Ottův slovník naučný/Adam (osoby)
| Ottův slovník naučný | ||
| Adam Václav | Adam (osoby) | Adama |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Adam |
| Autor: | Josef Hanuš, Jan Václav Novák, Emanuel Chvála, Renata Tyršová, Hynek Vysoký |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 162–166. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Adam: 1) z Nežetic, doktor práv za krále Václava IV. Jsa horlivým přívržencem arcibiskupovým a papežovým, záhy zahrnut byl četnými hodnostmi. Již r. 1396 byl generálním vikářem a pražským kanovníkem, r. 1404 stal se syndikem kapitolním, r. 1403 byl i administrátorem arcibiskupství pražského. R. 1410 jmenován členem čtyřčlenné kommisse ku prozkoumání spisů Wiklefových. Později byl odpůrcem Husovým. Prebendy měl ve Kbelích, v Kucharkách (1402), v Hněvkovicích (1410 až 1412) a v Jeníkově (1413–1414). Napsal kroniku o současných dějinách českých, již znal ještě něm. spisovatel Gundling; nyní jest již ztracena. Hš.
2) A., bakalář a písař rodiště svého, města Litomyšle, mezi r. 1530 a 1548, nejvíce proslul jako společník těch, kteří se skrovným pro. spěchem vyjednávali o pohostinství a ochranu v Polsku a Prusku pro Bratry české, vypověděné z Čech r. 1548. Literárně vynikl poněkud jen jako překladatel a pomocník M. Kabátníka. Překladem jeho totiž vyšli r. 1541 v Litomyšli u tiskaře Alexandra Plzenského Krátcí výkladové na epištoly nedělní celého roku od Antonína Korvína, kazatele evangelistského, krátce sebraní. Vydání to ozdobené i několika dřevorytinami, z nichž největší po předmluvě vyobrazuje zvěstování P. Marie, věnováno je p. Bohuši Kostkovi z Postupic a na Litomyšli. O rok později vyšla tamže přičiněním A-ovým »Cesta M. Kabátníka z Čech do Jeruzaléma a do Egypta«. Přičinění toho nelze podnes určiti zevrubněji, a to hlavně proto, že vědomosti naše o A-ovi jsou posud příliš kusé. Jungmann, Hist. lit. č.; J. Jireček, Rukověť. JNk.
3) A. Polák z Bochně, dr. med., professor university krakovské, působil v 1. pol. XVI. stol. Byl osobním lékařem Sigmunda I. Starého neb Vel. (1506–1548) a po Matěji z Miechowa stal se rektorem university. A. proslul též jako skladatel tří v Polsku nejstarších lat. dialogů čili divadelních her, které při dvoře královském v Krakově byly provozovány: De quatuor statibus immortalitatem assequi contendentibus (1505); Ulyssis prudentia in adversis (1516) a Iudicium Paridis (1522).
4) A. Bremský, kronikář středověký († po r. 1076). Pocházel bezpochyby z Míšně, tenkráte ještě většinou slovanské, r. 1068 přišel do Brem, kde stal se kanovníkem. A. měl značné klassické vzdělání a znal zevrubně politický život své doby, neboť jsa při dvoře Adalberta, ctižádostivého arcibiskupa hamburského a bremského, měl příležitost nabyti o všem bezpečného poučení, nad to procestoval velkou čásť sev. Evropy maje účastenství v politických a missionářských podnicích Adalbertových. A. byl nad jiné své vrstevníky způsobilý napsati politické a církevní dějiny sev. Evropy živ jsa v Bremách, ve středisku snah po pokřesťanění slovanských a nordických národů a rozšíření panství německého. Pramenem byly mu listiny arcibisk. archivu bremského, ústní zprávy missionářů, hovory s arcib. Adalbertem, obzvláště pak rozmluvy tohoto s králem Svendem Estridsonem. Ve spise svém Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum líčí osudy metropole hamburské a současné souvislé dějiny dánské, norské, švédské, vendické a ruské. Dílo A-ovo rozděleno je ve 4 knihy. V prvé líčí pokoření Sasů