Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Afasie
Autor: Josef Thomayer, Josef Durdík
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 317–320. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Afasie

Afasie (z řec. άφασία), částečná aneb úplná neschopnost jednak vyjadřovati své myšlénky jistými ustálenými značkami (slovem aneb písmem), jednak rozuměti týmže značkám.

1) A. předpokládá, že trvá dostatečný stupeň intelligence, jakož i že neporušeny jsou úpravy nervové a svalové, kteréž slouží k vyjadřování aneb pojímání značek těch. Definice tato vyžaduje ovšem kommentáře. Máme-li a-ii jakožto skupinu rozmanitých chorobných zjevů pochopiti, dlužno se rozpomenouti, jakým způsobem učíme se znáti rozmanité ony operace duševní, z nichž skládá se řeč. Nechť se vyvinula řeč naše způsobem jakýmkoliv, třeba na příklad řadou posloupných změn z rozmanitých výrazů onomatopoetických, tolik je jisto, že mluva nynější zaujímá jisté samostatné anatomické a fysiologické stanovisko. Při tom ovšem je slovo mluvené aneb psané vždy důležitým pomocníkem představy, jíž dodává zvláštní, zajisté u jiných tvorů neexistující přesnosti. Avšak slovo a představa nejsou činitelé nerozluční. Studujeme-li vývoj představy i slova, vidíme, že představa vzniká associací rozmanitých pocitů. Obéřeme-li si za příklad postup, jakým vzniká na př. představa zvonku (tedy příklad obecně citovaný), můžeme si pomysliti, že dítě slyší zvonek nejprve zvoniti, má tedy nejprve pocit sluchový. Pak vidí teprve zvonek ten – dostává se mu pocitu zrakového, a konečně smí zvonek do ruky vzíti – nabývá pocitu hmatového. Associací těchto tří pocitů vzniká představa zvonku – nezávisle na slově. S druhé strany může dítě slyšeti vícekráte slovo »zvonek« a dozví se časem, že slovo to jest značkou představy spočívající na associaci dotčených tří pocitů. Slovo to si dítě pamatuje, jestiť mozek jeho následkem dědičnosti pamatování slova takového více méně schopen. Toto slovo tedy utkví jakýmsi způsobem v buňkách zvláštního ústředí nervového – ústředí pro sluchovou paměť slov. Vyšší pak operace duševní spojí tento obrazec sluchový s představou příslušného (na př.) předmětu. Avšak nezůstává při pouhém utkvění zvukového obrazu slova v mozku (kde ústředí pro sluchovou paměť slov zajisté sídlí). Dítě jsouc nakloněno k napodobování pokusí se vysloviti slyšené slovo: k vyslovení slova však jest potřebí složitých pohybů rtů, jazyka, hltanu, měkkého patra, hrtanu, ba i svalstva dýchacího. Pohyby tyto jsou zvláštním způsobem koordinovány, tak že teprve za jistého souladu jejich vyslovení slova jest možné. Aby pak tato složitá akce svalová nastala, musí vyjíti z mozku popud k pohybům těm, a tu dlužno věděti, že jest v mozku zvláštní místo, kteréž (opětně dědičností) stalo se schopným pohyby vyslovení umožňující spřádati, resp. koordinovati. Cvikem ovšem seřaďování těchto pohybů značně se zdokonalí. Také tato čásť mozková nadána jest pamětí a dítě pamatuje si onen impuls k vyslovení slova potřebný. Podobným způsobem pamatuje si dítě další slova, spojuje je s představou a pamatuje si i operaci k vyslovení potřebnou. Tím hromadí se v mozku dvě skupiny obrazů slov: sluchové a pohybové. Budiž však připomenuto, že z ústředí pro seřaďování pohybů při řeči nutných vychází impuls, jenž rozdělí se v jednotlivá jádra nervová, totiž taková, z nichž vycházející vlákna nervová ovládají svaly při řeči nutné. I může se státi, že jádra aneb vlákna nervová, tuto zmíněná, vážnější pohromy utrpí, čímž ovšem vyslovování slov značně trpí, avšak porušení taková – jak v definici naznačeno – nespadají v obor a. (na př. koktání); při nich je seřadění pohybů k mluvení potřebných úplně správné, avšak detaily při provádění pohybů těch trpí. Po této, k správnému porozumění předmětu tuším nutné odbočce, pokračujmež v dalším studiu řeči samé. Mnoho lidí spokojí se pro celý život s dotčenými dvěma skupinami obrazů sluchových a pohybových, avšak veliká čásť pokročí dále. Mnoho jednotlivcův učí se čísti a psáti. Tím vznikají v ústředním nervstvu nové skupiny obrazů slovných. Především utkví zrakové obrazce značek, jimiž slova poznamenáváme. Obrazce tyto spojí se jednak s ústředím pro sluchové obrazce slov (zdá se nám při čtení, jako bychom slovo čtené též slyšeli), dále též s ústředím, jež pocity seřaďujte v představy, tedy s ústředím intelligence a p. Slovo čtené vzbudí proto jak obraz zrakový, jemuž rozumím, tak obraz sluchový, jenž je nám povědom z hovoru. Konečně se dítě učí psáti. Představa zraková přenáší se dále na jinou čásť ústředí nervového, kteráž nadána jsouc zvláštní pamětí, seřaďuje pohyby ruky ku psaní potřebné. Také toto ústředí spojí se s jinými tou měrou, že dovedeme pak psáti z paměti a k diktátu atd. Takovýmto způsobem jest konečně každé slovo zastoupeno čtverým obrazcem v ústředním nervstvu: obrazem sluchovým (slovo slyšené), zrakovým (slovo psané), obrazem pohybů pro artikulaci (slovo mluvené) a obrazem pohybů pro psaní (slovo psané). Z toho vyplývá, že slovo není žádnou psychickou jednotkou, alebrž komplexem jednotek. Budiž pak ihned poznamenáno, že sestavení zde učiněné není žádnou domněnkou, alebrž vyplývá z pozorování nejen na zdravém, ale i nemocném jednotlivci činěných. Na základě předeslaného nyní snadno a-ii pochopíme. A. jest stav vznikající z porušení jedné neb více skupin obrazů slovných. Skupiny takové však jsou čtyři: proto značnější porušení aneb dokonce zničení každé takovéto skupiny (resp. výkonů ústředí, v němž skupiny ty utkvěly) podmiňuje především čtyři prosté formy a., a sice:

