Ottův slovník naučný/Agglutinace
Ottův slovník naučný | ||
Agglomerace | Agglutinace | Aggratiace |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Agglutinace |
Autor: | Ferdinand Pečírka, Emanuel Kovář |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 444–445. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Agglutinace zove se: 1) V chirurgii slepení rány vlivem prvotního ranného výměšku, i předchází tak zvané zhojení prvním rázem. Peč.
2) A. v jazykozpytu. Agglutinující jazyky snaží se mluvnický tvar hláskovitě označiti. Ale tím, že nejjednodušší poměry syntaktické, jichž vyjádření větě náleží, na slově se vyjadřují, není pevného rozdílu mezi slovem a kmenem (srov. tur. el, ruka, el-im, ruka má, el-im-de, v ruce mé, el-im-de-ki, adj., v mé ruce se nalézající, od něhož zase gen. el-im-de-ki-nin). Každá syntaktická kategorie má své zvláštní hláskové vyjádření, jež za všech okolností je totéž, čímž schéma agglut. jazyků je velmi průzračné, ale slova jsou velmi dlouhá a těžkopádná. Věta není pevným celkem a může se vyvíjeti do nekonečna. Spojení mezi kmeny a affixy je velmi volné; affixy jsou buď přípony, buď předpony. Pravými vzory agglut. jazyků jsou uralské a altajské, jež mají pouze přípony, a bantuské, jež hlavně předpon užívají. U jiných aggl. jazyků vyskytují se přípony a předpony střídavě. Kř.