Karlem Vel. a úpadek křesťanství na severu koncem IX. a na počátku X. st. Kniha II. jedná o obnovení missionářské činnosti na severu a líčí do podrobna politický stav světa germanského, skandinavského a Slovanů pobaltických; kap. 15–20 podává veledůležité zprávy o jednotlivých kmenech Slovanů baltických i ruských. Kniha III. vyličuje činnost metropolity Adalberta a politické události jeho věku, zvláště nešťastný pokus knížete Gotšalka zavésti křesťanství v Bodrcku. Kniha IV., již pokládati lze za spis zvláštní, má nápis Descriptio insularum Aquilonis a obsahuje zeměpisné a národopisné vylíčení jeviště událostí v prvních třech knihách vypravovaných; popisuje se tu Dánsko, poloostrov skandinavský, Island a j. Slovanských zemí dotýká se tu A. málo, udaje zeměpisné jsou zhusta nesprávny i chronologická data jsou namnoze nespolehliva. Zprávy historické, kromě některých podrobností, jsou za to celkem pravdivé a svědčí o značné kritické soudnosti A-ově. Vypravování je sice poněkud rozvláčné, ale jasné, jazyk čistý. Letopisy A-ovy opatřeny jsou současnými scholiemi na mnoze důležitými. Poprvé vydal kroniku A-ovu Andr. Severinus Vellejus r. 1579 v Kodani; nejlepší kritické vydání opatřil Lappenberg v Mon. Germ. hist. SS. VII., dle něhož letopisy přeloženy do němčiny a dánštiny. – Srvn. Wattenbach, Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter, 4. vyd. (Berl. 1877–78).
5) A. de la Hale (též Halle), přezdívkou »le Bossu d'Arras« (hrbáč z Arrasu), * kolem 1240 v Arrasu, † 1287 v Neapoli, kamž byl příznivce svého, hraběte z Artois, Roberta II., následoval. Jako básník a komponista jeden z nejpřednějších středověkých trouvèrů sev. Francie, proslul A. de la Hale svými dramatickými básněmi se zpěvy (Jeux), z nichž Jeu de Robin et de Marion možná pokládati za předchůdkyni komické opery. Také jiné hry Jeu d'Adam, Jeu du pèlerin, pak ronda, moteta a různé zpěvy od A-a se nám zachovaly. Jsou důležitým materiálem pro posuzování rozvoje hudebního v jeho době a vzácny zejména co první ukázky volnějšího vícehlasého zpěvu a skladby, u vedení hlasů a kontrapunktování od vládnoucí tehdy v harmonii školy Quida z Arezza a jeho stoupenců se odchylující. Díla A-a de la Hale vydal r. 1872 Coussemaker v Paříži: Ouvres complètes du trouvère A. de la Hale. Chv.
6) A. Melchior (* ok. 1550 – † 1662), něm. protestant. duchovní a spisovatel. Nar. v Grodkově ve Slezsku, studoval v Břehu a stal se konrektorem a později professorem v Heidelberce. Nashromáždil přemnoho životopisného materiálu, jehož však jen menší čásť spracoval. R. 1615 vydal životopisy německých filosofů Vitae germanorum philosophorum, r. 1619 životopisy theologův a r. 1620 právníkův a lékařů. Životopisy tyto omezují se na XVI. a počátek XVII. st., a pouze na německé a vlamské učence. R. 1618 vydal Decades duae continentes vitas theologorum, exterorum principum, životopisy učenců také jiných národností. Spisy tyto jsou pro poznání doby tehdejší, jakož i pro správné posouzení jednotlivých osobností, na př. Luthera, důležity. Lutheráni i katolíci vytýkávají A-ovi, jenž byl horlivým reformovaným, strannictví.
7) A. Billaut [ada͡n bijó], zvaný Maître A., aneb Virgile au rabot (Virgil s hoblíkem), franc. básník samouk a truhlář v Neversu, autor tří sbírek básní nadepsaných: Les Chevilles (Hřebíky) 1644, Le Villebrequin (Nebozez) 1662 a Le Rabot (Hoblík). Souhrnně vydána byla jeho díla r. 1842 v Neversu. A. † 1662. Voltaire si ho velmi vážil a pojal jej v počet básníků vynikajících za Ludvíka XIV.