  1.  porušením obrazů sluchových vzniká: hluchota slovná;
  2.  porušením obrazů zrakových vzniká: slepota slovná;
  3.  porušením obrazů pohybů pro artikulaci: a. motorická (ataktická);
  4.  porušením obrazů pohybů pro psaní: agrafie.

1. Hluchota slovná (surditas verbalis). Slyšíme-li někoho mluviti, vzniká v nás trojí operace mozková: a) vnímáme zvuk prostý, b) rozeznáme, že zvuk ten vzbuzen byl člověkem, dokonce jistým určitým jednotlivcem (slyšení předmětné), c) rozumíme obsahu slov. Člověk, u kterého výkon sub c) přichází na zmar, trpí hluchotou slovnou (předpokládá se, že běží o jazyk, jehož nemocný byl původně znalý). Zkušenosti posledních let pak ukázaly, že funkce sub c) je připoutána k jisté, určité části kůry mozkové (hlavně k prvnímu závitku laloku spánkového strany levé). Avšak hluchota slovná, t. j. ztráta schopnosti rozuměti slovům, jež jsme dříve znali, není vždy absolutní. Jsou změny lehčí, které postihují mnohdy pouze zachování a samovolnou reprodukci obrazů sluchových slov. Změny tyto zahrnujeme názvem zvláštním, říkáme jim amnésie slovná (amnesia verbalis). Člověk nabyv jistého věku snadno ztrácí paměť pro slova. Stařec často tímto způsobem trpívá – nedovede oživiti obrazy sluchové slov v mozku uložené, nedovede sám nalézti někdy slova potřebného a činí tak teprve, až slovo dotyčné slyší. To by byla jaksi fysiologická amnésie slovná. Při některých chorobách však i dospělý a mladší člověk podobným způsobem trpěti může tak, že celé jeho bohatství slovné skládá se z několika banálních frasí. Jest pak patrno, že od amnésie slovné k hluchotě slovné jest pouhý krok. Tam jednotlivec nemůže obrazce slova nalézti, zde jest obrazec ten úplně zničen. Hluchotu slovnou pozoroval již r. 1865 Baillarger seznav, že jistí nemocní, považovaní za šílené neb hluché, byli stiženi pouze jakýmsi porušením řeči. Wernicke tuto formu a. isoloval a nazval ji a-ií sensorickou. Kussmaul utvořil název »hluchota slovná«. Ideální případ hl. slovné by se vyznačoval úplným zničením slovných obrazů sluchových při úplném zachování ostatních tří skupin. Člověk takový by nerozuměl pověděnému, avšak sám by mluvil, četl a psal. Při tom sluch prostý bývá někdy tak dobrý, že nemocný slyší, že na př. špendlík na zem padl. Avšak ideální takové případy jsou nesmírně vzácny. Jsou nemocní, kteří aspoň některým slovům rozumějí, někdy rozumějí jen jistému jazyku, zejména mateřskému, jiným, později přiučeným, nikoliv. V ohledu tomto pozorováno množství zajímavých detailů, jichž dočísti se lze též ve spisech níže citovaných. Ztráta sluchových obrazů slov má pro veškeré operace mozkové význam ohromný. Je mnoho lidí, kteří myslí jen pomocí slovných obrazů sluchových – přemítáme-li o něčem, zdá se někdy, že sami vnitřně mluvíme (langage aneb parole intérieure autorů francouzských) – následkem toho při slovné hluchotě myšlénkové operace velmi trpěti mohou. Lidé, kteří čtou jen pomocí sluchových obrazů (kteří si musí »říkati« v duchu, co čtou), ztrácejí v značné míře schopnost čtenému rozuměti. Ba i mluvení jest v jistém ohledu vázáno na obrazy sluchové; jsou lidé, kteří si uvésti musí obraz taký na paměť, než slovo vyřknou; následkem toho mluvení při hluchotě slovné z části váznouti může.

