patronova a patron si nestěžoval do odpírání práv svých po dobu nutnou pro vydržení p-ho p-va (srv. §§ 1479, 1484–1486 obč. z.). Pouhým nevykonáváním – non usu – p. p. nezaniká, ani nelze z nevykonání jeho souditi ihned na vzdání se p-ho p-va. 4. Za trest ztrácí patron své právo, chce-li zciziti patronát simonisticky, nebo osvojuje-li si majetek kostelní, nebo když zabil nebo zmrzačil kleriky kostela patronátniho, stal-li se kacířem nebo rozkolníkem, neb odstoupil-li od víry, k čemu v Rakousku přistupuje ztráta práv patronátních, nechce-li patron plniti povinnosti. 5. P. p. může, ač sporno, odstraněno býti rozhodnutím papežským. Za to nezaniká p. p., nabyl-li biskup p-ho p-va ve vlastní diécési, a to ani ne osobní právo, ježto jen nemůže vykonávati práva praesentačního, ale může zejména vzhledem k partikulárnímu vývoji dobře plniti povinnosti.
P. p. jest zdviženo, t. j. nemůže býti vykonáváno, nemá-li způsobilosti ten, jemuž při věcném patronátu dostalo se oprávněné nemovitosti, nebo když vůbec nastaly okolnosti, jež mají za následek nezpůsobilost k nabýváni patronátu, na př. klatba patrona, nebo dopustil-li se patron simonie při podání.
Co se tkne příslušnosti soudní, rozhodují o sporech patronátních obecně soudové duchovní pravidelným pořadem soudním. V Rakousku rozhodují nyní soudové státní, vzešel-li spor mezi několika nápadníky patronátu, kdežto úřady zeměpanské rozhodují po vyslyšení církevních úřadů, běží-li o to, stanoviti, zda stával patronát či volné osazení biskupské (§ 33 zákona ze 7. květ. 1874 č. 50 ř. z.). Taktéž rozhodují zeměpanské úřady ve sporech o plnění vyplývajícím z patronátu; jen když patron opírá své osvobození od plnění o důvody soukromoprávní, rozhodují soudy; avšak mohou správní úřady naříditi provisorium (§ 34 t. zák.).
Patronát protestantskému právu církevnímu není neznámý a zakládá se na kanonických zásadách, ale doznal v partikulárném vývoji přemnohých závažných změn.
Z literatury novější: Hinschius, System des kath. Kr., II., 618 sl., III., 6 sl.; Wahrmund, Das Kirchenpatronatrecht und seine Entwicklung in Oesterreich, I. (1894), II. (1896); Doubrava, Otázka patronátní v Čechách (v »Časopise kat. duchovenstva«, 1900 a sl.; má vyjíti samostatně). Hnr.