8) A. Nicolas (* v Paříži 1716, kdež † 1792). Byl po nějakou dobu professorem v Lisieux (jz. od ústí ř. Seiny) a pak po 12 let diplomatickým agentem v rep. Benátské. Z literárních jeho spisů vynikají dva z r. 1787: La vraie manière d'apprendre une langue quelconque a Essai en forme de mémoire sur l'éducation de la jeunesse. Zásady tohoto spisu jsou: Nikdo nemá vyučovati mládež, kdo nedokázal zkouškou, že důkladně zná mluvnici jazyka mateřského. Žák nebudiž připuštěn učiti se latině nebo jinému cizímu jazyku, nezná-li důkladně jaz. mateřského. Odříkávati nemá se než katechismus a morálka; diktováno ve škole býti nemá. Všecky děti téhož státu, jsouce vychovanci téže vlády, buďtež vyučovány týmž způsobem, aby vystudujíce dovedly stejně mluviti o předmětech. Buďtež zrušeny prázdniny školské vyjmouc neděle (52) a svátky (22). Dětem budiž zapověděno tykati si atd. Přes hojné výstřednosti myšlénky A-ovy jsou nevšední.
9) A. Robert, skotsk. architekt (* 1728 v Edinburce, † 1792 v Londýně), studoval v Italii a Dalmacii zejména pozdní stavby římské. Po návratu svém nabyl záhy také odbornými publikacemi zvučného jména a byl r. 1761 jmenován architektem krále Jiřího. V jeho stavbách obrážejí se vlivy studií klassických, smíšené s bujnou dekorací rokoka a s reminiscencemi na italské paláce barokové. Spolu s bratrem Jamesem († 1794) provedl A. mnoho staveb, z nichž zvláště velkolepé privátní budovy londýnské, tak vedlé jiných skupina domů, »Adelphi« zvaná, získaly mu jména slavného. Mistrně dovedl A. rozřešovati vnitřní disposice budov privátních, jsa v nejednom ohledu zakladatelem komfortu soukromých domů anglických. Za nejlepší stavbu A-ovu bývá označováno sídlo lorda Scarsdalea Keddleston Hall, blíže Derbye. Z publikací A-ových zasluhuje zmínky dílo jeho o paláci Diokleciánově ve Splitě The ruins of the palace of emperor Diocletian at Spalatro (Lond. 1764, s 71 mědirytinou). Tá.
10) A. Alexander, skotský filolog (* 1741 – † 1809), rektor školy v Edinburce, vydal Dictionary of classical biography (1800) a Roman antiquities (1791, 2. vyd. 1844), kteréžto poslední dílo bylo přel. též do něm. J. L. Meyerem (1794–95). A. razil ve Velké Britannii učení klass. jazykům lepší methodu na základě živého jazyka angl. a v obor učiva přijal i zeměpis a dějepis. Vý.
11) A. Jakub, vídeňský rytec (* ve Vídni 9. října 1748 – † 16. září 1811), z jehož rytin nejlepší jsou rytiny Mengsových portraitů velkovév. toskanského Leopolda, bavorského Maximiliana l., a rytina představující sňatek arcivévody Františka s Alžbětou virtemberskou. Mědirytiny ke známé vídeňské Bilder-Bibel dle Rafaela, Rubense, Poussina, van Dyka atd. jsou též jeho prací.
12) A. Louis (* 1758 v Miettersholtzu v Elsasku, † 1848 v Paříži), znamenitý pianista, stal se po vydání svého díla Méthode de pianoforte, kterým proslul, professorem klavírní hry na konservatoři pařížské.
13) A. sir Frederick, anglický generál, * 1784. V létech 1806–1813 vyznamenal se v bojích na Sicilii a ve Španělích; pak v bitvě u Waterloo velel brigádě, která statečně odrazila poslední, rozhodný útok vojska Napoleonova. Jako správce ostrovův Ionských získal si zásluhy stavbami na ostrově Korfu. V l. 1832–1837 byl guvernérem v Madrasu. Zemřel jako generál r. 1853.