2. Slepota slovná (caecitas verbalis). Tato podobá se v mnohém ohledu hluchotě slovné, a platí o ní mutatis mutandis totéž, co o prvé. Nastává porušením zrakových obrazů slov. Člověk takto trpící vidí, může rozeznati i předměty, avšak slovům psaným aneb tištěným nerozumí. Poněvadž ale zrakové obrazy slov u velikého počtu jednotlivců k operacím myšlénkovým tak potřebny nejsou jako sluchové, nemá slepota slovná takového významu jako hluchota. I zde nepochybně porušení jeviti může četné rozdíly, avšak stav, který by odpovídal amnésii slovné, není doposud přesně nakreslen. Za to slepota slovná (ve vlastním slova smysle) již mnohokráte pozorována. Ač se sdružuje často s hemianopsií a tedy s vážným porušením zraku, byla přece jakožto forma a. pozorována již vícekrát zcela isolovaná. Byli pozorováni lidé, kteří mluvili, psali, rozuměli povídanému, avšak nedovedli čísti (ač původně uměli), kdežto předměty jiné rozeznali správně, na př. hráli i v karty. Ba nemocný Van der Abeeleův luštil i rebusy. Rozumí se dále, že i slepota slovná může býti částečná. Tak znám jest případ, v němž nemocný byl slepým pouze pro noty hudební. Nepochybně i písmo při slepotě slovné trpí, jestiť v mnohém ohledu závislé na čtení a písmo je mnohdy pouhou kopií obrazu duševního, avšak stránka tato až dosud málo jest prozkoumána. Lidé stižení slepotou slovnou pomáhají si mnohdy tím, že prstem ve vzduchu podobu písmen napodobují. Umístění zrakových obrazů slovních v mozku není až dosud přesně vytčeno.

3. A. motorická. A. tato, jak víme, spočívá na ztrátě paměti pro artikulaci. Byla pak ze všech forem a. popsána nejdříve – jestiť to slavná afemie Brocova. Broca již r. 1861 tuto formu a. objevil a – můžeme říci – správně popsal. Památným zůstane zajisté passus z jeho podání, »že normální uspořádání třetího levého závitku čelního a snad i druhého jest nezbytno k tvoření řeči artikulované«. Věta tato zůstala axiomem pro studium a., třeba že pozdější studium ještě mnohem rozmanitější poměry ukázalo. Ba mám za to, že objev Brocův tvoří fundamentální nález pro celou moderní nauku o fysiologii mozkové. Jeť objevem tím poprvé přesně vyslovena věta, že jistá čásť kůry mozkové hlavně slouží jen jistým výkonům. Dlouhou dobu nazývána tato forma a. katexochén, avšak z pověděného zde vysvítá, že třeba dnes ještě bližšího označení, jelikož a-ií známe více. Proto označena názvem a. motorické. Spočívá pak ve ztrátě artikulovaných slov u lidí, kteří nemají mluvící ústrojí ochrnuté, nejsou šílení a dovedou rozuměti, ba i čísti a psáti slova, jichž vysloviti nedovedou. Víme z předchozího, že schopnost mluviti zakládá se na zvláštní paměti, jíž nadáno jest ústředí nervové, které koordinuje pohyby (odtud a. motorická) k mluvení nutné. Tato paměť, bez které bychom nikdy přesně mluviti nedovedli, přichází na zmar při a-ii motorické. Co do klinického obrazu sluší poznamenati, že buď jest zničení oné paměti úplné anebo částečné, tak že nemocný má několik slov mnohdy podivuhodně zkomolených k disposici. Pozorováni nemocní, kteří ztratili všecka podstatná jména a potřebná slova všelijak opisovali; také zde obyčejně mateřský jazyk poměrně nejméně trpí. Na ostatní funkce duševní tato forma a. obyčejně nepůsobí zhoubně.

