Ottův slovník naučný/Agathón

Ottův slovník naučný
Agathón svatý	Agathón	Agathonov

Údaje o textu
Titulek:	Agathón
Autor:	Václav Sládek, Emanuel Chvála, Jan Placek, Jan Lepař
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 435. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Agathón: 1) Syn Athéňana Tisamena. básník dramatický, nar. okolo r. 448 př. Kr. Osobně vyznačoval se krásou téměř ženskou, jemnými, duchaplnými způsoby a bohatstvím. Byl horlivým následovníkem Gorgia Leontinského, rhétorickým uměním proslulého, a osvojil si od něho bohatou měrou onu květnatou řeč, vyzdobenou duchaplnými obraty, hříčkami a řečnickými figurami, jimiž později ve svých tragédiích okouzloval obecenstvo. Podobně vyšperkována jest i jeho řeč o Erótu v Platónově Symposii. Tímto dialogem zvěčněno jest prvé jeho dramatické vítězství, jehož dobyl r. 417. Zženštilý charakter jeho poesie a hudby persifluje Aristofanés v komédii Thesmoforiazusách. Z těchto jakož i jiných míst pozdějších spisovatelů, zvláště Aristotela (srvn. též zlomky u Naucka: Tragicorum graecorum fragm., Lips. 1856), nabýváme dosti jasné představy o jeho básnickém významu. Mimo uvedené ozdoby slohové, na něž A. kladl nemalou váhu, liboval si v hojných reflexích bez značnější hloubky myšlénkové a jadrnosti výrazu. Dramata jeho oplývala hojností látky, čímž někdy i porušena jednota vnitřní. V částech chorových, jež pozbyvše u něho souvislosti s ostatním obsahem, klesly na pouhé vložky zpěvu, připouštěl A. ještě větší volnost než Euripidés. Také stránka hudební, v níž převahu měla tónina frygická a hojně se vyskytovala chromatická stupnice, jevila umělkované útvary a zženštilou lahodu vedlé všelikých novot v průvodu instrumentálním. Ve všem tom A. hověl vkusu doby pozdější, odcizené dřívější přísnosti a prostotě. Celkem však, hledíme-li zvláště k tomu, jak si všímá A-a Aristotelés, nelze významu jeho podceňovati. A. později opustil Athény a odebral se s Pausaniem na dvůr makedonského krále Archelaa do Pelly, nač zdá se narážeti Aristofanés v Žabách. S Euripidem, jenž tamtéž trávil poslední doby života, byl A. v důvěrném přátelství. Zdá se, že v Makedonii zemřel u věku 45–47 let. Z tragédií A-ových známy jsou tyto názvy: Aëropé, Alkmaión, Anthos (?), Thyestés, Dobytí Illia, Mysové, Telefos a snad i Achilleus. O A-ovi vůbec viz Welcker: Die griech. Tragoedien etc. Bonn 1841; Kayser: Historia critica trag. graec.; Reichardt: De Agathonis vita et poesia^{[red 1]}. Ratibor 1853. Sdk.

2) A., proslulý pěvec starých Řeků, žil mezi 398–338 př. Kr. v Athénách (nebuď ztotožňován s básníkem předcházejícím, který zemřel již 401 př. Kr.). Zpěv A-ův (Cantus Agathonis) byl vzorem dobrého způsobu zpěvu. Chv.

3) A., ze Samu, dějepisec a zeměp. řecký doby neznámé, spis. díla o Skythii, cestopisného díla Πόντου περίπλους a díla O řekách, z nichž zachovány nepatrné zlomky. Pek.

4) A., Goullieux Josef (* 1731 – † 1797), kněz z francouzského řádu »Bratří škol křesťanských« (založ. v Remeši 1679), v němž r. 1777 stal se vrchním superiorem a jenž za řízení jeho nabyl největšího rozšíření s hlavním sídlem napřed v Paříži a pak v Meluně. Vedlé školních textů zeměpisných a arithmetických napsal »Dvanáctero ctností dobrého učitele« (Douze vertus d'un bon maître) slohem sice prostým, ale jadrným, v němž opíraje se o mnohonásobné a vzácné zkušenosti školní snaží se těm, kdož soukromě se připravují k učitelství, podati důkladné navedení praktické. Spis ten vydán r. 1785 v Meluně, kdež zřízen i ústav ke vzdělání učitelů zvláště směřující. Ježto za revoluce francouzské bratří řádu nechtěli se podrobiti ústavě republikánské, rozehnáni jsou r. 1792, ale vrátili se již r. 1801. Zatím A. zemřel v Toursu. Lp.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Podle Oprav na konci I. dílu: 435 str., 2. sl., 12. řád. shora, místo poesia čti poesi. (dostupné online)