14) A. Albrecht (* 1786 v Nördlinkách – † 1862 v Mnichově), něm. malíř bitevní. Jsa učněm v cukrářském závodě svého otce jevil záhy nadání k malbě, jíž po příchodu svém do Norimberka cele se věnoval. R. 1807 odebral se do Mnichova, aby v tamních obrazárnách studoval a kopíroval. Tam seznámil se s vysokým hodnostářem vojenským, který mu zprostřed. koval pohodlné účastenství při válečných taženích r. 1809. Zde rozvinul se A-ův talent pro zachycování pohybů vojenských, scén bitevních, jakož i pro malbu koní tou měrou, že si získal přízně místokrále Eugena, jehož dvorním malířem se stal, a usadil se na čas v Miláně, kdež svůj první velký obraz bitevní provedl.R. 1812 odebral se s místokrálem do Ruska. Z hořící Moskvy se zachrániv uchýlil se do Mnichova a potom znova do sev. Italie. Do té doby. náleží rozměrnější obrazy bitvy u Rábu, u sv. Michala a j. V Mnichově, kdež od r. 1815 se usídlil, byl napořád i jako malíř bitevní i jako líčitel koní dvorními a šlechtickými kruhy zaměstnán. Válka rakouskosardinská r. 1848 přivábila jej opět do středu ruchu válečného. Četné obrazy bitevní a portrait Radeckého, objednané dvorem rakouským, byly výsledkem studií na jevišti války konaných. Posledním dílem A-ovým jest Bitva u Zorndorfu pro Maximilianeum určená. A. byl realistou zdravého jádra, nadaný živým citem pro pohyb a charakteristiku. Technika jeho nepovznáší se ovšem nad tvrdost provedení a chladnou, konvencionální barvitost v prvních desítiletích t. stol. v Mnichově běžnou. Paměti životopisné, A-em v rukopise zůstavené, vyšly r. 1886 péčí H. Hellanda. Tá.
15) A. Jean Victor, francouzský malíř figurální (* v Paříži 1801 – † 1867). Pod vedením Regnaultovým vstoupil do šlepějí klassicistů. Později přivedlo jej líčení výjevů bitevních blíže ke skutečnosti a malebné svěžesti dikce, ač tyto práce jeho ani v pronikavosti účinku, ani ve vlastnostech technických s kresbami a obrazy vrstevníků, jako jsou Raffet, Bellangé a j., měřiti se nemohou. Známým stal se A. svými bitevními obrazy v historickém museu versaillesském, pak četnou řadou lithografií se sujety vojenskými, genrovými i příležitostnými. Tá.
16) A. Adolphe Charles, syn Adama 12) (* v Paříži 1803, † tamtéž 1856). Absolvovav konservatoř, kde Reicha a Boieldieu byli jeho učiteli, zabýval se nejdříve skládáním písní a drobných kusů klavírních, až r. 1829 svou jednoaktovkou Pierre et Cathérine docílil v opeře komické prvního úspěchu. Tím povzbuzen, oddal se zcela skladbě dramatické; po třinácti předcházejících pracích dostalo se r. 1836 jeho zpěvohře Postillon de Lonjumeau skvělého přijetí. Z desíti dalších oper, které komponoval v létech 1836–1846, vynikla zejména opera Le brasseur de Preston (Sládek Prestonský 1838). Ale nepohodnuv se s ředitelem pařížské »Opéra Comique« ustal ve skládání a věnoval se podniku vlastního divadla operního (Théâtre national, 1847), jenž měl usnadňovati mladým, nadaným skladatelům operním cestu do veřejnosti, který však, zmařen únorovou revolucí 1848, pohltil celé jeho jmění. Téhož roku stal se po smrti otcově professorem komposice na konservatoři pařížské a vrátil se 1849 k operní skladbě. Komponoval ještě řadu oper, balletů a operet (tyto pro »Bouffes parisiens« Offenbachem založené). Z nich buďtež uvedeny Le fidèle berg, La rose de Péronne, ballety Giralda, Le Corsaire a opera buffa La poupée de Nuremberg. Operní hudba A-ova, jež lne ku prostonárodnímu tónu písňovému, vyniká živostí rhythmů, bohatostí a svěžestí melodií, a vábí i baví svou lehkou gracií a zdravým humorem, což částečnou jest náhradou za hloubku citu i propracování, kterých u něho pohřešujeme. Chv.