4. Agrafie. Také pohyby ruky, ku psaní potřebné, jsou výsledkem speciální paměti. Agrafie jest stav nastávající při porušení paměti této. Několik případů pozorovaných ukazuje, že lidé podobní dovedou mluviti, čísti, rozumějí, avšak psáti nedovedou, ačkoli ruka není ochrnuta a oni druhdy psali. Rovněž ukazují případy ty, že psaní jest zcela isolovanou funkcí mozkovou – bylať agrafie někdy zcela isolována. Zdá se, že druhý závitek čelní, resp. zadní jeho čásť jest ústředím pro koordinování pohybů ku psaní potřebných. To jsou formy a. jednoduché. Zbývá jen doložiti, že někdy vyskytuje se u téhož jednotlivce více forem současně a že z pravidla sdruženy jsou s dalším porušením činnosti mozkové, zejména ochrnutím údů, tváře atd. V novější době stanoví se ještě jedna skupina a-ií. Víme, že jednotlivé skupiny obrazů slovných pospolu jsou najisto spojeny, tak na příklad zraková s motorickými (čtení nahlas, opisování z předlohy), i jest patrno, že i při porušení spojení takového vzniká porušení řeči, označující se ovšem značnou barvitostí. Tak na příklad při porušeném spojení mezi skupinou zrakovou a skupinou pro koordinování pohybů k mluvě potřebných nedovedou nemocní nic nahlas předčítati. Avšak zde panuje až dosud drahně zákonův aprioristických a učení valně nepropracováno. A. tyto možno zváti a. z porušeného spojení (Leitungsaphasie, a. de conductibilité). A. nastává vůbec při rozmanitých nemocech mozkových, při krvácení do dužniny mozkové, při úmrti z ucpání cev, po zánětech atd. Zajímavo jest, že arteria fossae Sylvii, důležitá to tepna mozková, jest na povrchu kůry mozkové tak rozvětvena, že jednotlivé její větve zásobují isolovaně jednotlivé okrsky kůry mozkové, do nichž klademe vícekráte uvedené obrazy slovné. Tím se stává, že pozorovány jednotlivé formy a. prosté samy o sobě, neboť při ucpání dotčených větviček nastává úmrť příslušného okrsku mozkového. Totéž nastane zajisté, protrhne-li se podobná větev a řinoucí krev týž okrsek roztříští. Celkem však nepatří a. k zjevům všedním. Předpověď při a-ii nesnadno stanoviti, poněvadž drahná čásť nemocných podléhá sdruženým s a-ií změnám mozkovým. Nelze však pochybovati, že v případech, kde tak možno, pilný cvik nemocného značně zase řeč a jednotlivé její části navrátí. Pisatel těchto řádků ošetřoval před léty dívku trpící a-ií motorickou následkem zánětu plen mozkových. Dívku tuto učil po několik měsíců podlé slabikáře dětského čísti a mluviti a docílil značného úspěchu. Literatura a. umístěna jest hlavně v odborných časopisech. Ze spisů samostatných uvésti sluší: Wernicke, Der aphatische Symptomencomplex (Vratislav 1874); Kussmaul, Die Störungen der Sprache (Lps. 1877, oddíl Ziemssenovy příruční knihy); G. Gallet, Le langage intérieur et les diverses formes de l'aphasie, 1886 (spis tento vzat za základ ku práci naší). Formou vynikají zvláště přednášky Charcotovy, uveřejněné z části 1883 v Progrés médical a otištěné nyní znova v Leçons sur les maladies du système nerveux (díl III., Pař. 1887). Fundamentální pozorování Brocovo uveřejněno v Bulletin de la société anatomique 1860 díl IV. a má nápis: Sur le siège de la faculté du langage articulé avec deux observations d'aphémie. Anglická literatura vykazuje z r. 1887 Rossův spis »On aphasia«. Th.

2) A., nemluvnost úmyslná, kdy člověk zdržuje se všeho soudu o věci, oblíbený to předpis starých skeptiků pokládajících, že není možno dopíditi se objektivní pravdy, že tedy každé mínění jest stejně oprávněno neb ani jedno že není pravé. Hájiti jednoho z nich vede ve spory, v rozbroje a v nepokoj mysli, pročež lépe jest nemluviti a zachovati si klid, neroztřásnost. Dd.