17) A. Benno (* 1812 v Mnichově), nejst. syn Albrechtův, malíř zvířat. Zprvu pod řízením svého otce pracovav obrátil se potom ke studiu zvěře, skotu a bravu. V obrazech jeho zajímá jemný cit pro charakteristiku různých typů zvířecích. Barva jeho je poněkud chladná a přednes není prost suchosti. Jedno z četných jeho děl Postřelený jelen jest majetkem knížete Fürstenberga v Praze. Tá.
18) A. Franz, druhý syn Albrechtův (v (* v Miláně 1815 – † 1886), jeden z předních německých malířů bitevních. První studie na poli válečném konal r. 1849 ve válce italské, kteréž se účastnil v průvodu Radeckého. Na rak. půdě, zejména v Uhersku, střádal pak materiál pro obrazy rázu ethnografického a genrového. Až do r. 1859, kdy znova na jeviště války se odebral, byl A. zejména v Rakousku zaměstnáván. Od r. 1859 usadil se v Mnichově, byl činným jako spolupracovník svého otce a maloval četné obrazy bitevní, z nichž zejména Silnice mezi Solferinem a Valeggiem v den velké bitvy na světové výstavě r. 1867 budila pozornost. Pozdější obrazy A-ovy vztahují se k válce pruskofrancouzské. Sem náleží také nejzdařilejší z posledních obrazů umělcových Průvod zajatých po bitvě u Sedanu. A. klade se mezi přední něm. malíře bitevní. Byl znamenitým pozorovatelem, což též v jeho obrazech genrových se zračí, a snaha po pravdě, také solidními kvalitami technickými podporovaná, dodává jeho obrazům vzácné působivosti. Nadání A-ovo bylo cele malebné a tíhlo k líčení zevní, náruživé pohnutosti. Že do studií též koně, jakož i krajinu pojímal, napomáhá životnému účinku jeho obrazů. Tá.
19) A. Eugen (* v Mnichově r. 1817 – † tamtéž 1880), žák svého otce Albrechta, jehož byl třetí syn; malíř bitevní a genrista. R. 1844 konal studie v zemích uherských a Dalmacii, r. 1848 odebral se s otcem na bojiště italská. Mnohé z jeho studií sloužily k obrazům jeho otce a bratra Františka. Po r. 1856 do Mnichova se navrátiv, byl zejména obrazy císařem rakouským objednanými zaměstnán. Manévr u Malpensa, Boj mezi hulány a piemontskými dragony, Voják v bitvě u Solferina raněný a j. náležejí k výsledkům studií umělcových na jevišti válek rakouskosardinských. Válka pruskofrancouzská poskytla mu podnět k četným pracím. Hledaným byl E. A. též jako líčitel koní, zejména u sportsmanů v Bavorsku i Rakousku. Tá.
20) A. Lucien, linguista franc., * 1833 v Nancy. V létech šedesátých byl jako úředník soudní v Guyaně, kde veškerou prázdeň věnoval studiu různých jazyků. Z linguistických jeho prací uvádíme: Grammaire de la langue mandchoue (1873); Grammaire de la langue tongouse (1874); De l'harmonie des voyelles dans les langues ouralo-altaiques (1874); Du polysynthéisme et de la formation des mots dans les langues quiché et maya (1878); Examen grammatical comparé de seize langues américaines (1878); Arte de la lengua de los Indios Baures (1880); Grammaire et vocabulaire roucouyenne, arrouague, piapoco (1881); Les idiomes négroaryen et maléo-aryen (1883). Povšimnutí zasluhuje též jeho spis: Les patois lorrains (1881).
21) A. Juliette, roz. Lamberová, spisov. franc., * 1836 ve Verberii (Oise). Provdavši se v prvním manželství za advokáta La Messine, vystoupila literárně poprvé 1858 malou sbírkou novell a polemickým spisem plným vážných důvodů proti Proudhonovi: Idées antiproudhoniennes sur l'amour, la femme et le mariage, kterýžto spis vyšel se jménem »J. La Messine«. Dílo toto prozrazuje velmi bystrého ducha, jenž se plně vyvinul teprve v druhém, šťastnějším manželství s prefektem policie a senátorem Edmondem Adamem. Roku 1860 psala pode jménem Julietty Lamberové proti světské moci papežské v brošuře La Papauté dans la question italienne, pak nadšený životopis Garibaldi, sa vie d'après des documents inédits, sbírku črt Mon village a humor. cestopis Le mandarin, na způsob Montesquieuových Lettres persanes a Voltairova Hurona, kde probírá všecky otázky časové kritickým způsobem. V následujících létech vydala několik sbírek povídek venkovských. Dojmy, jakých nabyla při obležení Paříže, uložila ve feuilletonu »Rappelu«, jejž redigovali také synové Hugovi. Spolehlivé udaje obsahují potud, pokud manžel její jako prefekt policejní jí mohl podávati zprávy velmi podrobné. Vyšly o sobě pode jménem Le Siège de Paris, journal d'une Parisienne (1873). Jsouc náruživou ctitelkou ušlechtilých myšlének starého Řecka, pí. A-ová přizpůsobila a připoutala myšlení současné tomuto světu antickému v románech Grecque (1877), Laide (1876) a Païenne (1883); v prvém oslavuje lásku k vlasti, v druhém krásu a ve třetím lásku muže a ženy. Těmito pracemi tak se proslavila, poněvadž všude sleduje určitou myšlénku filosofickou, že George Sand ji prohlašuje za svou pravou pokračovatelku. Mezitím ovdověla (1877) po druhé. Milující manžel učinil ji dědičkou znamenitého jmění, o něž musila vésti při s příbuznými jeho. R. 1879 založila sborník »Nouvelle revue« po způsobu »Revue de deux mondes«. V předmluvě k prvnímu sešitu obšírně vyložila pí .A-ová své náhledy politické, filosofické a sociální, kterými sborník také řídila a to s takovým úspěchem, že záhy došel rozšíření ve všech kruzích republikánských; koncem roku 1886 odevzdala redakci Rusovi Cyonovi ponechavši si jen rozhledy v politice. Studie o Novém Řecku, jež ve své Revue uveřejnila, vydala sebrané pod titulem Poètes grecs contemporains (1881). Připisují se jí také politickosociální studie: Société de Berlin, de Vienne, de Londres, de Saint-Pétersbourg de Madrid, jež vyšly pode jménem hr. Vasiliho. Poslední práce její jsou: La Chanson des nouveaux époux (1883), zmíněný román Païenne, nejlepší to její práce, La Patrie hongroise (1884), dojmy z cesty po Uhrách, a konečně životopis Skobeleva Le Général Skobelef (1886; překlad vyšel téhož roku v »Nár. L.«), jemuž ruská kritika vytýká velikou povrchnost. K politické činnosti její sluší dodati, že za boje a po porážce kommuny snažila se působiti smířlivě, aniž však u Thiersa mnoho dosáhla. V salonu pí. A-ové soustřeďuje se výkvět politiků a literátů republikánských. V dýcháncích tu uspořádaných hledí pí. A-ová seznamovati své hosty s literaturami a snahami národů cizích, tak zvláště v nejnovější době s lit. ruskou, jsouc nadšenou ctitelkou Tolstého.
22) A. Emil (* 1843 v Mnichově). Otec jeho Benno určil jej pro dráhu vědeckou, ale umělecké nadání rodinné u něho nabylo záhy vrchu. Vynikal zprvu zejména v scénách honebních a líčení koní. R. 1865 strávil v Brusselu a ovoce studií figurálních pod Portaelsem osvědčilo se záhy při rozměrném obraze, který spolu se svým otcem provedl. Byl to velký soubor portraitů, objednaný šlechtou shromážděnou v Pardubicích k honům parforsním. Zdařilá charakteristika osob i koní získala mu jiné objednávky podobné, jakož i velkou oblibu jeho jednotlivým portraitům jízdeckým. Tá.